ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.00
Hodnoceno: 1x Prosím, ohodnoť práci

Jak jsem se stal nikým

Její oči. Její krásné hnědé oči. Klouzaly po mém starém, celkem už vrásčitém obličeji. Mrkaly skrz husté černé řasy. Smály se. Ano, smály. Stejně krásně jako její plné rty. Stejně krásně zněl sametový tón jejího hlasu. "Už mě nemučte!" prosila se smíchem a vesele utíkala před zrádnýma ručkama naší malé dcerky, jež, ač na mých zádech, velmi hbitě šimrala prchající oběť našeho malého spiknutí. Lesklé hnědé vlasy mizely za mohutnými kmeny zelených dubů. A pak se vše rozplynulo v nic.

Pomalu jsem otevřel oči. Tvrdá zem studila. Ostré světlo. Oči jsem musel opět zavřít. Alespoň do té doby, dokud si nezvykly. Rád bych řekl, že mě probudilo slunce. Avšak intenzivní bolest kousnutí, které mi působily po celém těle vši, už byla nesnesitelná.
Zaznamenal jsem pohybující se stíny. Opatrně jsem pootočil hlavu a spatřil ostatní v baráku, jak se bezduše přemísťují k východu. 'Čas jídla,' napadlo mě. Tedy, pokud lze 550 gramů chleba na den a náhražkou polívky zaplněné dno misky nazývat jídlem.

Byl jsem tolik slabý. Na pouhé mrknutí jsem vyvíjel obrovské množství energie. Žádná bolest. Jen nekončící únava, slabost. Spát. Jen spát. Na nic víc jsem nemohl myslet. Jen poslední střípky rozumu někde hluboko křičely: "Jez!" Ale tak tiše. Tišeji než tiše. Nicméně, volání jsem stále ještě bral na vědomí. Nevím jak, za jak dlouho, jakým způsobem. Ale vstal jsem. Oči těžkly. Většinu svých posledních sil jsem využil pro vyhrabání schované dřevěné misky v zemi.
Byla špinavá, malá. Jenže byla to nádoba. S nádobou měl každý alespoň malou šanci přežít. Lžíci mi ale někdo ukradl.

Dotýkajíce se studených špinavých zdí jsem překračoval těla. Spící, mrtvá. Nevím. Mé myšlenky se soustředily pouze na velkou díru ve zdi. Někým možná nazývanou dveřmi. Od ní mě dělilo tak pět metrů. Pět neskutečně dlouhých metrů. Necítil jsem nohy, přesto stále fungovaly. Chvílemi jsem měl černo před očima. Když ne, cítil jsem usazených prach v očích. Prach byl všude. Východ blízko.
Cítil jsem vítr. Vál do vyhublých tváří, jako by mě snad utěšoval. Vše bude zase fajn. A já mu věřil. Chtěl jsem mu věřit. Pustil jsem se zdi a zamířil k frontě u okénka, kde se vydával chléb a polévka. Fronta byla tak blízko a zároveň tak daleko. 'Dokážu to?' ptal jsem se sám sebe. Náhle mě vítr počal vát přímo do zad. Podpíral mě a já šel, lépe řečeno plazil se po dvou za pomoci mého jediného přítele. Naslouchal, aniž bych hovořil. Jasně slyšitelné vzdechy a bolestivé sténání kolem mě jsem nevnímal. Existoval jsem jen já, miska a cesta k frontě. Ta byla mým dnešním cílem.

Šel jsem tak pomalu. Tak dlouho. Srdce mi zběsile bušilo. Měl jsem pocit, že opustí mé tělo a k okénku doběhne beze mne. Ale já nemohl. Už to dál nešlo.
Podlomily se mi nohy. K zemi jsem se sesypal jako hromádka ohlodaných kostí. Opět žádná bolest. Chtěl jsem vstát. Byl jsem přesvědčený, že vstanu. Ale mé tělo, má skořápka, nebylo silné tak jako má mysl. Pozoroval jsem frontu. Tolik jsem toužil po mizerném kousku chleba. Dal bych všechno za centimetr tvrdé smradlavé kůrky. Prodal bych duši za kapku studené polívky z prašivé, shnilé lžíce. K čemu mi to bylo?

Netrvalo dlouho a mé tělo obklíčily stíny. Hrozivé kostnaté figury. Přísahal bych, že jsem slyšel chrastění jejich kostí. Černé obrovské oči bloudily po mém těle. Sebraly mi misku, boty, hadry i mé hloupé identifikační číslo. Teď jsem byl teprve nikdo. Nedokázal jsem si vybavit své jméno, a teď? Teď jsem neměl už ani svou identifikační známku. Sebrali mi vše. Necítil jsem žádnou zlobu. Vůči komu? Vždyť tohle nebyli lidé. Šílenství čišící z jejich temných očí mi zakazovalo uvažovat o stínech jako o lidských bytostech. Dříve snad měly jména, rodiny, morální zásady. Nyní jim zbylo pouhé nic. Stejně jako mně. Vlastně, všem nám zbývala už jen nesnesitelná touha po životě, a to bez ohledů na následky.
Zůstal jsem sám. Stále jsem nic necítil. Nad ničím jsem neuvažoval. I přes mé otevřené oči jsem nic neviděl. Byl konec?

Hnědé lesklé vlasy se opět objevily mezi širokými kmeny. Živý smích se proplétal mezi zelenými listy. Natáhla ruce a s úsměvem špitla: "Arnie, takhle mě nikdy nedohoníte!" S větrem v zádech jsem se s Miou rozeběhl za Klárou. Vysoká tráva šustila. Zpěv ptáků mizel v korunách.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Lucie Machová, 17.05.2010

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Jak jsem se stal nikým

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­