Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Trendem poslední doby, a trendem zcela jistě žádoucím, se stal větší podíl otcovské péče na výchově dítěte, a to v podstatě již od doby zrození. Ženy s radostí přijaly myšlenku, že nebudou muset i nadále trávit s dětmi celou mateřskou dovolenou doma a stále častěji je možno vidět na mateřské dovolené i muže. Obzvláště v severských zemích se stává zcela normálním, když je žena doma s dítětem jen po minimální dobu, tj. asi do 1 měsíce, a poté se vrací do práce, zatímco muž nastupuje na mateřskou dovolenou. Pro ženy to zcela určitě znamená krok kupředu, pro muže krok poněkud nejistý, nicméně snad dobrý. Co to znamená pro dítě, je otázkou. Některé výzkumy dokazují, že se muž umí postarat o dítě stejně dobře jako žena. Alespoň určitě po stránce fyzické. Ale je tomu tak i po stránce psychické? Co dává matka dítěti? A je to nahraditelné otcovskou postavou?
Vyjdeme-li z názorů psychoanalytiků, je matka pro dítě nenahraditelná - samozřejmě za předpokladu, že je matka normální a na dítě má pozitivní vztah. Nemluvíme zde rovněž o situaci, kdy je vlivem životních událostí otec nucen zůstat s nemluvnětem na mateřské dovolené, ale o situaci, kdy má žena možnost volby, zda jít do zaměstnání, či nikoliv.

Dítě žije s matkou v symbióze od početí, tvoří přirozenou součást jejího těla. Doba, po kterou je dítě v mateřském lůně, je přirozeně omezena a protahování této doby, či její zkracování, dítě nějakým způsobem poznamenává. Matčino tělo se vyvíjí i s dítětem po dobu 9 měsíců, za tu dobu matka se svým dítětem naváže kontakt. Ačkoliv ho nevidí, ví o něm a dítě ví o ní. Poslouchá její dech, údery jejího srdce, dokáže dát pohyby či kopnutím najevo nelibost. Dítě tedy matku zná, ačkoliv ještě není emocionálně na takové úrovni, aby si tuto komunikaci uvědomilo jako emocionální zážitek. Matka dítě také jistým způsobem zná a po stránce fyzické jí její tělo vybavilo všemi možnými dostupnými prostředky ke zdárné komunikaci s dítětem. Jaký má tedy matka vliv na jeho vývoj?

Předpokládejme, že jsme přítomni okamžiku zrození dítěte. Dítě se rodí přesně v ten pravý čas, není ani přenošené, tj. nerodí se ve stavu frustrace, ani nedonošené a dokonce ani nepřišlo na svět císařským řezem, takže není ochuzeno o přirozený zážitek porodu. Z hlediska dítěte přišel podnět k porodu od něj. Byl to jeho prvotní impuls, k pohybu hlavou vpřed, k nové, neznámé situaci. Pokud by naše ideální situace pokračovala, dítě by bylo nejspíše téměř okamžitě po narození položeno na tělo matky, na její obnaženou kůži a poslouchalo by její dech, s dýcháním se zvedalo a klesalo. Winnicott se domnívá, že pro právě narozené dítě má smysl jen dýchání matky, zatímco jeho vlastní, rychlý dech pro něj smysl nemá, alespoň než se začne přibližovat k matčinu rytmu. Otcova přítomnost u porodu, zrovna tak jako přítomnost jiných osob, pokud nějakým způsobem nepříznivě nezasahují do právě probíhající interakce mezi dítětem a matkou, pro něj nemají význam. Některé děti se těsně po narození nacházejí ve stavu jakési přerušené kontinuity bytí, potřebují se vzpamatovat, ať už na matčině břiše nebo při pouhém držení. Teprve poté jsou připraveni dávat impulsy. Nicméně porodní zážitek je již skutečným prožitkem. Může ale i nemusí brzy poté následovat první kojení. Dítě je ve stavu očekávání, je připraveno někde něco najít, ale neví ještě co. Ve správnou chvíli matka nabídne dítěti prs, dítě jej přijímá a saje. Matka dítěti umožňuje mít iluzi, že prs a význam prsu byly stvořeny impulsem potřeby (Winnicott, 1988). Pokud první kojení probíhá dobře, došlo k navázání kontaktu.

