ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.00
Hodnoceno: 1x Prosím, ohodnoť práci

Království pod vodou

Odpočinek se pro mnoho zvířat mého druhu zdá být pouze všední záležitostí všedních dnů. Pro mě je to však únik ze života plného strachu, obav a útěků. Každým přibývajícím okamžikem očekávám pohromu v podobě ukončení mého mladého bytí. Chvilky strávené pod vodou se stávají nesnesitelnými. Ty hodiny, kdy nehnutě ležím, a snažím se o trochu mě nedopřávaného klidu, se neuvěřitelně vlečou. Vyděšeně těkám očima ze strany na stranu. Nic se nehýbe. Jen pár vodních rostlinek se nevinně kolébá pod hladinou a snaží se ustát útoky palčivého mrazu. Neúspěšně. Pomalu, ale jistě hynou. Snad se dnes nestane nic až tak hrozného, abych musela prchat před tím, abych se stala hlavním menu na jídelním lístku živočichů, kterým jsem stále nepřišla na jméno. Někteří tvrdí, že to jsou tučňáci, ovšem podle mě se nejedná o nikoho jiného než o pojídače nás malých bezbranných. Jsou snad lepší než my? Lepší než já? Lepší než všichni ostatní? Snažím se přisoudit jim něco dobrého. Cokoliv. Marně pátrám v mysli, avšak nic mne nenapadá. Možná je to tím, že právě já mohu být to, co je udrží při životě. Potřebují jíst. Nutně to vyžadují. A když se jim v dosahu naskytne někdo takový jako já, neváhají. To nic nemění na faktu, že příště může být jejich potravou zrovna má maličkost. Jsem ryba a toto je můj úděl.

Mé předurčení být podřadná, druhotná mi ale nezabrání užívat si nynější svobody. Mohla bych se cítit dokonce šťastná. Nemám téměř žádná omezení ani zákazy. Stačí říct a obepluji nejúžasnější místa celé Antarktidy. Boj za integraci a uznání pak vyústí v okázalý úspěch. Budu volná. Nežít v neustálém chvatu a ostražití - to by bylo něco. Jen tak si plout a pozorovat podivné ptáky, pro které bych nebyla dříve nic lepšího než ukojení jejich hladu. Všichni ve mně vidí dobré maso, nikdo živou bytost. Také mám své city a dokáži prožít úzkost, strach, ale i radost. Takto bych uvažovala donekonečna, kdyby mne ze snění nevytrhl jeden z černobílých tvorů.

On se probral a to znamená, že se začíná poohlížet po stravě, nejlépe v podání rybek. Jeden skok a byl ve vodě. Obrovská vlna na mě dopadla dříve, než jsem stačila cokoliv soudného zaregistrovat. V tom okamžení se mé představy a touhy rozplynuly v pouhou vlnku oceánu. Ocitla jsem se v kruté bolestivé realitě. Nade mnou se rozkládaly veliké kry ledu, v jejichž středu byla občas díra. Jedním z mnohých otvorů do mého "království" pronikl vzbuzený útočník. Zběsile se krčím u dna, doufajíc, že si mě nepovšimne a popluje dál. Nechci už utíkat. Nechci. Nechci. Prosím. Ohlížím se okolo sebe, nic podezřelého nevidím. Když tu mě zničehonic zahalí temný stín a jakmile pohlédnu směrem, odkud je vržen, ztuhnu vyděšením. Nechápavě se dívám do jeho tmavých očí. Cítím ty pohledy. Zajisté přemýšlí, jak mne nejlépe sníst. Ráda bych promluvila a dokázala obměkčit jeho kruté ledové srdce. Nevydala jsem jediného hlásku. Hlava mu klesá dolů a přibližuje se ke mně. Otevírá zobák. Musím se vzpamatovat, a to rychle. Uvědomila jsem si to. Pozdě, ale přece. Udělám jedno tempo směrem vzad. A druhé. A další. Zoufale se snažím uniknout. Kličkuji mezi hustými porosty plovoucích rostlin. Zamotávám se. Marně se zkouším vyprostit. Ještě jedno vlákno a budu volná. Hlavně si pospíšit, je moc blízko. Jak pociťuji velký příval chvění, přichází na mě nebezpečná nervozita. Pokud se okamžitě neuvolním ze stále více svazujících stonků, přijde můj konec. Nechci umřít, ne dnes, ne takto. Konečně. Když jsem myslela, že se blížila má smrt, i to poslední vlákénko mě propustilo. Nevítaný útočník se neustále přibližuje, nepřestává s pronásledováním. Kolem nás plulo mnoho dalších relativních možností na ukojení hladu. Jenomže jsem si připadala tak zvláštně, že jsem nabyla vědomí takového, že on si vyhlédl právě mě. Nepodlehla jsem a i přes vyčerpání se pohybovala vpřed. Tím více jsem pro něho lákavější. Už nejde o to uspokojit něčí žaludek, nýbrž o to, kdo s koho. Tučňák, nebo já? Silnější, nebo slabší? Kdo vyhraje? On si se mnou zahrává jako kočka s myší. Klesám vyčerpáním, již je to moc dlouho a začínám se modlit za zázrak, který spasí můj rybí živůtek. Poddávám se únavě. Čekám na smrt. Nemohu už dál. Veškeré síly mě opouštějí. Pokouším se doplavat alespoň ke dnu, abych mohla jenom jeden okamžik v klidu vydechnout. Dotýkám se jemných kamínků, poprvé cítím chlad. Velmi sužující chlad, jenž se mi prodírá až do morku drobných kostiček. Připadá mi nevšední, že ačkoliv jsem dala najevo vnější smíření s vlastním údělem, nic pořádného se neděje. Nastal klid, po černobílém nepříteli nebylo ani stopy. Výdech rozklepané ryby jako já zněl tak usilovně, že otřásl celou podvodní říší. Jsem naživu. Protentokrát vítězím, ale co nastane potom, netuším. Kam se schovám, na jaká místa se poději, kolikrát ještě budu muset bojovat za přežití. Toť otázky zůstávající i nadále bez odpovědi. Nemám přátele, nemám rodinu, jsem odsouzena k tomu těžce přežívat, a to navzdory mému odhodlání vydržet až do konce.

