ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.30
Hodnoceno: 33x Prosím, ohodnoť práci

Štědrý večer

Byl Štědrý večer, svátek klidu a pohody. Čas, kdy by měl být každý se svou rodinou, kašlat rybí kosti a mít jakousi předstíranou radost z dárků. Trochu pít a nakonec se pln radosti odebrat do postele, kde bude odpočívat a bude pln radosti z toho, že je ten štědrej den už konečně v čoudu. Je dvacátého čtvrtého prosince, osm hodin večer. Všichni večeří, všichni hledají kosti, až na čtyři lidi.
Anton Pilař byl vždycky šťastný, takovým smutným způsobem. Rodiče nikdy nepoznal, ale jak se později od svých pár kamarádů dozvěděl, tak to ani žádná sláva není, mít rodiče. Byl smutný, že o nich nic neví, ale také nemá možnost je kdykoliv potkat. Ač je dnes již dospělý muž, dvaatřicetiletý, nemá ženu, nemá děti. Nemá žádné příbuzné. To je ale také tak trochu výhoda. Nemusí k nikam jezdit na pohřby, nemusí nikomu chodit za svědka na svatbu, protože jeho jediní dva kamarádi jsou již ženatí a hlavně, hlavně nemusí nikomu kupovat dárky. Vánoce neslaví, nemá s kým, proto nevaří štědrovečerní večeři, nestrojí stromeček, nebalí krámy do ozdobného papíru. Štědrý den je pro něj jako všechny ostatní dny, je to jen další den strávený v práci. Dělá moderátora v jednom méně známém rádiu už skoro deset let. Dnes už ani neví, jak k této práci přišel. Neřeší to, je moderátor a je za to rád.
"Takže mí milí posluchači, vyhněme se všem těm otravným koledám, dejme si Brave new world od IRON MAIDEN!!" nakliknul na počítači píseň a opřel se do křesla.
"Lidi mají rádi koledy, zvlášť na Štědrý den," otočil se, ve dveřích stál opřený šéf, usmíval se. Anton se na něj také usmál.
"Už jdete pane šéf?" zeptal se.
"Jestli už jdu?" na to udiveně. "Chlape, vzpamatuj se, je Štědrej večer, měl bys odejít a slavit to s rodinou...místo toho tu jen sedíš a pouštíš svátečně naladěným lidem metal!"
Antal vzdychl, šéf pokračoval.
"Vždyť dobře víš, že tu nemusíš dneska bejt, až do sedmadvacátýho máme připravený vysílání z minulýho roku, proč se tu pořád zdržuješ? Tak jdi domů a opij se, nebo jdi někam pod most a opij se, ale netvrď mi tady!"
Antal se znovu otočil a pohleděl šéfovi do očí.
"Já nemám kam bych šel, nemám chuť tvrdnout doma a čučet do bedny na nějaký pohádky...já zůstanu tady."
Šéf mávl rukou a vypadl ze dveří, jen co se ozval tlumený rámus hlavního vchodu, Antal hodil nohy na stůl a zapálil si cigaretu. Píseň dohrála.
"A teď milí posluchači, doufám, že ještě nevzlykáte nad všemi těmi krásnými dárky, protože METAL NÁM ZAKAZUJE PLAKAT!!! Užijte si další song od Children of Bodom RED LIGHT IN MY EYES!!!"
Spustil píseň a opět se pohodlně opřel, popel z cigarety vyklepal na podlahu. První, kdo sem po svátcích vstoupí, bude beztak uklízečka. Ta stará kráva si na něj pořád stěžuje, protože nechává rozbalené svačiny v šuplících a na monitorech, kde po dlouhých dnech začínají páchnout.
Theodor Jiřka ležel na kovové posteli ve své cele. V září mu bylo osmnáct let, takže ho z diagnostického ústavu převezli hned do basy. Hned po novém roce má další stání u soudu. Byl rád, že mu u toho posledního soudu vyhověli s přidělením do samotky. On byl rád sám. Poslouchal vysílání z malého, kapesního rádia, které mu k vánocům poslal otec. Mizera! Moc dobře ví, že Jiřka hudbu nesnáší. Je multimilionář, a pošle mu čínský rádio na tužkovou baterku s praskajícíma sluchátkama. Ale pro změnu má docela radost, že dneska dostal místo klasické vězeňské sračky suchý řízek s hrudkovatou bramborovou kaší. Jen ho pustili zpět do cely, musel se vyzvracet.
