ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.50
Hodnoceno: 4x Prosím, ohodnoť práci

O mém prvním milostném dopisu

Už dlouho mi to hlodalo v mozku a hodně času jsem věnoval přemýšlení nad tím problémem. Byl to už pátý nebo šestý den, kdy jsem se vzbouzel ve svém nehostinném pokoji s tím podivným a nehezkým pocitem samoty. Prázdnota mě obklopovala jako trosečníka na pustém ostrově hromada tamějšího života a já nebyl s to radovat se z toho, co mám, ale spíš smutnit z toho, co mi chybí. Primárním důvodem byla tělesná touha, kterou jsem ale maskoval sám před sebou za vyprahlost citů. Docela dobrá kamufláž, jenže nějak nezabírala. Celý ten týden jsem se utápěl ve svých vlastních sladkých sobeckých bolestech, kdy bych byl schopen udělat vše pro všeobecné blaho, jen kdyby mi to vyneslo trochu toho uspokojení mne samotného. Plný neřestných představ jsem se nejednou zastihl v situaci, kdy jsem si líbal svou vlastní ruku a představoval si, že je to tvář, břicho, nohy, stehna nebo lůno někoho jiného, kdo by mi byl schopen tohle všechno poskytnout. Prostě jsem z toho začal blbnout. Už jsem si musel někde ulevit, vždyť tohle bylo neúnosné. Sám na sobě jsem cítil, že to už dlouho nevydržím. Tak se stalo, že ten osmý den jsem vše, co se mi zdálo důležité k dosažení cíle, vměstnal do jednoho dopisu, který by se dal sám o sobě číst jako nepředstavitelná blbost, ale mně v mém stavu připadal tím nejlepším, co jsem kdy dokázal. Měla to být ta má propustka ze samoty, na jejímž konci se skvěl můj první sex, možná i láska a porozumění, a snad taky pocit, že něco dokážu dotáhnout do konce.

Poprvé jsem si jí všiml asi týden poté, co jsem nastoupil na střední. Zakřiknutá (a někdo by možná řekl že i trochu škaredá) holka. Seděla vždy v předních lavicích a zápisky si dělala poctivě. Šprtka, napadne vás a tím pádem o ni ztratíte zájem. Mně se líbila Zuzana. Seděla vedle ní v lavici a já s ní kamarádil. To znamená, že jsem se s ní začal bavit víc než s ostatními. Po prvním roce jsem pochopil, že jsme opravdu jen kamarádi, když jsem ji navštívil na její letní brigádě. Musel jsem cestovat půl dne až někam za Prahu a ona mi pak suše oznámila, že je po noční, ať se nezlobím, ale že se musí jít vyspat, aby byla čerstvá zase na večer. Usmál jsem se, pokýval, že rozumím, snědl oběd, jenž mi donesla (mimochodem v té hospodě, kde brigádničila byly dost kruté ceny na můj studentský rozpočet), a odjel nejbližším vlakem domů. Pochopil jsem to beze slov, jako všechny ty stupidní vtipy z Dikobrazů a Trnek. Tak jsem dostal šanci všimnout si Anči...

