ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.08
Hodnoceno: 12x Prosím, ohodnoť práci

Normální život nenormálního vlkodlaka

Záda. Kurňa zase ty záda. To je tak, když člověk prochrápe celý den a potom se má hýbat. A v noci zase ven.
Je to snad jako prokletí.
Už mě to nebaví. Ale je to prostě instinkt.
Hlad.
No to je jedno. Stejně nenávidím toho, kdo za tohle může!
Do háje, to snad není možné! Já se na to vykašlu! Je ráno a už myslím na blbé věci a nadávám! Neměli mě budit! Kdo mě vlastně vzbudil!?
Je sice ráno, ale je tma. Nad městem je mlha a slunce nemá šanci. Naštěstí.
Kdo to...!
Co to je? V pokoji je matné šero, nebudu vysvětlovat proč; ale mihl se tu stín! Čí?
"Kdo je tu!?"
Cha, ptám se marně. Už se směju své hlouposti. Kdo by tu byl? Zase nějaký přelud z mých snů? Asi bych měla stát pevně na zemi, ale nechce se mi. Opravdu ne. Radši lítám v oblacích a něco vysnívám...
Včera jsem mluvila s mámou. Volali ze školy a máma je z toho špatná. Neví nic. Ani netuší. A doufám, že ti ve škole taky ne.
Normální lidi na mě kývou, sem tam se někdo zeptá, jak je. Další normální lidi si nejsou jisti, zda-li jsem to opravdu já. Ale asi mě poznali. Přihlouplí katolíčci se málem pokřižují. Někteří vpadnou do nejbližších dveří, jiní odvrátí pohled. A ti co vypadají jako já zkoumavě zjišťují, kdo to mezi ně přibyl. A profesoři? To není důležité.
Znám všechny, moc se toho nezměnilo.
Vida, je to za mnou. Ten blbec Rudy je do mě stále ještě zabouchlý. Pitomec. No ale půjčil sešity na opsání. Jako jediný. Aspoň k nečemu je dobrý.
No a zbytek? Moje milovaná třída se mě štítí. Ale to mi vyhovuje.
Není to špatné. Myslela jsem, že návrat bude horší.
Už dlouho jsem žila ve tmě. Je lepší než světlo, ale světlo se hodí k odreagování. Dost hodí. Ale to taky nebudu vysvětlovat.
Jo, asi mě nechaj opakovat ročník. No máma nebude moc nadšená, ale mě se ty tři měsíce dohánět nechcou.
"Tak co, dobré? Nechají tě ve škole?"
Mama mija, ať zmlkne! Chová se jakoby mi bylo pět. "Hmm, jo nechaj. Budu opakovat. Asi."
"Opakovat? Ale proč, vždyť to přece vůbec není nutné. Leničko, pověz, že se to všechno doučíš?"
No bezva, takže teď znáte mé jméno. Jak můžu zmizet? Chci zmizet. Nechci tady a teď být. A bavit se s ní! "Du si opsat sešity, jo?" Nedokáži se jí dívat do očí, když mám chuť poslat ji do háje.
Zaraženě a tak trochu s bolestí se dívá, jak odcházím. Mám ji ráda, ale štve mě.

