ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.38
Hodnoceno: 61x Prosím, ohodnoť práci

Cestopisy - Kryštof Harant z Polžic a z Bezdružic


OBSAH:

1. Vymezení literárního žánru
2. Doba a vznik cestopisů
3. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
3.1. Život Kryštofa Haranta
3.2. Harant - spisovatel a skladatel
4. Cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce
4.1. Autoři životopisu
4.2. Formální stránka díla
4.3. Obsah díla - První díl cestopisu - Cesta z království Českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské a dále až do Egypta, potom na horu Sinai, Oreb a sv. Panny Kateřiny, ležící v pusté Arábii
4.4. Obsah díla - Druhý díl cestopisu - Cesta z Jeruzaléma do Egypta a velikého města Kaira, odtud dále do Arábie pusté, k moři Rudému, k hoře Sinai, Oreb a svaté Panny Kateřiny
5. Závěr
6. Použitá literatura


1. Vymezení literárního žánru
Cestopis jako literární žánr podle své funkce můžeme zařadit do literatury zábavné, ale i naučné. Vzhledem k těmto funkcím se v něm mísí fakta a autorovo umělecké zpracování. Tyto dvě vlastnosti - zábavnost a naučnost - by měly být v cestopise dobře vyvážené, protože přemíra jedné či druhé změní cestopis buď v pohádku nebo strohé poznámky. Na vývoji středověkých cestopisů můžeme zřetelně sledovat, jak se měnily preference k hlavní funkci cestopisného díla. Jedná se o Literární žánr reagující na potřeby exotiky a dobrodružství líčením cizích zemí. Konfrontuje domov s neobvyklými poměry v cizině. Popisuje zážitky a postřehy z cest.
Hlavním zdrojem cestopisného materiálu jsou vlastní zraková zkušenost se skutečností a následně nutnost popisu jedinečného vizuálního zážitku slovy. Dalšími zdroji jsou: 1. ústní reference - pověsti či různé příběhy, které jsou spojené s danou lokalitou, 2. literární reference - patří sem cestopisy předchůdců, odborně zaměřená kulturně-historická pojednání a odborně zaměřená geografická pojednání. Text cestopisu může být kompozičně uspořádán dvěma způsoby. Cestopis má buď prostorovou osu (místopisné názvy kapitol či oddílu) nebo časovou osu (deníková forma). Často mohou být obě hlediska různými způsoby zkombinována. Umělecká hodnota cestopisu závisí na atraktivitě procestované země a na autorově temperamentu, rozhledu, zájmech pozorovacích schopnostech, vypravěčské invenci, atd. Dominantní postavou je autor, vedle něhož se objevují i další postavy, které však mají jen sekundární postavení, jež je podřízené hledisku vypravěče.

