Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na lavičce v parku seděla dívka obklopená tmou. Kolem panovalo úmorné ticho, které přehlušovalo pouze hlasité vzlykání. Na dívčině obličeji se mísila slaná voda s vločkami sněhu. Bylo 23. prosince a právě se rozešla se svým přítelem. Musela to udělat. Neměla jinou možnost.

***

"Slečno! Haló, počkejte!" Z autobusu vystoupil mladík s čepicí v ruce a utíkal za hnědovlasou dívkou. "Haló! Zapomněla jste si čepici!"
Dívka se zastavila. Došlo jí, že ten kluk volá na ni.
"Tohle jste nechala v autobuse." řekl a podal jí čepici.
"Oh. Děkuji mockrát. Nějak jsem se začetla," vysvětlovala dívka a pozvedla průsvitnou igelitku s knihou. Vzala si čepici a nasadila si ji na vlasy pokryté sněhovými vločkami.
"Jo, to se stává," odvětil hoch s úsměvem. "Ehm. Nezašla byste se mnou na kafe?"
Ta dívka ho něčím okouzlila. Nevěděl čím, byla to obyčejná holka, dalo by se říct, že byla i taková malá šedá myš. Ale měla pěkný úsměv a celkově byla docela hezká.
"No, já teď nemůžu, už něco mám, ale někdy jindy by to šlo. Co třeba zítra?"
"Jasně. Ve tři?"
"Ok. Tak tedy zítra ve tři v kavárně. Zatím ahoj," mrkla na něj a pokračovala ve své cestě.

***

"Všechno nejlepší!" zaznělo sborově, když se otevřely dveře. Do pokoje vešla malá zrzka. Tohle opravdu nečekala. Její přátelé jí uspořádali oslavu! Ještě nikdy v životě neoslavovala své narozeniny takhle.
"Happy birthday to you, happy birthday to you," zpívali všichni známou píseň. Její nejlepší kamarádka k ní opatrně kráčela s narozeninovým dortem.
"A teď si něco přej," pobídla ji, když se chystala sfouknout osmnáct svíček.

***

Byly tři hodiny odpoledne a v jediné kavárně ve městě netrpělivě čekal devatenáctiletý kluk. Díval se na dveře a každou vteřinou očekával vejít hnědovlasou dívku, kterou včera poznal. Právě když si objednával kafe, otevřely se dveře a teplo uvnitř kavárny narušil štiplavý mráz zvenčí. Petr sebou škubl a koukl na osobu, která postávala u vchodu. Byla to ona. Mávl na ni a ukázal na volné místo vedle sebe. Usmála se a ladným krokem došla až k němu.

***

"Páni, to bylo úžasné!" svěřovala se Monika své nejlepší kamarádce. "Seděli jsme tam asi tak dvě hodiny a bezvadně jsme si při tom pokecali. A hlavní je, že je nezadaný! Není to senza?"
"To jo, domluvili jste si další rande?"
"Že se ptáš! Dneska jdeme v šest na zimní stadion. Bude mě učit bruslit. Petr říkal, že to není moc těžké, tak snad nebudu vypadat jako nemehlo."
Malá zrzka Monice tiše záviděla. Vždycky toužila po něčem takovém. Potkat hezkého kluka, jít s ním na rande, úžasně spolu pokecat a při loučení se políbit. Pak se za něj vdát, mít s ním dvě děti - holku a kluka - a žít s ním šťastně až do smrti. Ale to se JÍ nikdy nemůže stát. Vždyť jediný kluk, se kterým chodila, měl osm let a ona byla od něj o tři měsíce starší! Od té doby už uplynulo deset let a ona byla stále sama. Aspoň že má nejlepší kamarádku. Málokdo ji totiž má. Opravdovou kamarádku, která vás podporuje a utěšuje když se cítíte být na dně. Ale jak to bude teď? Když bude mít svého přítele, určitě se na ni vykašle.
"Kájo? Posloucháš mě?" přerušila její myšlenky Monika.

***

Seděla na lavičce a kolem ní padaly sněhové vločky. Padaly i na ni, ale dívce to nevadilo. Bylo jí to fuk. Teď už jí na ničem nezáleželo. Její jediná životní láska byla pryč. Jak moc chtěla na něj zapomenout. Nešlo to. Milovala ho proti své vůli.

***

Byl konec října a už sněžilo. Tento rok byl opravdu hodně chladný. Celé léto pršelo a teploty se vyšplhaly maximálně na třiadvacet stupňů. Tehdy si Monika na počasí ještě stěžovala. Teď byla ale ráda, že byla taková zima a že si musela vzít čepici, jíž pak zapomněla v autobuse. Jen díky tomu se seznámila s Petrem. Sice to bylo teprve pár dní, ale vyvíjelo se to skvěle. Právě ji učil bruslit. Byla to ohromná zábava. Nejspíš proto, že je Petr vtipný. A taky milý a pozorný a...prostě úžasný!

