ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.51
Hodnoceno: 177x Prosím, ohodnoť práci

Dopis

Neodkládej knihu,
když příběh ještě nezačal.
Stačí jen číst dál,
stačí jen otočit list...


Milý princi.
Ano, úmyslně nezačínám dopis Tvým pravým jménem, ale věř mi, že v průběhu mého vyprávění pochopíš, proč Tě tak oslovuji. Proto prosím pokračuj a nediv se tomu tolik nezvyklému začátku.
Milý princi, je tomu již pár dní, kdy se naše oči, tehdy tak upřímné a čisté, naposled viděly. Ano, párkrát jsme se sice setkali, ale nebyla jsem to já, na koho ses díval...
Těch dnů je možná tolik, že se shlukly do týdnů, měsíců, snad i let. Mnoho věcí se od té doby změnilo. Lidé se změnili. Já se změnila. Ta změna je znatelná; a to už v tom, že moje bývalé já by nikdy nenašlo odvahu sdělit Ti to, co se dočteš o pár řádek dál. Napsat tenhle dopis mi zabere hodně času; mnoho probděných bezesných nocí, kdy nebudu moci usnout, neboť budu myslet na Tebe. Vím to, protože jsem to už mnohokrát zkoušela. Ale až teď, po tak dlouhé době, věřím, že se mi to podaří.
Když něco nového začíná, to staré končí. Právě proto Ti píšu, aby ta stará zášť, bolest a hlavně vzpomínky konečně odešly. Je to dobrá věc, že jsem se k tomu odhodlala. Díky tomu si s každým novým slovem připadám čistší a volnější.

Tak já tedy začnu:
Asi tak pětkrát denně pořád dokola vzpomínám na Řecko. Byla to opravdu náhoda, že jsme se tam sešli. Už když jsi nastoupil do autobusu, sklopila jsem pro jistotu zrak a dělala, že Tě nevidím. Měla jsem tenkrát přítele (v textu bude vystupovat jako On), velice žárlivého přítele. Nakonec nás a naše rodinky ubytovali do sousedících apartmánů. Náhoda? Na celou tuhle dovolenou však nevzpomínám proto, že jsem se do Tebe zamilovala a všechno se mi zdálo nádherné. Ne, ne proto. Tam, na Korfu, jsem si to neuvědomovala. Naopak, dávala jsem si na Tebe pozor, protože jsem myslela na Něho a na to, co řekl že udělá, podvedu-li ho. Jako bych já byla zrovna osoba tak zrádná, abych to dokázala. Nicméně jsem si na to dávala pozor.
Ale Tvoje přítomnost mi stačila, byla doslova opojná. Čím déle jsem s Tebou byla, tím víc jsem tomu nemohla uvěřit. Po roce a půl vztahu s Ním jsem se naučila dávat si pozor taky na to, co a jak říkám. V rozhovoru s Ním totiž nepřipadalo v úvahu zmiňovat své pocity, myšlenky a nápady. Když jsem něco z toho zmínila, hned jsem byla podezřívána. Bylo mi z toho smutno, ale zvykla jsem si na to; i na ten smutek natrvalo ovládající mé srdce jsem si zvykla. Jenže právě ten smutek v Tvé přítomnosti zmizel. Už to samo o sobě bylo nádherné. Mohla jsem ti říct téměř cokoliv. Smáli jsme se. Ještě jednou: Smáli jsme se... Zázrak.
Stále se mi vybavuje okamžik, kdy jsme seděli na molu, v zapadajícím slunci. Tahle vzpomínka je už nejspíš silně zidealizovaná, ale to, co při ní pociťuji, to je - nebo alespoň bylo - skutečné. Právě v té chvíli jsem si uvědomila, že je mi fajn, cítím se skvěle a šťastná. Bylo to jako najít poklad. Bohatství, které jsem díky němu získala, mě naprosto ohromilo. Pod těžkým víkem, které se mi díky Tobě podařilo otevřít, se skrývalo všechno, co mi chybělo. Nevím, co to bylo, neboť jsem to do té doby neznala. Neumím to pojmenovat ani v tuto chvíli. Naplnilo mne to jakousi silou, která prosvítila prázdnotu, jež si ve mně vystavěl smutek. A v té chvíli se mi změnil život. Od té chvíle toužím po tom, aby se do mé duše to světlo vrátilo. Nedaří se mi ho najít. Možná se budeš ptát proč a kam odešlo tenkrát...
Když jsme se vrátili do Čech, připadala jsem si silnější. Byl to příjemný pocit, s tím světlem nebo silou uvnitř. A pak jsem se sešla s Ním. A zase jsem si musela dávat pozor na to, co říkám. Zase se vrátil smutek. Cítila jsem se tak malá a slabá. O Tobě jsem se mu zmínila jen jednou, jen tak mezi řečí. Ale myslela jsem na Tebe pokaždé, když jsem byla s Ním. Na to, jak mi s Tebou bylo příjemně, jak jsme našli poklad, jak jsi mi ho bez přemýšlení celý přenechal. Ta síla, kterou jsem v Tobě a v tom pokladu našla, se mnou zůstávala díky vzpomínkám. Ale ztratila se. Ne však kvůli tomu, že bych přestala vzpomínat...
Jednou, už nevím při jaké to bylo příležitosti, jsi mi řekl, že se Ti líbí slovo SNAD. Pro jeho skrytou naději, která v něm zní. Odpověděla jsem Ti, že mě se líbí slovo PRAVDA, neboť i to skrývá naději a přání. Pokaždé, když to slovo slyším, vzpomenu si na Tvá slova. Dokonce jsem napsala krátkou povídku. Přečti si ji, prosím:

Byli ve velké kruhové místnosti. Vysokými okny dovnitř pronikalo přívětivé sluneční světlo. Paprsky dopadaly na kamennou podlahu, prosté cihlové zdi a na lidi. Byli tam jen čtyři - dva muži a dvě ženy. Seděli na dřevěných židlích s vysokými opěradly, které byly rozmístěny tak, že vytvářely malý kruh, a rozhlíželi se kolem.
"Vítejte," pronesla jedna z žen a pohodila hlavou. Její dlouhé vlnité vlasy jí spadly z ramen a rozprostřely se na zádech. Dopadající světlo jim dodávalo nádhernou zlatavou barvu. Při jejích slovech všichni ostatní sklopili hlavy a očima se věnovali svým botám.
