ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.54
Hodnoceno: 56x Prosím, ohodnoť práci

Letní den

Popíjím na verandě studenou limonádu a čtu si v knize. Je to starý román od spisovatele, jenž se nešťastně zamiloval do toho, co sám stvořil. Do něčeho, jež vlastně neexistovalo, a přesto přežívalo v jeho mysli. Něco, co měl teprve pozvat. Kdy? V životě, či po něm? Těžko říci, rozhodně se tím nezaobíral. Důležité bylo, že miloval. Miloval aspoň pro ten jedinečný okamžik.

Obrátím stránku a opět si usrknu toho úžasného moku. Zadumaně odvrátím svou hlavu od slov v knize, co se blyští v záři jasného slunce, a pohlédnu na nedaleký lesík, co skýtá tolik života a nedává to vlastně nijak znát. V mé zahradě je ho o něco méně a i přesto je mnohem čilejší. Ptáčci v korunách stromů si zpívají, rozdováděný teriér vesele pobíhá za motýly a radostně přitom štěká, lenivá kočka přede na mramorovém sloupku u plotu.

Sám bych se za nimi nejraději rozběhl a užíval si léta. Bohužel nemůžu. Musím si přečíst knihu, abych o ní mohl pojednat v semináři. Nechce se mi ji číst, neboť vypráví ponurý příběh života. Takový, který lze jen těžko zažít, a i přesto všechno působí, jako kdyby se odehrál včera. Důvodem, proč jej však nechci číst, je hlavní postava.
Arogantní mladý muž, jemuž vše vychází a osud mu dosud neuštědřil žádnou ránu. Je až zvláštní, že tomu tak je. Dnes a denně potkávám takové lidi a pociťuji k nim jistou nechuť. Ne proto, že by se měli nějak lépe. Ne, proto vážně ne. Spíše nemohu vystát jejich povýšenost a namyšlenost, jako kdyby vše bylo připraveno jen a jen pro ně. Možná že taky je, ale nemuseli by to dávat tak jasně najevo. Tak přesně proto tento román nechci číst.

Znechuceně zaklapnu knížku, neboť se dostanu do pasáže, kdy zjistím, že Michael, hlavní postava příběhu, podvádí svou milovanou dívku. Ten, který má vše před sebou na dosah ruky, to zmačká a zahodí za sebe jako čerstvě inkoustem popsaný papír. Bez známky sebemenší lítosti či emocí. Skoro jako kdyby mu vše bylo jedno a žil jen okamžik, kdy jej obklopuje blaho.

Pohlédnu na psa a poté na kocoura. Jsou si tak vzdálení, a přesto se dokážou vystát. Jeden je pilný dříč, druhý jen lenoší, a přesto dostává vše, nač si zamane. Přesně jako v té knize. Je to správně napsané, ale bolestivě. Tak aby se to všem vrylo do paměti. Tak aby na to nikdy nezapomněli a pokaždé si to připomínali.

Promnu si spánky na čele a odložím román vedle sebe na malý stolek. Dopiji limonádu několika loky a vstanu z houpacího křesla. Z verandy posléze zamířím do zahrady, kam se několika pomalými kroky přesunu. Hledím chvilku na psa a motýly, což ve mně vzbuzuje jakýsi pocit radosti a dobré nálady.
Rázem se za nimi rozeběhnu, ale to již polekaně odlétnou pryč. Pes však zůstane, neboť nemůže prchnout. Ví, že se má u mne dobře. Ví, že zde má svého pána, jenž jej krmí a zahrnuje péči. On mu na oplátku dává svou lásku, která mu pomáhá překonat každičký den plný zármutku.
Naopak se rozhodne svou náklonnost dát opět najevo. Začne kolem mne vesele pobíhat a mávat ocasem. Má radost z mé přítomnosti a hlavně z toho, že se mu věnuji. Z toho, že s ním sdílím svou zálibu a svůj volný čas, který bych mohl využít daleko smysluplněji. Přesto všechno tu teď s ním jsem a užívám si této prosté, až dětinské legrace.

Zabiji tak několik hodin, než si uvědomím, že je již večer. Polekaně si vzpomenu na román, který jsem znechuceně odložil na stolek. Rázem k němu běžím a můj pes též. Neuvědomuje si, že to není součástí další hry. Kocour to kupodivu ale pochopil. Zalezl dovnitř domku a uvelebil se někde u krbu, který však v tuto chvíli nehřeje. Spíše naopak chladí, ale to mu nijak nevadí. V tyto parné dny mu to přijde celkem vhod.
Pes však pobíhá zmateně po verandě a začne štěkat, neboť neví, co vlastně od něj chci. V tuto chvíli nic, ale to si neuvědomuje. Stále si myslím, že si s ním hraji, přestože mu to už mohlo dojít. Vyháním jej do domu, ale jemu se moc nechce. Na protest začne nejprve vrčet, a když pochopí, že to nezabírá, přejde v prosebné kňučení. Já však stále trvám na svém, aby zapadl dovnitř.
Nakonec pochopí a poraženecky se stáhne dovnitř. Cítím se trochu provinile, ale nechci, aby ho venku poštípali komáři, protože by se jistě drbal, což by jej jistě nepříjemně svědilo. V podstatě jsem ho zachránil od problému, přestože jemu to tak nepřijde. Spíše si myslí, že jsem mu ukřivdil. Jako malé dítě, co nechápe, že si nemůže vzít autíčko na dálkové ovládání do vany. Přesto všechno však na to jistě zapomene a druhý den si se mnou bude radostně hrát.

