ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.00
Hodnoceno: 1x Prosím, ohodnoť práci

Deštivé setkání

Procházím se parkem tak, jako tomu bylo už mnohokrát. Zkrátka sama. Nevadí mi to. Přemítám si v duchu zážitky z dnešního dne anebo jen tak chodím po cestičkách. Přes tohle všechno se necítím právě dnes úplně klidná. Těžko říct proč. Možná je to počasím. Všechny druhy počasí miluji. Každé z nich má něco do sebe. Nejraději mám déšť. Není to úžasné, když vám kapky padají po vlasech a splétají je dohromady? Je to přece krásné chodit po mokrých cestách a slyšet to jemné šumění deště, cítit jeho vůni. Mít ten vlahý pocit. Asi jsem se špatně vyspala. Je naprosto jasné, že každou chvíli začne pršet a zrovna dnes mi vadí ten vzduch před deštěm. Něco je ve vzduchu, ale nejsou to dešťové kapky. Snad jen můj pocit vše kazí. Nedbám na to a vykračuji si rozhodnutá užít si dnešní zbytek dne. Blíží se večer, ale zdaleka není tma. Teprve když začínají kapky jarního deště dopadat na chodník, až tehdy ze mě spadne ten tísnivý pocit. Konečně se uvolním a dokonce se usmívám. Nádhera! Nevím jak je možné, že jsem svobodnější. A možná i proto se začnu točit do rytmu kapek. Hlava mě poslouchá a nohy se drží mého tance. Nechce se mi padat. Na nic nemyslím, jen se točím a užívám si tuto chvíli.

"Není ti něco?" vyruší mě jistý cizí kluk. Zastavím se a pořádně se na něj zadívám. Je vysoký, pravděpodobně sportovec. Má krásné hnědé vlasy, které má sčesané do čela. A ty oči! Jejich modř se vpíjí do mého pohledu. Nevydržím se na něj dívat. Je skvostný. Nic pro mě...
"V pořádku?" zeptá se mě znovu. Musím vypadat překvapeně, stejně jako on.
"Jsem v pohodě," odpovím mírně nazlobená. Už se netočím.
"Vypadala jsi..." zasekne se uprostřed věty. Nedořekne jediné slovo, které mě zajímá.
"Jak?" zeptám se zvědavě, ale zachovávám chladnou tvář.
"Krásně," řekne tiše. A vypadá upřímně. Usměji se.
"Proč jsi to dělala?" zeptá se se zájmem.
"Asi ti to bude připadat vtipné, ale připadám si pak svobodněji..." Čekám jak se zatváří.
"To je úžasný! Nebude ti vadit, když se budu točit s tebou?"
"Cože?" skoro vykřiknu svůj údiv.
"Totiž ne. Jenom jsi mě hodně překvapil. Nestává se mi, že by se chtěl se mnou někdo točit," namítnu popravdě.
"Já zase nepotkávám nikoho, kdo by se točil uprostřed parku deset minut," usměje se na mě a já mu úsměv opětuji.
"Tak můžeme?" vyzvu ho směle.

Točíme se spolu. A až teď mi dochází, jak je to vlastně trhlé. Přímo bláznovství. A o to víc si o užívám. Tahle chvíle je nekonečná a patří jenom mně a... Ani nevím, jak se jmenuje. O to je to napínavější. Po chvíli zjistím, že se přestal točit.

"Co se děje?"
"Nic. Jen se na tebe koukám. To vadí?"
"Ne. Já už stejně musím jít," zalžu opatrně.
"Tak já tě doprovodím."
"Proč?" nechápu. Buď je tak úžasně galantní nebo je to cvok.
"Ještě jsi mi nic neřekla. Jak se jmenuješ?"
"Eleonora."
"To je nádherný jméno. Já jsem David. Tak jdeme Eleno?"

