ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.93
Hodnoceno: 15x Prosím, ohodnoť práci

Vlkodlak?

Seděl jsem na lavičce v parku a přemýšlel. Noční můry z včerejší noci mi nedaly pokoje, a tak jsem si nedokázal vychutnat slunečné nedělní dopoledne. Zlehka jsem se dotkl zraněného boku. Kde jsem k tomu sakra přišel? Když jsem šel spát, nic mi nebylo a ráno mám na těle kousanec jak hrom. To musel být snad vlčák! Nebo že by to nebyla noční můra, ale skutečnost?

"Ahoj," vytrhl mne z temných úvah příjemný dívčí hlas.
Otočil jsem se. Většinou mě přítomnost dívek nijak neznervózňuje. Troufám si dělat narážky a žertovat, ale Marie mně přivádí do stavů pomatenosti a roztržitosti. Nu a když už něco řeknu, je to vždycky nějaká pitomost. Ten stav se umocňoval tím, že i o ní se mi zdálo.
"A-ahoj," breptl jsem, "copak tu děláš?"
Sem já to ale blb, proč by si nemohla v neděli zajít do parku! Zase ze sebe dělám idiota.
Marie už si na mé podivné chování v její přítomnosti asi zvykla už na střední, lehce se pousmála, podívala se na mě klidnýma hnědýma očima a řekla: "Venčím Tlapku" a kývla lehce k malému psíkovi. Až doteď jsem si ho vůbec nevšiml. Normálně mě ten knírač skočí na klín a celého mě oslintá, ale dnes se na mě nedůvěřivě a až trochu bázlivě díval.

"Co se to dneska děje?" zeptala se zaraženě Marie. "Ty vypadáš jako bys viděl ducha a Tlapka se zase tváří jako že jsi duch ty."
"To víš. Psi cítěj, když je člověk rozrušenej," odpověděl jsem dutě. Cizím a podrážděným tónem. Co to se mnou je! Tak jsem s ní nikdy nemluvil. Jak se to chovám?
Marie se trochu zarazila a na tváři se jí usadil trochu smutný výraz.
"Stalo se něco?" zeptala se ustaraně a posadila se vedle mě na lavičku. "Mně se přece můžeš svěřit."
"Nic!" vyhrkl jsem zase oním nevraživým vrčivým tónem a prudce pokrčil rameny. Z boku mi o sobě dal vědět nezahojený kousanec a vystřelil mi odtamtud jako pozdrav řezavou bolest až do mozku. Vykřikl jsem a zhroutil se na lavičku. Zatmělo se mi před očima. Slyšel jsem vrčení. Vrčení ze snu, z dálky. Volalo mě společně s vytím...

"Honzo!" vytrhl mě vzápětí z mdlob Mariin vyděšený výkřik.
Otevřel jsem oči a uviděl její krásnou tvář, laskavé hnědé oči naplněné děsem. Jediné vrčení teď vydával Tlapka.
"P-promiň, já..." položil jsem si ruku na čelo, snad abych zmírnil tepavou ozvěnu bolesti, a zhluboka se nadechl. Byl jsem úplně zpocený. "Nevím, co to do mě vjelo, že...že jsem se choval tak jinak, tak zle. Je mi to líto."
Mimovolně jsem si sáhl na bok.
Tlapka přestal vrčet a nedůvěřivě si mě měřil. Mariin pohled sklouzl k mému boku a děs v jejích očích vystřídaly obavy, ale po mé předchozí reakci se asi bála zeptat, co jsem to vyváděl.
"To nic není," snažil jsem se ji uklidnit, i když to tvrzení bylo jak pěst na oko společně s mým bledým obličejem.
"Prosím tě, vždyť jsi se tu málem zhroutil! Měl bys..."
"Neboj, už mě to znova bolet nebude," zarazil jsem ji a věděl, že se nemýlím, i když kousanec o sobě dával vědět už nad ránem. Od té doby pobolíval téměř pravidelně, ale vždycky jen lehce.
Marie už evidentně nevěděla, co si má myslet. Povzdechl jsem si.
Zamiloval jsem se do ní už na střední, ale nepřiznával jsem si to. Za celou tu dobu, co jsme se kamarádili, jsem jí nikdy nikam nepozval na schůzku. Bůhvíproč jsem nenašel odvahu. Ona, chytrá milá kamarádka, každému poradí a pomůže, ale zůstává sama. Já, omyl dvou lidí. Chyba. Vyplýtvanej genetickej materiál, co se životem protlouká jen tak, protože na to jít dál nemá, nebo spíš nechce mít. Ale měl jsem ji rád a jestli na zemi i mimo ni existuje člověk, jemuž se můžu svěřit, je to ona.

"Povím ti, co se mi v noci stalo, tedy pokud se to stalo. Večer jsem přišel domů z práce. Najedl se, umyl, šel spát, prostě rutina. Byl jsem tak unavenej, že jsem usnul jak dudek. Na sny, co se mi zdály, asi nikdy nezapomenu."