Nikdy se z toho nedostanu.
Bohužel si to uvědomuju.
Ale byla to moje volba. Možná kvůli někomu, ale moje. Někomu s velkým N. Ten Někdo, pro něho jsem měla smysl žít. Dlouho jsem se nemohla smířit s tím, že už tu není. Proč nás nemají rádi?! Proč?!!
Do háje! Je to tady zase. Výčitky, vzpomínky... Nesmím na to myslet. Musím na něj zapomenout. Už prostě není, neexistuje, nežije. Už nemám s kým být. Všichni se mnou soucití, ale nepomůžou mi.
Nemám se o koho opřít. Musím žít jako dřív. Tak, abych zapomněla. Alespoň na čas.
Tak jo, kde jsem to skončila? Co to vlastně v tý škole probíraj? Vypadá to jednoduše. Možná bude méně komplikací. Půjde to. Musí to jít. Tohle přece vždycky říkal a podržel mě a dohlížel na to, aby to šlo. Bylo pro něj na první místě plnit povinnosti a potom teprve to ostatní. Některým se to nelíbilo, ale věděli, že bez této jeho přísnosti by to nešlo. Už bysme asi nebyli.
Vím, že si to protiřečí, protože do školy jsem i tak přes dva měsíce nechodila, ale to je jiná situace.
Teď se musím postavit na nohy. Ten soucit ve smečce nebude pořád. Už opadává, cítím to. Teď na mě budou útočit. Kdo mě podrží? Kdo zůstane na mojí straně?
Je hloupé se ptát. A jestli mi budou myšlenky furt lítat mimo, tak to nikdy nedopíši... Nejraději bych se nalískala.
"Leničko, obědvala si?"
Tak tohle mi opravdu chybělo. Zase ona. "Nemám hlad ani čas!"
"Leničko, copak to s tebou je. Jsi taková jiná."
No tak to sis všimla fakt brzo. Dostala mě. Musím se smát. "Ne mami. Jsem naprosto v pohodě."
Nesnaží se navázat rozhovor. Alespoň v něčem mě respektuje.
Tak zpět k učení. Asi mám štěstí. Učení mi nikdy problém nedělalo. Ostatní skrytě záviděli a dále seděli nad sešity. Marně si lámali hlavu s matikou a fyzikou a obraceli se na mě když něco nevěděli. Takže skoro vždy.

Paráda. Venku je tak krásně. Je to super být zase alespoň trochu normální. Ne úplně, ale i tak se cítím lépe.
Bude pololetí, takže mě čeká spousta komisionálek. Už jsem se rozhodla. Zůstanu se svojí třídou a jednoduše to doženu.
Jsem zpět už nějakou dobu. Cirka dva týdny.
Spolužáci si zvykli. Kluci v pohodě, ti nikdy nic neřeší. A holky? Tak ty už mě tak trochu začaly brát mezi sebe. Nevadí mi že moc ne. Alespoň nevyzvídaj.
Profesoři se o studenta nějak do hloubky nezajímaj. Ultimátum je jasné: buď dohoním zameškanou dobu, nebo opakuju anebo letím.
Je to už přes dva týdny, co žiju v pohodě. Teda tak docela v pohodě. Podle toho jak to berete. S mámou se radši moc nebavím. Ale už se jí nevyhýbám tak moc jako dřív. Možná se to zdá být trochu stravitelnější. Začala jsem chodit ven. Samozřejmě že sama. Teda, Rudy mi dal psa. Nevím proč, ale asi jsem mu za tohle vděčná. Takže vlastně nechodím sama. Mám svýho malýho raťafáčka. Je to super rozptýlení. Ale je to pes. No prostě psovitá šelma... A to sem tam zabolí. Myslím jako u srdce.
Ve škole se snažím být nenápadná a nijak nevynikat. Všichni na mě vlastně maj furt oči a čekaj, co ze mě vyleze. Nevěří mi a ještě neví, jak mě maj brát. Proto se chovám jako normální řadový student naší školy. Snažím se chovat jako oni, bavit se jako oni, řešit povrchní věci stejným způsobem jako oni.. Oblékat jako oni se ale rozhodně nebudu. To je stále ta překážka. Ta jedna z posledních vrstev nedůvěry.
Snažím se nemyslet na minulost, a vlastně ani nepřemýšlet nad budoucností. Myslím nad tou hodně blízkou a nevyhnutelnou budoucností. Řeším klasické studentské problémy. Škola, rodina, možná jen tak na oko nějaké to zaláskování, snad abych nevypadala nějak jinak a aby nevznikly drby, jako že jsem nějaká odlišná...
Ale už to brzy přijde. Můj čas. Můj a páru vyvolených. Pokud mohu použít výraz "vyvolených". Možná spíše "zatracených".
Dívejte se na to, jak chcete. Je to vaše věc a váš názor.
Už je večer. Sedím na posteli. V pokoji je tma a svítí jen jedna svíčka. Jedna svíčka, jeden měsíc. Není tu už jeden měsíc.
Proč?! Proč se tohle muselo stát mně?! Copak není na světě tolik jiných a já se musím zaplést s tímto?!
"Pojď zpět! Vrať se! Zbabělče, proč utíkáš! To mě tu jen tak necháš! To ti jsem úplně ukradená!!!"
Najednou je všude tma.

