ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.00
Hodnoceno: 4x Prosím, ohodnoť práci

Potřísněné pomeranče aneb Mackbeth

Otakar Uzlíček byl muž, myslel si to, alespoň dřív. Pracoval jako vedoucí oddělení zeleniny v jednom obchodním domě Hypernova. Ve volném čase si stavěl domky z karet, fotil je a zveřejňoval na Internetu. Jeho stránky byly velice žádané, na světě je spousta bláznů, kteří si místo násilí a dětského porna raději prohlížejí nějaký ten dvoumetrový Big Ben sestavený z deseti tisíc karet Černého Petra. Otakar byl ženatý, jeho manželka, před kterou se raději zavíral ve svém pokoji, byla úlně jiný druh člověka než on. Otakar byl vždy spořivý, se svou ženou sdíleli jeden dům o pětadvaceti místnostech, v jedné z nich bydlel on, ve zbytku se roztahovala ona. Měli dvě auta, orezlou Felicii měl on, BMW X5 ona, oba byli zaměstananí lidé, on buzeroval své zaměstnance kvůli zkaženým mandarinkám, aby je o přestávce pozval na kafe a cigaretu a vysvětlil jim, že i on musí mít občas něco na práci. Ona, Otakarova žena, zastávala vysoké místo v české justici. Byla předsedkyní soudu pro Prahu osm. Chodila skvěle oblečená, vždy namalovaná, umytá, vždy všeznalá, vždy temperamentní, vždy seběvědomá. Otakar vlastně neví, proč si ji vzal, možná proto, že před těmi dvaceti lety byla jen prachsprostá právnička, jejíž jedinou prací bylo chození od soudu k soudu, od věznice k věznici, tehdy byla ráda za jakýkoliv volný čas, který mohla strávit s ním. Dnes se tváří pořád stejně, v práci, na nákupech, ve sprše, když spí, vždy se tváří jako led. Otakar se s ní už raději nedívá ani na televizi, porno jí připadá tupé, začátek i konec je vždy stejný, komedie jsou postavené jen na sprostém a perverzním humoru, horory jsou všechny stejně ubohé a postavené jen na momentu překvapení, dokumenty se až moc často opakují, kromě toho, ona je nepotřebuje, ona ví všechno. Proto si již Otakar nepřipadá ani jako muž, jeho žena, ten "poddruh", má desetkrát větší plat, vypadá mladší, umí lépe všechny možné sporty, není pro ni problém sehnat cokoliv, kdekoliv, kdykoliv, jakkoliv. Její muž vypadá spíše jako sluha, možná, že kdydyby si vycpal hruď a nechal trochu narůst vlasy, mohl by se svou ženou uzavřít registrované partnerství s tím, že ona je hlava rodiny.
Avšak jeho žena není až tak dokonalost sama, je hrozně žárlivá, neuvěřitelně žárlivá. Když se někdy stane, že s ní jede v autě, nemůže si chudák Otakar dovolit pohled na jakoukoliv ženskou, i tu sebeošklivější. Kdyby si to dovolil, jeho žena to překousne, ale jen co dojedou domů, začne lítat nádobí. V tu chvíli Otakar prchá nahoru, do svého jediného pokoje 4 krát 2 metry, kde si pod divokým bušením na dveře, které vyvolává jeho věčně se vztekající žena, poklidně skládá své domky z karet.
Je šest hodin ráno. Otakar je ve svém pokoji a v klidu si podřimuje v síti, kterou si sem pověsil, aby ušetřil místo za postel.
"Vstávej ty lenochu! Lemro! Sráči! Vylez ven!"
Otakarova žena bušila na dveře jako šílená, bylo zamčeno, nemohla se dostat dovnitř.
"Tak co je!? Dělej! Udělej si snídani a táhni!"
Otakar otevřel oči, pomyslel si, že kdyby tohle věděl předseda soudu, kde pracuje jeho žena, asi by ji bez váhání doporučil podat demisi.
