ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.89
Hodnoceno: 9x Prosím, ohodnoť práci

Začátek konce...

Můj příběh se odehrává daleko, předaleko před narozením Ježíše Krista v zemi písku, magie a bohů. Žil jsem v 8. dynastii Egypta, tak zvané dynastii bohů. Jmenuji se Maatenhofis syn Tureiův.
Vyrůstal jsem v chudé rodině. Máma pekla chleba a otec musel pracovat na stavbách pyramid. Všechno to začalo, když jsem dovršil sedmý rok, přišli k nám dva muži oblečeni v bílém rouchu . "Kde máš chlapce?" zvolal jeden z mužů. "Maati!" zavolal na mě táta. Srdce mně v tu ránu vyskočilo až do krku. Přiběhnul jsem k tátovi a pohlédl mu do tváře. Otec měl v obličeji výraz strachu a smutku. "Co by jsi chtěl dělat, chlapče?" otázal se jeden ze dvou pánů. "Až budu velký, chci být dělníkem jako můj táta," odvětil jsem směle. "A nechtěl by ses naučit něčemu jinému než jen stavět budovy?" "A čemu třeba?" zeptal jsem se zvídavě. "Třeba číst a psát, potom by jsi mohl pracovat i jako písař u krále Sachnata." (My jsme bydleli v Gíze, ale král měl palác v Thébách.) Pohlédl jsem na otce, a ten vypadal jakoby chtěl říct... "Jen běž synku, alespoň se něčemu novému naučíš..." Znova jsem pohlédl na úředníky a odvětil jsem... "Ano," i když mi nebylo moc do zpěvu. Máma mi šla zabalit pár věcí a když přicházela zpět, tak plakala. Poslední slova mých rodičů byla... "Vrať se nám brzy..." Vzdalovali jsme se pořád víc a víc, až mi můj rodný dům zmizel z dohledu úplně. Přišli jsme k Alexandrijskému majáku, a jeden z úředníků pravil... "Počkej tady chlapče, zajdeme Ti koupit lístek na loď do Théb. Když jsme se nalodili, posadili mě do podpalubí a řekli mi, ať si odpočinu. Když jsem se položil na staré roztrhané pytle, tak jsem usnul. Ráno mě probudilo šimrání slunce na tváři. Jakmile jsme se vylodili, zavedli mě do školy pro královského písaře. Ve škole mě naučili hodně užitečných věcí - jak si zhotovit loď z papyrových rákosů nebo zhotovit si psací náčiní i s papyrem a samozřejmě i číst a psát. Ve škole jsem své schopnosti zdokonaloval do mých patnácti let. Vždy když jsem se pokusil jenom náznakem zeptat na mámu a otce, dostal jsem pružným výhonkem bambusu přes prsty a přes zadek, proto bylo lepší se neptat. V den mých šestnáctých narozenin pro mě zase přišli dva úředníci. Zavedli mě před velký palác a řekli mi... "Vejdi a jdi pořád rovně." Když jsem vešel, ohromila mě velikost paláce. Do té doby jsem ještě něco takového neviděl. "Přistup blíže," přiletěl ke mně hlas z druhé strany paláce. Přišel jsem před obrovské schodiště, poklekl jsem a když jsem zvedl hlavu, viděl jsem úplně na vrcholku schodiště našeho krále. "Potřeboval bych nového písaře. Jsi toho hoden?" otázal se slabý hlas. "Ano, pane," vykřiknul jsem radostí. Totiž, abyste rozuměli královský, písař dostával sto talentů na den. "Výborně a začneš ihned," prosadil rázně Sachnat. Sachnat byl doposud největší krutovládce v Horním i Dolním Egyptě. Byl velmi prohnaný a pomstychtivý, kdo neměl bohatství a moc, ten byl jen hmyz, který se musí zničit. Hned když jsem nastoupil, rozběh jsem se domů. Rodiče bych ani nepoznal, jak strašně zestárli. Měl jsem nesmírnou radost, že opět vidím své rodiče. Od té doby jsem za rodiči jezdil každý druhý den. Čas utíkal a utíkal. Od mých šestnácti do dvaceti let jsem se zaučil vojenské technice, taktice, strategii. A když jsem měl momentálně trochu času, tak jsem se díval na kněze, jak promlouvají s bohy a provádí různé bohoslužby, ale jak sloužit bohům jsem se neučil. Jednoho dne mi král Sachnat nadiktoval úplnou krutost a velký nesmysl. Už jsem psal u krále různé nesmysly a krutosti, ale žádná se nevyrovnala této. "Tak Maate, a piš," pokynul král. "Tímto Ti vyhlašuji válku, Turecký králi." Jediná věta, ale psala se mi tak hořce, jakoby jsem v puse přežvykoval písek. "Proč vyhlašujete válku Tureckému králi, můj pane?" otázal jsem se směle, i když jsem věděl, že mě to může stát krk. Pohlédl na mě a pravil... "Zítra dobijeme Rudé moře a Sinajský poloostrov a pozítří celou tureckou zemi," prohlásil rázně a odhodlaně. "Ale pane..." "Žádné ale mě nezajímá," rozkřikl se po mně. Radši jsem zůstal zticha, ale každý věděl, že egyptská armáda proti turecké nestačí. "Tak a teď napíšeš, co má který egypťan udělat a proč. Piš. Všichni muži Egyptské říše do