Pomalu otevírám oči. Je tu tolik světla. Všude samá bílá. U postele sedí máma. Pláče. Hodně moc pláče. Je tak zraněná a slabá. Musím jí pomáhat. Nemá to lehké a je na mě sama.
Začínám to tu trochu poznávat. Špitál. Tak to mi chybělo.
"Leničko..."
Přes slzy nemůže mluvit. Ach mami. "Co se stalo?" A jejda, ani mluvit moc nemůžu. Spíš jen sípu.
"Nevím, Leničko." Musí se nadechnout a potlačit slzy aby mohla pokračovat, "nevím..."

Je to dobrý. Noc tady mi stačí. Pouští mě domů.
A co se vlastně stalo? Kdo ví. Když jsem ten večer křičela, tak přiběhla máma, ale to už jsem nevnímala. Klepala jsem se a blouznila jsem. Byla jsem schoulená na posteli a k hrudi jsem tiskla Jeho fotku. Nic si nepamatuji.
Máma hned zavolala sanitku. Prý naštěstí. Nevím, nejsem si vědoma toho, že by to se mnou mělo být tak vážné.
Musím si dávat pozor. Jak! Jak to mám udělat! Už je to zase tak blízko. Ale tentokrát se s tím musím vypořádat sama. On už tu není. Teď budu konat více samostatně a bude na mně více zodpovědnosti. Jak bude reagovat smečka. Dlouho jsem se jim vyhýbala. Jak zvládnu tu noc? Hlavně nesmím zase do špitálu. Musím na sebe dávat pozor. A hlavně na to, na co myslím, aby mě to nepohltilo.
Doufám, že v nemocnici na nic nepřišli. Ohrozila bych všechny. To přece nemohu. Jsem jejich krev. Teda omyl. Já jsem Jeho krev. A to je mimo mě už jenom jedna. Má největší sokyně.
Jsem strašně unavená. Do háje, proč mi tak třeští hlava! Asi moc přemýšlím, vysiluje mě to. Musím si odpočinout.
Snad to spánek vyřeší a nebudu vzpomínat anebo myslet na budoucnost.
"Nééé!!!" Vykřikla jsem a posadila se na posteli celá zpocená. Srdce mi bušilo v krku. Kolik je hodin? Kde mám ten mobil. Samozřejmě, když ho potřebuji, tak tu není. No konečně. Půlnoc, přesně půlnoc. Proč teď? Proč se mi stále více vkrádá na mysl. Chci zapomenout. Chci na něj zapomenout. Vždyť jen kvůli němu je ze mě to co je. Proč se mi o něm zdá? Proč ho stále znovu a znovu vidím umírat? Nikdy jsem noční můry nemívala. A vůbec od té doby, co jsem jiná, se mi sny nezdají. Tak proč teď vidím to, co se stalo. Stalo se to a nemuselo. Nebo spíše nemělo. On mě uvedl do Světa Noci, ale to je všechno. Protloukat se jím musím sama.
Zítra v noci musím jít za nima. Už to tak bývá, že se scházíme noc předem. Zažila jsem to teprve třikrát a stále jsem se držela tak nějak jeho sukně. Co bude teď? Jsem z nich to nejmenší mládě. A jsem Jeho krev. Jak to proběhne?
Včera ve škole mne jeden z nich kontaktoval. Jen tak se na obědě nenápadně připojil. Prý se bude volit nový vůdce smečky. Jak to probíhá? Jak taková věc může probíhat? Nemám nejmenší ponětí. Vždyť ani vlastně nevím, kolik nás ve smečce je. Znám většinu. Vždyť jsem přes dva měsíce byla stále s Ním a on mě všude provedl. Ukázal mi téměř všechny, řekl jací jsou a co od nich mohu čekat. Vždy, když se něco řešilo nebo jsme jen tak někoho potkali, vždy se ke mně sklonil a pošeptal, jak bude kdo reagovat. Měl je přečtené a nikdy se nemýlil. Znal dopředu také všechny moje reakce a podle toho, jestli chtěl jednat vážně nebo mne škádlit, volil tón hlasu a takové ty detaily, a vždy mu to vyšlo.