Dveře se otevřely, to se nestává často. Přišel dozorce, chytl Jiřku za límec vězeňské košile a zatlačil dolů. Vstoupili další dva dozorci, každý nesl z jedné strany malou, vězeňskou postel. Dozorce, který Jiřku držel, mu sundal z uší sluchátka.
"Vedeme ti spolubydlícího, žádnej bordel! Jasný!"
Jiřka přikývl.
Dozorci položili druhou postel naproti Jiřkovi a odešli, ten poslední ho pustil a taky odešel, když byli venku, strčili do cely Jiřkova nového spoluvězně a zabouchli dveře.
Spoluvězeň chvilku jen stál a čuměl, potom si sedl na svou postel. Natáhl se k Jiřkovi a podal mu ruku.
"Ahoj, já jsem Láďa," oznámil, Jiřka mu pozdrav neopětoval, i přes mizerné světlo bylo poznat, že jeho nový spoluvězeň je malý, tlustý a ošklivý. Jiřkovi na tom moc nezáleželo, zůstal ležet, ani se nehnul.
"Ahoj, já jsem Láďa," řekl znovu spoluvězeň.
"Polib mi prdel!" odsekl Jiřka.
Spolubydlící jménem Láďa zase chvíli čuměl, a potom si lehl na postel, koukal do stropu, potom se znovu podíval na Jiřku, chtěl navázat hovor.
"Za co tu seš?"
"Do toho ti nic není."
"Já se jen ptal."
"Tak se neptej."
"Chtěl jsem bejt přátelskej."
"Strč si to někam!"
Láďa zmlkl, Jiřka si sedl, opřel se zády o zeď a zapálil si cigaretu.
"Tady se smí kouřit?" užasl Láďa.
"Ne," odpověděl Jiřka.
"Tak jak tu můžeš kouřit?"
Jiřka pokrčil rameny.
"Já jsem tady za znásilnění," začal Láďa, aniž by ho někdo nabádal. "Ta holka mi řekla, že je jí patnáct...já jsem to fakt nevěděl..."
Jiřka pokrčil rameny.
"Fakt se nebojíš, že tě tu někdo s tím cigárem chytí?"
"Mně nic nehrozí," odpověděl Jiřka.
"Jak to?" vyzvídal Láďa.
"Doživotí," ukončil to Jiřka, hodil cigaretu na zem a natáhl se, pomalu usínal.
"Ale s tou holkou to bylo fakt krásný," začal znovu Láďa.
"Drž už tu hubu," vyštěkl Jiřka.
Láďa držel hubu.
Štěfan Sulc seděl v polstrovaném křesle v kanceláři jednoho vydavatele v pátém patře nakladatelství Albatros. Neměl z toho zrovna radost, doma ho čekala žena a děti, slíbil, že jen co to tady skončí, bude doma a dají si štědrovečerní večeři. Zrovna dělal vosí hnízda, když v tom mu zavolal vydavatel, aby oznámil, že osobně dočetl jeho román a ať se za ním staví, že musí něco projednat. Ten román, konkrétně Radiační zóna, jak ho Štefan pojmenoval, napsal před několika lety a ve vydavatelství leží už více jak rok a půl. Úplně zapomněl, že ho tam poslal, no, ale když už je příležitost, tak proč se nestavit. A teď je tady, v kanceláři, na slavného pana vydavatele čeká už dvě hodiny, jeho žena s dětmi už asi povečeřeli, rozdali si dárky a teď si spokojeně spí, on tu jen sedí a čeká na ono vydavatelské prase s doutníkem v ústech. Dveře se otevřely, vstoupilo vydavateslké prase s doutníkem v ústech.
"Ach, pane Sulci...na vás jsem úplně zapomněl, doufám, že vám to čekání nevadilo."
"Ne," sykl naštvaně Štefan, potřásl si s vydavatelem rukou.
"Promiňte," začal hovor Štefan, když si ono vydavatelské prase ráčilo usednout za stůl. "Není mi vlastně jasné, proč mě sem voláte v tuto dobu...v celé budově nejsou zaměstnanci, nikdo...nemohlo to počkat po svátcích?"
Vydavatel vzal do ruky desky a rozbalil je, uvnitř byla vrstva papírů, Štefanův román.
"Víte, pane Sulci...nemohlo...já, nemám moc ve zbyku číst věci od lidí, co my sem něco pošlou, na to mám přece lidi...ale tohle mi přinesl jeden podřízený...jinak řečeno, budu ho citovat: "Pane šéf, tohle si přečtěte, větší sračku jste ještě neviděl."
Štefan zachoval chladný pohled, jeho jen málokdy něco rozhodilo.
