Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Brr!" Něco mě zastudilo na nose. Rychle se zvedám a koukám, co se děje. Hm, nic zvláštního, to mi jen na nos spadla kapka velká asi jako můj nehet na malíčku. Ale kde se tu vzala? Aha, na stropě je velká mokrá skvrna, z níž pomalu padají kapky dolů jako po laně. Pár kapek mi ještě stihne sletět do mých vlasů, odrazí se po ofině a klidně stéká dál. Vypadá to, jako by mi po tvářích stékaly potůčky slz. Těch pár kapek mě stačí dost rychle probrat a já radši slézám z postele ven. Jdu ke dveřím, které spíš připomínají bránu do ledové jeskyně. Zámek má asi vzteklinu nebo nějakou jinou otravnou nemoc, protože kolem pusy má bílou pěnu. Když se mi konečně podaří odemknout bránu do ledového království, ani se nestačím divit. Venku je vše pokryto bílým kobercem. Dokonce i moje dvě kočky jsou úplně celé zasněžené a vypadají jako šlehačka na dortu. Sotva jen spatří škvírku mezi dveřmi, už si to šinou dovnitř k topení. Koukám se ještě jednou po té sněhové nadílce a všímám si zajímavých věcí. Lavička na sezení není teď hnědá jako vždycky, nyní to spíš vypadá, jako by ji v noci paní tajemná malířka namalovala svou oblíbenou bílou barvou a přidala na ni malinkaté křišťály, aby se leskla. Stromy již nejsou zelené jako obvykle, teď jsou oblečené do bílých kabátů, jež se zapínají na perleťové knoflíčky. A když se pořádně zadívám na trávu, zjišťuji, že i ona je přikrytá bílou peřinou, ale v jednom místě na mě prosebně mává svou zelenou ručičkou a prosí o pomoc. Jdu radši rychle dovnitř, protože už mě začíná být zima, jak tam tak stojím ještě v pyžamu a bosé nohy mi mezitím začaly mrznout. Kdybych tam stála ještě dlouho, asi bych měla na nohou průhledné ledové holínky. Doma z pyžama sklepu pár vloček, které sjíždějí po mých rukou a skáčou si rovnou pro svoji smrt. Na topení se totiž rozpustí.

Rychle, rychle, nestíhám autobus! Už stojí na mé zastávce a trpělivě vyčkává, ale když k němu dobíhám, rozčileně si vzdychne a z pusy mu vyletí hnědý smradlavý kouř plný chemikálií. Fuj, asi si dnes nečistil zuby. Ještě před vstupem do autobusu se smýknu po zamrzlé kaluži, připomínající spíš klouzačku. V autobusu je mi příjemně teplo. Sedám si k okénku, abych mohla pozorovat, co se děje venku. Jenže na okně rozkvétají křišťálové květy a mezi nimi létají průhlední motýlci. Dýchnu na sklo, to se na chvilku zamlží a pak se mezi zahradou plnou květů objeví malé kolečko, kterým se dá koukat ven. Sleduji, jak lidé pospíchají do práce, kloužou se jak na bruslích a na jejich vlasy se snášejí bílé vločky. Všichni vypadají jako prošedivělé babičky nebo dědečkové. Sleduji, jak se drátěné ploty prohýbají pod sněhovou nadílkou a ptáčkové na nich spokojeně sedí, jako by se nechumelilo. Když vylézám z autobusu, nejradši bych tam znova zase zalezla, protože venku je taková zima. Chumelí, jako kdyby se v nebi pořádala peřinová bitva a jedna z peřin se protrhla. Když se konečně doštrachám do školy, je po zvonění!

Cestou ze školy se ani nedivím, že mě náklaďák, který jede těsně vedle mě, nahodí odshora až dolů, jako kdyby mě pozvracel. Rozčílená, mokrá a hladová se vracím domů. Moje prsty připomínají jenom kusy ledu, takže mi dost dobře nejdou odemknout dveře do našeho teplého království. Nakonec se mi to naštěstí podaří. Rychle ze sebe shazuji mokré oblečení a dávám ho na topení, kde se krásně usuší. A pak se jdu převléknout do mé růžové teplákové soupravy, připomínající maskující hábit. Hned nato si uvařím horké kakao, stříknu na něj malý kopeček šlehačky, navrch si nastrouhám čokoládu a nakonec přidám jahůdku, kterou přikryji ještě červenou malinovou čepičkou. S touto dobrotou se zachumlám do peřiny a blaženě nasávám vůni čokolády, jako kdybych čuchala nejlepší voňavku světa. Sleduji z okna, co se děje venku. Vůbec bych tam teď nechtěla být. Stromy, jež měly ráno kabáty, mají na sobě nyní tlusté péřové bundy. Tráva už neprosí o pomoc, neboť je již celá přikrytá bílou tlustou peřinu. A lavička? Ta má na sobě snad o 200 % více barvy než ráno. A moje kočky už nejsou v tom vše ani vidět. Vyčuhují jim jenom kousky oušek. Slituji se a pustím je zase ohřát se k topení. Před spaním si ještě rychle naházím učebnice do tašky a hupky, dupky do postýlky. Mám sice zapnuté radio, ale i přesto slyším, jak venku silně fouká a hlasitá meluzína nám piští na půdě. Spokojeně usínám a slyším, jak mi tajemná paní Zima šeptá do ucha: "Dobrou noc..."