Těžko soudit, zda to bylo osudové, nebo jen slepá ulička. Jisté je to, že nahradila Zuzanu v mých snech. Bylo to vlastně jednoduché - na koho se obrátíte, když vás zklame objekt vašich zájmů? Přece na její nejlepší kamarádku. Je v tom trochu setrvačnosti i pomsty zároveň. Jsem ale od přírody poleno na vymýšlení témat ke konverzaci, takže to dopadalo následovně: Přistupoval jsem k ní s výrazem blbečka a říkal nesmysly (co mi vytanuly na mysli). Chtěl jsem, aby to působilo pozitivně, jen si drobet ukrojit z jejích citů, jež jsem si vysníval do nejmenších detailů. Omyl byl ale v tom, že ona o nich nevěděla. Několikrát jsem měl pocit, že přišla ta správná chvíle, kdy jí něco říct, něco, z čeho by i zabedněnec pochopil, že se něco děje, ale finále se prostě nekonalo. Nějak jsem se nedokázal vyjádřit. (Nešlo to udělat jako s jablky, která jsem "vyjadřoval" při své nervozitě s třesoucíma se rukama jako nic hned poté, co jsem je rozkrojil.) Má chyba se stávala nesnesitelnou. Musím nějak přeseknout gordický uzel, rozpůlit jablko a dostat se pod povrch, aniž bych při tom musel mluvit. Nevydržel jsem jen tak překonávat absťák z její nepřítomnosti, žít ve skryté sladké bolesti nenápadně po jejím boku, dlouho se nelidsky trápit. Nevydržel jsem zmámený svými představami o odměně, jež na mě po mém prvním kroku nevyhnutelně čeká. Vždyť už v létě jsme se docela dobře skamarádili. Zdálo se mi prostě, že sázím na jistotu.

Po víkendu škola nebyla, protože jsme si odbývali své povinnosti na praktických hodinách po hotelích celého kraje, a já meditoval a přemlouval se k činu. Nakonec jsem jí ten dopis napsal. Můj první milostný dopis, kterým jsem doufal, že vyřeším vše:

Ahoj Aničko,
chtěl jsem Tě požádat o radu, která by mi dala odpověď na problém
(ano, snažil jsem se psát velice sofistikovaně, abych se ukázal v dobrém světle, protože jsem vždy sázel spíše na hlavu než na svaly), jenž mě moc a moc trápí. A protože jsi od jisté doby mou spřízněnou duší (ačkoli jsem sám jen matně tušil, od které se to tak mohlo zdát jí), věřím, že mě pochopíš a pomůžeš mi.
Nedávno jsem potkal jednu holku. Je krásná, možná trochu trhlá a svým způsobem se mi líbí. Když ji vidím, mám hned lepší náladu a cítím se skoro jako v ráji, ačkoli nevím, jaké je to v ráji být, musí to být podobné. Je to prostě totální poblouznění. Chtěl bych ji držet za ruku a vodit se s ní večerním městem nebo rozkvetlou alejí. Je to to jediné, po čem v posledních dnech toužím. Mám ji rád - ne, já si dokonce myslím, že ji miluju. Ano, miluju! Nestydím se to napsat, proč taky, že? Žádám Tě tedy jako svou nejlepší kamarádku o radu. Co mám proboha dělat? Jak jí mám říct, co k ní cítím, jak jí vyznat svou lásku a co udělat, aby mě mohla mít taky alespoň trochu ráda? Poraď mi něco, z čeho by rázem pochopila sílu mého citu. Jak jí říct, že ji miluju? Stále nad tím přemýšlím a napadá mě jen jediná cesta, a to je tahle.
Že bys chtěla vědět, kdo je ta dívka? To to vážně nevíš? Jsi to přece Ty a já nevím, jak Ti to říct! Povědět něco, z čeho bys rázem pochopila, jak to se mnou je. Kdyby bylo tak lehké vzít si Tě, jako je lehké vzít si mě, to bych neměl takový problém. Řekni mi, jak Ti říct, že Tě miluji, já nenacházím ta slova, která by to byla schopna bezezbytku vyjádřit. Řekni mi to v pondělí, Tvůj doufající Petr.

