Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Představte si tu atmosféru. Sedíte uvolněně v zšeřelém koncertním sále, z jeviště se k vám linou dokonale sladěné zvuky orchestru a nic na světě nehrozí přerušit tento blažený okamžik. Nebo se zvolna procházíte prostornými chodbami barokního kláštera a s úctou vzhlížíte k obrazům svatých, jež jsou bohatě lemovány zdobenými zlatými rámy. A nyní se vynořte ze svých představ a vpravdě se zamyslete, zda byste byli schopni prožívat popsané pocity krásna, kdyby vás sužovaly myšlenky na nedokončenou práci, strach o vaše blízké či se vám nedostávalo zcela fundamentálních potřeb, jako jsou jídlo, teplo a spánek.

Jistě se bezpečně shodneme, že zdravý člověk dá vždy přednost základním životním potřebám před touhou po umění. Dokud se jedinec necítí být materiálně zabezpečen, musí estetické cítění ustoupit do pozadí. Tato teze koresponduje s nárůstem zájmu o uměleckou tvorbu v dobách, kdy následkem technologického pokroku přibylo více volného času. Slouží tedy snad veškerá umělecká činnost pouze k odreagování? Jedná se o postradatelnou část běžného života?

Abychom se vyhnuli unáhlenému závěru, zamysleme se nejprve nad skutečným významem slova umění. Malby, sochy, symfonie - to je bezesporu umění. A co sněhové vločky, propracované do nejmenšího detailu, každá unikát - ano, můžeme je považovat za umění; umění přírody. Ale co třeba černobílá čmáranice malého dítěte, i to je umělecký výtvor? Pro ono dítě každopádně.

K čemu se těmito úvahami snažím dospět? K tvrzení, že schopnost vnímat a posuzovat krásu je vrozená každému z nás, jedná se o přirozenou součást našeho vědomí. Věřím, že i pravěký člověk, štvaný divokou zvěří, hladový, umořený žízní a vyčerpáním, by se aspoň v duši pozastavil nad zářivou paletou barev, kterými slunce vymalovalo oblohu při rozbřesku, nebo se krátce zaposlouchal do jásavého zpěvu lesního ptactva, vítajícího nový den.

Domnívám se (a doufám, že se mnou budete souhlasit), že Jan Werich neměl ve svém výroku docela pravdu. Člověk, který odmítá umění, se uzavře nejen před okolním světem, ale zřekne se i svého daru vnímat estetickou povahu věcí, jež ho obklopují. Bezpochyby bude schopen přežívat i bez něj, ale je otázkou, nakolik ještě zůstane člověkem.