"Nemusíte se bát," dodala žena, když si toho všimla. "Tak povídejte, jak jste žili?"
Když nějakou dobu všichni tři zbývající zarytě mlčeli, ukázala na mladého muže. Ten byl poměrně vysoký, soudě podle toho, jak seděl na židli. Měl na sobě černé kalhoty a světlou košili. Vlasy měl nakrátko ostřihané a tmavé. Jeho hnědé oči byly tvrdé a nečitelné. Když promluvil, jeho hlas zněl mužně a naprosto nevnuceně. Mladík nemluvil příliš nahlas, přesto jeho slova vyplnila celou místnost.
"Jmenuji se..." začal. "Jméno přeci není důležité," skočila mu do řeči žena. Pohlédla na něj, usmála se. "Dobře, tedy," pokračoval mladík. "Jsem členem armády. Stal jsem se vojákem ne proto, abych zabíjel, ale abych pomáhal a chránil nevinné. Vím, že to vypadá jako velká prázdná slova, ale myslím to vážně." Na chvíli se odmlčel a podíval se vysokým oknem ven. Nespatřil však nic jiného než světlé modré nebe. Zhluboka se nadechl a pokračoval: "Když mi bylo asi deset, vloupal jsem se jednou do starého opuštěného skladiště. S kamarády jsme zkoušeli kouřit. Udělal jsem chybu. Byla to neopatrnost. Hořící sirka, kterou jsem bezmyšlenkovitě odhodil, zapálila staré krabice, jež ležely poházené po zemi spolu s různými barely. Právě na těch barelech jsem mohl pod nánosem špíny spatřit štítek označující hořlavinu. Nevěděl jsem, co to znamená. Snažil jsem se ty plameny, co se s velkou rychlostí rozbíhaly do všech stran, uhasit. Ostatní kluci utekli, zůstal jsem sám. Vzdal jsem to a běžel ke dveřím, které jsme předtím paklíčem odemkli. Jenže oheň už spaloval všechno kolem. Jeho plameny začínaly olizovat i mne. Volal jsem o pomoc, ačkoliv to nikdo nemohl slyšel. Na opačné straně skladiště se ozval výbuch a sesunula se tam část střechy. Dusil jsem se kouřem. Bál jsem se, strašně moc. Potom se někde ve dveřích objevila silueta muže. "Je tu někdo?" zavolal. Křičel jsem o pomoc ze všech sil, aby mě slyšel. Ten muž neváhal a vydal se pro mě. Rozeběhl se vstříc plamenům. Doběhl pro mě se šátkem přes ústa, popadl do náruče a oba nás dostal ven. Dodnes nevím, jak se mu to povedlo. Když mě nesl, měl jsem zavřené oči - tak strašně jsem se bál. Zachránil mi život. Mohl tam se mnou zemřít, přesto neváhal, když mě uslyšel. Byl to starý poručík ve výslužbě. Podivil jsem se nad tím, když jsem to zjistil. Byl tak silný a odvážný..." znovu se na okamžik odmlčel. Jeho původně tak tvrdé oči teď zrcadlily mladíkův obdiv a úctu k tomu muži. Považovaly ho za hrdinu, za vzor.
"Já vím. Ten muž, o kterém mluvíš je tady také. Zasloužil si to," řekla žena s těmi dlouhými vlasy. Usmála se na mladíka a vybídla ho, aby pokračoval.
"Chtěl jsem být jako on. Proto jsem se dal k armádě. Doufal jsem, že jednou budu moct udělat také něco tak ušlechtilého jako on. Můj život byl krutý. Přesto všechno jsem se nevzdal svého cíle. Učili nás, jak střílet, jak bojovat, jak zabíjet. Nikdy se mi ale nenaskytla příležitost splatit ten svůj dluh. Žil jsem zbytečně..."
Muž domluvil a sklopil oči. Jeho hlas pochvíli dozněl. Byl smutný.
"Nežil jsi zbytečně," prohlásila žena. Tvářila se teď velice vážně a upřeně hleděla na mladíka. Ten zvedl oči a opětoval jí pohled. Ve tváři měl zklamaný výraz.
"Nepamatuješ si to. Ale přece tušíš, kde jsi, že? Nebyl bys tu, kdybys svůj život nějak nenaplnil. Řeknu ti, co jsi dokázal a proč tu jsi." Žena začala vyprávět. Mluvila o přepadení nějaké banky, kam byl mladík se svým týmem přivolán. Jejich akce proběhla podle plánu. Policisté za pomoci přivolané vojenské posily zatkli zločince a chystali se odjet.
"Zůstal jsi stát na chodníku pod schodištěm vedoucím k bance. Pozoroval jsi starého žebráka, který seděl na protějším kraji silnice a vztahoval k tobě ruce. Vím, že jsi ho poznal. Ano, vážně to byl ten muž, co ti tenkrát zachránil život v tom skladišti. Myslíš, že tvůj život byl krutý? Mýlíš se. To k němu byl osud jaksi nespravedlivý. Skončil na ulici. Když jsi ho uviděl, nevěřil jsi svým očím. Ten muž na tebe volal a ukazoval na něco za tebou. Otočil ses a viděl jsi jednoho z těch zlodějů. Podařilo se mu utéct před policisty. Byl to zfanatizovaný mladý muž, co věřil, že se za své kamarády musí pomstít. Bylo mu pouze dvaadvacet. Ovládal ho vztek. Chtěl zabít, pomstít se tak. Nezáleželo mu na tom, jestli ten, koho zabije, má něco společného s jeho přáteli. Viděl jsi, jak se řítí vaším směrem. Viděl jsi jeho zbraň. Viděl jsi, jak zamířil na tebe. Rozmyslel si to a zbraní mířil na toho starého žebráka. Ty jsi měl zbraň, mohl jsi toho zločince zabít. Nedokázal jsi to. A ve stejné chvíli, kdy ten muž naproti vystřelil, rozhodl ses. Neváhal jsi. Skočil jsi mu do rány a zachránil tomu starci život. Kulka byla souzena jemu. Svůj dluh tomu starému poručíku jsi splatil. Nemáš si co vyčítat."
Žena domluvila. Mladík na ni upíral své temné oči, které se jiskřivě třpytily. Chvíli bylo ticho. Potom se mladík zeptal: "Ale jestli jsem tomu starci zachránil život, proč je tu také?"
