ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.00
Hodnoceno: 7x Prosím, ohodnoť práci

Vazební cela...aneb život je metal

"Pane, pane, pane! Není vám něco!?"
Ani jsem nedokázal rozeznat, jestli to říká chlap, nebo ženská. Necítil jsem se zrovna ve svý kůži...vlastně jsem ani nevěděl, jestli mám ještě nějaký tělo.
"Co se stalo! Co se děje!" zařval někdo.
"Leží tady! A ani se nehne!" zařval zpátky ten první dotyčný.
"A co ten druhej!?"
"Jakej druhej!?
"Tady ten!"
"Ježiši kriste!!"
"Zavolám policajty!"
Ta poslední věta mě donutila k nějaké činnosti. Zkusil jsem se pohnout...ale nakonec jsem rezignoval a otevřel alespoň oči.
"Policajty ne..." vypustil jsem ze sebe.
"HELE!! On žije!!"
"Policajty ne..."
"Co co co jste říkal???" vykoktal člověk nade mnou.
"ŽÁDNÝ ZASRANÝ FÍZLY!!" zařval jsem z plných plic. V tu chvíli mě tak bolestivě píchlo v hrudi, že jsem posléze kašlal jak tuberák.
"Je ožralej..." konstatoval člověk. Viděl jsem ho nejasně, jako svůj vlastní odraz v zamlženém zrcadle po ránu.
"To nic...policajti už jedou...."
"Kurva..." vypustil jsem zase.
"Cože cože...???"
"KURVA!!"
Pak mě nechali a starali se o toho druhýho.
"Von nedejchá!"
"Dej mu umělý dejchání."
"Ty vole, má hubu celou vod krve!"
"Tak mu zkus tlačit na hrudník."
"Raz dva tři čtyři, raz dva tři čtyři, raz dva tři čtyři...nefunguje to!!"
"Dej mu ránu!"
"Cooo??"
"Prašť ho u srdce."
Slyšel jsem tlumené údery. Ten, kdo je rozdával, roztřeseně oddechoval a sem tam nešťastně zanadával.
HIIIIUUUUUIIII
Vedle mě někdo otevřel a zas zavřel dveře. Údery dvou kovů o sebe mě nepříjemně bodly kdesi v mozkovně. Slyšel jsem kroky, tření kalhot o kůži. Někdo ke mně přišel, ucítil jsem šťouchnutí do boku špičkou boty.
"Co mu je?" zeptal se ten nade mnou.
"Je ožralej," odpověděl jeden z těch, co mě našli.
"Hejbali jste s ním?"
"Nehejbali."
Pak ticho....ten nade mnou si zapálil cigaretu. Pak si pravděpodobně klekl a vyfoukl mi kouř do tváře. Zakašlal jsem.
"Supr..." konstatoval policajt "Dejchá! Joseeeef!!"
"Co je!?" zahromoval druhý policajt.
"Přines sem vodu!"
"A kde mám jako vzít vodu!?"
"Mám ji pod sedačkou, ty vole!"
Za chvíli přišel i druhej policajt. Asi jen tomu prvnímu předal vodu, protože jsem slyšel, že jde jinam.
"A co je tomuhle?" zeptal se ten druhej těch, co zatím oživovali toho dalšího.
"Dobrý....už dejchá."
"Volali jste záchranku?"
"Před chvílí."
Policajt nade mnou otevřel láhev.
Zašumělo to...
A pak jsem ucítil, jak mi ji lije na ksicht. Zničehonic se objevila ta bolest. Hnusná a štiplavá. Zařval jsem a chytil se automaticky za tvář. Nadával jsem, jak to šlo a kroutil celým tělem jak žížala na háčku.
"Podívejme, jak je čilej," pochvaloval si fízl. "Jó chlapče. Kola do vočí...to je hold sviňárna."
Třel jsem si víčka jak to šlo. Cítil jsem, jak mě oba dva zvedaj. Nakonec se mnou akorát praštili o auto a zkroutili ruce za záda.
"SVINĚKURVYMRDKY GESTAPÓÓÓÓÓÓÓ!!!!!" řval jsem z plných plic.