2. Doba a vznik cestopisů
Vývoj cestopisů jako samostatného žánru je dlouhý. Jeho počátky můžeme sledovat již ve 4. století, ale cestopis jako už plnohodnotný žánr se objevuje na českém území až ve 14. století a nejslavnější díla vznikají ve století 15. v době renesance.
V době vlády Jiřího z Poděbrad a dále pak za krále Vladislava se začaly kromě literatury teologické rozvíjet i díla, která měla společenský a národní charakter. Mezi tato díla se začlenily i cestopisy. Důvody pro psaní cestopisů byly různé. Mezi nejčastější patřilo diplomatické poslání, ale také poslání náboženská a kupecká. Dalším důvodem byla touha po vzdělání a poznání neznámého, touha po dobrodružství, která obracela kroky cestovatelů na Západ, na Jih a také i na Východ. Členy družin tvořili vysoce postavení šlechtici, ale i jejich panošové, kteří většinou sehráli významnou roli v zaznamenávání těchto událostí.
Záznamy těchto cestovatelských výprav jsou velice různorodé. Dále i jejich věcné záznamy jsou na různých úrovních. Dochovaly se jak pouhé úryvkové záznamy, tak i dlouhá obsáhlá líčení, které se dostávají až k zevrubným popisům. V cestopisech jsou zaznamenány veškeré důležité i méně podstatné informace z cest. Například jak naši cestovatelé nazírali na cizí kraj a lid, a naopak jak byli naši cestovatelé přijímáni v odlehlých končinách.
Počátek cestopisů u nás učinil Vavřinec z Březové, který přeložil cestopis rytíře Jana Mandevilly, jenž se u nás těšil velké oblibě. O tom svědčí skutečnost, že byl čten až do počátku 18. století, kdy ho nově vydal Václav Matěj Kramérius. Dalším přeloženým cestopisem u nás byl Milion, v němž Benátčan Marco Polo vylíčil své cesty po Japonsku, Číně, Sumatře, Jávě ale i Sibiři. Oba cestopisy byly do češtiny přeloženy kolem roku 1400, ale Milion nedosáhl takové popularity jako Madevillův cestopis.
Pak už na scénu nastupují původní české. Jako první vznikl Deník poslův krále Jiřího ke králi franskému Ludvíkovi XI., léta 1464 vyslaných. Po něm následují další cestopisy: Černínův, Donínův, Harantův, Hasištejnského, Prefáta, Šaška z Bířkova, Mitrovicův, a třeba také Léryho.
Humanistické cestopisy byly první vlaštovky, které nám přinášely poznání světa za našimi hranicemi. Zájem o cestování přinesl rozvoj dějepisné a zeměpisné oblasti. Poznatky, které cestovatelé popsali ve svých knihách byly inspirací pro další generace cestovatelů, kteří také chtěli zakusit dobrodružství v cizích zemích. Někdy se příležitost naskytla v podobě různých poselství, které podnikaly králem pověřené družiny. Některé cestopisy byly důležitým přínosem v oblasti našeho vzdělání a nejednou se také staly podnětem k překonání společenských předsudků, které tehdejší lid měl o dalekých zemích.