"Jednu kulku jsi sice chytil místo něho. Ale další už ne. Mladík, co střílel, se nezastavil, dokud ho tvoji kolegové nezadrželi. Ten stařec zemřel také," odpověděla mu žena.
"Pak jsem mu ovšem moc nepomohl," dodal mladík sklesle.
"Ne, to není pravda. Tohle musíš pochopit, jinak nemůžeš dál. Tys nemohl vědět, že ten muž, co po vás střílel, vystřelí ještě jednou. Udělal jsi dobrou věc. Chtěl jsi pomoct. Proto jsi tu. Chápeš?" se zájmem se na muže zahleděla. Muž znovu sklopil hlavu. Chvíli se nehýbal, pak ji zvedl a krátce přikývl. "Dobře," pronesla dlouze žena. Lehce tleskla rukama a ukázala na jedny z dveří vedoucí z místnosti. "Můžeš jít. Zasloužíš si to," dodala nakonec.
Muž se zvedl ze židle. Chvíli prostě stál a rozhlížel se kolem. Přejel očima přes ostatní, kteří tu s ním seděli. Během toho dlouhého rozhovoru na ně zapomněl. Teď mu připadali hrozně zajímaví. Prohlížel si plavovlasou ženu, která seděla proti němu. Krátce mu opětovala pohled, potom se znovu zadívala na špičky svých bot. Mladík se pootočil a spatřil staršího muže, který na židli seděl zachumlán ve velkém vlnitém kabátu. Nevzhlédl k němu. Díval se na své staré vrásčité prsty. Mladík se naposledy podíval na oba přítomné, potom upřel pohled na ženu. Ta se usmála a přikývla. Znovu mu rukou ukázala na dveře. Mladík udělal pár rázných kroků a už byl u nich. Otevřel je a v tu chvíli naplnilo místnost přívětivé laskavé světlo. Naposledy se otočil a pak dveřmi prošel. Ty se za ním tiše zavřely.
"Tak a teď vy," žena se otočila k plavovlásce, stále se usmívala.
"Jsem doktorka. Není na tom nic zajímavého..." odpověděla jí.
"Myslíš? Pleteš se. Vždyť jsi zachránila alespoň desítky životů. Vím to. Ty to také víš. Nemusíš na nic čekat. Ty můžeš projít rovnou dál..." řekla žena.
"A co se vlastně stalo?" zeptala se doktorka.
"Srazilo tě auto. Je to vlastně docela ironie, že ty jsi pomohla tolika lidem, ale nikdo už nedokázal pomoct tobě. Myslím, že i ty si to tu zasloužíš. Můžeš jít dál," žena domluvila a znovu ukázala na dveře. Doktorka pomalu vstala, pohlédla na zbývajícího starce, potom na ženu a udělala pár kroků ke dveřím. Když je otevřela, znovu se objevilo to nádherné světlo. Prošla a dveře se za ní opět tiše zaklaply.
"Zbyl jsi tu už jen ty," pronesla žena směrem ke starci. Ten se ještě víc zachumlal do kabátu a pozvedl k ní oči.
"Já ale nedokázal nic, jako ti dva přede mnou..."
"Ne? A kdo tedy tenkrát zachránil toho chlapce ze skladiště. Víš sám, že díky tomu našel smysl života. Slyšel jsi ho. Zdá se ti záchrana života málo?" odvětila žena.
"To ne, ale moc jsem mu ho nezachránil, jestli to, co jsi mu řekla, je pravda. Vždyť umřel kvůli mně..."
"Nemusel. Rozhodl se tak. Stejně jako ty jsi nemusel jít pro něj do toho ohně. O to jde - měli jste oba na výběr a oba jste si vybrali," snažila se ho přesvědčit žena.
Chvíli nikdo z nich nic neříkal. Muž vstal a popošel k oknu. Opřel se o něj a díval se ven. Viděl však stále jen modré nebe. Přemýšlel. Nevěřil tomu.
"Víte, když jsem odešel z armády," začal rozvážně, "nevěděl jsem, co mám dál dělat. Zkoušel jsem psát. Vážně, napsal jsem několik knížek a povídek. Nebyly v nich žádné přitroublé románky, jako četla moje žena. Milovala romány z červené knihovny, dokonce i telenovely..." na chvíli se odmlčel. Zavzpomínal na svou ženu a pokračoval: "Myslel jsem, že v tom, co píšu, je pravda. Nepsal jsem o určitých postavách. Pokaždé jsem nechával čtenáře, aby zjistili sami, co jim chci říct. Nikdy jsem nenapsal nic jasného - jak říkávala moje manželka. Ona tomu nerozuměla. Nedokázala mě pochopit. Věřil jsem, že ostatní tomu porozumí, že jim tak předám nějaký kousek sebe. Zmýlil jsem se. Nebylo tomu tak. Přestal jsem se vším. Zanedlouho potom moje žena zemřela a já se hodně změnil. Přestal jsem věřit, že existuje něco víc. Pochyboval jsem o tom, že můj život má smysl. Stejně tak pochybuji i teď. Skončil jsem díky tomu na ulici. Tak proč jsem tady?" zakončil muž své vyprávění otázkou.
"Stejně jako ostatní - zasloužíš si to," odpověděla mu krátce žena.
"Za co?"
"Tak abys věděl, několik lidí, co četli tvá díla, se nad nimi zapřemýšlelo. I oni se nad tím pozastavili, někteří tu pravdu dokázali najít. Nepodceňuj se. Viděl jsi přece i toho mladíka, vážil si tě, měl k tobě obrovskou úctu. Nepoznal jsi to?" zeptala se žena.
Muž zavrtěl hlavou: "O to přeci vůbec nejde."
"A co tedy chceš? Ty nechceš projít dál? Chceš se vrátit?"
Muž dlouhou chvíli nepromluvil. Až potom velice jistě pronesl: "Nemůžu tam jít, když věřím, že si to nezasloužím. To přeci nejde. Tohle je zvláštní místo. Nutí člověka říkat a cítit pravdu. Nemohu dál. Mohu tedy zpátky?"
"Pokud si to opravdu přeješ, tak samozřejmě. Nikdo tě nemůže nutit být tady. Ale musím tě varovat. Podruhé už se ti možná nepoštěstí dostat se sem. Jsi k sobě velmi tvrdý. Snad jsem se ještě nesetkala s nikým, kdo by měl tak pevnou vůli. Takže pokud ses rozhodl, můžeš odejít a žít," domluvila žena. Ukázala rukou na dveře, které byly proti těm, jimiž odešli voják a lékařka. Muž se k nim vydal. Několik kroků před nimi se však zastavil.