Musím si dávat pozor. Teď to bude jen nevinné setkání. Snad nevinné. Kdo povede smečku? Jak se budeme muset zařídit? Jaké bude mít požadavky?
Vím, jak ji vedl on. Vysvětlil mi pravidla a zákony. Samozřejmě vše nepsané. Je to prostě instinkt. Tak to vysvětloval. Seznámil mne se vším, co mohu potřebovat do dalšího přežívání. Byly to měsíce strávené vlastně v učení a víceméně v teorii. Ty tři úplňky, no tak to byla taková praxe, abych si zvykla. Což už se vlastně stalo.
Teď se musím postavit zcela na své vlastní nohy.
Ale ten sen. Proč se mi to zdálo? Zdálo, bylo to tak skutečné. Jakoby to ani nebyl sen. Jako bych byla zase tam, na tom místě. Tam, kde se to stalo.
Tenkrát jsem měla pocit, jako když vám někdo vyrve srdce z hrudi. Nevím, jak jinak bych to měla popsat. Prostě když vám vezmou to, bez čeho nemůžete žít. A najednou je to pryč. Ve zlomku vteřiny. Hůře potom, když vás pronásleduje pocit, že to jen kvůli vám se stalo to, co se stalo. Víte, že jste tomu mohli zabránit, a nezabránili.
Chci vrátit čas! Hej, tak slyší mě někdo?! Byla to moje vina. Odpusť mi to! Prosím odpusť mi to! Víš, že tohle jsem nechtěla. Víš, že jsem tě milovala! Tak proč se tohle muselo stát!! Kdo je tu?! Ten stín, to je ten stín co prve. Je to přelud nebo skutečnost? Už zase blouzním. Jen abych nevzbudila mámu. Myslím, že bych jela rovnou do cvokárny.
Ale ten stín. Co je zač? Kdo mne to pronásleduje? Před nějakou dobou bych se báchorkám o nadpřirozenu smála, ale teď? Teď když jsem do toho sama namočena?
"Kdo jsi?" Ticho. Jen ticho je mi odpovědí. Ale kam vlastně zmizel? Vždy se točí kolem toho jednoho rohu. No, vždy. Byl tu jen dvakrát, co jsem si ho všimla. Možná, že tu bývá častějc.
Měla bych jít zase spát. Zítra je náročný den. Už jsem začala být zase normálním studentem a moje dlouhodobá absence se mi nepromíjí. Navíc mne odpoledne čekají komisionálky ze dvou předmětů, takže bych se na to měla připravit. A potom taky ta noc. Nejsem si úplně jistá, zda půjdu pozítří do školy. Mohla bych. Nebo spíš měla bych. Mámě by to mohlo být divné. A taky nevím, jak bych se omluvila ve škole. Musím být přece nenápadná. Nikdo nesmí nic poznat. Nemůžu chybět každý den po úplňku. To nejde. A povinnosti se prostě plnit musejí. To je základní pravidlo. Nebyl by rád, kdybych se ulívala.
Půjdu spát. Musím se prospat. To ne, to už jsou tři?!

"Leničko, holčičko moje, vstávej. Už je ráno. Chceš zabalit svačinu? Anebo si raději něco koupíš po cestě?"
Ale ne. To snad není pravda. Sotva jsem zavřela oči, už musím vstávat. Sešla jsem dolů, do kuchyně. Šoky, takové šoky po ránu.
"Dobré ráno, Lenko."
No tak to fakt dobré. U našeho stolu, u naší snídaně sedí člověk, kterého nemám zrovna moc ráda. Nemám moc ráda? Chtěla jsem říct nenávidím.

...NA POKRAČOVÁNÍ...

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 13.01.2007

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Normální život nenormálního vlkodlaka

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­