zbraně! Zítra do Gízy přivezou mí vojáci zbraně a každý muž bude mít u pasu pověšen meč a srp, na zádech bude mít toulec s šípy a luk. Za svítání buďte připraveni, vzpurní jedinci budou popraveni. Ženy a děti budou odvedeny a nastraženy, jako návnada." "A dost! Tohle odmítám poslouchat, natož psát!" okřikl jsem jej a shrnul jsem všechno psací náčiní ze stolu na zem. "Nemusíš to poslouchat ani psát. Stráž, odveďte ho a dejte ho do první linie v armádě," křiknul Sachnat. "A nebo ne. Přiveďte jeho matku a otce, přivažte ho na nádvoří a zabijte mu rodiče před jeho očima!" "Néééééé, to néééééé!" křičel jsem, když mě odváděli z paláce. Přivázali mě na nádvoří a později přede mě moje rodiče. Věděl jsem, že to Sachnat nenechá jenom tak, ale že by mi nechal zabít rodiče, to jsem si nemyslel. Ale ano. Zabili mi rodiče před mýma vlastníma očima. Viděl jsem, jak umírají, jak se trápí a nemohl jsem nic dělat. Strážní schválně zasazovali mým rodičům rány, které jsou velmi bolestivé a při kterých se umírá pomalu. Tehdy jsem přísahal, že se mu pomstím. Ať to stojí, co to stojí. "A co máme dělat s ním?" ptali se vojáci. "Odvezte ho někam hluboko do pouště!" kývnul Sachnat a praštili mě zezadu do krku. Odvezli mě daleko od Théb přes Libyjskou poušť. "Tady si klidně chcípni!" zařvali na mě a ujeli pryč. Plahočil jsem se dnem i nocí, až jsem se ocitl u oázy Fajjúm. Moc dobře jsem to tady znal, táta mě sem brával, když jsem byl malý. Omyl jsem si obličej a chtěl jsem se rozběhnout domů, ale potom jsem si vzpomněl, že na mě doma nikdo nečeká. Popadla mě nesmírná zlost smíšená s pomstychtivostí a ten den v Libyjské poušti u oázy Fajjúm jsem si dal tři úkoly. Zaprvé - nalézt vojsko připravené k útoku, zadruhé - zabít krále Sachnata a zatřetí - usmířit se s Tureckým králem, a tím také zajistit pokojný návrat egyptského lidu do svých domovů. Věděl jsem, že válka je nevyhnutelná a také jsem věděl, že sehnat vojsko nebude nic lehkého, ale zkusit jsem to musel. A také jsem věděl, že se mohu obrátit jenom na jednu pomoc - bohy. Nemyslel jsem si, že se něco stane či změní, ale za zkoušku to stálo. "Ó mocný Re a Anhubide, vyslyšte mou vroucí modlitbu, pomozte mi ochránit egyptský lid před krutovládou krále Sachnata a nájezdy turecké armády. Prosím pomozte nám!" Najednou se ochladilo, nebe se roztáhlo a z nebe spadly dva balíčky zabalené v papyru a ozval se boží hlas... "Mathenhofísi, když vidíme, že nejsi sám, kdo se trápí a že nemyslíš jenom na sebe a že jsi dobrý člověk. V těchto dvou balíčcích jsou svázány dvě posvátné knihy. Knihu života a smrti. Kniha smrti dává život a kniha života život zase bere. Rovněž ti posíláme nejlepšího bojovníka obdařeného nadpřirozenými silami. Bude tě čekat v Alexandrii u majáku." "Ale to je dvakrát tisíc královských loktů daleko," odvětil jsem zmoženě. "Ano vím. Musíš vyčkat na soumrak, každý jeho pohled nemusí ustát, rozumíš?" otázal se bůh Anhubis. "Ano, ano rozumím," odpověděl jsem zklamaně, avšak s radostí v srdci. "Výborně," řekl Anhubis, nebe se rozjasnilo, a pak následoval záblesk. Probral jsem se za soumraku u majáku v Alexandrijském přístavu. "Jsi živý človíčku?" přiřítil se ke mně hromový hlas. "Ano, snad ano," odvětil jsem. Stál tam nějaký muž a přes hlavu měl kápi. "Pojď se mnou, musíme si promluvit," řekl, chytil mě a odtáhl mě k louči, která pomalu dohořívala. Ještě jednou jsem si protřel oči, neboť to, co jsem uviděl, jsem ještě nikdy neviděl. Čtyři chapadla a dvě ruce zakončené klepety, osm pavoučích noh a tři jedovaté bodce na konci tří škorpióních ocasů. Když jsem ho spatřil, upadl jsem na záda a pochopil jsem, co mi říkal Anhubis. "Tak ty jsi ten, kterému mám pomáhat? Ten vyvolený? Dobrá tedy. Jmenuji se škorpion, král škorpion," řekl a šli jsme si sednout pod maják. Všechno jsem mu vylíčil, v jaké jsem situaci, ve které jsem vězel. "A jak chceš uskutečnit nemožné, jsem nesmrtelný, ale nejsem gazela. Ty tři věci, to nebude nic lehkého, zejména pro tebe," řekl a rozboural jednu cihlu Alexandrijského majáku klepetem. "Tady si ulož ty knihy, nikdo je tu nenajde," řekl a zadělal díru i s knihami. "Ten první úkol bude nejtěžší," řekl jsem a sklopil jsem oči. "To si nemyslím," dodal král škorpion a pousmál se. "Jak to?" zeptal jsem se nechápavě. "Ráno Ti vše vysvětlím. Teď se běž trochu