Bylo to trochu přehnané. Možná stačilo napsat, chtěl bych s tebou chodit a v pondělí si o tom pokecáme, ale já mám rád velká gesta a tohle se mi zdálo jako gesto ucházející. Ale už když jsem tu svou citovou erekci vkládal do obálky, hlodal ve mně pocit, zda je to ten správný způsob. Věc se má prostě tak, že jsem ten dopis do té poštovní schránky (a mimochodem nebyla na rohu ulice a neměla dvě strany, jak to popsal jeden náš mladý básník) hodil a už za minutu jsem přemýšlel, jak ho z ní dostat ven. Napadala mě spousta věcí od vhození zapálené sirky (ale žádnou jsem neměl, protože v té době jsem ještě nekouřil) po přepadení pošťačky, která by schránku vybírala, ale nic z toho jsem neuskutečnil. Nakonec jsem si řekl, co se má stát, stane se, a odešel domů. Nezbývalo než se připravit na tu chvíli pravdy, která přijde v pondělí, kdy se s Aničkou zase setkám...

Týden byl ten tam a já zase seděl ve vlaku a přemýšlel, co se asi tak stane ve škole. Cesta z nádraží mi tentokrát trvala rekordně dlouho. Nadával jsem si do debilů a litoval, že jsem nebyl spokojený s tím, co bylo a chtěl něco víc. Nevím, ale prostě jsem asi začal mít strach, opravdový strach. Ale čeho jsem se vlastně tak bál? Byla to Anča? Jasně, byla to ona, to ona za to mohla. Já jsem udělal jen to, co jsem musel, ale ona se k tomu jistě postaví negativně a potopí mě a já budu sám před sebou zesměšněný. A co když to rozhlásí do třídy? Bože, takovou ostudu bych nezažil. Už se mi nezdálo, že bych ji tolik miloval. Popravdě řečeno, začala mi trochu vadit a snad jsem ji i jistým způsobem nenáviděl. Kdyby se ten dopis ztratil, byl bych šťastný. Pošta ale pracuje dobře, a pokud ne, jistě neztrácí právě ty dopisy, které by se ztratit měly, ale spíš ty, na nichž záleží. Nicméně jsem s vypětí všech sil došel do školy a do šatny.

Byl jsem tam první, jako vždycky. Vlak mi prostě jezdil proklatě brzy. I skrze mé loudání po cestě jsem nedocílil toho, abych se nějak velice zdržel. Malý prostor plný věšáků a laviček se začal plnit. S každým novým příchozím má nervozita stoupala. Bude to ona, nebo někdo jiný? Byla to muka k nevydržení. Bavil jsem se s ostatními víc než kdy předtím, asi abych zahnal nepříjemné myšlenky. To, že nemám na setkání s ní a jakékoliv vyznávání, natož vyznání lásky, jsem už jenom netušil, začal jsem tomu plně důvěřovat, jako že černá je černá a bílá její opak. A pak asi o půl osmé to přišlo, tedy přišlo, přišla Ona. V tu chvíli to byla Ona s velkým O. Nikoho bych neviděl méně raději než ji.

"Ahoj," pozdravil jsem jen tak na půl huby a nejspíš bych se viděl někde v prdeli.
"Ahoj, Péťo," zazněla její fádní a zcela formální odpověď. Jen její oči ke mně vysílaly jasný otazník, jenž nebylo možné nechápat. V tu chvíli jsem poznal, že dopis došel a že bůh, ke kterému jsem se posledních pár minut modlil, zřejmě není anebo nechce být všemohoucí. Bylo to tak a nikdo už to nezmění.

