ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 3.00
Hodnoceno: 2x Prosím, ohodnoť práci

Krok do nového života

Seděla jsem u zdi v malé špinavé a zatuchlé díře a dívala se ven z okna na jasný měsíc, který byl pro mě něco jako maják lepších zítřků. Každý den jsem se na něj dívala a počítala dny, kdy už to všechno skončí. Někdy nebyl vidět, to když byla noc černá a ponurá, plná zlých stínů, jež se mi vkrádaly do těla a užíraly ho zevnitř. Ukápla mi slza. Hlavně nebrečet. Zaslechla jsem nějaký zvuk. Byla to krysa. Určitě to byla krysa. Někdy v noci tady běhají a piští. První noc jsem se docela lekla a potom to už ani nevnímala. Zvykla jsem si a ony si zvykly na mě. Občas si sice dovolily menší výpad, ale já si pro tento případ našla menší kamínek, kterým jsem je odháněla. Ruce se mi nepatrně roztřásly a já se na ně plná úzkosti podívala. Měla jsem je hubené, kostnaté a plné menších oděrek, které jsem si - jen tak, pomocí slin - snažila ošetřit. Samozřejmě to nebylo nic mimořádného. Bylo to však alespoň něco. Za těch devět měsíců jsem zatím nechytila žádnou nemoc, což považuji za zázrak, protože jsem občas slýchávala nářky umírajících vězňů, kteří byli uvězněni ve vedlejších celách.

Najednou jsem uslyšela ten zvuk. Zvuk podrážek dopadajících na kamennou podlahu. Otřásla jsem se a moje oči spočinuly na velkých těžkých dveřích, které se začaly pomalu otevírat. Věděla jsem, co v nich uvidím.
"Názor jsi pochopitelně asi nezměnila?" zašeptal úlisný hlas, jenž se vkrádal do každého póru mého těla.
Jako kdyby mě znovu začaly bolet týden staré jizvy na zádech. Veliký obrovský chlap, který vydal tenhle zvuk, se rozchechtal a jeho sádelnaté tělo se roztřáslo hnusným, skřípavým smíchem. Měl na sobě černé hadry, které ho těsně obepínaly. Jeho malá modrá pichlavá očka si mě prohlížela jako nějaký výstavní kus masa.
"Mariniko!" zařval najednou a luskl prsty.
Do místnosti se vplížila malá holčička - možná kolem třinácti - v jedné ruce měla veliký bič a v té druhé nesla rozžhavený kus železa. Strnula jsem. Bič položila na zem a železo mu podala do ruky.
"Vypadni," houkl a Marinika se znovu tiše odplížila.
Zavřel dveře a postavil se ke mně.
"Tak co? Došlo k nějaké změně?" zašeptal a přiložil železo těsně k mé tváři.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Dobře, vybrala sis to sama," a přiložil železo k mé tváři.
Zařvala jsem. Krev mi tuhla v žilách. Tak nesnesitelná bolest. Skousla jsem rty. Oddálil železo.
"Prozraď mi to! Dělej!"
"Ne!" zařvala jsem a vykopla nohu.
Jeho druhá ruka okamžitě vystřelila a pevně mi stiskla krk. Díval se mi do očí a mně pomalu docházel kyslík. Jeho ústa se roztáhla v podivný škleb. Jeho ruka uvolnila sevření a já se rychle nadechla blahodárného kyslíku, jenž je tak vzácný. Moje namodralé tváře se nafukovaly, jak jsem zběsile dýchala.
"Takovéhle drzosti nebudu trpět," zašeptal nenávistně a znovu přiložil železo k mé tváři.
Znovu jsem vykřikla a znovu a znovu. Nakonec mě povalil na záda, a to hrozné železo odložil. Ale to další mělo teprve přijít. Slyšela jsem o tomhle biči. Povídali se o něm velmi nevalné zkazky. Dříve mě bičoval jiným bičem, ale dnes přinesl jiný. Ten hroznější, ten, který budí postrach. Slýchávala jsem hlasy těch, co byli tímhle bičem mučeni. Jejich křik byl hrozný. Zařezával se do těla a nechtěl pustit. Slyšela jsem ho v uších ještě dávno potom, co mučení ustalo. A teď jsem na řadě já. Celá jsem ztuhla v očekávání toho nejhoršího a potom na moje záda dopadla první rána. Skousla jsem si rty a cítila jsem, jak moje rty krvácí. Krev. Červená. Hnusná barva. Při dalších ranách jsem cítila, jak se mi záda pomalu rozdírají a jak krvácí. Krev. Proč je všude krev? A další rána. A další. Brečela jsem. Po tvářích mi kanuly slzy. Brečela jsem jako malé děcko. Děsně to bolelo. Slyšela jsem, jak počítá.
"Dvanáct."
Říkal ale dvacet ran. A jsme teprve u dvanácté. Moje svaly se napínaly a zase povolovaly, a když konečně řekl dvacet, tak se mi neskutečně ulevilo. Podrážkou boty mě přetočil na záda, to byla bolest! Kamínky mě tlačily do zad a já cítila i slyšela, jak se mi záda trhají.
Botou se dotkl mé tváře a řekl: "Tak co?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Dobře!" Napřáhl se nohou a udeřil mě do tváře a potom už jsem nic nevnímala...