Pokud tedy první kojení proběhlo dobře, je další kontakt matky s dítětem velmi usnadněn. Otec je stále pro dítě nepoznán. Pro dítě je v tu chvíli důležitá matka jako zdroj potravy, tepla, bezpečí. Je nepravděpodobné, že by otec za normálních okolností převzal péči o dítě již těsně po porodu. Dítě si tedy, pokud se matka chce co nejrychleji vrátit do práce, utváří vztah k matce pouze po dobu 1 měsíce (vycházíme-li z průměrné délky doby, kterou stráví doma s dítětem zaměstnaná žena). Ačkoliv kontakt s ní není přerušen úplně, celodenní ošetřování dítěte převezme "nemateřská" osoba. Dítě musí hledat uspokojování svých potřeb u ní. Dochází ke změně v technice péče u dítě. Zatímco dříve matka díky biologicky danému vybavení byla schopna se s dítětem ztotožnit, nová - pečující - osoba se to teprve učí. Láska matky k vlastnímu dítěti je pravděpodobně pravdivější, extrémní přizpůsobování se potřebám nemluvněte bude pravá matka provádět bez omrzení. Vytváří tak dítěti zjednodušené emocionální prostředí, na které se dítě může spolehnout a ví, co od něj má čekat. Při změně pečovatelské osoby (např. stará-li se o nemluvně téměř celý den otec a teprve k večeru matka), má dítě mnohem nejistější zázemí. Dítě tedy přichází o osobu, jíž rozumí, která je zvyklá poskytovat mu jisté emocionální zázemí a která je k tomu i biologicky připravena 9měsíčním těhotenstvím. Dále přichází o kontakt s matkou při kojení. Ale je to pro dítě opravdu taková ztráta? Vždyť jako náhradu dostává jinou osobu, jež jeho fyzické potřeby uspokojuje se stejnou láskou.

Do popředí nyní vystupují děje, na jejichž pozadí se změna pečující mateřské osoby uskutečňuje. Dokud dítě bylo v matčině lůně, nacházelo se ve stavu neintegrovanosti. Bylo skryté, v bezpečí, ale pokud jde o emocionální vývoj dítě, ještě není jednotkou. Integrace psyché probíhá postupně a stavy integrace přicházejí pouze na krátkou dobu. Integraci podporují vlivy vnitřní (tlak pudu) a vnější (prostředí, péče o dítě). U faktoru prostředí se zřetelně projevuje vliv péče mateřské osoby. Pravá matka je zde opět biologicky zvýhodněna. Díky své schopnosti vcítění lépe nemluvněti rozumí a může tedy lépe podporovat integraci, která se střídá s neintegrovaností a postupně se výskyt obou stavů posouvá ve prospěch integrace. Významu zde nabývá i držení (holding) dítěte, u něhož matky přesně vědí jak na to. Nicméně existuje i jiná cesta způsobu integrace, při které je zdůrazňováno nadměrné reagování na rušivé vlivy z vnějších zdrojů a může docházet k organizaci paranoidní povahy. Winnicott připomíná ještě jeden postřeh, a to že integrace s sebou přináší očekávání napadení. Ale za normálních okolností existuje jak očekávání perzekuce, tak zkušenost péče jako ochrany před perzekucí. Pro úspěšnou adaptaci je integrace naprosto nezbytná. A péče matky, která - jak se zdá - je k tomu nejlépe přizpůsobena, je významnou výhodou.

Obrovskou, nezastupitelnou a jinak nezískatelnou výhodou matky je tedy její vlastní biologická připravenost reagovat na potřeby dítěte přirozeným, správným a nenapodobitelným způsobem. Příroda ji vybavila adekvátními reakcemi na potřeby dítěte, nemusí nad nimi přemýšlet a činí tak spontánně. Dítě svoji matku "zná" i před narozením, je pro něj známá, bušení jejího srdce dítě uklidňuje. Normální matka vycítí potřeby dítěte za předpokladu, že i dítě je normální. Přirozeně by se tedy o dítě měla starat ona, protože jedině ona může poskytnout dítěti "všechno" a jen ona je k tomu náležitě vybavená. Odchodem od dítěte do zaměstnání narušuje dítěti "jeho svět". Ani otec, ani žádná jiná osoba není s to ji plnohodnotně nahradit. Zároveň tím ztěžuje dítěti proces integrace i vyvíjení se. Narušuje mu jednoduché emocionální prostředí a nemluvně tak přichází o svoje dosud jediné a nejbližší spojení s okolním světem. Ne každé dítě je tímto chováním negativně poznamenáno. Důležitá je i individualita dítěte, jeho zkušenosti z prenatálního života i genetický vklad. Myslím si ale, že je zbytečné takto riskovat a vlastně ochuzovat dítě i sama sebe.

Šťastné je dítě, které - zrozeno ve správnou dobu - má matku natolik senzitivní (většina matek), že dítěti dopřeje iluzi stvoření prsu, neboť jedině tehdy je schopno navazovat "vzrušivé" vztahy s reálným světem, které jsou pro jeho vývoj nezbytné.
Šťastná jest matka, jež se o tuto jedinečnou možnost vyjádření lásky malinkému dítěti nepřipravuje...