"Uvidíme se ještě někdy?" zeptal se ženy, která se za ním dívala. Nesmála se, tvářila se velmi vážně. Když promluvila, na její tváři se objevil slabý skoro neznatelný úsměv. "Záleží na tobě. Ano - snad." To slovo zůstalo viset ve vzduchu a pravda, o níž se muž předtím zmínil a která se teď objevila v tom slově, naplnila vše kolem.
"Snad," zopakoval tiše muž a otevřel dveře. Za nimi spatřil neproniknutelnou modř. Odešel a dveře se za ním zavřely. Odnesl si s sebou však i část toho, co tu našel - kousek pravdy.
"Lékaři dnes dokázali opravdový zázrak. Zachránili totiž sedmdesátiletého muže, který byl zasažen kulkou přímo do srdce při přepadení hlavní městské banky. V přestřelce bohužel zemřel mladý vojín, který se pokusil starce zachránit. Střelec při útěku autem srazil ženu, která se mu připletla do cesty. Tato žena, shodou okolností doktorka, svým zraněním podlehla," psali ten den v novinách.

Tak co? Vidíš, jak moc mě setkání s Tebou, Tvá slova a myšlenky dokázaly povzbudit? Vím, že mi to málokdo uvěří, ale v jistém slova smyslu jsi mě zachránil. Protože měsíc po návratu do své rodné vlasti jsem začala mít velké problémy. Doma jsem se hádala s rodiči, kamarádů ve škole a ostatních přátel jsem si nevážila, nechávala jsem si ubližovat od Něj. Takhle to se mnou bylo asi dva měsíce. Během nich jsem nic nedělala, jen seděla doma na posteli a přemýšlela. Vlastně pořád jsem brečela. Někdy proto, že jsem se (Ho) bála, jindy proto, že smutek uvnitř mne byl krutý a rozprostíral se už téměř všude. Hlavně jsem se cítila sama. Stýskalo se mi po chvílích, které jsem zažila s tou silou, kterou jsem díky Tobě objevila. Kam se poděla? Nevím, kdy se vytratila, ale muselo to být někdy v době, kdy jsem přestala doufat. Jak se říká: Zoufalé časy potřebují zoufalá rozhodnutí. A zoufalství ve mne už dávno přesáhlo jakousi únosnou mez. Přiznám se, párkrát jsem si pořezala zápěstí. Ta bolest mi na chvíli přinesla úlevu, ale ne na dlouho. Jelikož jsem opravdu srab, bylo mi jasné, že dál to už nepřichází v úvahu. Nechala jsem toho. Objevila jsem totiž novou metodu, jak nechat to zlé uvnitř mne vyplynout ven. Začala jsem psát. Bylo to nádherné. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale opravdu - bylo to nádherné, psát. Mohla jsem si vytvářet vlastní příběhy, v nichž si lidé neubližovali a měli se rádi. Byly to příběhy, kde nechyběla úcta k druhým, ochota pomoci, odvaha. Všechny byly spojeny jakousi neviditelnou tajemnou nitkou, která mi připomínala tu sílu, po níž jsem dychtila.
Pak to přišlo. Pak nastal ten zlomový okamžik, kdy se to všechno mělo změnit. Stalo se tak ve chvíli, kdy On našel mé práce. Přečetl si jen některé, což mu nejspíš stačilo. Když jsem našla sešit, do něhož jsem si všechno pečlivě zakládala, většina listů byla vytrhána. Zůstalo mi jich jen pár...

Bludiště, ticho, ale kudy dál? Doleva, doprava nebo snad rovně? Zmatený muž bloudí v tom obrovském bludišti světa. Ono bludiště samo o sobě není tak složité, jen ten chudák ne a ne najít cestu ven. Vlastně už to dávno vzdal, už jen chodí dokola. Pokaždé zahne doprava, přestože ví, že půjde-li cestou vpravo, za pár minut nebo možná hodin bude zase na stejném místě.
Ptáte se proč teda nejde doleva? Jenže on odpověď na tuto otázku nezná. Snad se bojí, co by bylo, kdyby se vydal tou pro něj neznámou cestou. Co když tam na něj čeká jen další překážka. On už se nechce znovu rozhodovat, jestli vlevo nebo vpravo. Zkoušel to už mockrát a pokaždé se to nějak nepovedlo. A to hrozné ticho všude kolem...
Ale pozor! Zaslechl kroky, cizí kroky. Zaposlouchá se co ticha toho spletitého bludiště. A opravdu. Slyší kroky! Neváhá a jde po zvuku. Doleva, rovně, znovu doleva, doprava...
Náhle proti němu stojí jeho přítel, kterého už rok a půl neviděl. Vlastně, rok a půl už tu tak bloudí. Přítel na svých rtech vykouzlí úsměv, podává mu ruku a říká: "Pojď se mnou, pomohu ti ven." A náhle onen muž, co tak dlouho bloudil tím spletitým bludištěm, je opět mezi lidmi. Ticho vystřídal smích jeho přítele. A ten zvonivý tón toho jeho "ha ha ha" jako by zahnal tu dlouho dobu strávenou blouděním. Vždyť stačilo jen se zasmát...

Druhá půlka stránky chyběla. Přesně takhle jsem se cítila. Uvězněná uprostřed nekonečného bludiště, kde existovala jen samota, smutek. Chodila jsem stále dokola, protože jsem neměla odvahu a sílu zkusit to jinudy. Vzdala jsem se. Už jsem v nic nedoufala. Avšak i já jsem začínala slyšet ty kroky, které mě měly vyvést ven...
Při pohledu na ty potrhané stránky, vyrvané listy, rozbité desky se mi srdce sevřelo žalem. Veškerá moje práce, snažení a láska k umění byla roztrhána na kousky. Má přání, která tolik toužila být vyslyšena, teď ležela na kouskách pomačkaného papíru. Myšlenky, které toužily zůstat skryty uvnitř tolika slov a které zároveň chtěly být jednou pochopeny, se rozplynuly. Bylo to, jako by se část mne rozplynula s nimi. Zase se vrátil ten smutek, zášť...