"Hele, von chce do těch vočí snad ještě pepřákem nebo co..." zauvažoval jeden polda.
"To je dobrý, dáme mu vobuchem," na to druhej. Ani jsem se nenadál, a už jsem měl vobuch zaraženej v ledvinách.
"ÁÁÁÁÁÁÁ, VY KURVY!!!!!!!!!!" ječel sem. Ale pak už konečně to auto otevřeli a strčili mě dovnitř.
Nespoutali mě...asi se nebáli, neměl jsem v zadu ani kliky od dveří a od řidiče mě dělila slabá, kovová mřížka. Třel jsem si oči a když už jsem konečně pohlédl na ten svět, blikalo to kolem jak na nějaký diskotéce. Zrovna nakládali do záchranky toho druhýho týpka. Záchranář chvíli kecal s fízlama a pak si konečně na rozloučenou plácli. Uviděl jsem i nějaký dva lidi, koukali střídavě na mě a na sanitku, a mě došlo, že jsou to ti, co nás našli.
Policajti nastoupili.
"No vole a já mu říkám: 'Ty seš ale naprostej blbec!' No a von na mě: 'Chceš se snad rvát ty parchante!?' No tak jsem mu jich pár vlepil, no, a zůstal ležet jak pytel hov...".
"Takžes ho rozbil?"
"No jasně, ty krávo, ale jak! Nemoh se tejden hejbat!"
"Dobře ty...."
Kecali spolu o ničem celou cestu noční Prahou. Na mě se ani neohlídli. Někde na magistrále si to jeli za starou Škodovkou 120.
"Hele, ten se sere..." konstatoval jeden.
"To jo, hele...nezastavíme ho?"
"Proč jako? Nic neporušuje, jen se sere."
"Ale jen tak pro prdel...můžem si ho trochu vydusit. Pamatuješ na toho blba s tím Trabantem?"
"Jak si mu vypustil to kolo?"
"Jo vole! To byla prdel! Já mu říkám: 'Máte to auto nějaký zrušený.' No a von: 'Vždyť o něj pečuju jak vo starou.' No a jak se někde hrabal v autě po papírech, tak jsem mu to kolo vypustil, no a říkám: 'Tak teda jestli máte tu starou sjetou jak gumy, tak to bude za pět set!'"
Propukli v hurónský smích. Kolem nás proletělo Audi tak stovkou...ani si nevšimli.
Na stanici mě nechali chvíli trčet na nějaký komunistický lavičce přede dveřmi. Nemoh sem zdrhnout, protože jako v tom autě, i tady mě od svobody dělila mříž.
Než konečně někdo přišel, uběhla nějaká ta hodina, možná dvě. Byl jsem přistižen, jak na tý komunistický lavičce nataženej chrápu.
"Vstávej, ty vožralo!" přikázal polda. Pomalu jsem se narovnal. Tak mě z toho světla tam bolely oči, že jsem se na něj ani nebyl schopnej podívat. Chytl mě za límec - nebo prostě za něco - a zvednuvše mě táhl do nějakýho jejich kanclu. Posadil mě na komunisticky vzhlížející židli před komunisticky vzhlížející stůl, na němž stála postkomunisticky vzhlížející obrazovka. Polda si sedl naproti mně a zapálil cigáro. Něco dělal v počítači, když s tím po pár minutách konečně dozápasil, položil cigáro do popelníku a upřeně se na mě zahleděl.
"Volali z nemocnice," řekl.
"To je fajn," já na to.
"Prej ten druhej mladej má přeraženej nos a vysazenou hubu z pantu...pěkněs ho rozbil, ti řeknu."
V hlavě se mi začala přemítat vzpomínka, co že se to vlastně za ten dnešní večer událo. Až teď mi pomalu docházelo, že jsem se asi drobet porval.
"Aha..." odpověděl jsem.
"Tak copak se stalo? Chtěl tě vokrást, přebral ti holku, měl na tě kecy, nebo jste si prostě nepadli do voka."