3. Kryštof Harant z Polžic a z Bezdružic

3.1. Životopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic
Kryštof pocházel ze staročeské rodiny rytířů harantů z Polžic, což byla ves v klatovském kraji, nyní připojená k Horšovskému Týnu. Narodil se roku 1564. České školy byly tehdy znamenité, naučil se v nich latině a řečtině, osvojil si i jazyk německý a vlašský. Seznámil se s vědami a s uměním, zejména hudebním. Když mu bylo dvanáct let, dostal se do pážecí skupiny Tyrolského arcivévody Ferdinanda II. (což byl bratr císaře a českého krále Maxmiliána II.) v Insbrucku. Nalezl zde dost příležitostí rozšířit své vědomosti a protože se uplatnil svým ušlechtilým chováním a vtipem, brával jej arcikníže s sebou na všechny cesty, také do Itálie a Německa. Když mu zemřel otec (1584), vrátil se do vlasti. V roce 1587 mu zemřela matka. O rok později se oženil s Evou Černínovou z Chudenic, která mu přinesla věnem podíl statku v Toškově nad Mží. Z tohoto manželství měl Harant dceru Lidmilu Kateřinu (1589) a syna Viléma Humprechta (1592).
Když vypukla válka s Turky (1593-97), kteří vpadli do Uher, vypravil proti nim císař Rudolf II. velké vojsko a mnoho českých pánů táhlo bojovat proti nepříteli křesťanstva. Také Harant přijal velení nad oddílem českého vojska a počínal si (podle svědectví Jonaty Bohutského) velmi statečně, což ocenil Rudolf II. po skončeném tažení zvláštním ročním platem 700 zlatých (1597).
Téhož roku však zemřela jeho manželka a on odevzdal obě své děti k vychování příbuzné, paní Lidmile Markvartové z Hrádku, také rozené Černíkové z Chudenic, sídlem v Plzni. Chtěl se totiž vydat na cestu do Jeruzaléma, aby překonal zármutek a také aby se vyrovnal krajanům, kteří takovou cestu už podnikli. V roce 1598 se vydal se svým švagrem a přítelem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Svaté země, Palestiny, Egypta a Kypru.
Po návratu (1598) zůstal nějaký čas v Plzni. Roku 1599 mu obě děti k jeho velké žalosti zemřely. Císař Rudolf, který se v té době uchýlil také do Plzně, zde poznal blíže Haranta a 1.5.1601 jej jmenoval svým komorníkem a radou. V Praze se Kryštof vyznamenal několika básněmi, byl u dvora vážen a využil toho k žádosti o povýšení do panského stavu. 23.června 1607 učinil slib.
Ještě před tím, roku 1603, se podruhé oženil, vzal si Barboru Miřkovskou z Tropčic a 26.8.1604 se jim narodila dcera Rozina Alžběta, pokřtěná jordánskou vodou, kterou Harant z cesty přivezl. Z věnování, které vepsal měštěnín Bohutský do Veleslavínova spisu lze poznat, že Harant byl už proslulý jako hudební skladatel. Připomíná se tam, že i Alexandrii složil na text žalmu šestihlasý zpěv. Na svém hudebním umění si Harant zakládal - heslo, které si zvolil pro první vydání cestopisu, totiž "Virtus ut sol micat" (ctnost září jako slunce), vyjádřil hudebními slabikami (ut sol mi).
Barbora zemřela 10.7.1607 po narození dítěte. Třetí manželství s Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic nebylo už tak šťastné a klidné. Když zemřel císař Rudolf II. (1612), jeho nástupce Matyáš si Haranta rovněž oblíbil a povýšil ho do hodnosti dvorního rady. Harant za jeho vlády opět cestoval, navštívil Itálii, Německo a navíc také Španělsko. Mezitím jeho žena, v pondělí po sv. Alžbětě, 19.11.1612, koupila od Adama Škopka z Bílých Otradovic druhou polovici hradu i městečka Pecky, se zlatými doly a s vesnicemi jménem Lhota, Staňkov, Vidonice, Velká Borovnice, Bělá, Radkyně a Rašín, za 36000 kop. Od tohoto času pobývala Harantova rodina na Pecce a Harant přijížděl čím dál častěji.
Brzy potom vznikly rozbroje mezi katolíky a stranou pod obojí. Harant, dosud horlivý katolík, přestoupil se svou rodinou k evangelictví a začal sloužit Fridrichu V. Falckému. (Erben usuzuje, že ho k tomu přiměli přátelé a snad i ctižádost, aby se mu dostalo hodností které tehdy český sněm svým přívržencům rozdával.) V pohnutých dobách povstání stál na straně stavů proti králi (1618-1620). Od léta 1619 zastával řadu funkcí. Byl komisařem nad vojenským lidem ze tří krajů, když nařídili stavové výpravu proti císařské moci. V červnu toho roku jako velitel dělostřelby dal rozkaz ke střílení, přičemž dělové koule létaly prý až do oken císařského hradu ve Vídni, takže král Ferdinand II. byl v nebezpečí života. Tato událost svědčí o jeho univerzálnosti, ale také si tím podepsal rozsudek smrti. Později byl v hradeckém kraji členem komise, která odhadovala cenu statků odňatých katolíkům a klášterům. A když byl v srpnu zvolen za českého krále falckrabě Fridrich, jmenoval Haranta svým radou a posléze také prezidentem české komory. Harant k tomu složil německou přísahu před knížetem Kristianem Anhalským a kancléřem Václavem Vilémem z Roupova. Do úřadu byl uveden nejvyšším písařem Kašparem Kaplířem ze Sulevic. Pohyboval se tedy neustále mezi hlavami českého odboje. K jeho poctě byl roku 1618 ražen zlatý a stříbrný peníz s jeho tváří a znakem. Později se mu dostalo uznání, že nečinil rozdíl mezi osobami podle vyznání a že katolickým knězům neodebral platy. Zdá se však, že své odbojné činnosti začal brzy litovat, podle některých zpráv radil ve shromáždění stavům, aby se podrobily císaři Ferdinandovi a přijaly jej za krále.
Bělohorská bitva učinila českému povstání smutný konec. Po 8. listopadu Harant odjel z Prahy na hrad Pecku a domníval se, že jako mnozí jeho druhové se bude muset vystěhovat a hledat útočiště v cizině. Než se však k tomu odhodlal, přijel pro něho počátkem března 1621 oddíl císařského vojska a zajal ho. V čele skupiny ozbrojenců, která ho zatýkala stál dokonce sám Albrecht z Valdštejna. Když vyjížděl Harant ze zámku na padací most, vzal mu vítr z hlavy klobouk. Vzpomněl si na pověru a hořce zažertoval: "Kdybych byl Římanem, vrátil bych se a nevyšel bych dnes z domu ani na krok."
V Praze byl s ostatními obviněnými uvězněn na Pražském hradě při úřadu purkrabském. Byl obžalován, že porušil věrnost králi Ferdinandovi, za odstoupení od katolictví v roce 1618, důchody království že obracel ve prospěch buřičů a dal střílet na císařský palác ve Vídni. Marně se omlouval. 19. června byl odsouzen k trestu smrti mečem, ale tak, aby hlava zůstala při těle. Jmění propadlo - kromě věna manželky - císaři.
Ke smrti ho připravoval Jan Rosacius Hořovský, církevní správce u sv. Mikuláše. Ten podal později svědectví, že Harant byl velmi sklíčen. Vysvětloval zpovědníkovi, že úřad mu direktoři vnutili pod pohrůžkou ztráty cti, hrdla a statků a že se vždy snažil chovat spravedlivě. Poslední chvíle svého života strávil s pánem Václavem Budovcem z Budova, hrabětem Jáchymem Ondřejem Šlikem, rytíři Vilémem Konecchlumeckým a Bedřichem z Bílé.
20.6. byli všichni odsouzení převezeni na Staroměstskou radnici. V pondělí 21.6.1621 byl Harant společně s dvěma pány, sedmi rytíři a sedmnácti měšťany popraven. Ráno v pět hodin byla vypálena salva z děla. Císařští rychtáři přišli mezi vězně a volali je k provedení ortelu, nejdříve hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika a Václava z Budova.
Harant si znovu stěžoval knězi Janovi, že se mu děje velká křivda a prosil ho, aby oznámil jeho manželce tyto vzkazy: předně, aby věrně setrvala při náboženství, děti aby dala vychovat pod obojí a konečně aby s poddanými nakládala mírněji a chudým aby odpouštěla roboty. Kněz Jan všechno vyřídil, ale paní Harantová se vzkazy neřídila - naopak.
V poslední modlitbě vzpomínal Harant na svou velkou cestu: "Ach můj bože, jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích jsem býval, kolik dnů chleba nevídaje. Pískem jsem se jednou zasypal a ze všeho mi můj milý pán bůh pomohl. A nyní v své vlasti musím umřít. Odpustiž, pane bože, mým nepřátelům..."
Na zavolání Harantova jména ho kněz doprovodil na lešení.
"V tebe jsem, pane bože můj, od mladosti doufal, nedej mi na věky zahanbeným býti.." řekl Harant.
Přeříkal s knězem modlitbu, pak svlékl kabát, poklekl a nastavil hlavu katovu meči. Jeho tělo bylo i s hlavou vloženo do truhly a vdově bylo povoleno, aby si je odvezla. Ještě téhož večera byl Kryštof Harant tiše pochován. Vdova přestoupila i s dětmi na katolickou víru, děti dala k převýchově jezuitům a je zajímavé, že roku 1625 se vdala za Heřmana Černína z Chudenic, který doprovázel Haranta do Svaté země.