Kéž bych mohla poznat, jaké to je "spát" v nějaké dostatečně pečlivé skrýši. Jenom na chvíli usnout a vědět, co to je oddat se nejsladšímu spánku. Teď však potřebuji nabrat nové síly, na představy nemám čas. Úprk byl až přílišně vyčerpávající. Jsem tak sama, opuštěná. Jakmile si vzpomenu na své vytrvalé pronásledovatele, přepadá mě stesk po domově. Oni nikdy nežijí odděleně. Mají své nekonečné kolonie, většinou loví v hejnech. Ti musí mít blažený život. Ve skrytu duše doufám, že také naleznu vytoužené štěstí. Je to až příliš nespravedlivé, zamýšlím se. Párkrát si skočí do vody a mají jídlo, zatímco my jsme odsouzeni přebývat v tomto ledovém oceánu. Spravedlnost opravdu není, alespoň co se týče vod Antarktidy. Putuji po proudu dolů, sem tam pochytím jakousi drobnou rybku. Hladovím, protože jsem posledních pár hodin nepozřela ani sebemenší sousto. Vím, že se dopouštím také takových křivd, jež odsuzuji. To je vcelku normální, jelikož se jedná o mne. Nenávidím tučňáky, protože jsem pro ně velmi snadnou kořistí, ale neuvědomuji si už, že jsem dravec a požírám slabší. Takto to jde dokola. Nekonečný koloběh života. Musím se něčím živit a oni též. Přesto jim to mám více za zlé, ačkoli dělám to samé. Tučňáci jsou zase potravou pro lední medvědy. Každý musí občas uspokojit svou hladovost. Toužím být o trochu silnější, mocnější, dravější.

Náhle uhnu stranou ve směru, jenž mne zajímá. To, co vidím, mě samotnou uvádí do rozpaků. Ukryji se za nejbližší větší kamen a nehnutě pozoruji obrazy před sebou. Jsou to dva tvorové mně podobní, jen však o trošku větší. Ryby oddávající se vzájemnému páření nevnímají vnější okolí. Dokázaly to a byly přivítáni do světa dospělých, do kraje, kde neexistují "omezení". Mohou si dělat naprosto spontánně, co chtějí. Staly se vyvolenými, protože mnoho nás se dospělosti nedožije. Buď jsou hlavním chodem na "talíři" nebo umírají vysílením. Pouze naprosté minimum se dožije tohoto věku. Pokud mezi ně budu patřit, nebude to zásluhou mrštnosti, rychlosti, chytrosti. Jenom ohromného štěstí, jež mne provází již od narození do nynějších časů. Vyděsím se. Bez dechu svůj zrak upírám na ně. Jen co se oddělily, čekal je šok, jelikož si je vyhlédl nadmíru vyhladovělý tučňák. Sezobl jednoho z nich. Ten druhý se dal marně na útěk. Otřesu se.

Když si pořádně prohlédnu svoji zvířecí osobu, napadne mě, jak jsme rozdílní. Mnoho druhů zvířat jsem nepoznala. Z těch co znám si mohu snadno vybavit podobu medúz nebo velryb, tučňáků a několikrát jsem zahlédla dokonce odraz velkého bílého ledního medvěda. Někteří žijí ve vodě, jiní na souši či ve vzduchu. Jedna skupina je masožravá, další okusuje rostlinky. Tak to má být. Kdyby byli všichni stejní, nikdy by nemohl být svět tolik různorodý. Právě odlišnosti jej činí zajímavým. Zajímavým a velkolepým. Tak tedy: Jsme si rovni?

Ještě naposledy se podívám na místa mně vzdálená, řeknu si "Adiós" a postupně v několika minutách mizím v dáli. Pluji za obzor, až tam, kde naleznu svůj vysněný domov.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: zuzissek, 16.04.2009

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Království pod vodou

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­