ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.17
Hodnoceno: 6x Prosím, ohodnoť práci

Clair Bennetová (Hrdinové)

Jmenuji se Clair Bennetová, je mi 17 let. Chodím na střední školu, jsem roztleskávačka a nejoblíbenější holka na škole. Vedla jsem zdánlivě normální život, plný normálních věcí. Až do doby, než se mi stala ta osudná nehoda.

"Ahoj."
"Ty jsi na mě promluvila?"
"Ehm...jo promluvila, co je na tom divného?"
"No většinou se nejoblíbenější holka na škole nebaví s ňoumou, jako jsem já... Co ode mě potřebuješ? Nejspíš matiku, co?"
"Nejsi ňouma. A ne, nepotřebuji tvoji matiku."
"Aha, tak co tedy? V matice jsem ze všech předmětů nejlepší..."
"Nejde mi o tvoje úkoly ani známky. Vím, že jsme se spolu přestali bavit, když jsem se přidala k roztleskávačkám a mrzí mě to, ale potřebuji tvoji pomoc, protože vím, že umíš zachovat tajemství."
"Trochu mně děsíš, Clair. Samozřejmě ti rád pomůžu. O co jde?"
"Nemůžu ti to říct hned a tady, sejdeme se po škole na starém hřišti, ano?"
"Tak dobře, budu tam, ale nechápu proč tak tajně."
"Uvidíš. Děkuju ti, je to pro mě moc důležité, musím běžet, tak po škole, měj se."

Peter celý den přemýšlel o Clair Bennetové. Když nastoupila k roztleskávačkám, vzdal se veškerých nadějí, že by zase mohli být dobří přátelé, nebo dokonce něco víc. Nemohl uvěřit tomu, že na něj po těch třech letech ignorování promluvila. Ale co ho více trápilo, bylo to, jaké tajemství uchovává, podvědomě se bál že ví, o co jde...

Clair stála na starém opuštěném hřišti celých pět minut a nervózně přešlapovala z místa na místo. Bála se, ale zároveň chtěla, aby Peter věděl, kým je. Věděla, že on jediný to pochopí a udrží její tajemství. Viděla ho přicházet už z dálky.

"Ahoj Clair, vážně jsem celý den přemýšlel, co máš za lubem. Příště bych byl radši, kdybys mě vytáhla třeba do kina, hm?" šibalsky se na ni usmál.
"Díky že tu jsi. Jak jsem řekla, hodně to pro mě znamená."
"V pořádku. Jsem tu, jak jsem slíbil, tak už mi řekneš co se děje?"
"Víš, vlastně úplně nejlepší bude, když ti to ukážu."
Peter nechápal. Jen tak stál a díval se, co se bude dít. Clair si sundala svoji školní bundu a položila ji na tašku. Jediné, co u hřiště stálo, byla asi čtyřicet metrů vysoká rozhledna. Clair po ní vyšplhala a došla až k zábradlí.
"Clair, co to děláš?" Peter pořád nechápal, o co se snaží.
"Neboj, jen se dívej."
Vypadala naprosto klidně. Přelezla zábradlí. A než stačil Peter cokoliv říct, letěla Clair čtyřicet metrů volným pádem dolů z rozhledny. Nevěřil svým očím.
"Panebože, Clair, žiješ? Proboha, jsi na živu!? Prosím dýchej!" Peter propadal panice, věděl, že tenhle pád nemohla ani zázrakem přežít. Chtěl už volat záchranku, policii, kohokoliv, jen aby tu nebyl s mrtvou Clair sám. Když se ale natahoval pro mobil do kapsy, teprve v tu chvíli myslel, že má doopravdy halucinace. Clair pomalu otevírala oči. Peter jen vyděšeně zíral na její rozlámané tělo, chtěl jí pomoci, utěšit ji třeba jen slovy, ale nezmohl se na nic.

Její tělo se třáslo a Clair pomalu přicházela k sobě, měla zlomené obě nohy, rozbitou hlavu a dvě žebra jí vyčnívala z břicha, byl to otřesný pohled, na který si nemohla zvyknout nikdy. Pomalu si zatlačila žebra zpátky do břicha, posadila se a zírala na svoje nohy, obě zlomené. Opatrně každou z nich narovnala, bylo slyšet jen praskání kostí, žádná bolest. Nikdy žádnou necítila.
Clair viděla Peterův obličej, byl naprosto zmatený a vyděšený zároveň. Věděla, že to nebude lehké, že bude zmatený, ale on byl víc než zmatený, nebyl schopný ze sebe vydat jediné slovo. Jen upřeně zíral na její nohy, které teď byly naprosto v pořádku a i celé její tělo už na sobě nemělo skoro žádnou známku toho, že by právě spadla z čtyřiceti metrů. Na chvíli Clair zalitovala toho, co udělala. Nedomyslela, jaké to pro ni může mít následky.