Když jsem se probudila, cítila jsem neuvěřitelnou bolest. Záda mě neskutečně bolela a moje tvář se mi rozpadala. Vykopl mi přední zuby a přelomil mi nos. Bolelo to, hrozně to bolelo. Proč tohle potkalo zrovna mě? Jako kdybych to nevěděla. Byla jsem neuvěřitelně blbá. Kdybych trošku přemýšlela, tak jsem tady teď nemusela být. Mohla jsem žít v nějakém přepychovém domě s hodným manželem a tunou služebnictva. A kde jsem? V ušpiněné cele, celá rozlámaná a pobitá a přitom jsem z Vysokého rodu! Vysoký rod! Co to vlastně je? Nic ... blbost, kterou si vymysleli ti, kteří chtěli být nadřazení nad ostatní. Dříve se k mému jménu Lily Klevanová přidávalo "z Vysokého rodu". Teď už to tam není. Teď už ani neexistuje Lily Klevanová. Teď už není nic. Nic neexistuje. Nic není. Lily Klevanová zmizela z povrchu země. Není. Zmizela. Já jsem zmizela.

Jak jsem se sem vlastně dostala? Bylo mi patnáct a byla jsem pitomá, utekla jsem se skupinou - s revoluční skupinou, která mi slibovala víc, než jsem doposavad měla. Nesnášela jsem ten život. Život uprostřed zlatého paláce, kde mě obskakovaly desítky služebnictva. Ale všechno bylo tak svazující. Nemohla jsem se ani hnout. Vždy na pět kroků ode mě stála ochranka. Prý by se mi mohlo něco stát. Nikdy jsem tomu nevěřila. Nenáviděla jsem to, a tak jsem často utíkala. Jenom tak, prostě mě to bavilo. Často jsem chodila do lesa a jen se tak rozhlížela a poslouchala ty prapodivné zvuky, jež jsem tak milovala. Ale moje chůva to nesnášela. Dokonce bych řekla, že nesnášela mě. Byla o tři roky starší a někdy se učila se mnou a s mými učitelkami. Byla jsem výborná žákyně, zatímco ona nikoliv. Záviděla mi, že jsem tak chytrá, ale ona asi nevěděla, že já závidím jí. Byla tak krásná, zatímco já jsem moc krásy nepobrala. Zrzavé vlasy na jihu, to je velmi divné - a k tomu divné oči. Všichni říkali, že jsou divné. Nikdo nikdy nezjistil, jakou mají barvu, každý vždy říkal, že mám divné oči. Co jsem s tím mohla asi tak dělat? A ona byl tak pěkná. Měla černé vlasy až po pás a krásné modré oči a navíc byla tak štíhlá. To jsem jí záviděla nejvíc. A tak na mě často donášela, i když jsem ani nic neudělala. Ale to je život. Přežívala jsem ze dne na den.
A potom se objevil ON. Byl úžasný. Nosil mi květiny a říkal mi, jak jsem krásná. Neuvěřitelně mi to lichotila a potom mě začal podrývat. Věřila jsem všemu, co mi řekl. Věřila jsem mu každé jeho slovo. Každý jeho výraz. Každý jeho pohyb. Říkal, že když s ním uteču, že mě čeká lepší život. A já jsem poslouchala všechny ty historky, které mi povídal o skupině, jíž byl členem. Říkal, že je Stopař. Když poprvé vyslovil jméno té skupiny, tak se mi málem podlomila kolena. Věděla jsem, o koho jde. Černá zmije. Skupina, která chtěla změnit svět. Do té doby jsem o Zmiji nic moc dobrého neslyšela. Ale on mi povídal tak krásné věci, co zažiji, když se k nim přidám, že jsem mu věřila. A tak se také stalo.
Plánovala jsem to pár dnů. Bylo těžké rozloučit se s mými rodiči. Oni samozřejmě nic nemohli vědět, ale vždycky se na mě tak podívali a já jsem si myslela, že mi vidí až do krku. Měla jsem batoh, do kterého jsem si zabalila ty nejdůležitější věci. A když jsem se šla zase jednou projít do lesa, tak jsem prostě odešla, jen tak. Ani jsem se neohlédla. Prostě to nešlo. Nemohla jsem se podívat tam, odkud jsem před chvílí dobrovolně odešla. Na prašné cestě za lesem mě čekal - Harwey. Chytl mě za ruku a já jsem tak opustila svět, ve kterém jsem vyrůstala a nakročila jsem do světa absolutně nového, neprobádaného a do světa, jenž mi byl předurčen.