Šel jsem starou prašnou cestou kousek za městem, kde bydleli moji rodiče. Na nebi svítily hvězdy, ale nějak jinak než normálně, jako by je něco tlumilo. Krajina byla tichá a temná. Divil jsem se, že vůbec vidím na cestu, ale přece jen jsem vpravo viděl sráz místo domků, které tu ještě minulý léto určitě stály. Vlevo zase ploty, ovšem i tady chyběly domy. Jen ploty, prkenné, drátěné, všelijaké... A za nimi nehybné stíny. Najednou mi moje vědomí položilo otázku: proč sakra v noci jdu z města touhle cestou? Tak jsem se otočil, což jsem asi neměl dělat. Za mnou nebylo nic. Žádná silueta svítícího města. Prostě nic, jen tma. Cesta i s kopcem končila.
Zátylek mi polil studený pot. Napadlo mě podívat se přes okraj, který byl jen pár desítek centimetrů přede mnou. Děs zvítězil. Nemohl jsem se tím směrem ani pohnout.
Rychle jsem se otočil a zarazil se. Něco se změnilo.
Pak mi to došlo. Ploty vlevo zmizely. A nejen to. Stíny se začaly pohybovat a vrčet. Jejich tvar se ustálil. Vlci!
Děs z nicoty vystřídal pud sebezáchovy a já začal zdrhat jak o život. Doslova.
Za mnou se ozýval štěkot. Byl proklatě blízko. Najednou něco zaštěkalo i těsně přede mnou. Uklouzl jsem, ale kdosi mě chytil za ruku. Zahlédl jsem jen matnou záři z jinak tmavé postavy. Vedle ní stál vlkodav a štěkal.
"Ještě pro tebe není pozdě. Rozhodni se!" zakřičel na mě chraplavý mužský hlas a já jen periférkou zahlédl stín. První vlk se vrhl na psa. Pak už jen následovala tupá bolest v zádech.

"Asi mě ten další vlk srazil na zem úplně či co, každopádně mě to probudilo. V uších se mi ozýval psí štěkot. Nejdřív jsem si myslel, že jsou to dozvuky snu, ale pak mi došlo, že to jsou zvuky psí rvačky z ulice. Vstal jsem a podíval se ven. Štěkot přicházející zpoza rohu ukončilo táhlé bolestné zavití. Všiml jsem si nějakých tmavých lesklých stop, až podezřele připomínajících krev. Říkal jsem si, že to je jen klam noci, otřel si pot z čela a snažil se znova usnout. Další sen na sebe nenechal dlouho čekat."

Ležel jsem ve spacáku. Marie byla stulená v tom svém vedle mě. Nepřišlo by mi to tak divné, kdybychom neleželi na listí uprostřed lesa. Něco jsem cítil. Nějaký pach. Pak převzaly vládu nad mým tělem reflexy, o nichž jsem ani nevěděl, že je mám...
Vyskočil jsem do koruny nejbližšího a nejvyššího stromu. Otevřel se mi výhled na lesnatý kopec. Tam. V dálce dole. Nějak mi to vytí bylo povědomé. Vyskočil jsem. Zachytil se silnou rukou s drápy na větvi dalšího stromu a zhoupnutím vyplul do vzduchu. Letím. Les řídne a tam dole je můj nepřítel. Moje oběť! Střemhlav dolů! Otočka! Tu máš! Plnou ranou gravitace kopanec. Ozvalo se křupnutí kostí a srdceryvné zavití. Vlk se na mě dívá zrazenýma slzícíma očima. Ten pohled. Proč, proč si zabil mě, toho, kdo ti pomáhá... Sakra, co jsem to provedl! Poznání mě udeřilo společně s beznadějí. Pak mi ztuhla krev ještě jednou. Dívčí výkřik a vítězoslavné vytí nahoře, ryčení za mnou. Marie! Neee! Pak dopadla třetí rána a tesáky se mi zaryly hluboko do boku...

"Probudil jsem se. Tělo jsem měl v jednom ohni a v boku, jako bych měl cirkulárku. Lehce jsem se ho dotkl. Byl lepkavě vlhký a citlivý tak, že jsem jen vykřikl a znovu ztratil vědomí. Ráno už to nebylo tak hrozné. Vypadalo to zklidněně a zahojeně, jako by to bylo staré pár dní. Už mě ani nic nepálilo, tak jsem si to pro jistotu obvázal. Postel byla celá od krve. Když jsem všecko vypral, táhlo mě to ven, tak jsem šel. A potkal tady tebe. "Tak co, byl dobrý nápad ptát se mě, co se stalo?" řekl jsem a teprve pak se na ni podíval.

Děs. Asi nejsprávnější slovo pro Mariin výraz. Chvíli jsme jen tak seděli a dívali se na sebe. Marie se nadechla a asi chtěla něco říct, ale to už mi nebylo dovoleno se dozvědět. Na hodinách na radnici začalo odbíjet a každá ta rána, jako by mi rozmačkávala hlavu. Svědění! Všude po celém těle, závrať. Děs! S každým úderem se to stupňovalo. Už jsem nic nevnímal. Neviděl. Jen mi do uší doléhal dívčí křik a psí štěkot. Poslední úder, dvanáctý. V mysli se mi ozval chechot, nepříjemně podobný vytí ze snu: "Heh, ty blázne, jdeš ven před hodinou duchů!"
"UTEEČČČRRR!!!" bylo to poslední, co jsem s vlčí tlamou dokázal vyslovit.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: wewerka, 02.04.2009

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Vlkodlak?

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­