Bylo zvykem zůstat v šatně co nejdéle, komu by se taky chtělo do lavic, co připomínaly vše možné, jen ne volnost a svobodu. Já jsem ale ten den vyšel nahoru po schodech první. Nikdo si toho nijak zvlášť nevšímal, jen Anička ano. Zalezl jsem do třídy a cítil se jak před popravou. Sedl jsem si na parapet okna a očekával nevyhnutelné. Když o několik vteřin později vrzly dveře, byla to Ona. Knedlík mi zaskočil v krku, ale přemohl jsem se a polohlasem ještě jednou pozdravil.
"Dostala jsem takový divný dopis, nevím, co si o něm mám myslet," vybalila na mě bez okolků.
"Jo? Jaký dopis?" zeptal jsem se idiotsky.
"Už ho nemám. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, tak jsem ho zničila, ale byl od tebe, ty to víš a moc dobře! Nemáš k tomu co říct?"
"Nevím...ne...nevím, co říct. Jestli jsi ho četla, tak asi víš, o co mi šlo. Víc asi nemám, co bych k tomu dodal."
"Já si myslela, že mi to vysvětlíš."
"A co? Všechno bylo uvnitř. Už nemám, co bych k tomu řekl," prostě jsem se zatvrdil. Anička za to nemohla, no schválně, jak byste na to reagovali vy?
Myslím, že byla dobrá a snažila se, ale já zklamal. Říct to sexuálním žargonem, zvadl jsem jak růže na prudkém žáru. Umíral jsem, v tu chvíli jsem umíral. Zaslechl jsem se jen nesouvisle žvatlat něco o tom, že jestli ten dopis četla, tak jsou další má vysvětlení zbytečná a záleží jen na ní, jak se k tomu postaví, ale asi to nebylo nijak efektní. Protože výraz z její tváře nezmizel, ani se nezměnil - jako bych nic neřekl.
Chvíli jsme se na sebe dívali. Ona čekala, že něco řeknu a já už to chtěl mít za sebou, ale neřekl jsem nic. Byla to velice trapná chvíle, kdy jsem se styděl jako už nikdy potom.

Náhle vrzly dveře. Nedá se ani popsat, jak jsem byl vděčný za vysvobození z téhle situace. Vešly další dvě holky, co si mezi hospodou a školou zvolily učení. (Zatímco jsme s Ančou řešili to, co se z mé strany ukázalo jako neřešitelné, se totiž většina třídy dohodla, že dnešní den stráví na Kateřině při kulečníku a pivu nebo vínu či sodovce, ale hlavně ne ve škole.)
V tu chvíli jsem v těle pocítil nový elán. Už zase bych byl schopný Anče všechno vysvětlit.

Naše třída měla ten týden právě službu u vchodu a osoba, která tam měla sedět, byla teď nejspíš šťastná víc než já někde u kulečníku. Nechtěl jsem, ale byl jsem vybrán na zástup. Musel jsem jít, a tak jsem nadobro přestal věřit, že si to s Ančou vyříkáme. A fakt je, že jsem o to nestál. Tak moc velkou jsem z toho měl trému a až tak jsem se toho bál.
K té konfrontaci ale dojít muselo, protože to nad námi pořád nějak viselo ve vzduchu. O to to bylo cyničtější, že, jak jsem seděl na té službě, začal jsem pomalu ale jistě přemýšlet o tom, že by se to dalo nějak vyřešit. Ve své naprosté bezmocnosti jsem se utápěl v mírně masochistických představách a začal věřit tomu, že není nic ztraceno. Pro tento den bylo ale vše pasé.
Přišla o velké přestávce, ale nebavili jsme se o ničem důležitém, protože kolem bylo až moc cizích lidí.

Školní den skončil a my se ani pořádně nerozloučili. A na ty další jsem se obrnil. Ano, obrnil, protože už jsem nenašel odvahu si s ní promluvit. Ani druhý ani třetí den jsem Ančinu přítomnost nevyhledával a ona pochopila, že jsem přece jen idiot, jenž by chtěl kázat víno a sám pít vodu, a tak to už po dvou nebo třech dnech přestala řešit...

Až asi po dvou až třech měsících jsme se spolu zase začali normálně bavit, ale o tom dopise už nepadlo ani slovo. Nezbývalo mi než doufat, že to tak bylo lepší. Čím jiným se taky utěšovat, když jsem se před ní i sám před sebou tak znemožnil?

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: dollyk, 20.10.2010

­­­­

Diskuse ke slohové práci
O mém prvním milostném dopisu

Buďte první, kdo přidá komentář.

Brigda    





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­