ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

Fajn-brigady.cz     Brigda
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.27
Hodnoceno: 11x Prosím, ohodnoť práci

Než usnu

Měl jsem kdysi pejska. Malého zakrslého jezevčíka. Drsnosrstého ještě k tomu. Když mi ho pan doktor dával, říkal, že neexistuje chytřejší zvíře než drsnosrstý jezevčík. Začal jsem ho tedy cvičit, ale on nechtěl. Po šestnácti letech jsem včera pana doktora zase potkal. Nepoznal mě. Chtěl jsem se mu připomenout, tak jsem mu povídal o pejskovi, kterého mi kdysi dal. Nevzpomněl si.

Pan doktor býval vždycky velmi laskavý na rozdíl od toho jezevčíka, který mi pořád ohlodával boty a nábytek. Proč jsem ho doma vůbec trpěl? Lezl mi na nervy. Nebyl to můj nápad pořídit si psa. Já asi ani zvířata rád moc nemám. Jako malý jsem měl křečka. Každé odpoledne, když jsem přišel ze školy, jsem si s ním hrál. A pak umřel. Asi snědl něco špatného, protože ještě nebyl tak starej. Máma říkala, že křečci to tak mají, že se dožijí dvou, tří let a pak umřou. Ale já jí nevěřím. Všichni by měli žít stejně. Já žiju už čtyřicet devět roků a ještě jsem neumřel. Tak proč ten křeček? Když jsem ho dostal, bylo mi asi pět. Pak mi maminka koupila želvu. Želvy žijou strašně dlouho. Měl jsem ji rád a pojmenoval ji po křečkovi - Tadeáš. Když mi bylo dvanáct, umřela. Měla nemoc. Rozpadl se jí krunýř a já viděl všechny ty žíly a ostatní věci, co měla pod ním dřív skryté. Bylo mi z toho zle a maminka mi už pak další zvíře nikdy nekoupila.

Proto nemám rád zvířata, umírají totiž dřív než lidi. Nepomůže ani to, že jim dáte lidské jméno. U psa už jsem byl chytřejší a žádné jméno jsem mu nedal. A asi to zabralo, protože přežil křečka i želvu. Vydržel mi šestnáct let. Před měsícem umřel. Přejelo ho auto. Nestihl jsem mu ani poděkovat, že mi každé ráno kradl noviny od souseda. Já noviny nečtu, tak jsem je šel vždycky vrátit a soused se zlobil, že jsou oslintaný. Ale i tak to od mého psa bylo moc hezké. Nic jiného ale neuměl. Občas na pár dní zmizel. To jsem měl potom doma klid a čisto.

Když mi ho pan doktor dával, říkal taky, že ho musím denně krmit a chodit s ním na procházky a další takový věci, co už jsem věděl. Krmil jsem ho nejdřív granulemi, jež mi pro něj doktor dal, ale on je nežral. Na to byl moc vybíravej. Nejdřív jsem si myslel, že neumí žrát. Tak jsem ho to učil. Chytl jsem ho za obojek a strčil mu tlamu do misky, jenže on se cukal. Když už jsem nevěděl co dělat, zkusil jsem mu to předvést. Klekl jsem si k misce, zabořil obličej do granulí a s plnou pusou sledoval mého psa. Ten mne chvíli pozoroval, jak přežvykuji ten hnus a pak odešel. Hned, jak se ke mně obrátil zády, běžel jsem na záchod a vyplivl to svinstvo. Ještě dneska cítím tu odpornou chuť. Od té doby jedl to co já.

Před měsícem mi ho přinesl ten pán celého od krve. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zakopal jsem ho nakonec na zahradě. Ten pán se mi moc omlouval, říkal, že byla tma a že mého psa spatřil až na poslední chvíli, že s ním jel hned k zvěrolékaři, ale už bylo pozdě. Ještě jednou se mi omluvil a dával mi nějaké peníze. Já nikdy řidičák neměl, asi je to těžký řídit auto.

