Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ranní vstávání je určitě činnost, kterou většina z nás nemá zrovna v lásce. Mé zkušenosti mluví za vše. Strávit pár minut navíc v pěkně vyhřáté posteli - neznám nikoho, komu by se nelíbilo trošku si přispat! Avšak když se nad tím zamyslím, někdo by se našel. Krčí se na stolku hned vedle postele a připadá si natolik důležitě, že se nám musí každých pět minut hlásit, abychom na něj nezapomněli. Náš největší nepřítel - budík. Místo toho, aby nás něžně a pomalu probouzel, drnčí ostošest. Nejprve to zkouší jednou. Když nereagujeme, zkouší to podruhé, potřetí, postupně zesiluje, až nám málem praskají bubínky. Co si o sobě myslí, dělat po ránu takový kravál? Bohužel je ale jeho trpělivost mnohem větší než ta naše, a tak v mnoha případech vítězí.

Já osobně volím často způsob kompromisu. Ať si klidně zvoní, stačí přece jen zamáčknout to jediné tlačítko a má po zábavě. Nastane ticho. Zaradujeme se, protože si nadále můžeme vychutnávat ten příjemný pocit, že ještě nemusíme vstávat. Nebyl by to ale budík, aby nám dopřál chvíli klidu, a tak po pěti minutách opět nastává jeho čas. A aby nám to vrátil i s úroky, začne zvonit mnohem hlasitěji, jako by se nám vysmíval a říkal: "Mě se jen tak nezbavíš!" Naivní budík. Netuší, že nemálo jeho předchůdců se proletělo oknem ven či skončili takříkajíc na odpis. Ale co naplat, já mu tu radost udělám a nakonec vstanu, protože - přiznejme si - by to i přes jejich drsný způsob buzení bez nich mnohokrát prostě nešlo.