ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.00
Hodnoceno: 1x Prosím, ohodnoť práci

Proces s geny

Doktor Davis vstoupil do své pracovny. Ani po sedmnácti letech neměl zcela jasno v tom, jak téhle místnosti říkat. Byla to ordinace, protože zde přijímal pacienty, ale byla to také laboratoř, jelikož tu prováděl své analýzy. Oficiální název zněl Regionální pobočka státního genetického úřadu, což bylo pro běžný hovor moc dlouhé. Davis si tedy zvykl nazývat tuto velikou a všemožnými přístroji zaplněnou místnost pracovnou, přestože se mu to stále nezdálo jako nejvhodnější slovo.
"Dobré ráno, doktore," pozdravila ho jeho čerstvě vystudovaná asistentka Miriam.
Davis, příliš ospalý na řádnou odpověď, jen něco zabručel a začal si svlékat kabát.
"Dáte si kafe?" nabídla snaživě Miriam.
"Už jsem jedno měl, díky. Kolik máme na dnešek lidí?"
"Objednaných tu máme patnáct," odpověděla asistentka s pohledem upřeným do počítače, "ale ještě tu jsou ty čtyři vzorky, co jsme nedodělali včera. A samozřejmě bude potřeba rozeslat všechny ty výsledky."
"Hm."
"Ale je teprve tři čtvrtě. Ještě máme patnáct minut oddych," dodala Miriam nepříliš povzbudivě.
Davis se rozvalil na pohodlnou židli za pracovním stolem a zavřel oči. Dnes to bude dlouhý den.
Následujících několik sekund uplynulo v ospalém tichu, které ale bylo příliš brzy přerušeno drnčivým zvukem zvonku.
"To už bylo patnáct minut?" zeptal se doktor.
"Ne. Asi nějaká vzorná maminka, co za žádnou cenu nechce přijít pozdě. Mám otevřít, nebo ji necháme čekat?"
Zvonek zadrnčel znovu, tentokrát déle.
"Radši otevřete, nebo nám vydrnčí uši. A někdy mi připomeňte, že bych do toho zvonku měl nahrát nějaký příjemnější zvuk."
Sotva Miriam otevřela dveře, nahrnula se dovnitř Davisova včerejší pacientka paní Meyerová. Byla to docela mladá žena, ale rozhodně ne žádná křehká dámička. Naopak. Pokud o někom řeknete, že je "pořádný kus ženské", málokdy je to tak přiléhavé označení jako v případě paní Meyerové.
Žena se teď hrnula k doktorovu stolu a rozzuřeně mávala deskami s logem státního genetického úřadu. Pravděpodobně obsahovaly výsledky genové analýzy budoucího Meyera juniora. Ačkoliv to totiž zatím nebylo příliš vidět, paní Meyerová byla těhotná.
"Tohle jste mi včera poslal," prohlásila robustní dáma celkem zbytečně a rázným pohybem hodila desky na stůl.
"Já vím," přikývl doktor Davis. "Máte s tím nějaký problém?"
"Policista!?" vyštěkla žena místo odpovědi. "Máme v rodině právníky, politiky, manžel je malíř. A můj chlapeček má být policajt?"
"Vážená paní Meyerová," nasadil Davis svůj nejdiplomatičtější tón, který si vyvinul speciálně pro jednání s tímto typem pacientů. "Za prvé nemá cenu mi budoucnost vašeho dítěte nějak vyčítat. Genovou analýzu nemohu nijak ovlivnit. Za druhé, být policistou přece není ostuda. Naopak - strážce veřejného pořádku je podle mě velmi ctihodné povolání. Copak by se bez této funkce naše společnost obešla? A za třetí," Davis se chystal na svůj rozhodující argument, "genová analýza je tu v podstatě od toho, aby činila naši společnost lepší a lidi šťastnějšími. Naše geny, paní Meyerová, jsou beze sporu nejzajímavější složkou lidského těla. Kromě vzhledu určují i naše povahové rysy a také to, pro jaké povolání se hodíme. Z tohoto pohledu je genová analýza nejdůležitějším krokem v dějinách lidstva. Když jsme totiž dopředu schopní zjistit, kdo se k čemu bude hodit, jsme také schopni zajistit mu odpovídající výchovu. Pak se nám nestává, že ten, kdo by byl vynikajícím vědcem, je díky nešťastným životním okolnostem například pouhým prodavačem, jak se klidně mohlo stát (a nejspíš i mnohokrát stalo) v minulosti. Díky genové analýze tedy společnost funguje mnohem lépe a troufám si říct, že i lidé jsou šťastnější. Copak je v životě většího štěstí, než moci dělat přesně to, pro co jsme se narodili?"
Paní Meyerová se zjevně přesvědčit nedala. Rozzuřeně koulela očima a pravděpodobně se chystala něco říct. Doktora Davise ale naštěstí spasil protivný drnkot zvonku.
"A teď mě prosím omluvte," řekl paní Meyerové, "mám na dnešek hodně objednaných pacientek."
Miriam zdvořile ale rázně vyprovodila paní Meyerovou ze dveří a Davis se zahleděl do listu, kde měl rozepsaná jména objednaných pacientek a čas jejich příchodu. Dnes byla první na řadě paní Samuelsová. Doktor vyklepal její jméno na klávesnici svého počítače a okamžitě se mu objevilo několik záznamů. Doris Samuelsová měla už dvě děti, jedno bylo určeno pro uměleckou dráhu, druhé na práci v oblasti bankovnictví. Slušná genetická výbava na děti prodavače a sekretářky. Ale někdy se zadaří.
Pracovní den se jako vždy vlekl a Davis byl na jeho konci k smrti unavený. Cestou z práce si zašel na večeři. Jeho manželka byla momentálně na nějaké služební cestě a připravovat si jídlo doma se mu nechtělo.
Než vešel do svého domu, zastavil se ještě u poštovní schránky. Dělal to spíše ze zvyku. Normální poštou už dávno chodily jen vysoce oficiální dopisy, a ty on obvykle nedostával. Otevřel tedy schránku, nakoukl dovnitř a zase ji zavřel. Teprve, když už odemykal dveře, uvědomil si, že schránka nebyla prázdná. Vrátil se a vytáhl obálku. Jako odesílatel byl uveden okresní soud.
Davis zašel do domu a stále ještě s dopisem v ruce se svalil do křesla. Poté obálku roztrhl a zvědavě začal číst. Čím déle přejížděl očima po papíře, tím více se v jeho obličeji měnil poměr překvapeného a zamračeného výrazu.
Bylo to předvolání k soudu. Jako svědek se měl účastnit řízení s Eleonor Messingovou.
Eleonor samozřejmě výborně znal už od dětství - od dob, kam až Davisova paměť sahala, byli totiž sousedé. Bylo to už ale dlouho, co se viděli naposledy. Určitě patnáct let, možná déle. V dopise nebylo napsáno, z čeho je Eleonor obviněná. Davis měl ale nepříjemný pocit, že to ví. Jejich poslední setkání mu totiž stačilo k tomu, aby měl dodnes špatné svědomí.

