Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• krátká povídka/vypravování

"Člověk o tom slyší, že se to děje kolem ostatním lidem, ale nenapadlo by ho, že i jemu," stěžovala si vzlykající paní Marie své dceři.
"Copak se ti stalo?" vyhrkla vyděšená dcera, když zřela svou téměř devadesátiletou matku se založenýma rukama na svém prahu před bytem. "Něco s kolenem?" dodala, jelikož stařenka je tři týdny po operaci osteoartrózy.
"Ne, ty nové titany jsou v pořádku a ta taška na kolečkách mi dosti pomáhá," vykoktala ze sebe. Pozvala maminku dovnitř, udělala kávu a vyslechla si příběh končící před jejími dveřmi.

Marie spustila: "Víš, jako každý týden, tak i nyní jsem šla na sraz čtenářského klubu. Cestou jsem se stavila v obchodě pro nějaké zákusky, protože jsem byla na řadě s občerstvením. Jdu takhle ze sámošky Nerudovou a když přicházím k ulici Boženy Němcové, tak zničehonic tam stál nějakej mladej floutek. To víš, že jsem se lekla, ale šla jsem dál jakoby nic. Najednou však vidím, že se vrhá na moji tašku. Chytil ji za zadní kolečka a táhl. Já jsem se nedala a táhla proti němu. Samozřejmě jsem křičela, a když já začnu, tak to je randál. Bála jsem se, protože nikde nikdo. Asi nebýt toho, že okolo jel autobus a lidé vystoupili na nedaleké zastávce, tak se tam snad přetahujeme ještě teď..."

Vtom jí dcera skočila do řeči: "Takže jestli tomu dobře rozumím, nikdo tě vlastně neokradl?"
"Ne," odpověděla matka.
"Proč tedy tak brečíš? Neměla bys spíše oslavovat, že jsi se ubránila."
Maminka se na ni podívala vyčítavým pohledem a řekla: "Ten autobus, co jel kolem, mi ujel, já nestihla knižní klub a v tašce mám tolik zákusků, že je budu snad jíst celý měsíc, a proto jsem tu, abych nabídla!"