Vstal a přitiskl se ke dveřím, už neklepala, bylo slyšet silné funění, po chvíli i klepání střevíců na dřevěné schody. Jde do práce! Konečně!
Opatrně otevřel dveře a vyklouzl do chodby.
V kuchyni nebyla snídaně, samozřejmě, jeho žena nikdy nesnídá, proč, to mu nikdy neřekla.
Přišel k lednici a otevřel ji, nic moc tam nebylo. Nějaká ta vajíčka, šunka z velkoobchodu, sýr a starý džus. Vyndal dvě vajíčka, zapnul sporák, počkal si, až bude dostatečně teplý, na sporák položil pánev, vajíčka rozšlehal ve sklenici a vylil je tam, rozbalil šunku a položil na syrová vejce dva plátky. Když byl pokrm zvaný Ham and Eggs a lá Otakar hotový, převrátil jej na talíř. Otevřel lednici a vytáhl džus, podíval se na datum spotřeby, byl čtrnáct měsíců prošlý, nalil jej do sklenice a ochutnal. Možná je prošlý, ale rozhodně je velmi dobrý.
Odnesl si to ke stolu, otevřel noviny, první titulek "Vendulo Svobodová, kápni božskou!!" Jak ubohé, drzé, dementní - ženská ztratí manžela a hnedka za ní běží novináři, aby zjišťovali, jestli bylo jejich manželství šťastné či nikoliv. Kolik redaktorů píšících tyhle drby má šťastné manželství? Kolik z nich je vlastně ženatých? Podle Otakara je ženitba s novinářem asi na takové úrovni, jako ženitba se sviní obecnou. Ani jeho manželství není zrovna ideální, no a co. Zatím se to dá přežít, jeho žena o ničem neví.
Najednou se tam objevila, ale jak to!!? Vždyť vždycky jezdí do práce v šest, je to pravidlo! Posledních deset let.
"Sedni si!" přikázala.
"S..sedím," vykoktal Otakar, začal tušit něco zlého, ví to, nebo neví?
"Tak tam zůstaň!" pokračovala, přešla ke stolu a také si sedla. Chvíli na sebe jen zírali, poté sáhla do kabelky a vytáhla bílou obálku.
Co po mně chce? Co zase chce? Pomyslel si Otakar.
Sáhla do obálky a vytáhla z ní paklík čehosi, vypadalo to jako balíček karet. Hodila mu to, nebyli to karty, byly to fotky, jednu si vzal. Vykulil oči.
"Jak dlouho to trvá?" zeptala se, z očí jí čišila nenávist.
Nechápavě se na ni podíval.
"Mluv!!!"
"Já....já..!"
"To čumíš, co?" začala, vysmívala se mu, to bylo typické. "Najala jsem si na tebe detektiva, pozoroval tě v práci, no jo, to tvoje kafíčko a cigárko, ty zmetku, píchat brigádnici ve skladu!!!...mezi pomeranči."
"A...ale já."
"Žádný ale!" rozčílila se a praštila do stolu, fotky poskočily.
"Rozvod! Žádný ale! A já," ukázala na něj prstem, "voberu tě vo všechno, bude z tebe bezdomák, ha há! Bezdomák, hnusnej, špinavej, žebrající bezdomák."
"Já....já..." pokusil se znovu Otakar.
"No...no," nabádala ho, "chceš snad něco? Ty?"
"Já...já...to nebudu poslouchat."
Zvedl se ze židle, chtěl jít pryč.
V jeho ženě se cosi zlomilo, on nic nechce, on chce prostě odejít, ode mě, ale vždyť on by měl škemrat, plazit se před ní, prosit o odpuštění, proč to nedělá, proč!!!?
"Ty hajzle! Ty hnusnej hajzle!" vzala z talíře jeho omeletu a hodila, omeleta se mu rozplácla o záda, ale Otakara to nijak nezpomalilo, vyšel z kuchyně ven. Zvedla se ze své židle, přiběhla ke kuchyňské lince, otevřela šuplík a vytáhla paličku na maso, nerezovou paličku na maso.