Ta otázka byla vznesená tak nezaujatě, že se tam snad ani nevyplatí dělat otazník. Chtěl jsem něco odpovědět, ale polda mluvil dál.
"Máš u sebe nějaký doklady? Vobčanku nebo tak?"
Sáhl jsem do kapsy a sám se podivil nad tím, že jak jsem tam bůhvíjak dlouho na tý ulici ležel, tak mě nikdo nestačil ani vokrást.
Vytáhl jsem peněženku a poldovi podal vobčanku. Pečlivě ji zkoumal, jak kdyby nikdy nic podobnýho neviděl.
"Mishkyn...Theodor....ty seš Polák?"
"Nejsem."
"Sakra, jak se dneska může někdo takhle jmenovat?"
Neodpověděl jsem. Asi ani nečekal, že odpovím, protože si ty údaje zapisoval do compu.
"Povolání?" zeptal se.
"Student," odpověděl sem.
"Co studuješ?"
"Gympl."
"Fajn..." konstatoval a dál psal. Po několika minutách skončil, cigareta mu dohořela, tak si zapálil další.
"Jseš schopnej vypovídat?" zeptal se.
"Nejsem," odpověděl jsem mdle. Bylo tam vedro a já čím dál tím cítil svůj mstící se žaludek.
"Mě by docela zajímalo, co se vlastně stalo. Našli tě ležet na ulici, jak z tebe smrdí chlast. Vedle ležel rozmlácenej týpek a ty jsi neměl ani škrábnutí... Tak bych rád věděl, jestli jsi ho rozbil ty, nebo někdo jinej - jestli jste třeba jako kámoši, a někdo vás přepad..."
"Na nic si nepamatuju," odpověděl jsem a aby mi neviděl na očích, jak straně lžu, sklopil jsem zrak k podlaze.
"Tak fajn," konstatoval netrpělivě a natáhl z cigarety. "Necháme si tě tady do rána..." koukl se na hodinky, "...je ráno, tak nevím - tak do sedmi. Myslíš, že se do tý doby hodíš do kupy?"
Pokrčil jsem rameny: "Když mi dáte kafe..."
Vyšel jsem s ním druhými dveřmi na chodbu. Šli jsme mlčky až na konec a tam odemkl plechový dveře na dva zámky, s malými, plechovými dvířky uprostřed, ukázal na ně.
"Dám ti přes ně kafe, jo?"
Přikývl jsem.
Odemkl a pustil mě dovnitř. K mému překvapení to nebyla studená, nehostinná kobka, ale osvětlená místnost bez oken, kolem dokola obehnaná stejně komunistickými lavicemi jako všude na chodbách.
Seděli tam tři lidi.
"Jseš vožralej?" zeptal se mě holohlavej mladej v maskáčích a bomberu.
Přikývl jsem.
"Rvačka?" zeptal se druhej mladej, tak trochu dvojče toho prvního.
Přikývl jsem.
"Tak vítej do klubu," pronesl ten první s úsměvem na okoralých rtech. Sedl jsem na lavici proti nim a zehleděl se na toho třetího, zarostlýho bezdomovce na zemi v rohu.
"Co to tu smrdí?" zeptal jsem se.
Oba holohlavci najednou kývli hlavou k bezdomovci.
"Pochcal se a posral... Dostal pěknou nakládačku."
"Vod koho...?
"Vod nás."
"Aha."
Chvíli jsme mlčeli. Chtělo se mi spát a taky jsem furt cítil sodu v očích. Slyšel jsem z chodby kroky. Malá dvířka se otevřela a na kovový pultík pod nimi se objevil červený, plastový hrnek. Přišel jsem tam, hrnek si vzal a přes průzor poznal toho poldu, se kterým jsem mluvil.
"Žádnej bordel chlapi," konstatoval s cigaretou v koutku. Přikývl jsem. Když jsem si znova sedl, všiml jsem si, jak mě obě holý hlavy bedlivě pozorují.
"Ty seš metalák?" zeptal se ten první.
Přikývl jsem.
"Death metalák?" zpozorněl ten druhý.
"Jo..." odpověděl jsem.
"Uznáváš anarchii?" pokračoval druhý.