prospat a o mě se neboj. Ráno se uvidíme," řekl a zmizel ve tmě. Ráno, když jsem se probudil, král škorpion už stál na nohou. "Musíš si získat lid, Maate," řekl a podal mi moje psací náčiní. Chvíli jsem uvažoval a po chvilce, už jsem věděl, co napíšu. V poledne na oznamovací tabuli visel tento vzkaz: Egyptský lide, král Sachnat vás podvedl a ještě podvede. Ženy a děti chce nechat jako návnadu Turkům a muže postavit do první linie, a proto Vám dávám nabídku připojit se ke mně a mému příteli. Přísahám, že budu usilovat o míru egyptského lidu, kdo touží žít svobodně a bez tyranie, ať přijde za svítání k majáku v Alexandrii. Jakmile jsem dopsal, tak se slunce sklánělo za obzorem. "Vezmi si tohle," řekl král škorpion a podal mi vodu a nějaký šťavnatý plod. "Proč mi to dáváš?" ptal jsem se nechápavě. "Protože jsi celý den nic nejedl," odpověděl rázně. "Ale co ty?" "Když žiješ tři sta let a jsi nesmrtelný, tak jíst nepotřebuješ," řekl a vrazí mi do dlaní jídlo. "Díky," utřel jsem si pusu a poděkoval jsem. "Půjdu se vyspat pod maják, kdybys něco potřeboval nebo by se něco dělo, vzbuď mě," řekl jsem a otočil jsem se směrem k majáku. Ráno, když jsem otevřel oči, lekl jsem se. U Alexandrijského majáku se shromáždil celý egyptský lid. Okamžitě se mi v hlavě mihla otázka: "Kde je král škorpion?" Jestli usnul, tak ho všichni spatřili a na následky jsem radši nemyslel. "Všechny vás zdravím. Já jsem Maatenhofis syn Tureiův. Toto je můj přítel král škorpion, nemějte z něj strach, nic vám neudělá, je to člověk jako každý jiný, i když trochu výstřední. Zavede Vás na bezpečné místo, tam kde by Vás nikdy nehledal." "Zaveď je na nějaké bezpečné místo a já půjdu na Turky," řekl jsem a otočil jsem se směrem k Sinajskému poloostrovu." "Počkej!..." křiknul na mě škorpion, "nechceš s sebou vojáky?" otázal se a začal lidi seskupovat. "Ne díky, štěteček, barvy a papyrus dokáže víc než celé vojsko," řekl jsem a otáčel jsem se nazpět. "Počkej, tak si vezmi alespoň tohle," křikl, hvízdl a vtom se z nebes snesl krásný bílý okřídlený kůň. "Toto je Pegas. Donese Tě tam i zpět za poloviční dobu slunce." Díky, moc jsi mi pomohl," křikl jsem a vyskočil jsem na bílého okřídleného koně. Škorpion měl pravdu, skutečně jsme byli za chvíli v Turecké zemi. Doletěli jsme až před palác a v tu ránu se všichni rozutekli. Vběhl jsem do paláce, protože času bylo pořád méně a méně. "Dobré poledne přeji můj pane," poklekl jsem. "Tobě též, kdo jsi a co tady pohledáváš, cizinče?" otázal se Turecký král. "Jmenuji se Maathenhofis a přicházím s tvou zemí uzavřít mír." "Proč chce král Sachnat, tak najednou uzavírat mír?" otázal se Turecký král s výsměchem ve tváři. "Ne král Sachnat, ale já!" odvětil jsem s poněkud větším důrazem. "A odkdy uzavírá mír písař?" řekl král a ušklíbl se. "Od té doby co písař je kněz a zastupuje egyptský lid a bohy." Sice jsem žádný kněz nebyl, ale přišlo mi to jenom tak na jazyk v trpné odevzdanosti. V tuto chvíli se král přestal pošklebovat a smát, ale začal mě už brát vážně. Vylíčil jsem mu, jak to je se mnou a naším královstvím. "Tvých rodičů je mi líto. Oba chceme sesadit krále Sachnata. Nemohu Ti dát armádu, ale mohu s tebou uzavřít mír. Co by jsi mi mohl nabídnout?" otázal se král a chtivě si mě prohlídnul. "Nemám nic, co bych Ti mohl dát, ale slibuji, že při tobě budu stát ve válce i v tísni," řekl jsem hrdě a úslužně. "Teď nemáš nic, ale až sesadíš krále Sachnata, budeš mít hodně co mi dát," řekl král se spokojeným výrazem ve tváři. "Ano, rozumím." "To jsem rád. Tímto je mír uzavřen, ale kdybys nesplnil svou podmínku, mír zruším a přijdu si pro něj osobně i s celou mojí armádou," řekl král výhružně a otočil se nazpět k trůnu. S radostí v srdci jsem se rozběhl k Pegasovi. Jakmile jsme se vrátili, král škorpion už čekal u Alexandrijského majáku. "Máme potíže a hodně velké, nemáme armádu!" křičel jsem hystericky, když jsem seskočil z koně. "O to se neboj," řekl škorpion klidným tónem. "Budeme ji potře-bo-vat," zakoktal jsem se a zároveň i ztuhnul, protože jsem viděl, jak se na Alexandrii řítí celé Sachnatovo vojsko. "Vidíš a my nemáme žádné vojsko!" křikl jsem roztržitě na škorpiona. "Ale máme. Koukni na tenhle kousek papyru, máme to přečíst, až nám bude nejhůř." "No tak dělej, přečti to!" křičel jsem na něj. Bylo tam napsáno toto:

Bohužel to bylo napsáno staro-egyptsky, takže jsem to nemohl rozluštit. Jakmile ten kousek papyru přečetl, náhle se zešeřilo a z písku se začaly tvarovat postavy. "Vždyť tohle je přece..." "...Anhubidova armáda," doplnil mě král škorpion a rozběhl se proti ohromnému vojsku Sachnata. Sachnatovo vojsko nevědělo, jestli má utíkat vpřed nebo vzad. Anhubidovo vojsko hnalo Sachnatovu armádu hluboko do Libyjské pouště. "Vyskoč mi na záda, můj pane, tak budeme v Thébách za chvíli," řekl král škorpion a nastavil mi svá záda. "Cože? To není možné, do Théb je to dva dny cesty," vypískl jsem zděšeně. "Zapomněl jsi, že mám já i vojáci z Anhubidovy armády nadpřirozené schopnosti? Jen pro ukázku, za dobu slunce uběhneme tisíckrát od Alexandrie ke chrámu Abú Simbel," řekl král škorpion a vyhodil mě na svá záda. Když jsme dorazili do králova paláce, nikdo tam nebyl. Ani služebné, ani strážní a ani král. Kde jsi králi, vylez, nechť je na tobě vykonána spravedlnost!" křikl jsem a můj hlas se rozlétl přes celý palác. "Najděte ho a přiveďte ho, ale živého!" křiknul král škorpion a než jsem stačil říct Anhubis, už ho vedli svázaného. "Chcete mě zabít? Prosím, poslužte si," rozohnil se Sachnat. "Bohové Anhubis a Re o tobě rozhodnou. Postavíme Tě před boží soud," křikl jsem a poručil jsem, aby ho dali vyhodit před palác. "Mocný Re a Anhubide, rozsuďte tuto hříšnou duši." Jakmile jsem dořekl tuto větu, zčista jasna udeřil do Sachnata blesk a zbyl z něj jen popel. "Vyhrál jsi můj králi Maatenhofisi první," řekl král škorpion a poklonil se, a za ním i celá anhubidova armáda. "Ne, vy se neklaňte, bez vás bych to nezvládl." "Ty máš něco víc než jen sílu, ale i víru, odhodlání a hlavně odvahu," řekl král škorpion a uklonil se ještě hlouběji. "Musíme jít pro náš lid a říct jim, že se můžou vrátit domů," řekl jsem s blaženým pocitem výhry. "Jistě, můj králi," odpověděl král škorpion a rozběhl se i z Anhubidovou armádou do Alexandrie. "Nedopusť, aby někdo umřel..." křikl jsem a zmizeli za kopcem. Chtěl jsem se otočit a jít si odpočinout do paláce, ale vtom jeden voják z Anhubidovy armády: "Stala se zrada, můj pane. Turecký král napadl Alexandrii," křiknul na mě hrubým hlasem. "A co lid? Jsou všichni v pořádku?" otázal jsem se rozpačitě. "Ano, všichni jsou v pořádku. Vydáte nějaký rozkaz?" vyptával se netrpělivě voják. "Tohle rozhodnutí je na vás. Dávám vám plnou moc v rozhodování. Hlavní cíl je v pořádku dostat Egypťany do svých domovů," dořekl jsem, voják se otočil a zmizel za dunou písku. Když jsem opět vstoupil do paláce a vzpomněl jsem si, jak jsem sem vstoupil poprvé a co vše se změnilo, pustily se mi z očí slzy. Už mi palác nepřipadal jako sídlo nepřítele, ale jako domov. Když se vrátil lid s králem škorpionem a armádou, myslel jsem jenom na jednu věc, na rodiče. "Máš ještě pořád ty knihy, co Ti dal Anhubis?" "No jistě, knihy!" vyprsknul jsem křečovitě a běžel jsem do paláce. "Tady jsou..." "...no tak je přečti!" křičel král škorpion. "Tady stojí, že to mohou přečíst pouze kněží," odvětil jsem zklamaně. "Ale ty jsi, jinak bys nemohl mluvit s bohy!" Nechápavě jsem na něj pohlédl a otevřel jsem knihu smrti. Stálo tam toto:

