ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.80
Hodnoceno: 5x Prosím, ohodnoť práci

Sen

Ležím v posteli, dívám se do prázdna a za žádnou cenu nemůžu usnout. Jsem tak sama. I přes zacloněné okno proniká dovnitř magický ostrý svit úplňku a hvězdy na černočerné obloze na mě mrkají jako tisíce očí. Polootevřeným oknem vniká do pokoje vlahý noční vzduch prosycený zvláštními vůněmi, cvrčci hlasitě zpívají své milostné písně, odněkud z lesa se nese teskné houkání sýčka a z dálky se ozývá slabé naříkání zvonů gotického kostela. Už je tedy půlnoc. Konečně se mi pomalu začínají klížit víčka a ponořuji se do tajemné říše snů.
Najednou zčistajasna z nočního klidu zavane prudký vítr, který rozrazí okna dokořán. Paprsky měsíce pronikají do místnosti vší silou a jejich stříbrný třpyt mě nevýslovně táhne. Přistoupím k otevřenému oknu, kolem kterého doposud divoce vlají záclony zmítané tím náhlým tajemným větrem. Mocná Luna mi svým světlem ozařuje tváře, hypnotizuje mě, láká a volá. Najednou se z jejich mohutných paprsků vytvoří vysoké jakoby mramorové schodiště. Oslněna tou krásou neváhám, jako omámená prolezu oknem a vystoupím na první schod. Schodiště je pevné, ale kluzké od chladivé rosy a nemám se čeho přidržet. Studí mě do bosých chodidel, s mými bělostnými šaty si pohrává už jen slabý vánek a na hrudi se mi napětím a očekáváním vzdouvá přívěšek ve tvaru zámku, ke kterému mi schází klíč. Připadá mi, že stoupám nekonečně dlouho, když vtom zahlédnu v husté hvězdné mlze obrovské starobylé dveře bílé barvy s velkou zdobenou mosaznou klikou. Chvíli před nimi stojím, ale nakonec rozhodně chytnu za jejich ledovou kliku.
Dveře se s příšerným vrzáním otevřou. Nevidím ani na krok před sebe, obklopuje mě mlha tak hustá, že by se dala krájet, ale přesto vstoupím do neznáma. Těžké dveře se za mnou prudce zabouchly. Náhle se začíná rozjasňovat, mžourám očima a nevím, kam se mám podívat dřív. Taková krása! To je snad ráj! Ocitla jsem se na ohromné louce obklopené divokým pralesem a do nosu mi silně proniká omamná vůně, kterou vydechují divukrásné rostliny, nad jejichž obrovskými květy poletují pestrobarevní motýli. Stromy jsou ověnčené šťavnatými lesklými jablky, třešněmi a různým neznámým exotickým ovocem a keře jsou obsypané obrovskými borůvkami, rybízem, krásně vonícími malinami a červenými jahodami. Pasou se tu stříbrní jednorožci, jejichž nádherné rohy svým třpytem svítí do dálky a kopýtka jim zvoní jako rolničky. Kolem vznešeně pochodují obrovští pávi s překrásně zdobenými ocasy, kteří hlasitě křičí, asi ohlašujíc můj příchod. Je zde také několik kamenných barokních sošek malých andílků, na jejichž buclatých hlavičkách zamilovaně vrkají bělostné hrdličky a jejich oplácané ručky obrůstají čarovně krásné rostliny. Uprostřed vší té nádhery stojí mramorová kašna, vytryskující průzračnou vodu, ke které se z oblohy poseté hvězdami vznášejí jak něžné pápěří sněhobílí pegasi. Lehounce mávají obrovskými křídly a jejich stříbrem posetá hříva a dlouhý třpytivý ohon vlají v jemném vánku. Pod kašnou odpočívá malý běloučký medvídek se smutnýma očima, ale než se naději, zmizí v houštině nebezpečného pralesa. Pak si však všimnu ještě něčeho zvláštního. Jsou tu rozesety desítky zdobených zrcadel, ve kterých se nic a nikdo neodráží!? K jednomu z nich se přiblížím, ale náhle slyším, jak na mě někdo zoufale volá. Dívám se směrem po hlase a kousek ode mě stojí dva malinkatí skřítkové a ze všech sil křičí: "Nepřibližuj se k těm zrcadlům! Je za nimi prázdná černá díra, ze které není návratu!" Tak se polekám a odskočím pryč, až upadnu na zem. Skřítkové náhle zmizeli, jako by se po nich zem slehla. Tak přece to není ráj, všude zákeřně číhají nějaké nástrahy...