Otakar si toho nevšiml, přecházel dvorek před svým domem, chtěl prostě odejít do práce, potom se může zbalit a odejít pryč, navždy, může začít znovu, od začátku, třeba s tou brigádnicí, kterou kdysi dávno pozval na kafíčko a cigárko. Nevěděl proč, ale v tu chvíli byl tomu detektivovi, který ho fotil, vcelku vděčný. K autu nedošel, něco tvrdého ho praštilo do hlavy. Padl k zemi, jedna rána nestačila, bylo jich víc, rytmicky se střídaly se slovy jako zmetku, blbče, kreténe, vole, hajzle, ach ty hajzle. Potom už nic, vesmírná prázdnota a čerň.
Probudil se až o týden později, byl v nemocnici, doktor mu oznámil, že utrpěl otřes mozku a nějaké ty zlomeniny, že by prý do půldruhého měsíce měl být eventuálně v pořádku. Nemohl si na nic vzpomenout. Asi o tři dny později se probudil a vedle jeho postele seděl chlap. Měl na sobě oblek, modrou kravatu, bílou košili, manžetové knoflíčky ze zlata. Šedivé vlasy a zamračený obličej. Otakar se na toho chlapa jen chvilku koukal, usmál se, ta poloha obočí, ta šířka koutků úst, takový výraz v obličeji může mít jen jeden druh člověka.
"Člověče," začal Otakar, "nejste vy náhodou soudce?"
Chlápek se ani neusmál, musel to bejt soudce.
"Ne nejsem soudce, pane Uzlíček, jsem předseda soudu pro Prahu osm."
"Jooo, tak hlavní Führer český justice."
"Tento výraz bych zrovna nepoužil pane Uzlíček, řekněme, že jsem něco jako vedoucí vaší ženy."
"Mojí ženy?"
"Vaší ženy, pamatujete si ji?"
"Moje žena, moje žena? Jooo, vy myslíte moji ženu!"
Předseda přikývl.
"Co s ní? Já už o ní nechci ani slyšet, vždyť se podívejte, co mi udělala."
Předseda přikývl, předklonil se k němu blíž.
"Podívejte, pane Uzlíčku, za dveřmi čeká novinář, je z Blesku, čeká tu už dva dny na vaše probuzení, určitě víte, co to znamená, rozmázli by to, naše justice by utrpěla další ránu, a kromě toho, vaše žena je teď ve vyšetřovací vazbě, hrozí jí pět let za vážné ohrožení na zdraví..."
"Dobře dobře...co mi chcete?" přerušil ho otráveně Otakar.
"Já chci, abyste mu řekl, že jste třeba spadl ze schodů a tak, kromě toho, on není jediný, postupem času jich bude víc, všem prostě řeknete, že to byla jen obyčejná nehoda. To samé u soudu."
"Proč?" otázal se Otakar.
"No..." začal předseda, "ona je naše nejlepší, nesmí přijít o funkci, pro českou justici by to byla velká ztráta."
Otakar přikývl.
"Samozřejmě to nebude zadarmo," zdůraznil předseda šeptem.
Otakar přikývl, předseda se zvedl, kývl mu na pozdrav a odešel ze dveří, ani ne za minutu se tam objevili dva mladí kluci, jeden měl malý bloček a tužku, druhý foťák.
Ten s bločkem si postavil židli vedle jeho postele a otevřel blok.
"Takže, pane Uzlíčku, rád vás poznávám, mé jméno je Čapek."
Podali si ruce.
"Takže, pane Uzlíčku," zopakoval novinář, "jak dlouho jste byli svoji? Myslím se svou dnes již bývalo ženou."
Otakar se díval do prázdna, byl zticha, poté se podíval novináři do očí a usmál se.
"No...začněme tím, že to byla nehoda."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Jaroslav Theodorowicz Mishkyn, 03.05.2007

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Potřísněné pomeranče aneb Mackbeth

Buďte první, kdo přidá komentář.

    Brigda





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­