Seděla na zemi a zády se opírala o plot. Bylo krásně. Slunce začínalo pomalinku příjemně hřát. Ale zatím opravdu jen jemně. Jako by se jeho paprsky opět probouzely z dob, kdy se jejich síla skrývala za bílým závojem velkých a chladných mraků. Až teď si uvědomovaly, že je jaro. Čas vstávat, čas žít. Ale přesto to bylo ráno tak trochu melancholické, tak trochu neúplné. Provázky slunečního svitu čarovaly různé a zmatené obrazce a stíny po hladině potoka, tkaly jakousi podivnou pavučinu. Ale něco tam chybělo. Snad rozum a jeho pevná ruka nad tím zmateným tancem stínů, nebo snad příze pro dokonalou práci. Bylo to, jako by se malíř teprve rozhodoval, jaké zvolí barvy pro svůj obraz. Tu se mu na plátně objevila příjemná souhra teplých barev, oranžové, červené, žluté. Jinde se odehrával souboj dvou temných studených odstínů. Ale přesto nakonec nad celým dílem zavládl řád, a s ním i mír. To se slunce právě rozhodlo rozzářit dnešní den a ukázat nám tak všechna úskalí, ale i krásy našeho světa. Jeho paprsky se nabízely, že nás zavedou úplně kamkoliv.
Ta dívka, sedící uprostřed celé té krásy probouzející se jarní přírody, si ničeho nevšímala. Její oči se upíraly na displej mobilního telefonu a četly jednu zprávu za druhou. Její prsty též stereotypně mačkaly tlačítka klávesnice a ani si neuvědomovaly, kolik báječných věcí by našly třeba jen deset centimetrů od toho proklatého tlačítka "poslat / otevřít". Jak je ta moderní komunikace zničující. Snažíme se pomocí ní spojit se světem, ale přitom se vzdalujeme. Lidé, co s námi žijí, nás vidí jen mačkat textovky nebo sedět u internetu. A my na ně nemáme čas. Vzdalujeme se jak jim, tak i těm se kterými si píšeme, protože na nich nic nepoznáme. Nevidíme jejich výraz, když čtou řádky, které jsme my ještě před sekundou sesmolili, žádné jiskřičky v očích na znamení, že je naše zpráva potěšila. O tolik přicházíme. I ta dívka, co seděla uprostřed jednoduchého, prostého světa přírody, se vzdalovala. Inu, jak řekl Martin Heidegger: "Technika překonala velké vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost."
Vzpomněla jsem si, jak jsem vždycky ráno vyběhla z domu na louku u potoka a válela se tam s kamarády v trávě, jindy jsem vytáhla svého králíka Ferdu a nechávala ho napást, někdy jsem jen seděla na zemi v trávě, s kocourem na klíně, a přemýšlela. Sedávala jsme úplně na stejném místě jako tahle holka, jen se mnou vždycky byli přátelé, ať už fyzicky nebo jen v mých myšlenkách. Moje oči byly tenkrát šťastné a svítily v nich malé jiskřičky radosti. Radosti z čeho? To jsem přece tenkrát nemohla vědět. Jen jsem se cítila skvěle, věřila jsem světu kolem sebe, nadšeně jsem očekávala každý jeho nový den. Dnes vím, co mi vnutilo ten vtíravý neodmítnutelný pocit štěstí. Byla jsem prostě doma, s lidmi, kteří mě měli rádi a které jsem milovala. Měla jsem je tak na blízku, že nemohly existovat starosti, že bych je třeba nemohla vidět, že by mi nepomohli. Cítila jsem se v bezpečí. Vždyť kdybych potřebovala pomoct, stačilo jen vyběhnout pár schodů k domu...
Kdežto tahle dívka, ačkoliv seděla na stejném místě a dokonce i vypadala jako já, byla někým jiným. Ona na nic nemyslela, jen tupě zírala do toho displeje, psala si s nějakým mladíkem a myslela si, že je to dobře - dávat se dohromady "po mobilu". Přesto byly její oči jiné, smutné nebo spíš lhostejné. Ústa, i když se usmívala, už začínala šeptat prosbu o pomoc. Ano, zatím jen šeptala, a to tak potichu, že jsem to mohla slyšet jen já, ale přece. Vlastně jako by i ty oči, co se zdály být tak lhostejné, křičely to samé. Ano, křičely, mohly si to dovolit, protože dnes už se do očí dívají jen blázni, co chtějí poznat pravdu v těch druhých. Ve skutečnosti to nebyla ústa, nebyly to ani oči, kdo tady žádal o spásu. Bylo to její srdce. Volalo na ní, ale ona ho nechtěla slyšet, tak ho prostě neslyšela. Dál civěla na mobil a nic neslyšela, ani zpěv ptáků, ani vlastní srdce. A tak bohužel ji už neslyšel nikdo volat, nikdo nepřispěchal, aby ji zachránil. Bylo to hlavně tím, že ona nechtěla slyšet sama sebe, bránila se. Mohla vyběhnout těch pár schodů, které by ji zavedly do jistoty, kde vždycky našla, co hledala. Ať už to bylo cokoliv. Třeba jen tužka a papír na kreslení, nebo snad přátelé. Vždycky tam byli a budou. Věděla, že tam jsou i v tu chvíli, ale nechtěla jejich pomoc. Namlouvala si, že ji nepotřebuje. To bylo poprvé, co se vzdálila. Jak těm lidem, tak té jistotě, tak i tomu bezpečí. Poprvé, co nevyběhla ty schody. Všechno se začalo vytrácet. A její srdce nepřestávalo volat. Tak bolestně a prosebně, jak to dokáže jen ono...
Chtěla jsem jí vytrhnout ten mobil z ruky, zahodit ho a ukázat jí všechno krásné, co může vidět kolem sebe. Otevřít jí oči. A s nimi třeba i to srdce. Jen ať vykřikne, co jej trápí, ať to sdělí celému světu. Pak už té holce nic nezabrání, aby uslyšela. A proto jsem jí chtěla ukázat všechno. Ten příjemný klid dění kolem ní, tu harmonii; a taky ten chaos uvnitř jí. Chtěla jsem, aby na chvíli přemýšlela, uvažovala, ale nešlo to. Věděla jsem, že ve svých myšlenkách není sama. Byl tam ještě někdo. Směle se tam vkradl a zatím se jen rozhlížel, co by jí vzal. Chtěla jsem ji varovat, ale nemohla jsem. Něco nás rozdělilo, teda spíš někdo...