"Jo..."
"A víš, kdo jsme my?"
"Jo..."
"A i tak uznáváš anarchii?"
"Jo..."
"A přes držku bys nechtěl?"
"Nikdy se nervu."
"Proč?"
"Je to jako sex."
"Co?"
"Jako sex...zbytečný a energeticky náročný."
Oba se zasmáli.
"Ty seš cvok!"
"Jo."
"A to klidně jako přiznáš!"
"Jo, nestydím se za to."
"Co posloucháš za kapely?"
"Tak různě...Carcass, Entombed, Sodom, Berzerker, SOD....i Debustrol mám rád....ale to je spíš trash...."
"Debustrol znám," konstatoval ten první.
"Znáš Umučenou? Nebo Pád do hrobu mrtvol?" zeptal se mě druhej.
"To je takový to..." zahrabal sem v paměti: "Umučená - Umučená, Umučená - studená...."
"Jo to je vono! Dobrej song..."
"To je fakt, a znáš vod nich takový to: Táhněte do prdele! Nebo vás dokopu sám! Hudba je hnijící shit! Nejlíp ji Přerushit!"
"Neznám...jak se to jmenuje?"
"Přerushit."
Kecali jsme až do rána. V sedm otevřel polda dveře a pustil nás ven. Pro bezďáka přišli zdravotníci, protože se nemoh ani hnout. S holohlavci jsem si plácnul s tím, že musíme někdy zachlastat a pokecat. Docvakl jsem studený kafe a šel s poldou do kanclu. Zase mě usadil na komunistickou židli a zase zapnul comp. Povolil mi kouřit.
"Tak!" zvolal s mírnou známkou únavy, "už je ti líp?"
"Není," odpověděl jsem, "ale co mi zbejvá."
Přikývl. Něco odkliknul. Za chvíli se zapnula tiskárna a vyjel nějaký papír. Polda mi ho podal se slovy, ať si to přečtu a podepíšu. Byly tam nějaký vobštrukce o protokolu, že jsem nebyl nucen vypovídat a učinil jsem tak ze svý svobodný vůle. Že ta výpověď nebyla vynucená a takovýhle. Pod tím vším bylo:

Zpráva:
V noci na osmý srpen jsem šel se svým kamarádem Zinou F. z restaurace U Osmi Bernardýnů v Modřanech Praha čtyři. Kousek od restaurace v ulici Novodvorská jsme narazili na čtyři romské spoluobčany. Zaterasili nám cestu s tím, ať jim vydáme veškeré své cennosti. Když jsme se zdráhali, tak se do nás pustili pěstmi. Další, co si pamatuji, je jen příjezd policie. Ani jednoho pachatele neznám a vzhledem k událostem si ani nepamatuji jejich obličeje.

Zvedl jsem oči od papíru a podíval se na usmívajícího poldu.
"Jak volali z toho špitálu, tak doktor povídal něco v tom smyslu, že ten rozbitej je známá feťácká firma....no a když se vzbudil, tak jen řek, že si nic nepamatuje. Jo, a dole mi to podepiš."
Přikývl jsem a přijal od něj propisku. Co nečitelněji jsem to podškráb a přikývl.
"Můžeš jít...a žádnej bordel do budoucna. Příště už nebudu tak mírnej."
Znovu jsem přikývl a zvednul se ze židle. Doprovodil mě až ke vchodu, kde za mnou tak trochu slavnostně zabouchl mříž.
Vyšel jsem ven a po dlouhé době se cítil konečně svobodně. Nikdy jsem se necítil líp. Vykračoval jsem ulicí a usmíval se na každýho, koho jsem to deštivé ráno potkal. Jak jsem stál na tramvajplácku, vytáhl jsem telefon a zavolal mámě.
"Ahoj. Jo, jo, dobrý, jo, kalba, byla fajn....jo safra, promiň, jedu domů až teď....no jo, bylo to tam fajn, před chvílí jsme to zabalili...."
Nejkrásnější den mýho života.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Jaroslav Theodorowicz Mishkyn, 06.10.2008

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Vazební cela...aneb život je metal

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­