Nic neříkám. Rovnou vykročím. Jde za mnou. Přidám do kroku. Třeba ho to přestane bavit a nechá mě jít. Odpojí se ode mě hned, nebo za chvíli? Není to jedno? Je vytrvalý. Dál následuje mé kroky. Neřekla jsem mu, že bydlím odsud poměrně daleko. Dvacet minut chůze. Snad to zvládne. Celou dobu mlčím a on také. Přesto mi to nepřijde divné. Stále prší. Ani jednomu z nás to nevadí. Je snad první člověk, co si nestěžuje na déšť. Líbí se mi stále víc.
'Přestaň!' okřiknu se přísně. 'Nesmíš dovolit, aby se ti líbil! Stejně tě doprovodí a konec...' Raději se zaměřím opět na rytmus kapek.
Začínám vyhlížet panelák, který je mi důvěrně blízký. Stále však procházíme pod mokrými větvemi stromů a blížíme se vlhkou cestou k mému bydlišti. Všude je ticho. Jenže žádná cesta není nekonečná. I my dva se blížíme k cíli. Zastavím dva bloky od určeného místa.

"Tak tady bydlím." Raději jsem ostražitá. Pořád nic nemění na faktu, že ho neznám.
"Rád jsem tě poznal. Dáš mi svoje číslo?"
"90 - 60 - 90," neudržím se. Musím ho nějak uvést do rozpaků.
"Jsi vtipná. Podívá se na mě se zalíbením." Prostě je úžasný. Nezačne mi nadávat, že si z něho dělám srandu nebo něco podobného. Ještě mě ocení.
"651 723 478."
"Dík. Určitě ti zavolám. Měj se hezky, moje Elokrásko," řekne sladce.
"Ty taky. Ahoj." Raději zapadnu do dveří a čekám až odejde. Poté vyjdu ven a utíkám do našeho bytu. Jak se mnou jedno setkání může udělat něco takového? Raději na něj nemyslet.

Uplynuly dva roky. A já jsem si po dlouhé době vzpomněla na Davida. Nezavolal. Ani jednou. Nechápu, jak jsem mohla být tolik naivní a věřit té představě. Prostě si vychutnal mou dětskou radost. I když teď mi je už sedmnáct. Pořád mě to bolí. Stejně jsme se neznali. Jenže on se mi vryl do srdce. Možná ten jeho pohled...
'Dost! Nech minulost za sebou!' Zase ten můj vnitřní hlas. Alespoň jeden z nás má rozum...

"Elo, někdo na tebe čeká před domem."
Zase ve mně zajiskřila naděje. 'Že by to byl ON?' ptá se můj zamilovaný hlas. 'Po dvou letech?' posměšně odpovídá otázkou mé druhé já.
Venku však stojí pošťačka.
"Dobrý den. Jste slečna Eleonora?"
"Ano. Přišel mi nějaký dopis? Doporučeně?" divím se.
"Ovšem. Až z Paříže. Přímo do vašich rukou. Tady mi to prosím podepište."
"Dobrá. Děkuji. Na shledanou."
Už v chodbě roztrhnu obálku a vyndám tři očíslované dopisy. Samozřejmě nejprve rozbalím ten s číslem jedna. Je od jistého Medarda:

Slečno Eleonoro,
David mi o Vás mnoho vyprávěl. A to i přesto, jak málo jste se viděli. Náš otec mu zakázal se s vámi stýkat a pro jistotu jeho i mě odvezli do Paříže. Jsem jeho bratr.
Rozumějte tomu dobře. Náš otec zažil neuvěřitelné zklamání s naší matkou. To si zkrátka nedovedete představit. Oba jsme ten příběh slyšeli, přesto to Davida zničilo. Stále na Vás myslel. Napsal Vám dopis, ale nemá povolené vycházky. Otec ho pilně střeží. Já však ven mohu. Proto Vám posílám jeho dopis a...ještě něco. Omlouvám se, že Vám píši tak pozdě.
Nemohu Vám však říct proč. Prosím přečtěte si druhý dopis.
Medard

Vůbec jsem to nechápala. V hlavě mi uvízla řada otázek. Byla jsem ale zvědavá. Celá nadšená jsem začala hltat druhý dopis:

Moje milovaná Elenko,
omlouvám se Ti, že píšu teprve v tuto chvíli. Je k tomu víc důvodů. Ale nemám moc času ani na napsání dopisu. Zanedlouho přijde otec, aby mě zkontroloval. Snad si mě pamatuješ.
Točili jsme se spolu v dešti. Chci hlavně říct, že se mi po Tobě stýská. Nemohl jsem Ti napsat na mobil. Zabavil mi ho. Přesto mi v hlavě utkvěla Tvá adresa (sledoval jsem Tě po našem rozloučení - prosím nezlob se na mě). Jsem jako ve věži. Pomalu si ani nepamatuji, jak voní déšť. A možná i proto mi tak chybíš. Myslím, že k Tobě cítím něco víc. Je to jako platonická láska, ale mnohem silnější. Rád bych Tě viděl. Přesto je to nemožné. Pokusím se něco udělat. Drž mi palce. Zatím na Tebe budu stále myslet.
S láskou David

Je to možné? On na mě nezapomněl. Ten pocit mě hladil u duše. Cítila jsem se, jako když se nadnáším v dešti. Prudce jsem otevřela poslední dopis. Trochu mě zklamalo, že byl od Medarda:

Eleonoro,
jak víte, můj bratr se snažil udělat maximum pro to, aby Vás směl znovu viděl a mluvit s Vámi. Proto se také snažil utéct. Vylezl na parapet a v ruce držel list papíru. Vešel jsem do jeho pokoje, když se spouštěl po prostěradle dolů.
Jenom se na mě usmál a řekl: "Pokud to vyjde, vrátím se k matce do Prahy a půjdu za Elenkou. Když to nevyjde, tak ji alespoň pošlu tento dopis." Usmál se na mě a zářily mu oči. Jakmile se však zasnil, sklouzla mu ruka. Viděl jsem jenom, jak padá dolů, doprostřed silnice. Nemohl jsem nic udělat, o to mě to bolí víc. Seběhl jsem dolů a utíkal k němu.
Ležel na kapotě auta celý od krve a v ruce svíral ten osudný list papíru. Když přijela sanitka, prohlásili, že už je mrtvý. Proto jsem zařídil alespoň poslední věc, kterou jsem pro vás mohl udělat. Vzal jsem jemně z jeho ruky dopis pro Vás. Doma si ho rozložil a se slzami v očích při vzpomínce četl. Dopis byl rozmočený. David se rozhodl slézt právě, když pršelo. A jen kvůli tomu jsem dokázal přečíst tuto větu: "Ať už se uvidíme, nebo ne, prosím nezapomeň na mne!" To je vše. Omlouvám se, pokud jste na Davida už zapomněla, ale přišlo mi správné Vám o tom napsat.
Medard

Opřela jsem se o zeď a nezadržitelně se rozplakala. Neznala jsem jej, viděla ho jednou, víckrát jsme spolu nemluvili. Zkrátka jsme se "pouze" společně točili v dešti. Ale v nás obou to cosi zanechalo. Nemohla jsem to vydržet. Myslela jsem, že se udusím, a tak jsem vyběhla ven. Pršelo. Přímo lilo jako z konve. Bylo to poprvé v mém životě, co mi déšť přímo vadil. Ještě víc to oživilo mou vzpomínku. Mé slzy splývaly s kapkami deště a já se zhroutila na lavičku před domem. Po dlouhých minutách, vyplněných ustavičným pláčem, jsem se rozběhla do parku. Do "našeho" parku. Jedině tam jsem mohla chvíli dýchat. Přehrávala jsem si stále tu chvíli, co jsme byli spolu. Chtělo se mi zahnat ten pocit. Nešlo to. Stále se to vracelo. Byl tu se mnou. Pořád! Utekla jsem domů a můj polštář byl mokrý až do rána. Neměl šanci uschnout. Toužila jsem zahnat ten smutek a vzchopit se. Stejně jsem několik dní potom měla zarudlé oči od pláče. Vypadala jsem hrozně. Plakala jsem noc co noc. Za několik týdnů jsem se trochu sebrala a začala normálně fungovat. Jakmile však vejdu do toho parku, začnou mi slzet oči. Proto se mu velkým obloukem vyhýbám. Nedokázala jsem se však zbavit dopisu od Davida a každý večer si ho pročítám znovu. Už nepláču. Jenom sedím utrápeně a přemýšlím, jak všechno mohlo být jinak. Už nevěřím přísloví: Sejde z očí, sejde z mysli. Je mi už o mnoho let víc a myslím na něj. Evidentně někdy stačí jediné setkání a je z toho...LÁSKA?

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: petuliczech.kac, 10.03.2011

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Deštivé setkání

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­