Soud se měl konat osmého března, tedy tři dny po tom, co Davis obdržel předvolání. Ta doba uběhla neuvěřitelně pomalu a doktor se celou dobu sžíral strachy. Několikrát se pokusil Eleonor zavolat, nikdy mu to ale nezvedla. Nakonec se dovolal jejímu manželovi a byl to ten nejzvláštnější rozhovor, jaký s ním kdy Davis vedl.
Nedalo se říct, že by se znali dobře - viděli se dvakrát nebo třikrát a příliš si nepadli do oka. I tak se ale k sobě vždy chovali zdvořile. Tentokrát však Messingovi stačilo uslyšet Davisův hlas a začal ječet něco o grázlech a idiotech a že je to všechno Davisova vina, aniž by z něj ovšem vypadlo, co že se to vlastně děje. Než se na to doktor stačil zeptat, Messings zavěsil a Davis mu už vícekrát volat nezkoušel.
Osmého března ráno se tedy Davis místo do práce odebral do soudní síně. Díky několika nešťastným shodám okolností dorazil o několik minut později a neslyšel tak, z čeho že to je jeho přítelkyně obviněná. Hned první svědkyně - Eleonořina dlouholetá známá (napřed spolužačka a pak kolegyně) ukázala, že všechny Davisovy nejhorší obavy byly na místě.
"Ona byla Eleonor vždycky tak trochu skeptická vůči genovým analýzám," vykládala svědkyně a usilovně se při tom snažila nedívat obžalované do očí. "Pamatuju si, že když jsme ještě studovaly, prohlásila jednou, že jí asi nebude bavit celý život dělat stejnou práci. Říkala jsem jí, vždyť je pro nás vybraná ta práce, na kterou se dokonale hodíme. To přece víš, ne? A ona na to: Jo, to vím. Ale stejně si myslím, že by lidi měli dostávat šanci dělat taky něco jiného, než co jim říkají geny. Já bych například někdy hrozně ráda zkusila novinařinu. Ale copak budu mít šanci?
A takhle to s ní bylo pořád. Neustále prohlašovala, že dnešní systém dělá z lidí otroky vlastních genů. Říkala, že lidi jsou přece něco víc, než jen hromada genů. Že jí štve, jak mají vědci sklon redukovat lidskou bytost na chemický reakce mozku, že člověk má přece duši a ta by se neměla spoutávat nějakou genovou analýzou. Jak já ji znám, tak by klidně byla schopná udělat to, z čeho je obviněná."
Obzvláště při poslední větě si dala svědkyně záležet, aby se nedívala na Eleonor. Tu práci si ale klidně mohla ušetřit. Obžalovaná seděla s hlavou schovanou v dlaních a nezvedla ji až do chvíle, kdy se na svědeckou lavici dostal doktor Davis.
Už od okamžiku, kdy Davis vyslechl první svědectví, usilovně přemýšlel, jak se co nejlépe ze všeho dostat. Ne, že by mu nezáleželo na Eleonor, ale jestli se policie dozvěděla pravdu o Brianovi, neměla sebemenší šanci vyhnout se trestu. Oproti tomu Davis zatím z ničeho obviněn nebyl. Jakmile ale řekne, co se před patnácti lety stalo, hodně rychle se to změní. Koneckonců měl na Eleonořině zločinu zhruba stejný podíl jako ona.
Nakonec mu nezbylo, než všechny události vypovědět pravdivě. I kdyby lhal, dříve nebo později by se na to stejně přišlo a rozhodně by mu to v ničem nepomohlo.