"Musím tedy uznat...že je to v celku nápadité." pokračoval vydavatel, listoval románem. "Třeba tady...tohle se mi docela líbilo," začal citovat: "Garda odřízla mrtvé bezruké a beznohé tělo zavěšené nad hlavní branou a to cestou dolů stačilo znečistit přední sklo projíždějícího auta, že řidič musel spustit stěrače, aby mohl smít krev." "To je věta! Naprosto stupidní!"
Štefan byl stále chladný.
"Troufám si dokonce říct, že je to nejstupidnější kniha, jakou jsem kdy četl!" zvolal vydavatel, zatlačil doutník do popelníku.
"Jsou i horší knihy," řekl Štefan.
"Vážně pane Sulci, řekněte mi alespoň jednu jedinou horší knihu, než je ta vaše a já vám dám doutník, co vy na to?" vydavatel otevřel dřevěnou krabičku v rohu stolu a vytáhl jeden doutník zabalený v igelitu. Štefan přemýšlel, jeho pohled upoutal malý, zlatý krucifix na vydavatelově krku, podíval se mu do očí.
"Hmm...tak třeba bible," řekl a do široka se usmál, vydavatel nahodil kamenný pohled a stáhl doutník zpět.
"Jsem věrným katolíkem...po celý život!" vykřikl, jeho tlusté tváře zčervenaly.
"To byl Hitler taky," na to Štefan, stále se usmíval, vydavatel praštil s doutníkem zpět do krabičky, postavil se a ukázal na Štefana prstem.
"Ty jeden zatracenej hajzle! Já tě tak pomluvím, že ti nikdy nevydaj ani sloupek v blesku!" vydavatel byl citelně udýchaný, na čele se mu rašil pot.
Štefan pokrčil rameny, tlusté vydavatelské prase se přesunulo k oknu, otevřelo ho, aby se nadýchalo čerstvého, zimního vzduchu, Štefan se také zvedl.
Anton Pilař se opil a usnul u mikrofonu, po zbytek večera budou případní posluchači poslouchat jen jeho rytmické chrápání. Anton byl vžycky smolař, ještě ani netuší, jak s ním jeho šéf vyrazí dveře, jen co bude po svátcích a jemu se základním vzděláním nezbude nic jiného než zametat chodníky.
Jiřka si počkal, až bude jeho nový spoluvězeň spát. Vstal a vzal si polštář. Takový geniální vynález, ten polštář, bez něj bychom jako lidstvo měli všichni prohlé páteře. Jiřka přišel ke svému spoluvězni a vzbudil ho. Jen co se Láďa otočil, že něco řekne, Jiřka mu vrazil prsty do úst, směřoval až do krku. Láďa vydával zvuky jako raněné prase, zmítal sebou ze strany na stranu, poté Jiřkovi pozvracel ruku. Zvratky mu vytékaly z úst a znečistily i jeho čerstvou vězeňskou košili. Jiřka vyndal prsty a přitlačil mu polštář na obličej. Láďa chtěl křičet, ale přes polštář to nebylo slyšet, nakonec se přestal zmítat. Oči otevřené, Jiřka mu je zatlačil prsty, nakonec vyměnil svůj poblitý polštář za Láďův čerstvě vypraný, přešel ke své posteli a lehl si. Pedofílie je hnus, pomyslel si. Lidi jako on tady nemaj co dělat. Jiřkovi nemohli nic vytknout. Jeho spoluvězeň se prostě udusil zvratky ve spánku, a to je celé. Jiřka samozřejmě spal a ničeho si nevšiml. Jak o tom tak přemýšlel, zjistil, že snad poprvé v životě vykonal nějaký dobrý skutek. S tímto pocitem také usnul.

"Zlato, jsem doma!" zvolal Štefan, jeho žena vešla do dveří obýváku.
"Pssst, děti už spí."
Štefan přikývl, jeho žena ho objala, pohladila ho po vlasech.
"Tak co, vydaj ti to?"
Štefan nesouhlasně pokýval.
"To nevadí," utěšovala ho.
Štefan přikývl, políbila ho, šli ruku v ruce do ložnice.
Pod budovou vydavatelství Albatros to blikalo jako nikdy, policie, záchranka, a zrovna na Štědrý večer. Mezi těmi všemi záchranáři a policajtama ležela mrtvola, velká mrtvola, spadla z pátého patra. Nikdo nevěděl, co tam pan vydavatel dělal, nikomu nic neřekl. V protokolu je zapsáno: "Sebevražda".

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Jaroslav Theodorowicz Mishkyn, 03.05.2007

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Štědrý večer

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­