Plakala jsem, když jsem dočetla. Slzy mne studily na obličeji. Smutně a tiše dopadaly na papír. Zapálila jsem svíčku. Dívala jsem se do jejího plamene. Věděla jsem, že teď nemohu jen tak odejít od těch pošramocených stránek. Cítila jsem se stejně jako ony. Ublížená, roztrhaná na kousky a zahanbená.
Listovala jsem tím, co zbylo. Srdce mi svíral žal a úzkost. Mezi popsanými cáry jsem našla založený kousek čtverečkovaného papíru. Hned, jak jsem ho uviděla, srdce mi poskočilo. Byl pokreslen několika čárami, které tvořily nesmyslné obrazce. To jak jsme spolu při zpáteční cestě hráli "Území". Pamatuješ? Zavřela jsem oči. Proud slz se zastavil. Na okamžik jsem znovu pocítila to štěstí, které mě po celou dobu Tvé přítomnosti naplňovalo. Opatrně jsem se usmála. Vypadalo to, jako by se právě stalo něco neskutečného. Mé rty se nejspíš za tak dlouhou dobu odvykly usmívat. Proto se zkřivily jen do jakéhosi mírného šklebu. Ale mé oči se pod zavřenými víčky smály. Ani jsem je nemusela otevřít, abych viděla těch pár čísel, která jsi napsal tužkou podél pravého okraje papíru. Ach ano, Tvé telefonní číslo. Vzpomínám. Strašně se mi líbilo, jak jsi psal osmičku...
Uctivě odkládám papír k ostatním, na hromádku mých největších pokladů. Jemně ho pohladím prsty. Znamená pro mne něco víc. Připomíná mi Tebe. A zase přemýšlím o té síle. Vlastně nepřemýšlím. Jen se dívám do plamene hořící svíčky. Jak se zmítá v sebemenším závanu mého dechu. Jak je křehký. Věčné světlo? Možná. Ale není to to, co právě hoří na zemi přede mnou. Je to to světlo mně...

Svist křídel, pomalý rozvážný ptačí let. Mohla to být snad holubice, ale bylo na ní něco zvláštního. Byla totiž neuvěřitelně čistě bílá. Její okouzlující nevinnost zářila všude kolem. Jako by za ní v místech, kterými prolétla zůstávala třpytící se stříbrná stuha. Ta protkala okolní svět něčím, co by mnozí básníci nazvali mírem či láskou. Nevím, co to bylo, ale uklidňovalo mě to. Holubice se usadila na protějším břehu malé říčky, která si tudy svérázně razila cestu, a zmizela mi z očí.
Chvíli se nic nedělo. Záře se rozplynula, přesto tu však bylo cítit něco výjimečného. Když jsem se pečlivě zahleděla na hladinu protékajícího potoka, mohla jsem spatřit slabé stříbrné záblesky. Vypadalo to, jako by po hladině tančily tenké paprsky onoho světla.
Pak se na protějším břehu objevil malý chlapec. Byl plavovlasý s kulatým obličejem. I na tu dálku jsem mohla rozeznat jeho krátké nohy, malé prstíky a dokonce i kulatý nosík. Ale pak mě v jeho dětské tváři něco zarazilo - v očích se mu totiž třpytily slzy. Chtěla jsem vědět, co se tomu chlapci stalo, a tak jsem na něj zamávala. Nevšiml si mě. Sedl si do trávy a vypadalo to, jako by si s někým povídal. Nikdo s ním však nebyl. Nějakou dobu tak seděl, pak se zeširoka usmál. Znovu jsem pocítila onu nevysvětlitelnou sílu, která snad pramenila právě z toho dětského úsměvu. Chlapec vyskočil, zatočil se kolem dokola, jak to malé děti dělávají, když se cítí spokojeně a v bezpečí. Potom se rozeběhl dál po břehu a zmizel mi z očí.
To, co se dělo pak, jsem nechápala. Zničehonic se na protějším břehu objevila mladá žena. V rukou držela nějakou obálku. Odhrnula si své dlouhé tmavé vlasy z očí, posadila se na stejné místo jako předtím chlapec a začala něco povídat. Pochvíli se na jejích rtech rozzářil uklidněný úsměv, žena se zvedla a zmizela, stejně jako chlapec. Po ní přicházeli další lidé. Muž s plnovousem a dobráckým výrazem ve tváři, dívka s krátkými světlými vlasy, stařena opírající se o svoji dřevěnou hůl, malá holčička s copánky, další muž, který s velkou vážností vedl za ruku mladou ženu, a za nimi další a další. Všichni přišli, posadili se, usmáli a zase odešli.
S každým úsměvem se znovu a znovu rozzářilo ono bílé světlo. Proniklo až ke mně, ale když jsem chtěla zjistit, co se v něm skrývá, zmizelo. Všimla jsem si, že jak ti lidé odcházeli, část toho světla je následovala. Nebylo to vlastně ani tak světlo, spíš nějaká velká a nepochopitelná síla, která se pouze schovala do těch stříbřitých paprsků. Takže část té síly vždy doprovázela toho, kdo odcházel, a jsem si jistá, že nebyla kolem toho člověka, nýbrž v něm.
Přes to všechno mě na tom všem něco zaráželo. Lidé na protějším břehu totiž dělali pořád to samé. S utrápeným výrazem, i když u některých se v obličejích dalo vyčíst i jakési očekávání či prosba, přišli, usedli do trávy na teď již viditelný malý kruh, otvírali ústa, jako by si s někým povídali, pak se usmáli a zmizeli. I když jsem stála na protějším břehu přímo proti nim, nikdo z nich si mne nevšiml. Snad mě vidět nechtěli, snad nemohli.
Slunce už začínalo pomalu zapadat za panorama blízkých hor. V tomtéž okamžiku se kolem mihl černý plášť královny Noci a ta začala pomalu rozprostírat své temné síly utichající přírodou. Právě v tu chvíli ke mně ona zářící síla pronikla ještě víc. Upoutala mě natolik, že jsem se rozhodla zjistit, co se v ní skrývá a co představuje. Přebrodila jsem mělkou říčku, jejíž voda přívětivě chladila. Stanula jsem pak uprostřed oslepující záře. Musela jsem přimhouřit oči, ale stejně to ničemu nepomohlo.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se. Pak jsem si uvědomila, jak hloupě ta otázka zněla. Přesto se pak stalo něco, co bych mohla považovat jako jakousi odpověď. Světlo, které mnou pronikalo ještě zesílilo. Pak se mi vybavily ty nejhorší vzpomínky, na než jsem se snažila zapomenout. Připadalo mi to jako rána pod pás, nic takového jsem od té čisté záře neočekávala. Před očima se mi přehrávaly všechny ty události jako nějaký němý, pomatený a hodně krutý film.
