Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Přesně si pamatuji chvíli, kdy jsem jí napsal první dopis. Byly tři hodiny ráno, seděl jsem na terase, popíjel skvělé víno a v uších mi zněl pan Cohen. Bylo mi opravdu teplo - možná to způsobila ta deka, nebo že by to bylo tím vínem? Do téhle rozepře se určitě pouštět nebudu.

Věřil jsem, že ona je tou pravou. Věřil jsem, že ona je tou, která mi vždy pomůže vstát, postrčí kupředu nebo povzbudí, když já budu váhat.
Stala se pro mě symbolem dokonalosti - ve všem, co dělala, uměla nebo jak vypadala. Byl to nejchytřejší člověka, jakého jsem poznal. Povídali jsme si hodiny o historii, vzdělání, knihách, filmech, politice a nikdy nám nedošla řeč. Jakmile se do něčeho pustila, výsledek byl vždy dokonalý. A když se jednalo o úplně novou věc? Nevadilo to. Za chvíli se to naučila a vypadala u toho, jako by to dělala roky.

Miloval jsem pohled na to, když stála v kuchyni a vařila. Vypadala, jako by tančila. Všechny pohyby byly dokonalé. Když tak zpětně vzpomínám, díval jsem se na ni pořád. Při vaření, sledování televize, zkrátka u všeho mi připadala nádherná.

Ve chvílích, když se šla koupat, jsem sedával v obývacím pokoji, poslouchal hudbu a čekal, až zaklepe na stěnu koupelny. A když zaklepala, šel jsem za ní, sedl si vedle vany, ruku položil do vody a hladil její krásné tělo. Vypadala tak nádherně, spokojeně. Na tenhle pohled nikdy nezapomenu. Byla ponořená celá v horké vodě a přes pěnu, kterou tam měla, nešla skoro vidět.

Vždy se přede mnou trochu styděla, a proto mě pokaždé, když jsem byl s ní v koupelně, požádala, abych počkal v pokoji, že hned přijde. Pak se objevila mezi dveřmi, objala mě a sedla si tak blízko ke mně, jak to jen šlo. Další z momentů, na které nemohu zapomenout.

V tu chvíli jsem si opravdu myslel, že ji znám. Se všemi chybami, které jsem si často ani nechtěl přiznat. Byl jsem tím vším tak moc omámený, že jsem neviděl, nebo spíše nechtěl vidět, že další měsíce budou plné probdělých nocí, hořkosti, smutku a trápení. Najednou jsem měl před sebou naprosto neznámou tvář, tak krutou a s tak ledovým pohledem. Z krásných, dlouhých a hebkých vlasů se stal ostnatý drát a ze rtů, které jsem líbal, kapal jed.

Z počátku jsem nevěřil, že tohle vše je její součástí a doufal, že je to jen chvilka, které se už budeme jen smát.
Nesmáli jsme se. Nesmáli jsme se další dva roky...