ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.57
Hodnoceno: 54x Prosím, ohodnoť práci

Šedivá budoucnost

Kráčím opatrně ulicí a držím se přitom těsně u stěny. Nedovažuji se vystoupit z jejího stínu, neboť by to pro mne mohlo být značně nebezpečné. Celé město se změnilo a všichni, co zde přežili, s ním. Každý den je v podstatě boj o to, kdo tu bude déle. Nesnáším to, ale rozumím tomu. Přeci jen se naše společnost transformovala do toho, k čemu ji dnešní doba vyprovokovala.

Všichni věděli, že když vypukne epidemie, tak to bude zlé. Nikdo však netušil jak moc. Veškeré kontakty s ostatními zeměmi byly rázem přerušeny a na nás byla uvalena karanténa. Proč? Protože si mysleli, že jen tak se sami ochrání. Ach, jak byli bláhoví! Nyní také mají co dělat, aby přežili.

A kdo to vlastně zavinil? Prostý lid, šílený vědátor, mafie či teroristi? Samá voda. Viníkem byl někdo daleko výše postavený, až na samotném vrcholu. Byla to hlava státu.

Zprvu se jí zamlouvalo vyrábět laciné léky, co nebyly nijak otestované. Byly to miliony do jejích kapes, což se mu šiklo do budoucna na svou kampaň či strávený odpočinek. Zkušebními králíky jsme se proto netušeně stali my sami. Tedy ti, co měli tu smůlu a onemocněli.

Následky byly z počátku mírné a hodně se lišily. U některých nepříjemné boláky či náhodné spuštění krve. U ostatních méně šťastných se to jevilo jako malárie a následné šílenství, co se projevilo velkou agresí, brutalitou a nepodmíněným zběsilým chováním, co si žádalo vše zdravé ochutnat. Bylo to značně děsivé a odpudivé, ale to se u něčeho takového mohlo čekat.

Armáda zpočátku vysílala speciální tajná komanda, aby jedince zneškodnila, avšak marně. Infikovaných přibývalo čím dál víc, a proto se to již nemohlo držet pod pokličkou. Byl vyhlášen stav nejvyšší nouze, tudíž se toho ujala armáda. S tím však rapidně stoupl počet nemocných, což si vyžádalo další domácí nepokoje.

Po několika měsících vše utichlo a v naší zemi zavládla rebelie a chaos. Nic nebylo řízené či kontrolované. Silnější vyhrával. Jako v přírodě. To, co bylo dříve odsuzováno, se nyní stávalo zcela normálním a nutným bez čeho by se nedalo ani přežít.

Vytvořily se různé sekty, skupiny, gangy a další přidružení, které chtěly pospolu žít a budovat lepší zítřek. Některé nevydržely ani týden a byly rozprášeny hordami nemocných či jiných spolupracujích lidí.

Někteří - jako já - se rozhodli putovat sami na vlastní pěst, protože nikomu nevěřili. Buď je zradila vlastní rodina, či o ni dříve přišli. Avšak povstali z těchto nepříjemných události a vzedmuli se z popela strachu.

Těžko říci, jak se jim vlastně vede. Mně samotnému moc dobře ne, ale nestěžuji si. Není totiž nikdo, kdo by mi bodl dýku do zad. Doslova. Sice bojuji o svůj vlastní život každým okamžikem, nicméně si zachovávám poslední známky lidství. Čtu knihy, které mne odkazují na lepší minulost. Na doby, kdy se člověk nemusel trápit ustavičnými překážkami dneška a jen tak polehával a lenošil na verandě, kde popíjel studenou limonádu v parných letních dnech.

Ach, jak rád bych se vrátil zpět! Teď se tu tiše ploužím a doufám v přízeň osudu, že si mě nikdo nevšimne. Aspoň ne dneska, přestože v tom moc nedoufám, neboť den bez infikovaného mne nikdy nepotkal.

Ani v tento okamžik tomu tak není. Ze slepé uličky ke mně sténavou chůzi kráčí muž středního věku. Je celý potřísněný od krve, jež se zdá být poměrně čerstvá. Nejspíše se mu nedávno povedlo zakousnout někoho z živých. Nejspíše. Možná však ochutnal nemocného, co byl zabit a ponechán na ulici. Kdoví. Když byl nedostatek stravy, uchyloval se k takovým krokům kdekdo.

Dnes však dýchá naposledy, protože se o něj postarám. Musím, neboť by se jistě rád zakousl do mého živého masa, co pro něj voní již na dálku. Ačkoliv nemám žádné potěšení z toho, co teď učiním, udělám to. Nesmím však opět pomyslet na jeho případnou minulost a zmaření jeho života. Stejně mu není pomoci. Buď já, nebo on.

Zhluboka se nadechnu a nahmatám u pasu starý kuchyňský nůž, co jsem nedávno našel. Přitom zavadím i o rukojeť pistole, jejíž užití by pro mne bylo mnohem snazší. Nenechám se však zlákat touhle nebezpečnou touhou. Ne, protože použití střelné zbraně na jednoho protivníka by mohlo být hodně riskantní, neboť by mohla upozornit i další nemocné. Navíc jsou náboje velkou vzácností a já mám jen pouhé dva do svého revolveru.