***

Karolína seděla s Petrem v kavárně a plánovala s ním oslavu Moničiných narozenin. Měla je už za týden a oni se ještě neshodli, jestli to oslaví jen v úzkém kruhu přátel nebo udělají pořádný mejdan se vším všudy. Kája se chtěla seznámit s nějakým klukem, a tak byla pro mejdan. Petr chtěl spíš něco víc osobního, ale to může udělat pak sám jen s Monikou v den jejích narozenin.
"Fajn, takže uděláme pořádný mejdan, a to 25. listopadu, den před jejími narozeninami. A 26. si uděláte intimčo," shrnula nakonec Kája.

***

Monika nečekala, že se to tak pořádně rozjede. Všichni byli opilí, jen ona ne. Držela se trochu dál. Bylo tu hodně cizích lidí a pár kluků to už na ni zkoušelo. Nechtěla vědět, co by se stalo, kdyby byla taky takhle sjetá. Karolína se výborně bavila. Normálně by seděla někde v koutě, ale dnes se chtěla s někým seznámit, a tak se napila. Na kuráž. Ale trochu to přehnala. Nebyla zvyklá na alkohol, takže se rozjela hned po pár panácích. Monika ji chtěla hlídat, aby neudělala něco, čeho by později mohla litovat, jenže to nešlo. Pokaždé, když ji našla, rychle se jí zase ztratila. Naposledy ji viděla s Petrem. Je tedy v dobrých rukách.

***

Nechápala, jak se to mohlo stát. Stále seděla na lavičce, ale už neplakala. Byla tak vyčerpaná, že už to prostě nešlo. Vždyť už vyplakala litry slz. Proč se to muselo stát právě jí? Proč se to vlastně vůbec stalo? Přála si, aby ten mejdan nikdy nikdo nevymyslel.

***

Otevřela oči. Právě se probudila s šílenou kocovinou. Bolela jí hlava a na nic si nevzpomínala. A kde to vlastně je? Jak to, že není doma? Vedle ní se ozval podivný zvuk. Kája se vyděsila. Právě si uvědomila, že je nahá a leží v posteli vedle nějakého kluka. Doufala, že se mezi nimi nic nestalo, i když věděla, že to by musela být opravdu tupá, aby v to mohla doufat. Raději vstala, našla všechny kusy svého oblečení a oblékla se.

***

Monika si užívala večer s Petrem. O takových narozeninách ani nesnila! Jen...zdálo se jí, že je Petr nějak zamlklý. Normálně toho nakecá tolik, ale teď...
"Děje se něco?" zeptala se radši Monika. Obávala se, že něco udělala špatně.
"Ne. Ne, jen jsem trochu nevyspaný," odvětil nervózně Petr.

***

Jak moc chtěla na něj zapomenout. Nešlo to. Milovala ho proti své vůli. Srdce jí říkalo odpusť mu, vždyť to nechtěl udělat a moc tě miluje, ale rozum jí radil jinak. Musela ho opustit. I když ho šíleně milovala.

***

"Moniko, musím ti něco říct," začala Kája. Zrovna chodily po obchodech a hledaly dárek pro Petra.
"Ano?"
"Pamatuješ si na ten mejdan? Jak jsem se tam pořádně opila?"
Monika se zasmála.
"No jasně, že si to pamatuju. Na to se nedá zapomenout. Proč? Stalo se tam něco, o čem jsi mi ještě neřekla?"
"No..." Kája se rozhodla to ze sebe co nejrychleji dostat. "Vyspala jsem se tam s nějakým klukem a teď jsem těhotná," vybalila to na Moniku jedním dechem.
Nastalo ticho. Monika nevěděla, co na to říct. Utahovala si z ní? Určitě ano, vždyť tohle nemůže být pravda. Nebo jo?
"Eh...a...co na to vaši?"
"No právě. Chtějí, abych se s tím klukem vzala."
"A...víš aspoň, kdo to byl? Pamatuješ si na něj?"
Monika ještě pořád byla mimo.
"Až moc dobře. A věř, že bych se raději za to viděla smažit v pekle."
"Proč? Byl to snad nějaký úchyl nebo co?" nechápala Monika, co tím chtěla její nejlepší kamarádka říct.
"No, to zrovna ne, ale..."
"Ale...?"
"Ale ten kluk je...zadaný."
"Bože! Čekáš dítě se ženáčem!?"
"Ne! To ne! Není ženatý. Jen má přítelkyni."
"Pane jo. Chudák holka. Určitě ho miluje a... A co ty? Ty si ho chceš vzít?"
"No, bylo by to tak asi lepší."
"A on už to ví?"
"Včera jsem mu to řekla. Ale nechce opustit svou přítelkyni. Hodně ji miluje a tu noc se tak hrozně opil..."
Monika ještě pořád nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Její kamarádka bude mít dítě s nějakým... "A znám ho?"
"Určitě ano. Je to..." Kája se odmlčela. Bylo to moc těžké říct. Nechce přece ztratit svou nejlepší kamarádku. Tohle jí ale určitě nikdy v životě neodpustí. Musí jí to říct.

***

Na lavičce v parku seděla dívka. Kolem panovalo úmorné ticho, které přehlušovalo pouze hlasité vzlykání. Na dívčině obličeji se mísila slaná voda s vločkami sněhu. Právě se rozešla se svým přítelem. Musela to udělat. Neměla jinou možnost...