Chvíli sedím v měkoučkém mechu a odpočívám, když najednou uslyším slabě znít zvláštní melodii. Jako očarovaná se rozhlížím, odkud ta smutně krásná melodie přichází, ale jako by byla všude kolem mě a zároveň nikde. Přece ale vstanu a vydám se úzkou pěšinkou do tajemného pralesa. Zvedající se vítr hučí v korunách staletých stromů a vzduchem se nese sladká vůně pestrobarevných orchidejí, nevinných lilií, rudých ibišků, nebezpečných růží a drobounkých fialek, krčících se ve vysoké trávě spolu s malými hříbky a jedovatými muchomůrkami. Nade mnou poletují papoušci hrající všemi barvami a pokřikují: "Už tě čeká! Už dávno tě čeká!" Křičím: "Kdo mě čeká!? Kdo!?" Ale neodpoví a stále jen dokola opakují: "Už tě čeká! Už dávno tě čeká!" Jdu pořád dál, netuším jak dlouho, možná minuty, možná hodiny? Ale hudba mi neustále proniká ušima až do hlavy a strašně mě k sobě vábí. Pěšinka se pomalu zužuje a náhle se úplně ztrácí v divokých křoviskách. Hudba zesiluje a zdá se, že jde právě odtamtud. Prodírám se tedy hustým porostem, větve mi tvoří šrámy na holých pažích a nohy mám dodřené od ostrých trnů divokých růží a popálené od bránících se kopřiv. Ale jako uhranutá bolest nevnímám a jdu tvrdošíjně dál a dál. Nic a nikdo mě nemůže zastavit.
Po strastiplné cestě konečně vyjdu na malou mýtinku posetou květinami vonícími medem, nad jejichž okvětními lístky se bzukotem poletují včely. Je zde obrovská skála, ze které zurčí divoká bystřina s křišťálově průzračnou vodou a se zpěvem se vlévá do malé tůňky, jejíž voda pomalu mizí někde v podzemí. Kolem ní kuňkají zelené žabky a po její hladině, hladké a lesklé jako zrcadlo, plují obrovské čistě bílé lekníny a připadá mi, že stále zesilující melodie přichází právě odtud. Pomalým krokem jdu blíž a blíž, až dojdu k obrovské kapradině, která se sklání nad tůní. Poodhrnu její obrovské listy a málem ztratím řeč.
Na zemi v měkoučkém mechu spí nádherný muž, u jehož hlavy leží malá hrací skříňka, na níž se ladně točí tanečnice a ze skříňky neustále vychází ta smutně krásná melodie, která mě naprosto uhranula. Spí, ukolébán krásnou hudbou, klidně oddechuje a já si ho prohlížím, nevěříce svým očím. To je ON! Muž z mých snů! Dávno Tě znám! Celý život čekám jen na Tebe! Pořád mi něco scházelo a teď vím, žes to byl Ty! Nemůžu se pohledu na něho nabažit. Jeho bledý obličej rámují černočerné havraní vlasy a vousy, velké rty se ve spánku jen lehce chvějí, zdá se vyšší, krásně stavěné postavy, je oblečen do bílé košile a světlých kalhot a na jeho hrudi se skví přívěšek ve tvaru klíče. Klíč a zámek. Dívám se na něho a v hlavě mi pořád dokola zní: Miluji Tě! Miluji Tě!! Miluji Tě!!!
Najednou ale skříňka přestane hrát a tanečnice na ní skončí svůj vábivý tanec. Muž se protáhne a pomalu otevře oči. Jeho pohled spočine na mně, zamžourá očima, protře si je a opět se podívá na mě. Svým tajemným zrakem se ponoří do mého a mám pocit, že vidí až na dno mé duše. Celá se chvěji. Jeho černé uhrančivé oči, dva žhnoucí uhlíky, mě celou probodávají skrz na skrz jako ostrá čepel dýky. Ještě chvíli si mě nevěřícně prohlíží a náhle ke mně prudce přiskočí a vášnivě obejme. "Marcelko! Konečně! Konečně jsi tady! Čekám na Tebe už třicet let!" Rozrušením se třesu jako osika