Opět se nadechnu, neboť cítím mírnou paniku a strach z toho, co udělám. Není to sice poprvé, ale i tak se nedokážu ubránit pocitu, že je to něco zcela nelidského. Setřu si pot z čela a rázně přistoupím k nemocnému. Než stačí cokoliv učinit, začnu do něj bodat a bodat. Přitom mne potřísní jeho krev a sliny, co mu ještě před chvilkou stékaly po obličeji.

Cítím, že se mi chce zvracet, ale překonám se. Nemohu si dovolit vyprázdnit obsah svého žaludku. Najít jídlo v těchto dnech je značně obtížné a téměř nemožné. Uštědřuji svému protivníkovi další a další rány, než se konečně svalí k zemi mrtev. Je až neskutečné s jako nelidskou výdrží dokázal bodání snášet. Skoro jako kdyby už nebyl člověk, spíše něco mezi tím a mrtvým. Skoro tak.

Vydýchávám celou tuhle situaci a neubráním si odplivnout. Ještě pořád si v hlavě přehrávám celou tuhle událost, než na ni napořád zapomenu. Pohlédnu před sebe do slepé uličky, kde spatřím dveře. Stojí na nich nápis: "Skladiště."
Rázem mi to připomene moji letní brigádu na pile, kterou mi zařídil táta. Ach, jak se mi po něm stýská! Tak dobře jsem si s ním rozuměl, než se stal infikovaným! Pak jsem ho bohužel musel zabít, neboť on se chystal k tomu samému. To byla také moje první zkušenost jako vraha. Tehdy jsem se nenáviděl, utíkal jsem a utíkal a nevnímal, jak se celý svět mění k horšímu. Teprve pár týdnu zpátky jsem si to uvědomil. Sice trochu pozdě, ale přeci.

Potřesu hlavou a přistoupím k oněm dveřím. Jsou mírně pootevřené, ale co je za nimi, lze těžko zjistit, neboť místnost je ponořená celá do tmy. Je však klidně možné, že to nebude nic pěkného. Naopak by to mohlo znamenat pouze smrt, které se tak moc snažím vyhnout.

Už se pomalu stmívá a já někde stejně potřebuji přespat. Na ulici to není nijak bezpečné a v tomhle domě to nemůže být o nic horší. Naopak tu můžu uniknout zraku infikovaných, co se neustále toulají městem.

Nakonec se vzmužím a pomalu vezmu za kliku pootevřených dveří, abych mohl vstoupit. Do nosu mne neudeří žádný otřesný puch rozkládajícího se masa nebo směs pachů nemocných. Naopak ucítím čistý vzduch, který jsem již dlouho nezavětřil.

Zavřu za sebou dveře a ponořím se tak na krátký okamžik do naprosté tmy. Zapnu baterku a i přesto, že v ní sotva poblikává žárovka, se s ní vydám po schodech, co vedou dolu. Srdce mi začne bušit jako splašené a já se tak těžko snažím zaslechnout jakýkoliv podivný zvuk, co by mě varoval.

Bohužel, krom kapání vody nic nezaslechnu, a proto učiním několik dalších kroků, než se dostanu do téměř prázdné místnosti. Ačkoliv v ní není moc co zahlédnout, useknutá lidská hlava mne varuje, že to tu tak bezpečné, jak se nejdřív zdálo, asi nebude. Znechuceně však dovnitř vstoupím a odkopnu hlavu ven. Nocovat se mi s ní v jedné místnosti zrovna nechce.

Přestože se to nezdá jako rozumné, vytáhnu deku a rozprostřu ji ve středu místnosti, abych se tu prozatím utábořil. Čas hraje proti mně, a jestli se nepřizpůsobím, už nemusí hrát vůbec. Zavírám proto za sebou dveře a na řetěz je za sebou zabezpečuji. Doufám tak, že to vydrží a já tu přečkám v bezpečí.

Zachumlám se pod deku a snažím se zabrat. Zpočátku se mi to nedaří, protože se neustále v myšlenkách upírám k dnešnímu dni, jak jsem zabil dalšího infikovaného. Cítím z toho spíše nechuť než úspěch, že jsem přežil. Tak jako tak to počítám za další den, kdy jsem v "bezpečí".

Urputně si v hlavě pokouším vybavit něco hezkého, co by mi pomohlo usnout, ale marně. Dneska se mi to zkrátka nedaří, a proto popadnu knížku, abych se do ní začetl. Našel jsem ji teprve nedávno, ale ihned jsem si ji zalíbil. Hlavní postava knihy byla totiž obklopena těmi, co se ji snažili zabít. Stejně jako mě.

Listuji stránku za stránkou, abych pokračoval tam, kde jsem skončil. Dychtivě hltám slovo od slova a jezdím tak bláznivou rychlostí z jednoho řádku na druhý. Nakonec mne však přemůže únava a já tak usínám. Knížka mi tak vyklouzne z ruky, tudíž je možné spatřit její název.

"G. H. Osvald - Naděje budoucna"

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Pavel Dovhanič, 31.10.2013

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Šedivá budoucnost

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­