Už je zase 1. ledna a já jako každý rok přemýšlím o svém novoročním předsevzetí. Vzpomínám u toho na svá minulá předsevzetí, jednou jsem si dokonce dala třikrát za sebou to samé. Poprvé, když mi bylo třináct, tehdy jsem byla platonicky zamilovaná do Jardy Vokurky z vedlejšího domu a tak jsem si do diáře napsala Novoroční předsevzetí: Sbalit Jardu. Úkol to byl těžký, protože Jarda si mě jaksi vůbec nevšímal, ač jsem se mu pletla do cesty, jak jen to šlo. Ale nevzdávala jsem se a boj za svého idola jsem si předsevzala i další rok. Jenomže tehdy se Jarda bezhlavě zamiloval do Růži z jejich domu a já jsem ostrouhala mrkvičku. Ke konci roku se s ním Růža rozešla a já vycítila možnost konečně dosáhnout svého a tak jsem své novoroční předsevzetí podruhé nezměnila. Ale opět mi byl vypálen rybník, Jarda se na jaře odstěhoval neznámo kam.
Tehdy to pro mě byla přímo katastrofa, teď už se tomu jen směji a snažím si vybavit, co jsem si předsevzala v šestnácti; už si vzpomínám, tehdy jsem si do diáře poznamenala Novoroční předsevzetí: Mít nějaké domácí zvířátko. Rodiče mi v tom nebránili a tak jsem si hned v lednu pořídila červenou rybičku, které jsem dala jméno Ferda. Jenže v únoru jsme jeli celá rodina na týden na lyže, Ferda zůstal doma sám, a když jsme se vrátili, plaval bříškem nahoru. Nějaký čas jsem truchlila, pak jsem ale vylila z akvária vodu, nasypala do něj piliny a přeměnila ho na terárium. Stalo se domovem pro džungarského křečka Prcka. S Prckem byla zábava, nejvíc mě bavilo stavět mu různá bludiště a pozorovat ho, jak si s nimi poradí. Občas mně při našich hrách utekl, někam se schoval a já jsem ho pak nemohla najít někdy i dva dny. Naposledy utekl, když k nám přijel bratranec - tenkrát se Prcek schoval do obýváku mezi dvě matrace na sedačce, na to jsme ale přišli, až když si bratranec na sedačku sedl ... jenže to už byl s Prckem amen. Když rodiče viděli, jak se mi stýská po Prckovi, koupili mně zvířátko, které by už nemělo tak snadno podlehnout destrukci. Byl jím pekingský palácový psík, Betynka. Byla sice typ gaučového psa, ale já jsem ji přesto kromě venčení brala na dlouhé procházky do přírody. Jednou na podzim jsme spolu šli po poli, tak jsem ji pustila, ať se proběhne. Ten den byla až přehnaně aktivní, což se jí stalo osudným. Svým běsivým pobíháním přitáhla pozornost káněte, které se nad námi vznášelo. Když se Betynka na okamžik zastavila, sneslo se k ní a po chvilce už stoupalo k nebi, ale s Betynkou ve spárech. Bezmocně jsem na ně koukala a loučila se se svým mazlíčkem.
Na své předsevzetí v sedmnácti si dobře pamatuji, tehdy jsem svůj diář obdařila nápisem Novoroční předsevzetí: Začnu chodit na brigádu, abych si mohla koupit nové plavky. Tehdy jsem si vybrala krásné květované bikiny, ve kterých jsem hodlala oslňovat na koupališti. Jejich nevýhodou byla jejich příliš vysoká cena. A tak jsem se musela obejít bez investice rodičů a rozhodla jsem si na ně vydělat o víkendech. Můj skvělý plán mně zkazili rodiče a babička. Babička umřela, rodiče po ní zdědili dům a rozhodli se, že ho opravíme a přestavíme na chatu. Takže brigádu jsem skutečně měla, každý víkend a celé letní prázdniny jsem dřela jako blázen, ovšem bez nároku na honorář. Když jsme dílo dokončili, přešla mě veškerá chuť k práci a navíc už bylo po letní sezóně.
Vloni v mém diáři stálo Novoroční předsevzetí: V létě pojedeme s partou na vodu. S kamarády jsme to plánovali už v listopadu a já se rozhodla zlomit počáteční odpor rodičů. Prolila jsem hektolitry slz, posmrkala desítky balení papírových kapesníků, vyvolala jsem několik rodinných hádek, až se mi konečně podařilo obměkčit srdce rodičů. S kamarády už jsme se nemohli dočkat. Léto bylo loni opravdu teplé, dalo by se říci skoro tropické, slunce pálilo jak o závod a vůbec nepršelo, výsledkem bylo to, že v řekách bylo vody po kolena. My jsme se rozhodli s nepříznivými přírodními podmínkami bojovat. Vydrželo nám to přesně jeden den, protože večer jsme byli k smrti unaveni a zklamáni. Po jezech se nedaly lodě spouštět, takže jsme je museli přenášet po souši, což bylo fyzicky náročné, zdlouhavé a otravné a když už jsme pluli, museli jsme téměř po každém kilometru vylézt z lodí a táhnout je za sebou, protože místy bylo vody tak málo, že loď dřela o dno.
Teprve letos si poprvé uvědomuji, že vše co jsem si kdy předsevzala se zmařilo, jako by se mi osud vysmíval. Tak si říkám, že letos převezu já jeho a do diáře s úsměvem píšu Novoroční předsevzetí: žádné.