Ve skupině, vlastně v takové organizaci, dalo by se říci, mě přijali velice vlídně. Nevím, čím to bylo, ale v té chvíli mi to přišlo neskutečně milé. Zřejmě nevěděli, co se mnou mají dělat, a tak mě doslova šoupli k nějakému pánovi, o kterém jsem se později dověděla, že je nejlepší Stopař na světě. Učil mě velice dobře a já jsem zjistila, že stopování je mi zřejmě předurčeno. Za dva roky jsem byla tak dobrá, že jsem překonala mého učitele i Harweyho, jehož jsem od té doby, co mě přivedl do organizace, viděla jen párkrát. Potom se mi ale začaly pomalu otevírat oči o organizaci, do níž jsem dobrovolně vstoupila. I Harwey se začal jevit jinak. Nevím, čím to bylo, ale připadalo mi, jako kdyby se rapidně změnil. Anebo to bylo mnou. Prostě už jsem nebyla tou naivní dívkou, kterou sem před třemi roky přivedl. A asi si to začal uvědomovat a začal mě podezírat, že se chystám na nějakou revoltu. Tu jsem samozřejmě nechystala, ale když si to myslel, tak jsem ho přitom nechala. Ale potom to přišlo. Obvinili mě, že donáším informace pro organizaci, která stála na druhé straně řeky a která měla úplně jiné názory než Černá zmije. A tak mě odklidili sem. Už jsem tady rok a čekám... Na co, to sama nevím. Možná na popravu, možná na něco jiného. Kdo ví?

