ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground­

Toho sobotního rána jsem se probudila poměrně brzy. Po večerní, bezdůvodné hádce s bratrem jsem byla ale mrzutá a smutná a počasí mi na špatné náladě ještě přidalo. Očekávané sluníčko bylo totiž schované za velkými, černými mraky.
"Nedá se nic dělat," řekla jsem si a odebrala jsem se do kuchyně, kde jsem začala připravovat oběd. Kupodivu mi radost neudělala ani má oblíbená hudba. Zrovna jsem loupala brambory, když jsem se jen letmo podívala z okna. Nevěřícně jsem se zpětným, delším pohledem přesvědčila, jestli vidím to, co opravdu vidím. Pršelo. V tu chvíli jsem měla zvláštní pocit a přitom mé srdce zaplnila radost. Proto jsem zapomněla na okolní svět a vyběhla jsem ven. Začala jsem se procházet po zahradě.
Když na mne z oblaků spadlo prvních pár kapek, začala jsem pociťovat to co ještě nikdy. S rozpjatými pažemi a očima směřujícíma vzhůru jsem se zastavila. Najednou jsem si uvědomila, proč to nadšení. Kapky mi příjemně dopadaly do tváře a já jsem se tak cítila jako znovuzrozená. Je to skoro nepopsatelné. Chladná, dešťová voda mne osvěžila na duši a dodávala mi jakousi energii. Byl to nezapomenutelný okamžik.
Pomalu jsem se vracela zpět do reality, když tu jsem se musela začít smát. Moji rodiče stáli za oknem a nevěřícně mne pozorovali. Snad pochybovali o mém zdraví. Kuchyň byla totiž jako po výbuchu a já se v dešti procházím po zahradě. Je to přeci jen zvláštní...
Mrzelo mne, že jsem se opět - jak se říká - vrátila na zem a pokračovala jsem ve své práci, ale koneckonců účel tak byl splněn a já byla z ničeho nic šťastná.