ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 3.00
Hodnoceno: 4x Prosím, ohodnoť práci

Byla to chvíle, na kterou se nezapomíná

- povídka, příp. vypravování

Život je nevypočitatelný. Člověk si ho často začne vážit až teprve, když pochopí, jak snadno a rychle by ho mohl ztratit. A jak kdysi říkával jeden strýček filozof, tuším že Leukippos z Milétu, není ani náhoda, když nám při procházce po pláži spadne na hlavu želva a zabije nás, byla to nutnost. A podobně jsem dopadl i já. Jen s tím rozdílem, že ta želva byla malá červená Škodovka, a nespadla mi na hlavu.
Tak si teď promítám v mysli, kde se vlastně stala chyba. Nikdy jsem nevěřil v boha ani v nic podobně nadpřirozeného, co by hýbalo našimi kroky a rozhodovalo o tom, zdali se dožijeme příštího dne, či nikoliv. Dělával jsem si legraci z těch pámbíčkářů, vysmíval se babičkám u kostela, malým ministrantům jsem podrážel nohy. A stalo se něco, co změnilo můj život do základů a snad mi vštípilo i trochu té jejich víry.

Ten den bylo mlhavo, z nebe padaly krupky sněhu, přesto to byl den jak každý druhý. Vyšel jsem si ven, tak jako vždy, když nemám co dělat. K obědu si pak jako obvykle dal housku a domů se vrátil až v noci, vyhládlý a unavený. Lidé z okolí o mně říkají, že jsem divný, jiný či cvok.
Zase jsem tak jednou bloumal po městě, četl si časopis a na uších měl nasazená sluchátka s hudbou. Hráli tam tenkrát něco jako "Vzal mi tě stín". Udělal jsem několik kroků a pak pocítil už jen prázdno. Světla automobilu mě oslnila natolik, že jsem nedokázal pohotově zareagovat, jekot brzd byl slyšet na celou ulici a já tam jen tak stál, uprostřed silnice, smířen s tím, co bude následovat. Tupá bolest udeřila do mého kolene, svalil jsem se k zemi a pak už nic. Vůbec mi nevadilo, že v tu chvíli ležím v blátě, viděl jsem rozmazaně, světla aut jedoucích okolo mě bila do očí, krystalky sněhu mě štípaly do tváří, mlha klesla ještě níž a lidé okolo pobíhali zběsile a s křikem. Zavíraly se mi oči...

Probral jsem se s ještě větší bolestí než s tou, která mi podmetla kolena, do očí mi opět svítilo světlo. Ale už to nebyly ty obrovské žhnoucí oči automobilu, nýbrž baterka. Něčí ruka mě tlačila na víčko a snažila se mi otevřít oko. Něčí hlas na mě mluvil. Připadal jsem si jak ve špatném snu. Hlas poté načas utichl.
"No táák, prober se! Spíš už dost dlouho. Přece nechceš zmeškat svoje narozeniny!"
To v žádném případě! Nakoplo mě to natolik, že jsem se probral. Nejdřív jsem viděl jen mlhavě něčí obrysy, poté spoustu nějakých předmětů okolo. Největší šok stejně pro mě byl z toho, že ležím v posteli, a rozhodně ne v mé. Vypadala jako nemocniční. Natáhl jsem ruku a někdo nade mnou ji uchopil. Že bych byl už mimo tenhle svět? To asi ne. V rádiu hlásí poledne. Říkají, že nastává čas oběda. Stále mi někdo drží ruku, stojí nade mnou a tiše mě lituje.
"Hej, Davide, ty ospalče!"
Už poznávám ten hlas. Je to Petr.

Ležím na nemocničním lůžku, sotva hýbu nohami, tedy spíše vůbec s nimi nehýbu.
"Co se stalo?" ptám se.
"Měl jsi štěstí, žes to přežil!" říká Petr. "Ten blázen, co tě srazil, sejmul kromě tebe ještě další dva lidi..."
S pocitem hořkosti, bolesti a strachu, ať už o sebe či o ty druhé, se uzavírám do sebe. Nechci s nikým mluvit. Tohle se přece nemělo stát. To je jak představa z nejhoršího snu. Mám zarytou hlavu do polštáře, přesto poblíž sebe stále cítím Petrovu přítomnost. Je mi trapně. Chovám se jak malej kluk.
"Davide, děje se něco?" ptá se Petr.
"Ne, všechno je v pořádku, jen jsem trochu unavený, přijď prosím zas zítra."

Petr, můj nejlepší kamarád, za mnou chodil každý den, dokud jsem se alespoň částečně neuzdravil a než mě propustili z nemocnice. Často teď vzpomínám na tu osudnou nehodu. Bylo to pár vteřin, přesto to pro mě byla chvíle, na kterou se nezapomíná. Už nikdy bych se nechtěl dostat do podobné situace, a ani bych to nikomu nepřál.

Člověk, který mě tenkrát srazil, nikdy nebyl dopaden a zatčen. Ale život jde stejně dál a já s ním. Nohy se mi už uzdravily. Jen si teď dávám pozor, když přecházím silnici.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: wewerka, 29.04.2010

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Byla to chvíle, na kterou se nezapomíná

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­