"Proč?" vyklouzla mi z úst další otázka. Tentokrát jsem zaslechla klidný melodický hlas, který ke mně donášel slova nějaké neznámé písně. Nerozuměla jsem jim, snad byla v jazyce, který jsem neznala, nebo ani žádný smysl neměla. A v tu chvíli se onen film změnil. Ke každé samostatné vzpomínce se přiřadilo něco jako vysvětlení a s ním pak i pochopení. A já jim opravdu najednou porozuměla. Uklidnilo mě to. Přesto jsem se nad tou ironií musela pousmát. A v tu chvíli jsem ucítila, jak se ze mě světlo pomalu vytrácí a rozbíhá se do okolního světa. Nezůstalo po něm však prázdno. Přetrval tam krásný pocit smíření a klidu.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se znovu. Věděla jsem, že tentokrát to není tak hloupá otázka, jako mi to připadalo na začátku. "Říkej mi, jak chceš. Každý mě nazývá jinak, podle toho, v co věří. Když jsem tě spatřila, vypadalo to, ty nevěříš v nic. Nemohu tedy čekat, že mě uvidíš jako anděla, možná ani nevidíš moji moudrost. Ale snad jsi teď něco cítila. Doufám, že ti to dá sílu do budoucna, třeba časem najdeš něco, čemu budeš moct věřit. Nebo spíš zjistíš a pochopíš, že to něco už existuje. Jde jen o to tomu porozumět."
Věděla jsem, že ten hlas má pravdu. A také jsem věděla, co bude následovat. Zvedla jsem se z vyseděného kruhu v trávě a pomalým krokem vyrazila podél břehu. Přemýšlela jsem nad tím, co jsem vyslechla. Tušila jsem, že musím jít dál a hledat, přesně tak, jak řekl ten hlas. Ale zároveň jsem věděla, že nic nenajdu, ani nemám co najít, prostě mám jen hledat. O to jde, o tu naději, že se mi to přeci jen jednou podaří. Myslím, že to, co hledám, mám už dávno před sebou, možná vedle sebe, ale nevidím to. Tak to nejspíš bude...
Světlo zářící za mnou postupně sláblo. Stihla jsem se ještě ohlédnout, abych spatřila bílou holubici protínající okolní tmu oslnivou září, která pramenila v její čistotě, moudrosti a pravdě. Spolu s posledním paprskem zapadajícího slunce zmizela za hřebenem nedalekých hor.

Věřím? Možná... Snad... Ano, věřím. Věřím ve světlo.
Svíčka dohořívá, její plamen slábne. Světlo se vytrácí. Kam se podělo? Necítím ho. Vrať se, prosím. Tma pohlcuje vše kolem. Znovu se dobývá i do mého nitra, kde bourá onu nádhernou klenbu, kterou si tam světlo předtím vystavělo. "Prosím, vrať se," zašeptám, když oheň skutečně uhasne.

Jednoho listopadového dne večer jsem procházela parkem. Na tváři mi zářil úsměv, neboť jsem před chvílí potkala Tvého tátu, fakt jste si hodně podobní. Pomalu se začínalo stmívat. Kráčela jsem ztichlou cestou, zahloubána do svých myšlenek.
"Zase myslíš na něj, co?" ozval se Jeho hlas. Zastoupil mi cestu. "Píšete si? Scházíte se? Jo?"
"Uklidni se, prosím tě..."
"Tak ukaž... Dělej, dej sem mobil, jestli nelžeš a nemáš co skrývat," pokračoval a povalil mě na zem.
"Pusť mě!" začala jsem křičet.
Prohrabal mi tašku, až konečně našel, co hledal. Jednou rukou zuřivě mlátil do klávesnice přístroje, druhou mě držel u země.
"Není tu od něj ani jedna zpráva..." podivil se. Jasně, že ne, vždyť mi taky nepíše.
Konečně se ze mě zvedl. Vydrápala jsem se na nohy a podívala se na něj. Vypadal hrozně. Nemluvím o vzhledu. Z jeho osoby sálala žárlivost, zlost a zuřivost.
"Ale máš ho v seznamu!" vykřikl, jako by právě přišel na nějakou strašnou věc. "Ty ho máš v seznamu! Ty mrcho!" S telefonem třískl o zem, od té doby mi pořádně nesedí zadní kryt. Od té doby se Ho bojím, Jeho a taky tmy...
Druhý den jsem vstávala s podlitinou na tváři. I přesto, co udělal, mi Ho bylo líto. I v té chvíli jsem Ho měla ráda. Uvědomovala jsem si to. Hodinu jsem strávila před zrcadlem, abych alespoň částečně zakryla, co se dalo. Ve škole jsem pak vyprávěla, jak jsem se v noci bouchla o noční stolek. Sylva se na mě dívala a tušila. Aby mi pomohla předejít nemilým otázkám, začala vyprávět vtip:
"Víte, co se stane, když ženská spadne z koně? Rozbije si hlavu o noční stolek."
Naštěstí tím poveselila společnost a nadhodila tak nové téma rozhovoru - začalo se vymýšlet, čí byl ten kůň, na němž jsem jezdila. Všichni se bavili, takže jsem mohla vyklouznout na chodbu, kde jsem se svalila do křesla a zakryla si obličej dlaněmi. Snad pět minut jsem takhle nehybně seděla.
"To nebyl kůň, že?" slyším hlas nejpřísnějšího učitele na škole. Je to takový ten typ tyrana, před jehož hodinou jste nervózní, klepete se strachy. I jeho obvyklá mluva byla tak nějak strach nahánějící. Proto jsem v první chvíli vůbec nepředpokládala, že mluví ke mně.
"Slečno...?" povídá ještě jednou a dřepne si přede mnou na zem.