...

"Dost!" někdo mě zastavil. "To stačí!" Byl to můj otec a matka, nevěřil jsem svým očím. "Tak tohle je můj malý chlapeček. Já jsem věděla, že ty to někam dotáhneš," řekla matka a objala mě. "Jo, málem bych zapomněl. Co jste provedli s Tureckým králem a jeho vojskem?" zeptal jsem se vyzvídavě. "Řeknu Ti to takhle, pohltila je holá poušť," řekl tajemně. "Rád bych se Ti rád odvděčil, a proto Ti nechám oázu Armshere," řekl jsem vděčně králi škorpionovi. "Díky, tam se dobře prospím." "Prospíš?” otázal jsem se nechápavě. "Býval jsem voják a vždy, když po mně někdo něco potřeboval, tak jsem to splnil, ale nikdy mě nenechali vyspat. Proto jsem umřel, ale bohové mi dali život a taktéž i tyhle schopnosti. Bohové věděli, že by mě mohli používat k vyvažování životní rovnováhy a míru, tak mi přidali osm pavoučích noh, čtyři chapadla zakončená klepety, klepeta místo rukou a tři ocasy škorpióna zakončené třemi jedovými bodci. Samozřejmě, že i tyhle schopnosti si vybírají svou daň. Musím spát roky a roky, ale probouzím se jednou za osm set let. A nyní nastal můj čas. Sbohem příteli," řekl, přečetl kousek papyru a vtom se celá Anhubidova armáda rozplynula v písek. Ještě se zastavil nad obzorem a uklonil se. "Sbohem příteli..." šeptal jsem tiše. A jestli se ptáte, co jsem udělal s knihami od bohů, tak ty byly uloženy do nově vybudovaného chrámu pro posmrtné rituály a balzamování. Tomuto chrámu jsme dali název Hamunaptra, mezi lidmi známá jako město mrtvých. Ať všichni říkají, že jsem žil v dobách bohů, ať všichni říkají, že jsem žil v dobách krále Škorpiona a Anhubidovy armády, ale ať nikdo neříká, že jsem nic neprožil...

Poznámka autora: Vše, co je zde napsáno, tak se opravdu odehrálo...

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Jenda Blokesch, 12.03.2007

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Začátek konce...

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­