3.2. Harant - spisovatel a skladatel
Harant byl nesporně výrazná a zajímavá osobnost české hudby a na sklonku 16. a na počátku 17. století. Vzhledem k tehdejšímu evropskému hudebnímu vývoji se Harant jeví jako anachronický skladatel, který sice ve svém díle zjednodušil skladebnou techniku nizozemských vokálních polyfoniků, ale výrazově ji zintenzívnil hloubkou a pravdivostí svého hudebního, lyricky zvroucnělého výrazu.
Nejcennější složkou Harantových skladeb tvoří nepochybně jednotný, monotematický charakter a podivuhodná stavebná sevřenost. O jeho významu v renesanční vokálně polyfonické hudbě svědčí také skutečnost, že ještě v době Harantova života pronikla jeho díla do center tehdejšího evropského hudebního dění, kde dosáhla zaslouženého uznání a respektu.
Zachovaly se pouze dva vícehlasé modety a pětihlasá mše Missab quinis vocibus. Jinak složil mnoho světských i duchovních písní, které se však bohužel nedochovaly.
Z jeho spisovatelské činnosti je nutno vyzvednout jeho rozsáhlý cestopis do Svaté země, který vyšel tiskem roku 1608 a to především z hlediska hudebně historického. Jedna z nejzajímavějších kapitol popisuje námluvy u Turků.

4. Cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce

4.1. Autoři životopisu
Životopis Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic jako první sepsal Bohuslav Balbín v díle "Bohemia Docta". Později M. Pelcl sepsal obšírnější životopis v díle "Biographien böhmischer Gelehrten". Životem Kryštofa Haranta se také zabývala Mgr. Marie Koldinská, vědecká pracovnice Výzkumného centra pro dějiny vědy, společného pracoviště Ústavu soudobých dějin Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy. O Kryštofu Harantovi sepsala rozsáhlou publikaci, která vyšla v nakladatelství paseka v roce 2004.

4.2. Formální stránka díla
Cestopis je renesanční dílo, které Kryštof Harant sepsal roku 1608, tedy 10 let po vykonané cestě. Kniha má v české cestopisné literatuře 16. století významné postavení. Autor díla se představil jako literát v nejlepším slova smyslu. Při tvorbě díla velmi dbal na grafickou i obsahovou stránku. Postaral se o vznik řady dřevorytů, zachycujících jak významná místa, která navštívil, tak momentky ze života tamějšího obyvatelstva. Zhotovením těchto dřevorytu pověřil zkušeného rytce Jana Willenberga. Jan Willenberg při práci vycházel z Harantových vlastnoručních nákresů, které pořídil mimořádně důkladně a pečlivě během cesty. Než začal Kryštof Harant knihu psát, prostudoval velké množství literatury, která souvisela s tématem. V závěru cestopisu odkazoval na téměř šest set autorů, jejichž knih čerpal, ale v hojné míře i citoval. Cestopis je rozvržen do dvou dílů a má celkem 75 kapitol. Kompozičně se člení do šesti částí, z nichž první tři tvoří první díl a zbývající tři druhý díl. Oproti ostatním cestopisům té doby je zvláštní tím, že zpáteční cestě je věnována jen necelá čtvrtina díla. Ve svém díle se zmiňuje o svých předchůdcích, jako byli např. Kabátník, Prefát. Jejich díla srovnává se svým a vytyčuje rozdíly a zaměření těchto děl. On se zaměřuje především na náboženské problémy a jeho dílo má politicko-naučný charakter.

4.3. Obsah díla - První díl cestopisu - Cesta z království Českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské a dále až do Egypta, potom na horu Sinai, Oreb a sv. Panny Kateřiny, ležící v pusté Arábii
Kniha o cestě do Svaté země je popisem nejen cestování samotného, ale i zvyků a obyčejů v zemích, které Kryštof s Černínem prošli. Kryštof byl velmi sečtělý, na cestu se vypravil až po té, co přečetl v té době vše dostupné o navštěvovaných zemích, znal dopodrobna bibli, včetně např. krokové vzdálenosti mezi jednotlivými místy. Kryštof se vydal na cestu 30. března 1598, když habsburská říše byla již 5 let ve válečném stavu s Turky a on sám se předtím války účastnil. To bylo pro něj velmi nebezpečné, ale on se po celou dobu vydával za italského kupce a mluvil italsky. Od 13. století se Osmanská říše stále více rozpínala na západ až se dostala do Vídně, vedly se proti ní křižácké výpravy, které byly jen střídavě úspěšné. Teprve v 16. století se Osmanská říše začala rozpínat i na východ a na jih. Jižní Slovensko se tak dostalo pod nadvládu Turků po dobu 150 let. Kryštof Harant odjel s Heřmanem Černínem z Chudenic z Prahy do Plzně, odtud do Halle v Bavorsku, z Halle do rakouského Insbruku, kde v té době bylo Tyrolské panství a přes Brixen (pozdější místo pobytu K.H.Borovského) do Tridentu v Benátském panství. Odtud přes Mestre do Benátek, do kterých dorazili 19. dubna. V Mestre však Kryštofa Haranta a jeho přítele Heřmana Černína čekal jistý problém, který však Kryštof Harant velmi chytře vyřešil. Viz ukázka č. 1.