"Já...ne...nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě viděl...taková schopnost," zamumlal si pro sebe.
"Vím, že je to neuvěřitelné, ale opravdu to tak je. Nechápu to, nevím, co se to se mnou stalo, ale někomu jsem to říct musela."
"Jak se ti to proboha stalo?"
"Já nevím, prostě jednoho dne. Ráno jsem se probudila, šla jsem do kuchyně udělat si snídani, ale řízla jsem se do prstu a než jsem si ho stihla zalepit, rána se sama zahojila."
"Přece není možný, aby se z tebe jen tak přes noc stala nějaká nesmrtelná bytost! Ty porušuješ veškerou rovnováhu na zemi."
"Je to šílený! A neumím si to nijak vysvětlit. Nikdo kromě mě a tebe to neví. A doufám, že to tak i zůstane..."
Peter pomalu překonal počáteční šok.
"Jo, jo, samozřejmě že to tak zůstane. Ale co tví rodiče? Neměli by to vědět, jsi přece jejich dcera, třeba vědí, že se to mělo stát."
"Že by o tom něco věděli? To pochybuji, snad nemyslíš, že je to nějaký prokletí nebo kouzlo, tohle není pohádka, Petere, tohle je můj život, je to realita!"
"Promiň Clair, jen se snažím si to nějak rozumněji vysvětlit."
"O to se snažím ode dne, kdy se mi to stalo a nikam to nevede."
"Víš, stejně si myslím, že je dobrý nápad to říct vašim."
"A co jim mám říct? Ahoj mami a tati, vychovali jste zrůdu, která nemůže umřít, to je skvělý, ne?"
"Chápu, že to nebude lehký, ale jsou to tví rodiče, dali ti život, pochopí to."
"Ach jo. Nevím, co budu dělat, necháme to na zítra, ano? Musím si to rozmyslet. Děkuji ti za pomoc, uvidíme se zítra."
"Můžu tě svést na kole. Mám ho u školy..."
"Hm, ne, díky jsi hodný, radši se projdu. Tak zítra ve škole... Jo a Petere... děkuju."
Clair se ještě otočila a lehce se usmála. Peter pak ještě nejméně patnáct minut stál na hřišti a přemýšlel o tom, co se právě stalo. Velké tajemství to tedy opravdu bylo. Netušil, co si o tom všem má myslet. Byl rád, že se Clair rozhodla svěřit se svým tajemstvím právě jemu. Ale na druhou stranu, věděl její největší tajemství, ale měl pocit, že je mu dál víc, než kdy jindy. Věděl, že tímto pro ni naprosto končí její doposud normální život...

Několik dní nemohla Clair Petera vidět, nevěděla, co přesně by mu řekla. Byla ráda, že to ví. Věděla, že je to přítel. Pokaždé když se potkali na školní chodbě, jeho pohled říkal víc, než byla Clair schopna vyčíst z jeho tváře. Vyučování skončilo, hledala Petera pohledem po chodbách, neviděla ho, ale cítila, že tam je. Roztleskávačky se dnes měly sejít, ale Clair neměla na nějaké hopsání ani pomyšlení, pozitivní nálada ji v posledních dnech nějak opouštěla. Zrychlila krok, už chtěla být doma. Petera nemohla dostat z hlavy, i ve snech se jí o něm zdálo. Celé dny byla zamyšlená, duchem pořád jinde, na nic se nemohla soustředit.