Oním dnem D, posledním dnem, kdy měli Davis a Eleonor ještě čisté svědomí, byl sedmnáctý říjen před patnácti lety.
Doktor Davis si tehdy teprve zařizoval vlastní ordinaci - jen před dvěma lety ukončil školu a pak nějakých dvacet měsíců pracoval jako asistent postaršího genetika. Davis se tedy ve své nové práci ještě ani pořádně neohřál a už přišel první problém. Šestnáctého října pozdě odpoledne, když už se chystal jít domů, za ním totiž přišla stará přítelkyně Eleonor. Předtím se s ní viděl naposledy na její svatbě v červnu minulého roku a než ji uviděl, neměl ani tušení, že je jeho přítelkyně těhotná.
"Podívej, Henry," začala, sotva se pozdravili. "Mám problém a potřebuju tvoji pomoc."
"O co jde?"
"Za pár dnů mám termín porodu," oznámila mu.
"To jsem si domyslel. Ale proč je to problém?"
"Protože jsem si ještě nenechala udělat genovou analýzu."
"Cože? Ale Eleonor, to se dělá nejpozději v druhém měsíci!"
"To já vím, ale nějak...jsem to zanedbala."
"Proč prosím tě?"
"Z různých důvodů, z nichž většinu nechci vysvětlovat. Proto taky jdu za tebou. Můžeš přece analýzu provést až teď, ne?"
"Samozřejmě, že můžu. Ale příště bys neměla tak dlouho čekat."
"Slibuji, že příště sem přiběhnu hned, jakmile zjistím, že jsem těhotná. Do kdy mi dodáš výsledky?"
"Pošlu ti to zítra odpoledne."
Davis si odebral potřebný vzorek a zatím ho jen uložil. Bylo už pozdě odpoledne a druhý den měl jen tři objednané pacientky. Může tedy analýzu udělat zítra.
Sedmnáctého října ráno ho navštívily dvě budoucí maminky, třetí se pro nemoc omluvila a přeobjednala se na další týden. Davis měl tedy na celý den jen tři analýzy, což bylo přímo pohádkové.
Jakmile ale skončil s Eleonořiným vzorkem, pohádka se malinko zvrtla. Genová analýza nedopadla dobře. Právě naopak. Nenarozený potomek Messingových byl přímo učebnicovým příkladem dítěte, kvůli kterým se dělají genové analýzy ještě před narozením.
Jak totiž Davis vykládal paní Meyerové, moderní technika umožnila číst lidské geny jako knihu, ve které bylo napsáno všechno o člověku, kterému patřily. Lidé jako Davis se nejvíc zabývali těmi geny, které určovaly vlastnosti. Jejich úkolem totiž bylo zjistit, jaké povolání se v budoucnu bude na daného člověka nejvíce hodit. Na základě tohoto určení se dítěti dostalo patřičné výchovy a v dospělosti se zařadilo do společnosti přesně na to místo, na které ho jeho genetická výbava předurčovala. Jenže člověk nemusel mít v genech napsáno jenom "policista", "lékař", "právník" nebo "prodavač". Docela dobře tam také mohlo stát "zloděj", "vrah", "výtržník". A některé z těchto věcí se psaly v genech Eleonořina syna.
Co s takovými dětmi? Moderní společnost měla vskutku definitivní řešení - interrupce. Na svět tedy nepřijde žádné problematické dítě. Narodí se jen ti, kteří se jednou stanou užitečnými články společenského řetězu. To byl důvod, proč se genová analýza dělala v prvních dvou měsících těhotenství. Zničit zárodek znamená mnohem menší morální problém než zabít něco, co se má už za pár dní poprvé nadechnout. Přesně to teď ale bude muset Eleonor udělat.
Davis se po krátkém uvažování rozhodl sdělit nepříjemnou zprávu přítelkyni sám a ihned po práci se za ní vypravil.
Ke svému zděšení ale nalezl v domě Messingových jen mladou ženu, která jim chodila uklízet a která Davise informovala, že pan Messing odvezl už v noci Eleonor do nemocnice, neboť ta začala předčasně rodit.