Oknem jsem se dívala do jasné noci, která zářila tisícem hvězd a já jsem se usmívala. Proč jsem se usmívala? Možná proto, že i když zemřu, tak jsem se naučila něco, co už mi nikdo nevezme. Naučila jsem se stopovat ... a to je ta nejúžasnější věc, co umím. I když nejsem nikdo. I když jsem nic, tak přece něco umím. Umím něco tak skvělého a báječného, že ani nemůžu uvěřit, že to umím já - dívka, která vyrůstala ve zlatém paláci, obklopená tisíci sloužícími, kteří měli za úkol mě obskakovat. Jediné, co jsem měla za svůj život dokázat, byl výhodný sňatek s dobře situovaným a hlavně bohatým manželem. Ale já jsem to nechtěla, a tak jsem se stala Stopařkou - sice za chvíli mrtvou, ale Stopařkou.
Předklonila jsem se a moje vlasy mi přepadly přes obličej. Clona zrzavých vlasů, nesnažila jsem se je odhodit. Rukama jsem svírala kostnatá kolena a ruce se mi, nevím proč, roztřásly. Podívala jsem se na ně, ale nic jsem neviděla. Jenom hubené špejle, celé rozedřené a krvavé. Stejně na tom bylo i moje tělo. Pošpiněné, zakrvácené a otlučené. Hadr, který jsem měla u sebe, byl již celý potrhaný a vlastně už to ani hadr nebyl. Byl to papírový kapesníček, který se stejně za chvíli rozpadne. Ale copak na tom záleží? Nikdo mě tady nevidí. Maximálně krysy - a těm je to jedno.
Znovu jsem nějaké uslyšela, ale s nimi i navíc nějaké kroky. Nebyly to kroky chlapa, co mě přicházel mučit, ty bych poznala. Že by to byl někdo, kdo mě odvede na popraviště. Ale teď v noci? Jedině že by mě chtěli odklidit z cesty nějak jinak - tiše, bez svědků a beze světla.
Dveře se otevřely a v nich stál nějaký muž. Neznala jsem ho, ale on vypadal, že zná mě. Byl vysoký a zřejmě také velice silný. Měl černé vlasy a jeho černý klobouk mu zakrýval polovinu obličeje. Měl vysoké boty s přezkami a dlouhý plášť, jenž mu padal až na zem. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Jednou rukou si sundal klobouk a řekl: "Zdravím tě, Lilie."
Zalapala jsem po dechu, tohle jsem nečekala.
"Kdo jste?" zašeptala jsem.
"To zrovna v tuto chvíli není podstatné," odpověděl mi neznámý.
"Důležité je, kdo jste vy."
Hleděla jsem na něj, jako vytržená ze snu a snažila se poskládat myšlenky v hlavě, ale nešlo to.
"Mé jméno je Jasper," představil se.
Za pomoci zdi za mnou jsem se postavila a napřáhla ruku: "Zdravím."
"Vy mi své jméno neřeknete?" otázal se.
"Myslím, že ho znáte sám."
"Jistě." Ani se nesnažil nic skrývat. "Vím, že se jmenujete Lily Klevanová. Kdybych to nevěděl, tak bych sem nešel, ale měla jste jiné - krycí - jméno, jistě si na něj pamatujete, že? Černá lilie."
"Neříkejte mi tak," řekla jsem.
"Lily?" zatvářil se překvapeně.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou, "Černá lilie - neříkejte mi tak."
"Vaše jméno vás předchází..."
"To asi těžko. Už rok jsem zavřená tady," zamumlala jsem na odpověď.
"Dokázala jste veliké věci."
"Jo?" zamumlala jsem znovu a opět se posadila.
Vztyk byl pro mě ještě velice namáhavý a já se kvůli nějakému pitomci rozhodně nehodlala zmrzačit. I když, co na tom vlastně záleží. Já už zmrzačená jsem.
"Na organizaci, ve které jste byla, si ale jistě velice dobře pamatujete?"
Podívala jsem se na něj, ale jeho černé oči nic neříkaly. Temná hladina moře.
"Černá zmije," Jasper vypustil to jméno z úst nenávistně a s odporem. Jeho rty se snad ani nepohybovaly a jeho oči se do mě zabodávaly jak tisíce šípů a snažily se mi proniknout až do hlubin duše.
"Co chcete?" zašeptala jsem bezvládně, smířená s osudem.
"Já chci vás."
"Jo? A k čemu bych vám asi tak byla? Nic neumím a jak vidíte, zřejmě tady asi za chvíli už ani nebudu, takže...o tomhle se nemá ani cenu bavit."
"Neřekl bych, že nic neumíte," zamumlala Jasper.
"Co vy o mně asi tak můžete vědět?"
"Víc než si myslíte, milá Lily." Jasper se usmál a povídal dál: "Není pravda, co jste povídala před chvílí. Znáte mě velice dobře."
"Nikdy jsem vás neviděla," řekla jsem a marně si snažila vzpomenout.
"Nikdy jste mě neviděla," přisvědčil, "ale určitě jste slyšela o Šarlotě..." Poslední slovo znělo z jeho úst jako posvátná modla.
"Šarlota," převálela jsem to jméno na jazyku a rozhodovala se, na co se mám zeptat. "Vy jste ze Šarloty?"
Muž kývl hlavou.
"To je skupina, proti které bojuji."
"Řekl bych, že teď už nebojujete."
"Ano, v tom máte pravdu, ale dříve ano, Šarlota nám křížila naše plány."
"A vy jste je zase křížili nám. Jsme si kvit..."
"Na co vám budu platná?" zeptala jsem se.
"Jste dobrá Stopařka. Velice dobrá. Všichni ze Šarloty si to shodně myslíme. Navíc vás učil asi nejlepší Stopař na světě, a to je velice dobrá škola. Teď když už vás vaše bývalá skupina nechce, tak se nabízí jisté možnosti nám..."
"Co chcete, abych odpověděla? Když řeknu ne, zůstanu tady a zemřu. Když řeknu ano, půjdu s vámi a dříve nebo později zemřu taky. Tak co je lepší?"
"Je lepší teď, nebo později?" položil mi Jasper otázku.
Po chvíli přemýšlení jsem mu podala ruku a doufala, že mě čeká lepší život...

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Martina Štětinová, 06.12.2011

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Krok do nového života

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­