Pan doktor mi taky říkal, že mě bude ten pes hlídat. Kdyby se mi něco stalo, začne prý štěkat. Míval jsem tehdy ještě ty záchvaty. Pan doktor mi vysvětlil, že jsem slabej na mozek. Rozuměl jsem mu. Nemůžu třeba plynule číst. Umím pár písmenek, vlastně je umím všechny, ale nedokážu je dát dohromady. Doma musím mít všechno na elektriku. Pan doktor mi říkal, když mě pouštěl z ústavu, že plynem bych se mohl otrávit.

Umím vařit a vařím rád. Vymýšlím si svoje recepty a všechny si je pamatuju. Před patnácti lety jsem byl v televizi, abych tam něco uvařil. Zařídil to pan doktor. Přišel ke mně jednou na návštěvu a já mu uvařil své nejoblíbenější jídlo. A jemu opravdu chutnalo. Řekl mi, že hodně lidí, kteří jsou jako já slabí na mozek, můžou být v něčem lepší než ostatní. Pak ke mně přišel ještě třikrát a já mu vždycky něco uvařil a on byl nadšený. No a když jedl zrovna žampiony s bazalkovým pestem na víně, napadlo ho to s tou televizí. Nevěděl jsem, proč jsem tam jel. Řekli mi, že mám vařit. Byla tam moc hezká paní a ta mi vysvětlila, že jsem v pořadu o vaření a že se na nás dívá hodně lidí. Byl tam taky tlustý a plešatý pán. Když ochutnal, co jsem uvařil, poprosil mne, jestli bych nemohl dělat kuchaře v jeho restauraci. On byl prý mistr experimentální kuchyně a taky majitel nějaké pokusné restaurace. Vysvětlil mi, že musím podepsat smlouvu a ptal se, jestli to dokážu a já mu odpověděl, že přece nejsem žádnej debil, že jenom neumím číst a mám občas záchvaty. Snažil jsem se, aby ten podpis nějak vypadal. Pak už to šlo všechno moc rychle. Byla to moje první práce. V restauraci měli všechno. Všechny druhy koření, těstovin, masa, dokonce pět druhů cukru. Dlouho jsem ale kuchařem nebyl. Nevydržel jsem pracovat devět hodin. Rychle jsem se unavil.

Ležím v posteli. Je noc a já jen tak koukám z okna ven. Dlouho bylo zataženo, ale dneska je nebe tmavě modré. Jako když jsem kdysi rozlil lahvičku inkoustu na zem.
Poznám dvě souhvězdí. Orion a Lyru. Pan doktor mi je kdysi ukázal. Orion právě vidím. Třpytí se na tom rozlitém inkoustu už dlouho. Prý odtamtud nikdy nezmizí. Pan doktor říkal: "Ty svítily, když ses narodil a budou svítit i na tvým pohřbu." Jenže já jsem se narodil odpoledne, říkala máma.
Nemůžu spát. Budu se dívat na hvězdy. Přeju si, abych se stal taky hvězdou, až umřu. Možná budu hvězdou už brzy. Včera na kontrole mi paní doktorka řekla, že je to zase horší. Pan doktor před deseti roky říkal, že se diví, že ještě žiju, že to není s mojí nemocí obvyklé. Odpověděl jsem mu, že je to tím, že jsem rád na světě.

Když mi bylo devět, řekl jsem jedný holce, že ji mám rád. Ona se začala smát. Ale já nevěděl čemu, a tak jsem se smál taky. Řekla mi, že bych se měl spíš stydět nebo brečet. Od té doby jsem to nikomu neřekl. Neřekl jsem to, protože jsem se bál.

Už je půlnoc, měl bych usnout. Neusnu. Poslední dobou to nejde. Už hodinu ležím a vzpomínky mi jen tak probíhají hlavou jako obvykle. Občas si i povídám sám se sebou. Od té doby, co nemám pejska, mě už nikdo neposlouchá. Škoda ho. Kde teď asi je? Je z něj hvězda? To bych rád věděl.

Vypadá to, že zase budu až do rána vzhůru. Půjdu si uvařit čaj.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: chloé, 05.04.2010

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Než usnu

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­