Horší situaci si Davis snad ani nedovedl představit. Než dojel do nemocnice, bylo dítě už samozřejmě na světě. Chlapeček dostal jméno Brian a rodiče z něj byli nadšení. Když si pak doktor našel chviličku, ve které si mohl s čerstvou maminkou promluvit mezi čtyřma očima, prožíval nejhorší okamžiky svého života. Musel jí totiž říct, co zjistil a musel to taky nahlásit na příslušná místa.
"A co s ním udělají?" ptala se Eleonor a její nálada se změnila neuvěřitelnou rychlostí. Ještě před chvílí byla sice unavená, ale zářila štěstím. Teď div neplakala.
"Já vůbec nevím. Tohle se ještě nikdy nestalo. Přiznám se, že jsem se nikdy nezajímal o právnické aspekty našeho systému a opravdu nevím... Eleonor, je mi to hrozně líto! Kdybych to mohl nějak ovlivnit, dal bych za to nevím co, ale nemůžu."
"Ale můžeš ovlivnit, co se kdo dozví," řekla tiše.
"Cože? Ty myslíš zfalšovat výsledky. Eleonor, ten chlapec jednou někomu ublíží nebo něco udělá..."
"Možná ne."
"Je to ověřený systém a ..."
"Je to systém, který redukuje lidskou bytost na chemickou mašinu!" teď už se nechystala plakat. Její hlas naopak začal vyznívat vášnivě a nebylo docela jasné, jestli se chystá obhajovat svůj pohled na svět nebo své dítě. V tenhle moment ale tyto dvě věci tak nějak splývaly. "Copak nejsme nic víc než nějaký pitomý pytel masa a kostí? Jaké pak máme právo vyvyšovat se nad zvířata? To můžeme jedině tehdy, když si konečně uvědomíme, že máme i duši!"
"Já tě chápu, Eleonor," řekl Davis tónem, kterým se jí pokoušel uklidnit, "ale nemůžeš popřít, že ten systém funguje. Jsou na to celé řady výzkumů a i v praktickém životě se dokonale osvědčil. Kriminalita nejnižší za celou historii lidstva, každý dělá to, čemu rozumí a k čemu má vlohy. Nemůžeš popřít, že to funguje."
"To ale neznamená nic jiného, než že v našich genech jsou uloženy předpoklady. A ty se přece dají změnit. Víš, co ti povím? Lidi se strašně uzavřeli do představy, že to jediné, co je skutečné, je hmota. Ale to není pravda. Nemůžeš nahmatat lásku a přece existuje. Nemůžeš nahmatat věrnost a tisíc dalších věcí, nejen citů. Nakonec, můžeš nahmatat život? Udělejme pokus, Henry. Nech mi Briana a já z něho navzdory tvým genovým analýzám vychovám slušného člověka."
Davis se nenechal přesvědčit jejími argumenty. To, co ho přimělo udělat první a poslední zločin jeho života, byla odhodlanost, s jakou bránila svoje dítě. Výraz v jejích očích, když mu slibovala, že z Briana vychová slušného člověka.
"Musím si to rozmyslet," řekl jí. Už když za sebou ale zavíral dveře, bylo mu jasné, co udělá. Ještě ten den se vrátil do své ordinace a pozměnil výsledky Brianovy analýzy. Jeho závěr zněl, že Eleonořin syn se hodí na dělníka. Usuzoval, že k tomu není třeba prakticky žádných vloh, jejichž nedostatek by mohl podvod později odhalit. Pozměněnou analýzu poslal příslušnému úřadu a následujících několik let dělal všechno pro to, aby se s Eleonor neviděl. Přesto pokaždé, když se ve zprávách objevila informace o některém ze vzácných výtržníků či násilníků (za těch patnáct let to bylo asi osm případů), trnul, jestli se na něj z obrazovky nepodívá tvář Briana Messinga. Nikdy se to nestalo.

Jakmile tohle Davis vypověděl u soudu, samozřejmě se během pár sekund proměnil ze svědka na obviněného. Byl zatčen a odveden ze soudní síně, takže ani neslyšel rozsudek:
Ačkoliv dnes již patnáctiletý Brian Messing nikdy nikomu neublížil, neměl násilnické sklony, choval se zdvořile a byl zodpovědný a pracovitý, byl odsouzen k doživotnímu vězení. Jeho špatné geny se tedy nikdy neprojeví.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Jiřka, 10.10.2011

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Proces s geny

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­