Ukázka č. 1
... V Tridentu jsme si museli opatřit potvrzení, že jedeme ze země, v níž je "dobré povětří", což znamená především, že tam není mor. Takový je zvyk v zemích vlašských i okolních. Přijde-li poutník do nějakého města, musí se tímto potvrzením vykázat. Nemá-li je, není do města vpuštěn a je nucen strávit čtyřicet dnů (la quarantena) v nějakém špitále nebo na místě k tomu určeném. Teprve poté může v cestě pokračovat. Tak se zde chrání před morovou nákazou. Na druhý den jsme přes malá městečka dojeli do Mestre, odkud jsme se chtěli dostat lodí do Benátek. Koně jsme prodali již v Tridentu a do Mestre dojeli na koních najatých. Přepravovali jsme se nastoupit na loď, když tu se přiblížil úředník, který chtěl vidět naše osvědčení.
Heřman Černín mu je s klidem předložil. Muž četl, podíval se na nás podezíravým pohledem, opět četl a pak zavrtěl hlavou. "Jste tři a na listině jsou napsány jen dvě osoby: Signor Hermano Cezernin de Chudenic co uno servitore ..." Tedy pán a jeden sluha. Opravdu, úředník v Tridentu moje jméno vynechal. "Pro osvědčení jsme byli v Tridentu všichni tři," začal Černín vysvětlovat, ale muž ho ani nenechal domluvit. "Když jste byli tři, snad si to v Tridentu budou pamatovat. Vraťte se tam, ať potvrzení opraví."
Jet zpátky patnáct mil, zvlášť když jsme zde již stáli jen se zavazadly a bez koní? To se nám hodilo ze všeho nejméně. A tak mi blesklo hlavou, jak se z této nepříjemné situace vyvléci. "To potvrzení je správné. Toto je pan Herman Cezernin", ukázal jsem na přítel. "Mé jméno je de Chudenic. A zde", ukázal jsem na sluhu, "je náš servitore. Je to v nejlepším pořádku." A tvářil jsem se tak bezstarostně, jako by to opravdu v nejlepším pořádku bylo. Protože u Vlachů není zvykem, aby někdo měl dvě či tři příjmení, ještě doplněná jménem panství, úředník se s tím spokojil, uvěřil mi, ...

Z Benátek pluli lodí Silvestr na Kypr, který byl italskou državou. Ale než se vypravili na loď, museli čekat a prohlédli si Benátky, kde v té době se projíždělo 4000 gondol na Canale Grande, navštívili Chrám sv. Marka, zbrojnici, sídlo benátského dóžete. V Benátkách však pro ně bylo draho, proto odjeli do Padovy a Ferrary a vrátili se zpátky až před příjezdem lodi. Na lodi byli v přestrojení františkánů, aby na sebe co nejméně upozornili a byla to loď pro 200 lidí, pozorovali delfíny, létající ryby. Polovina posádky byli vojáci jako ochrana cestujících proti pirátům. V knize Kryštof podrobně popisuje město a místa která navštívil. Také se v díle zabývá historií a správním zřízením Benátek. Při plavbě míjeli řecké ostrovy Korfu, Peloponés, Krétu. Cestou na ostrov Kypr se ještě zastavili na ostrově Kandii, kam dorazili 31. července. Zde strávili 2 týdny a 14. srpna vypluli k ostrovu Kypr. Z Kypru, který byl obydlen Turky i Řeky, se přes město Ráma vypravili do Svaté země (Palestiny) nákladní plachetnicí na pytlích s bavlnou a dostali se do bouře. Když do pluli do města Rámy, museli zůstat na lodi, protože z lodi mohli vystoupit až za doprovodu trucelmana, což byl emisar, který za ně měl odpovědnost a na druhé straně za ně vše s úřady vyřídil. Jakmile vstoupili na pevninu, Turci je hned o vše obrali, o oblečení, jídlo, peníze. Prohlédli se město Rámu, odtud odjeli na oslech do Jeruzaléma. Než byli puštěni do Jeruzaléma, museli dvě hodiny čekat než přišel hejtman zámku, turecký subassa, kterému museli odpovídat na jeho otázky odkud a kdo jsou. Teprve poté byli vpuštěni do města, kde byli ubytování v klášteře sv. Salvátora. 5. září navštívili, za doprovodu představeného kláštera, Boží hrob. Vypravěč podrobně popisuje prohlídku celého kláštera, porovnává ho s chrámem sv. Víta a konzultuje to se svým přítelem Černínem. Toto srovnání mě přišlo velmi zajímavé a originální, proto jsem vybral následující ukázku.