Ještě chvilku čtu v knížce, abych zabil čas a hlavně kvůli informacím, které mám zítra prezentovat. Nebaví mě to, ale věnuji se tomu s plným zapálením. Nakonec to vzdávám a odkráčím po schodech nahoru do své ložnice, kde posléze usínám.

Nespím dlouho. Probudí mne šramot, který se ozývá z přízemí v kuchyni. Poplašeně sebou škubnu, neboť si uvědomím, že jsem zapomenul zamknout vstupní dveře. Chystám se zatelefonovat preventivně na policii, ale uvědomím si, že aparát je vlastně dole v jídelně.
Pomalu vstanu a hodím na sebe župan, aby mi nebyla taková zima. Přesto všechno mnou prochází jistá panika a adrenalin se mi přímo žene do krve. Slyším v uších, jak mi srdce bije hlasitě a nemůžu se tak plně soustředit, co se dole děje.
Kráčím po schodech s baterkou v ruce a třesu se jako osika. V těsném závěsu mě následuje můj pes, ale zdá se, že není pln strachu. Přesto všechno chápe vážnost celé situace, a proto nepronese ani slabé zakňučení.
"Je tam někdo?" pronesu vystrašeným hlasem, když zamířím paprsek světla na malou kuchyňku. Rázem se spustí šum a šramot a já tak spatřím v kukle muže, jenž sem nejspíše přišel krást.
Polekaně stojím na místě jako solný sloup. Bledý a bez známky života, jako kdybych tu byl již sto let. Co je ještě horší, zloděj na mne zamíří pistolí. Neuhnu na stranu, neudělám nic, jen civím na něj a jeho zbraň.
Můj pes však zachovává chladnou hlavu. Začne vrčet a pak se rozeběhne a skočí na lupiče. Přitom všem zaslechnu hlasitou ránu, která mě rázem probudí z mé paralýzy.
To už také vstane kočka a hlasitě zavříská, aby dala najevo, že se jí tahle situace nelíbí. Přesto však nedělá nic. Jako kdyby byla plná strachu o svůj vlastní život.
Já samotný běžím rychle do kuchyně s baterkou. Vidím, že můj pes funí a je těžce raněn. Krvácí a leží na boku. Přesto všechno v jeho tváři vidím radost, že jsem vedle něj v této těžké chvíli. O zloděje se nijak nezajímám. Hladím malého psíka a utišuji ho. Přitom beru telefon a vytáčím zběsile číslo, abych zavolal záchranku.
Plně doufám, že přijedou včas, ale příliš nevěřím, že to stihnou, než můj čtyřnohý kamarád naposledy vydechne. Křičím do telefonu plno informací, kde jsem a jak je to vážné a modlím se, aby mne pochopili. Přitom jim vysvětluji, že já sám nejsem zraněn, ale můj pes ano.
Tisknu k sobě to nebohé zvíře, co se kvůli mně samotnému obětovalo a proklínám osud, že mi uštědřil další krutou ránu. Pláču, ale nesnažím se přestat. Ani nechci. Považuji to za naprosto přirozené, neboť tak dávám najevo svému kamarádovi, že s ním souzním.
Stále pořád splašeně dýchá a i přesto, že se snažím mu všemožně zadržet látkou krev, příliš se to nedaří. Již je slyšet z dálky sirény, co sem přijíždějí, aby zachránily mého přítele. Z plného srdce prosím boha, aby tu již lékaři byli a podívali se na to zranění.

Konečně přichází dveřmi a zběžně činí lékařské zákroky na psovi. S nimi je zde i policie, která je tu však z jiného důvodu. Těkám poplašeně očima, zda je pejsek stále při vědomí a dýchá. Zatím naštěstí ano, ale kdo ví, zda přežije cestu autem.
Neopouštím jej ani tehdy, když jej přepravují do vozu. Sám si vedle něj lehnu do kufru a přes veškeré protesty lékařů s ním zůstávám.
Přijíždíme na stanici, kde ho vezou rovnou na sál. Dál mi nedovolí jít, a proto mne zanechávají samotného v čekárně. Nyní již musím pouze doufat, že se z toho dostane.

Nemyslím na knihu ani na spisovatele, kvůli kterému jsem tohle vše vlastně zavinil. Ano, já. Nikdy si to nedokážu odpustit, ani na to zapomenout. Budu si to stále ve své hlavě opakovat a připomínat až do doby, než zestárnu a konečně i zemřu.
Zasloužím si smrt, protože můj nejlepší přítel trpí namísto mě kvůli mé lidské hlouposti. Pokud zemře, budu litovat já a nikoliv on. On mi snad již odpustí, že jsem mu způsobil tu nečekanou krutou bolest.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Pavel Dovhanič, 31.10.2013

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Letní den

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­