Šla podél silnice, krátila si tudy cestu ze školy. Vtom ji ale přepadl divný pocit, srdce jí začalo hlasitě tlouct, nechtěla se ohlédnout, bála se. Přidala do kroku, až skoro běžela, když tu náhle zaslechla auto, otočila se a za ní jela velká černá dodávka, teprve teď začala utíkat jako o život. Seběhla do první uličky, ale zakopla o patník. Brzdy kvílely, jak prudce auto zabrzdilo do zatáčky. Takový strach ještě necítila, ale přesto cítila i trochu zvědavosti, co se jí stane, až do ní auto narazí.
"Pozor, Clair!"
Než se stihla otočit za hlasem, někdo ji držel v náruči. Pořád seděla na tom samém místě, ale najednou místo strachu měla neuvěřitelný pocit bezpečí.
"Jsi v pořádku, Clair?"
"Panebože, Petere, jak jsi to dokázal?"
Než si Peter uvědomil, co vlastně udělal, bylo pozdě na to, aby před Clair něco skrýval.
Jeho čin mluvil za vše. Krčil se u Clair a jeho ruka zastavila dodávku, jako kdyby byla jen z obyčejného papíru. Odstrčil s námahou ruku. Jejich pohledy se střetly. Peter viděl, jak je Clair zmatená, ale nebyl čas jí teď vše vysvětlovat.
"Clair, musíš mi věřit, všechno ti vysvětlím, ale musíme zmizet."
"Co se to děje? Kdo jsou ti chlapi?"
Čtyři chlapi vystoupili z dodávky, Peter věděl, že nemají čas. Jeden z nich vytáhl pistoli a vystřelil. Peter okamžitě zareagoval. Postavil se před Clair. Ale místo toho, aby střela zasáhla Petera, kulka se před ním jako zázrakem zastavila a dopadla na zem. Muž v obleku se nepohnul. Clair naprosto nechápala, co se děje, chtěla se zvednout, ale Peter ji chytil za ruku a nejednou byli oba o několik metrů dál. Zavlekl ji až do lesa.
"Prosím tě, můžeš mě pustit a vysvětlit mi, co se tady děje?"
Peter vypadal unaveně, ztěžka dýchal a potil se.
"Jdou po nás. Vědí, kdo jsme."
"Cože? Kdo po nás jde a proč?"
"Clair, poslouchej, když jsi skočila z té rozhledny, pochopil jsem, že jsi jedna z nás."
"Jak jedna z vás? Co to má znamenat a co to auto, jak si ho zastavil a ta kulka, kdo jsou ti chlapi, nějaká mafie? Co se to tu proboha děje?"
"Nejsi jediná, kdo u sebe zjistil takové neobvyklé 'vlastnosti', je nás víc. Já sám už vím o desítkách lidí, kteří mají určité schopnosti. Někdo má dar vidění do budoucnosti, někdo zase umí hýbat předměty, jiní zas mizí, kdy se jim zachce."
"Je nás víc? Jsme nějaké zrůdy, proč se to děje více lidem? Ach můj bože, to je konec."
"Ty to ale nechápeš! My nejsme zrůdy! Jsme výjimeční! Dostali jsme dar od Boha, tak to pochop."
"To není dar od Boha, ale z pekla, proč myslíš, že nás ti chlapi honí, protože jsme zrůdy!"
"Nevím přesně, proč po nás jdou, ale myslím si, že se nás bojí. Nevědí, co od nás mají čekat. Někteří mají opravdu silné schopnosti a občas prostě nevědí, jak s nimi naložit."
"Můj život je vzhůru nohama, co mám teď dělat? Nechápu, proč jsi chtěl, abych to řekla rodičům, kdyby zjistili, že i ty jsi 'jiný', tak by asi umřeli."
"Věděl jsem, že jim to neřekneš, znám tě lépe, než si myslíš, Clair Bennetová."
"Tak teď mě vážně děsíš."
"Musíš pochopit, že je to dar, a přijmout ho. Nestalo se nám to jen tak, nějaký důvod to mít musí, že tu jsme. Potřebuji tvou pomoc, Clair. Potřebuji zjistit, proč tu jsme."
"Já tohle nemůžu, chci zpátky svůj starý život. Nechci být jiná, chci být jako ostatní, prostě normální!"
"Clair, musíš pochopit, že odvaha je jít vpřed, navzdory strachu. Nikdy tu nebudeš sama, jsem tu já a i další, kteří stojíme při sobě, věř mi."
Natáhl ke Clair ruku, viděl v jejích očích strach a obavy, ale také odhodlání změnit svůj osud. Zvedla ruku a položila ji na jeho dlaň.
"Doufám, že to bude stát za to."
"Myslím, že to ti slíbit můžu..."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Kučerová Klára, 24.02.2011

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Clair Bennetová (Hrdinové)

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­