ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: ---
Hodnoceno: 0x Prosím, ohodnoť práci

Oběť holokaustu

Když jsme spatřili jejich černé ďábelské uniformy, zděsili jsme se. Klepali jsme se jako štěňata, neboť jsme měli obrovitý strach o život. Pak jeden z nich vytáhl z pouzdra zbraň a vystřelil po nás. Jen tak, pro zábavu...

Začneme ale pěkně po pořádku. Jsem Jaroslav Lynhart, účetní v bance Slavia v Praze. Žil jsem si spokojeným životem až do roku 1939, kdy nás obsadili Němci. Já, jakožto Žid, jsem byl rázem na hledáčku gestapa. Vyhodili mě z úřadu a následně i z bytu. Jen kvůli mému židovskému původu. Jakmile jsem přišel do restaurace či do krámu, obsloužili mě jako posledního, ačkoliv jsem byl mezi prvními, přednost měli vždy ti s nacistickou plackou. Neměl jsem přístup na koupaliště, do kin ani do divadel, kdyby mě tam někdo načapal, byl by se mnou konec. V prostředcích veřejné dopravy jsem musel být stále vzadu, neboť přední místa byla rezervována pro rasově čisté. To nebyl život, nýbrž buzerace!

Od té doby jsem se poflakoval jen tak po ulicích a vydělával si žebráním, čas od času se našel jeden milosrdný, kterýžto přispěl chudákovi.
Jednou ke mně ovšem přistoupili dva gestapáci v černé uniformě a chtěli po mně legitimaci. Právě mi odzvonilo, protože jsem žádnou neměl. Když pak také viděli tu mou Davidovu hvězdu našitou na prsou, už měli zcela jasno, co se mnou udělají. Odvedli mě na gestapo, odkud mě náklaďákem spolu s dalšími dopravili na nádraží. Dostal jsem se vesměs mezi Židy, kteří vypadali nervózně a měli strach. Neskutečný strach, co s nimi bude. Byly tu ženy, děti, batolata, celé rodiny, dokonce i děda s babičkou. Ti všichni netušili, jaký osud je čeká.
Po chvíli dorazil vlak - "dobytčák", do kterého nás s německými pokřiky nastrkala stráž jak zvířata. Jakmile jsme si do vagonu nastoupili, tedy spíše namačkali, zavřeli vrata, čímž nás definitivně odřízli od světla. Jen jsme pak slyšeli, jak se vlak pomalu rozjíždí.

Byla to bezpochyby nejhorší cesta, jakou jsem kdy zažil. Neviděl jsem ani centimetr před sebe, pociťoval jsem jen velký tlak na břicho, jako by u mě bylo přimáčknuté dítě. Sednout si nebylo kam a pokud někoho přeci jen zmohla únava a sedl si, byl nepochybně rozdupán. Po několika nekonečných desítkách minut jsem přestával dýchat, bylo tu opravdu těsno, dusil jsem se. Krátce před omdlením mě "zachránil" agresivní pokřik německého vojáka. Dorazili jsme na místo.

Stejně jako nás naložili, tak nás i vyložili, dokonce do nás i strkali bajonety jako do krav. Přitom si neodpustili to své věčné "Schnell!". Na menším nádraží na nás čekaly už dva nákladní vozy. Rozdělili nás do dvou skupin, netušil jsem vůbec proč. Značně nápadné mi bylo, jak měřili děti - když byly asi "dostatečně veliké", přidělili je ke druhé skupině, ty menší šly k nám. Když se jejich rodiče vzpouzeli, aby jim nebrali jejich potomky, uštědřili jim vojáci ránu pažbou. Menší děti byly tak vystresované, že panicky brečely, oddělili je od své maminky a tatínka. Nikdo ovšem nezakročil, nikdo jim nepomohl. Já sám se klepal hrůzou, co s námi udělají. Když byli Němci s prací hotovi, naskládali nás do náklaďáků, kterými nás odvezli z nádraží. Každý náklaďák jel jinudy, jeden k městu, ten náš za město. Myslel jsem si, že nás nasadí na nucené práce.

Po chvíli vůz zastavil u vykopané jámy, kde byly připraveny lopaty a rýče. Všude kolem stála německá stráž. Vojáci nás vysadili a přikázali, abychom jim odevzdali všechny cennosti, zbytky z toho, co nám gestapáci nesebrali předtím. Já to měl snazší, neboť jsem nic neměl. Odevzdal jsem jen kapesní hodinky po tatínkovi. Jiní odevzdávali šperky, náhrdelníky nebo i peníze. Následně nás ještě dodatečně prohledali, jistota je jistota. Mě taky. Vzal si mě do parády pravý árijec, modré oči a blonďaté vlasy. Zaujal mě taky železný kříž, jenž měl připíchnutý na kapse.
"Jak takové zvíře může dostat vyznamenání? Za mučení nevinných?" říkal jsem si.

Poté co mě prohledal, pokračoval dál, nezapomněl i na děti, zda něco neukrývají. Při tom jednomu z klučinů vypadly zlaté hodinky zpod kabátu, sklidil za to pohlavek od soldáta. Další artefakt k ukradeným cennostem. Pak nám poručil jeden důstojník, abychom se svlékli do spodního prádla. Udivilo mě, co to má znamenat, proč se svlékáme tady, uprostřed lesa? Teplo moc nebylo, ba naopak, pršelo, takže o koupališti nemohla být řeč. Rozkaz byl ale rozkaz, a tak jsme se chtě nechtě museli svléknout - ženy, děti, muži, důchodci, všichni byli teď napůl nazí. Většina žen neměla ani podprsenky, takže byly "nahoře bez". Vojáky to nikterak nevzrušovalo, zřejmě na to byli zvyklí.
Následně na místo dorazili muži v černých uniformách, polekali jsme se. Z těchto mužů měl každý strach, neboť sloužili v koncentrácích a popravovali. Přezdívali jsme jim "vrazi v uniformě", oficiálně se jim říkalo Waffen-SS. Klepali jsme se jako osiky.
Po chvilce jeden z nich vytáhl pistoli a vystřelil do nás. Jedna žena se sesunula k zemi. Všechny nás to vylekalo k smrti, strachem se mi klepala kolena. Druhý v brigadýrce nám přikázal, abychom si klekli před jámu. Moc se nám do toho nechtělo, protože jsme byli přesvědčeni, co se s námi stane. Jelikož esesmani neviděli žádnou reakci, vystřelili pro výstrahu ještě jednou do davu. Tentokrát se k zemi svalilo malé děcko. To už jsme raději poslechli, než aby nás takhle jako v loterii postříleli.

Klekli jsme si před jámu, odkud jsme pozorovali stojící německé vojáky naproti nám. Za sebou jsem pak slyšel pokyny velitele v němčině, zaslechl jsem, jak přebíjejí pušky. Poslední slova, jež velitel vykřikl, zněla: "Schluss, feur!"
Konec. Pocítil jsem jen strašlivou bolest v týlu a pak již nic. Před očima se mi rozprostřela věčná tma, zemřel jsem.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Getner, 05.06.2018

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Oběť holokaustu

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­