Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Novoroční předsevzetí spousta lidí odsuzuje. Někteří možná proto, že o takových věcech prostě vůbec nepřemýšlí, jiní se někdy pokusili sepsat si seznam a důsledně se snažit ho plnit a dodržovat, ale protože se jim to nikdy nepovedlo, opovržlivě teď tvrdí, že je to zbytečné, aby tím zakryli svou vlastní neschopnost zhubnout, přestat kouřit nebo třeba po letech se pustit do úklidu půdy. Dalším přijde zbytečné syslit si předsevzetí až na nový rok, vždyť dostali chuť začít cvičit už v listopadu, tak na co čekat. Novoroční předsevzetí se může právě z tohoto důvodu stát naopak pro někoho dočasně i výmluvou. "Ale proč já bych s tím učením španělštiny začínala už teď... Mám moc práce a vůbec...je přece říjen, za chvíli tu máme konec roku, dám si to jako předsevzetí..."
I když se to tolikrát omílané slovo nejčastěji spojuje s přívlastkem novoroční, myslím si, že všelijaká různá přání, snahy něco změnit nebo napravit nás provázejí každým dnem po celý život. Rozhodně se nejedná jen o ta, která jsme si předsevzali na konci minulého roku, ty nám totiž obvykle po celý další rok nevydrží. Za předsevzetí považuji třeba už jen to, že dostanu ve škole špatnou známku a řeknu si, že bych se na daný předmět měla příště lépe připravit. Problémem těchto spontánních nápadů reagujících na každodenní situace je ovšem jejich jepičí život. Z vlastní zkušenosti vím, jak se rozhodnutí "více se učit" může během chvíle změnit o 180 stupňů například na "už nikdy zbytečně nezabíjet čas učením". Nebo snaha "lépe se chovat k té nepříliš inteligentní pratetce z bůhví jakého kolena" na "přestat se nutit neupřímně se na tu hnusnou hloupou babiznu usmívat". Nejde totiž ani tak o reakci na nějaký fakt nebo situaci, ale o momentální náladu. Náklonnost či naštvanost směřovaná k mé malé sestře se mění nejen ze dne na den, ale spíše z hodiny na hodinu. A s tím i rozporuplná předsevzetí typu "více se věnovat své malé sestřičce" či "neplýtvat svou energií na tom malém nevděčném spratkovi".
Pravdou tedy ale zůstává, že pokud chceme opravdu hnout s nějakými závažnými otázkami našeho života, nesmíme být v afektu po hádce s partnerem ani rozzuření, v dané chvíli na celý svět, po nešťastném pádu z rotopedu, na který jsme s touhou po sexy postavě po roce konečně usedli. Přesto nemusíme čekat až na nejbližší první leden. Docela dobře k tomu postačí třeba nový školní rok, nástup do nového zaměstnání, narozeniny (a nemusí být ani kulaté) nebo jakýkoli jiný výjimečný den, třeba jen tím, že se jednoduše zastavíme, zamyslíme, zakoukáme do dáli a uvědomíme si, že je nutné něco velkého učinit (což pro někoho může znamenat postavit dům, pro jiného konečně po třech měsících zalít kytky; to už záleží na povaze). Nedoporučuji první rande, zvlášť ne nějaké velice vydařené, jelikož po něm chce být člověk obvykle tím nejkrásnější, nejchytřejším, nejhodnějším, prostě nejideálnějším a ještě mu nedochází, že ho to brzy poněkud přejde. Snad by se lépe hodila svatba, kdy už to máme v hlavě o trochu více srovnané.
Tak tedy...příhodná chvíle nastala. Já osobně v ten okamžik odhodím učebnici němčiny do nejzazšího kouta pokoje, odseknu matce, že by si to nádobí mohla po sobě taky někdy umýt sama, sestřičku ujistím, že opravdu nemám čas ani chuť s ní hrát pexeso, udělám si pořádně silné kafe, do misky si nandám půlku polárkového dortu, z postele smetu Stříbrný vítr a líně se tam uvelebím s notebookem... Nový dokument nazvu úplně jednoduše "předsevzetí" a začnu sepisovat: více se věnovat studování jazyků, nebýt tak drzá na matku, trávit víc času se sestřičkou, nepít tolik kávu, omezit sladké, zodpovědně se pustit do povinné četby, neválet se jenom a rozumně trápit svoje tělíčko, necvakat každou blbost na počítači a psát víc rukou... A tak dále a tak podobně...
Kdoví, jak to nakonec s mým seznamem dopadne. Snad si nadpis přepíšu velkými písmeny, umístím na plochu nebo dokonce vytisknu. Možná ale dokument uložím do jakési zapomenuté složky se starým harampádím, které je mi jen líto vymazat. S jistotou ale můžu říct, že až si po sobě budu hotový soupis číst, začnu znovu přemýšlet o tom, co dělám špatně, co by šlo zlepšit a do čeho se už konečně musím pustit. Budu mít děsnou radost už jen z toho, že jsem se nad tím vším vůbec zamyslela...