Ukázka č. 2
...Jenže mým úmyslem nebylo jen jeruzalémský chrám popsat, ale také porovnat jej s chrámem sv. Víta; byly si totiž podle mého názoru podobné, což čtenářům Prefátovy knihy jistě nepřišlo na mysl. I Černínova otázka mi to potvrdila: "V čem myslíš, že se sobě podobají?". Rád jsem mu vysvětlil, už proto, abych si svůj názor ještě ověřil. "Tak třeba vstup do kostela: do jeruzalémského chrámu vedou jediné dveře, zrovna jako do Svatovítského chrámu. Kaple sv. Šebestiána se sakristií, to je kaple Panny Marie zde. Kaple sv. Anny se může srovnat s kaplí vězení. Další kaple sv. Voršily a jedenácti tisíc panen, kde se pochovávají páni z Pernštejna, ta je jako místo, kde dali Kristovi ocet a žluč. Kaple sv. Jana, kde jsou pochováni Břetislav a Bořivoj, synové prvního českého krále, má obdobu v jeruzalémské kapli, kde metali los o šat. Kaple sv. Apolináře má dveře do podzemí zrovna jako kaple sv. Heleny, kde byly nalezeny kříže. Kaple, kde jsou pohřbeni čeští králové Přemysl Otakar I. a II., odpovídá zde té, v níž seděl Kristus, když mu kladli na hlavu trnovou korunu. Kaple sv. Alžběty s kruchtou...
... se podobá kapli hory Kalvárie", doplnil mě Černín už sám a zřejmě se připojil k mému přesvědčení, že to srovnání bude českého čtenáře zajímat. Připomínal: "Místo, kde je hrob císaře Karla IV., se podobá jeskyňce hrobu božího." Spolu jsme pak hledali další podobnosti: tvar stavby, zde bez oken, polohu kůru...

V pondělí 7. září se vydali po mši společně s vikářem k bráně sv. Štěpána a pak dál do údolí Josafat (Josafat znamená - Pán jest soudce), tou cestou, kudy šel Kristus po poslední večeři do zahrady na Olivetské hoře, kde setrval v motlitbách. 8. září se vydali společně s několika mnichy a vikářem do města, kde si prohlédli další pamětihodnosti. Podnikli také cestu k řece Jordán, ve kterém se umyli. 12. září se pak vydali na oslech do Betléma. Zde autor uvádí docela zajímavou a zvláštní informaci o tom, co musí udělat křesťan, když při cestování potká Turka. Viz ukázka č. 3.

Ukázka č. 3
... Než jsme sjeli z vrchu dolů, uviděli jsme, že proti nám jede nějaký Turek s dvěma služebníky. "Musíme sesednou," volal na nás vikář, "když potká křesťan Turka, musí sestoupit a stát, až ho Turek mine." A protože někteří jeli dál, křičel na ně: "Descavalcate!" Všichni už zastavili a sestoupili na zem, jen pan Donato patrně neporozuměl, slyšel asi "Cavalcate!" a pobídl ještě osla k běhu. Turek hmátl po kameni ze zdi vinice a výhružně zamířil k Donatovi; ten, když to zpozoroval, strachem z osla spadl. Turek se zasmál a klidně pokračoval v jízdě.

4.4. Obsah díla - Druhý díl cestopisu - Cesta z Jeruzaléma do Egypta a velikého města Kaira, odtud dále do Arábie pusté, k moři Rudému, k hoře Sinai, Oreb a svaté Panny Kateřiny
Ve druhé knize popisuje autor cestu z Jeruzaléma zpět do města Rámy, kam dorazili 20. září. V této kapitole vypravěč popisuje zvláštní způsob konzumace pokrmu, který mi přijde velmi zvláštní a také zajímavý. Viz ukázka č. 4.

Ukázka č. 4
... Až k poledni přijel trucelmana a donesl nám husu plněnou rýží; posadili jsme se po turecku na zem, on rukama tu husu trhal a z dlaní nám přisýpal rýži. Smáli jsme se tomu způsobu, ale on prohlásil, že to je nejstarší předkládání pokrmů...

Z města Rámy pokračovali do města Gaza a dál do egyptského přístavu Damiáty, kam dorazili 28. září. V přístavu byli jejich zavazadla jako již několikrát prohledány Turky, kteří jim však tentokrát nic nevzali. V přístavu byli přivítáni vicekonzulem francouzského krále, který je provedl městem ke svému příbytku a ubytoval je u sebe. O několik dní odcestovali lodí do města Kaira. Ve městě na doporučení vícekonzula vyhledali konzula francouzského krále, který je přátelsky přivítal, pohostil a ubytoval. Odtud pak 9. října pokračovali s karavanou na velbloudech dál k Rudému moři, do pusté Arábie, až se dostali ke klášteru sv. Kateřiny, kde je mniši zvaní kalojeři přivítali a ubytovali ve zvláštním příbytku. Viz ukázka č. 5.

