Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Cože!? Jano, ty ještě nemáš Facebook? Bože, ty jsi tak trapná!" usadila mě jednoho dne kamarádka. Nebylo by na tom nic divného, kdyby mě takhle usadila někde v soukromí, ale ona to prohlásila nahlas před celou třídou. Chtě nechtě, musela jsem ten Facebook trochu prolustrovat, abych byla správně "cool".

Do té doby mi stačilo ICQ, ovšem navštěvovala jsem ho tak jednou do měsíce. Jednou jsem si tam psala s jedním klukem, který si mě našel v seznamu. Psal mi ale samé nesrozumitelné výrazy jako yan, yhgi, yasc, nb anebo mch. Najednou jsem začala panikařit. Hned jsem si myslela, že můj kamarád má snad předky až někde v Číně. Zjistila jsem ale, že v knihkupectví prodávají slovník cizích slov pro ICQ, a tak jsem si jej zakoupila. Vyčetla jsem z něj, že se vůbec nejednalo o čínštinu, ale o zkrácená anglická slova. Oddechla jsem si, když jsem přišla na to, že mi jimi vlastně lichotil - yan totiž znamená "you are nice", yhgi pak zkráceně "you have good idea" a yasc je "you are so clever". A jednou do roka mi vždy psal nb, čímž mi vlastně přál hezké narozeniny ("nice birthday") a mch - veselé Vánoce ("Merry Christmas"). To mě sice potěšilo, ale přeci jen bych uvítala, kdyby mi příště vše raději napsal hezky česky. Napsala jsem mu proto bwtm wylcz ("begin write to me when you learn czech"). A od té doby mi už nikdy nenapsal...

Ten Facebook je prý ale něco úplně jiného. V doslovném překladu to je "kniha obličejů". Představovala jsem si jej jako internetovou matriku. No proč ne, říkala jsem si, aspoň sepíšu náš rodokmen. Třeba zjistím, že pocházím z královského rodu, že Brad Pitt je můj nevlastní strýc nebo že Karel Gott je prastrýc z pátého kolene. Koneckonců, nepravděpodobné, ale svět je malý a o náhody není nouze. Když jsem se ale po dlouhé době konečně zaregistrovala, byla jsem vyvedena z omylu. Přišla jsem jen na to, že čtrnáctiletý Jakub Šťastný hledá "šťabajznu na pokec", že mezi jeho koníčky patří Facebook, hraní na PlayStation a sledování seriálu Ordinace v růžové zahradě. Prý je docela pohledný a o zájem u děvčat prý nemá nouzi. A na závěr ještě připsal své požadavky na případnou partnerku: "Musíš být štíhlá, mít krásný obličej a mít nejméně pět set přátel na Facebooku".
Anebo u jedné holčiny jménem Jana Nováková jsem našla status s tímto zněním: "Přibližně za dvě minuty mi nic nepište, navštívím naši smradlavou kadibudku na konci zahrady. Vypadá to, že tam strávím asi tak dvě hodiny. To znamená, že až v 16:32 ráda zodpovím všechny vaše dotazy." Nebo třeba takový status od Heleny Malé: "Ty hrušky už nikdy nebudu jíst, lezly z nich takhle, zdůrazňuji takhle dlouzí červi!"

Proboha, říkala jsem si, co to je? Dělit se s někým až takhle o své životní momentky? Proč by mí nepřátelé, ale i přátelé mých přátel a nepřátelé mých nepřátel měli vědět o každém detailu, který jsem prožila? Řekla jsem si ne, to je blbost, honem od toho pryč.
Jenže na druhou stranu, některé funkce mě i zaujaly. Například když se někde odehrává nějaký koncert či jiná akce, můžu na to všechny lehce upozornit, případně je naráz na událost pozvat. Facebook se hodí i v případech, kdy někdo bydlí daleko a já mu potřebuji jen něco rychle sdělit.
Zkrátka a dobře, Facebook dodnes používám. Kolikrát jsem si říkala, že si ho zruším, že někteří lidé jdou jen po senzacích a hraničí to leckdy až s hyenismem. Nevím, čím to je, ale vždycky si řeknu: Dnes ještě ne, dnes ho ještě neopustím.