a do očí se mi vhrnou slzy lásky a štěstí. "Odkud znáš mé jméno!?" A můj neznámý milovaný ukáže směrem k jeskyni. Tam se na zemi vyhřívá starý had, který má na každém konci jednu hlavičku a obě najednou promluví: "Láska je osud. Osud určují hvězdy. Hvězdy vědí všechno. Jste si souzeni." A moudrý had se pomalu odplazí do hlubin jeskyně. Můj neznámý, dávno známý muž se sehne a utrhne kouzelně vonící, rudě červený tulipán. Vloží mi ho do dlaní a vyhrkne: "Marcelko, moc Tě miluji! Čekal jsem na Tebe tak dlouho..." "Taky Tě moc miluji! Znám Tě už dávno, jakoby ze svých vzpomínek... A jaké je Tvé jméno?" "L," odpoví můj pohádkový muž a už mě za ruku táhne do temnoty jeskyně. Hrací skříňka zůstala smutně a osamoceně ležet ve šťavnatě zelené trávě a už se nerozezpívala.
Ze stěn obrovské jeskyně visí mohutné stříbrné krápníky, ze kterých kapou tu větší, tu menší kapky vody, při dopadu na tvrdý kámen splývají jedna v druhou a jejich nárazy spolu vytvářejí smutný orchestr různých tónů. Na konci jeskyně se rozprostírá mléčná dráha, jež vede donekonečna osvětlena tisíce hvězdami a ztrácí se v černé nekonečnosti vesmíru. Má láska mě vezme za ruku a procházíme se po této čarokrásné nikdy a nikde nekončící cestě, objímáme se a líbáme a nejraději bych tu s ním zůstala navěky. Najednou k nám ladně přistanou dva nádherní pegasi zapřažení do Malého vozu. Nastoupíme dovnitř, koně zamávají křídly a s celým vozem se vznesou do výše. Měsíční vánek si pohrává s našimi vlasy, koně rozráží svými kopyty a křídly hvězdný prach a miliony let staré hvězdy nám svítí na naši společnou cestu. Držíme se za ruce a díváme se na krásy kolem, na souhvězdí Štíra a Býka, Hada a Lištičky, na souhvězdí Andromeda, Kassiopeia nebo Orion, na planety s jejich ohromnými prstenci a všechno to ozařuje nádherná, magická a všemocná Luna. Z té nádhery, třpytu a lesku až oči přecházejí. Nikdy předtím jsem se necítila tak šťastná, tak svobodná, tak milovaná, ...
Ale náhle, jako blesk z čistého nebe, se něco přihodilo. Koně i s vozem znenadání zmizeli a ztrácím pevnou půdu pod nohama. Můj milovaný vysněný muž, který ještě před chvílí tak šťastně a horoucně svíral mou ruku, se mi z dlaně vytrhl a zmizel někam do neznáma jako všechno ostatní. A já, úplně sama, padám prudce dolů, dolů do propasti. Všechno je rozmazané, srdce mi svírá ledová dlaň a duši šílená úzkost. Pořád jen padám, padám, bezmocně padám. To budu takhle padat navěky? Nebo dopadnu na tvrdé dno? Copak není nějaké záchrany? Kde jsem se to jen tak nečekaně ocitla! V černé díře? Kolem se míhají nejrůznější a nejhrůznější barvy, až mi nakonec obrovský ostrý záblesk světla pronikne očima až do hlavy. Šílená bolest. Pevně zavřu oči.
Bolest ustupuje a slábne a pomalinku otvírám oči. Ležím v posteli ve svém pokoji a do obličeje mi prudce svítí paprsky ostrého letního slunce, které se naštěstí sem tam schová za bělostné mráčky bezstarostně plující po obloze a tak mým bolavým očím aspoň na chvíli uleví. Pořád mi ještě divoce buší srdce. Oknem otevřeným dokořán proniká teplý vzduch prosycený zlatými paprsky slunce a vůněmi rozkvetlé zahrady. To vše byl jen sen!? To už Tě nikdy neuvidím!? Ale já Tě miluji! Jsem tak sama. Teď ještě víc než předtím. Něco však křečovitě svírám ve své ruce. Rudě červený tulipán!

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Kleopatra, 31.03.2008

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Sen

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­