Ukázka č. 5
... Skrze dvojí pevná vrata vešli jsme dovnitř. Mniši zvaní kalojeři nás přivítali, my jsme poděkovali a vystoupili jsme pak po schodech do vykázaného příbytku; byla to úplně prázdná komora, bez loží, stolů a lavic, jen při stěnách byly nízké zídky z cihel na slunci sušených, ale bez slámy a bez matrací...

V neděli 18. října ještě za tmy opustili klášter sv. Kateřiny a začali společně s trucelmanem a dvěma Araby, kteří slouží v klášteře, vystupovat po širokých stupních na horu Oreb. Při cestě na horu Oreb přišli k první památce, ke kapli "zjevení Panny Marie". Od kaple pak pokračovali dále a došli k bráně mezi skalami, která neměla vrata. Když dorazili na náhorní plošinu, viděli již před sebou horu Sinai. Dále šli kousek po rovině a potom začali stoupat na horu Sinai. Po dosažení vrcholu a následném sestupu začali s výstupem na horu sv. Panny Kateřiny. Výstup na horu sv. Kateřiny byl velmi těžký. Když konečně dosáhli vrcholu, naskytl se jim výhled na Rudé moře, přístav Thor, vrchy i pouště. Dne 19. října se vydali na cestu zpět do města Kaira, do kterého přicestovali 26. října. Hned druhý den se společně s tlumočníkem vydali na prohlídku města. Tlumočník jim ukázal několik výstavných škol, nejznámější kostely, nemocnice, různé bazary a spoustu dalších krámů. Prošli také několik náměstí, přičemž na každém z nich probíhali obchody s nějakým zbožím. 30. října pluli lodí z Kaira do Alexandrie a odtud 11. listopadu do Benátek a domů.

5. Závěr
Tato kniha byla prvním cestopisem, který jsem přečetl. Přestože mě cestopisná literatura nikdy nelákala, rozhodl jsem se to alespoň jednou zkusit. Harantův cestopis se mi četl poměrně dobře a celkem mě i některými zajímavými pasážemi zaujal. Z knihy jsem získal mnoho poznatků o způsobu života a zvycích obyvatel cizích zemí (např. o Turcích a Arabech). Autor čtenáře rovněž seznámil s mnoha památkami tamějších zemí. Mimo jiné se ve své knize věnuje i historii a případně i správnímu uspořádání některých míst. Poměrně nudně na mě působily popisy některých cest. Podle mého názoru je také velmi originální, jak se Harant téměř v každé kapitole zmiňuje kolik vlašských a českých mil již mají za sebou.
Ukázky, které jsem zařadil do seminární práce, jsem vybral podle toho, co mě v knize zaujalo, případně co mi přišlo nějak zvláštní. Vzhledem k tomu, že se vůbec nezajímám o náboženství, jsem náboženskou stránku díla nijak nerozebíral.

6. Použitá literatura
NOVÁK, Arne: Dějiny českého písemnictví, Brána 1994, Praha
HRABÁK, Josef: Starší česká literatura, Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1964
VLČEK, Jaroslav: Dějiny české literatury I., Český spisovatel, Praha 1951
LEHÁR, Jan a kol.: Česká literatura od počátku k dnešku, Nakladatelství Lidové noviny, 2004
KOLDINSKÁ, Marie: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic - Cesta intelektuála k popravišti, Paseka, Praha-Litomyšl, 2004
ŠŤASTNÝ, Radko: Čeští spisovatelé deseti století, Vimperk, 2001
TICHÁ, Zdeňka: Jak staří Čechové poznávali svět, Praha, 1984
TICHÁ, Zdeňka: Cesta starší české literatury, Praha, 1984
PETRŮ, Eduard: Vzrušující skutečnost, Ostrava, 1984
KOŽÍK, František: Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce, Praha, 1988

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Milan Vojtěch, 07.06.2006

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Cestopisy - Kryštof Harant z Polžic a z Bezdružic

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­