Až v tu chvíli ho vezmu na vědomí. Teda spíš se ho leknu. Úplně nadskočím, když si uvědomím, že ten člověk v bílém plášti přede mnou mě předevčírem seřval za mé neznalosti v oboru informatiky.. Co může chtít?
"Ano, pane profesore?" zeptám se opatrně.
"Jste v pořádku?" chce vědět. Kývám hlavou, jako že ano. Ve skutečnosti to tak samozřejmě není. Asi to tuší i on...
"Víte, že jsou tady učitelé, kteří vám mohou pomoci, kdykoli je o to požádáte...? Tak dobře..." Tak trochu nechápavě zavrtí hlavou, zvedne se ze země a odchází. Pak se však otočí a napomene mne: "Před minutou zvonilo, slečno. Podle školního řádu máte být dávno ve třídě." Usměje se a zmizí, neboť i on má jistě být někde u chudáčků nedočkavých studentů.
Celou další hodinu uvažuji o tom, co mi poradil. Vůbec nedávám pozor. Dospěji k rozhodnutí, že nikomu nic neřeknu. Pod podmínkou, že se to nebude opakovat. Z přemýšlení mě vyruší Dvoři, když nečekaně vykřikne:
"Páčko (= paní učitelko), odmocnina ze dvou krát odmocnina ze dvou jsou přece dvě odmocniny ze dvou, ne?"

Celý týden se nic nestalo. Všechno se vrátilo k normálu. Až na to, že s Ním jsem nekomunikovala a On nekomunikoval se mnou. Začínala jsem naivně doufat, že je po všem, že už se nic opakovat nebude. Prostě konec... Avšak pak jsme se setkali.Vracela jsem se domu z nějakého koncertu a On na mě čekal. Zase mi zastoupil cestu. Otočila jsem se a chtěla odejít.
"Počkej, prosím. Je mi fakt líto, co jsem ti udělal," řekl.
Zastavila jsem se a váhala.
"Můžeme si o tom promluvit?" zeptal se. A tak jsme se šli projít. Nějakou chvíli nikdo z nás nepromluvil.
"Mě to fakt strašně moc mrzí. Udělal jsem chybu. Můžeš mi to odpustit? Prosím..." snažil se o mírný tón hlasu, ale zaznívala v něm i potlačovaná zlost. Mlčela jsem.
"Posloucháš mě vůbec? Hej... Ještě pořád seš moje holka, tak se nechovej, jako bych neexistoval! Slyšíš?" Stoupl si přede mě, rukama mě chytl za ramena a začal se mnou třást.
"Pusť mě, prosím tě..." žádám ho.
Poslechne. Jeho ruce však vyhledají ty moje. Sevře je jednou rukou k sobě, druhou pohladí mou tvář. Cukám se, ale nemohu se z jeho sevření dostat. Líbá mě.
"Nech mě! Sakra, pusť mě! Jdi pryč!" řvu na něj. Konečně! Ustoupím od něj na několik kroků.
"Fajn, tak já tě nechám, ale do tejdne na mě sáhneš. Dáš mi ruku, pusu a tak... Jinak fakt nevim, proč s tebou dál bejt... Je ti to jasný?!" říká.
"Tak to ani náhodou," prohlásím. Pak jsem se otočila a utíkala pryč. S kytarou na zádech se běželo sice trošku blbě, ale bylo to nutné. Jenže On mě pronásledoval. Doběhl mě a strhl k zemi...
Podobných situací se událo strašně moc. Už ani nevím, které z nich se mi zdály a které se opravdu staly. Přesto to byla zásoba mých největších nočních můr. Každou noc jsem běžela tmou za světlem, jež jsem neviděla. Každou noc mě pronásledoval On. Někdy se smál, jindy držel nůž. A pak jsem padala, do neznáma. V tu chvíli jsem se vždycky probudila. Avšak něco mi po těch nočních můrách zbylo. Pár jizev na nohou a vědomí nesnesitelné bolesti, jakou může způsobit jen chladná a ostrá čepel nože.
Potřebovala jsem se z toho dostat. Potřebovala jsem pomoc. Už jsem to zkrátka musela někomu říct. Jen jsem nevěděla komu. Rodiče nepřicházeli v úvahu, neboť by se všechno jedině zkomplikovalo. Kamarádům ze školy? To také ne, vždyť On chodí do toho samého ústavu. Samozřejmě moje myšlenky v první řadě zamířily k Tobě. Dlouho jsem o tom přemýšlela, dokonce jsem se ti párkrát odhodlala napsat, ale ne všechno. Moc Tě neznám, nevím, jak by ses zachoval. Důvodů bylo hodně, proč jsem požádala o pomoc někoho jiného.
Ten někdo se jmenoval Radek. Zavolala jsem mu. Během deseti minut, které jsem bezradně probrečela, pochopil, že přijet opravdu musí. Neváhal, sedl do auta a slíbil, že za hodinu je u mě. Měli jsme se sejít v čajovně, kam jsem se ihned vypravila. Usadila jsem se v takovém tom zastrčeném koutě a čekala.
"Dobrý den, slečno. Tady si vyberte, co je vám libo. Až mi budete chtít své přání sdělit, zazvoňte tímto zvonečkem. Když se na něj pozorně podíváte, všimnete si, že zespod je napsáno jisté telefonní číslo. Takhle to u nás funguje," mrkne na mě "číšník", kterého v naší skupince přátel čaje označujeme pod pojmem "čajník". Hned se cítím lépe...
Objednám si salep (no, asi tak věrným milovníkem čaje nejsem) a chalvu. Sedím a popíjím. Je mi nečekaně dobře. Už se těším, až Radek přijede. Vzpomínám na něj...
Je to ještě mladý člověk, ani ne třicetiletý. Bydlel nedaleko od nás, když jsme ještě žili v Táboře. Patří k mým dobrým přátelům, kteří mě ještě nikdy nezklamali. Měl pro můj život obrovský význam, protože to on mě naučil spoustě věcí. Nejraději vzpomínám na to, jak jsem s ním klidně vydržela hodinu sedět na lavičce u potoka a mlčet. Přesto jsem si s ním tak nějak povídala. Měla jsem díky němu blízko k přírodě, zvířatům, vlastně i lidem. Učil mě, jak se mám ke světu kolem mě chovat. Byl to vlastně můj první učitel. Říkal, ať zdravím lidi, které znám, i když si s nimi třeba nemám co říct, je to slušnost. Říkal, ať se dívám lidem do očí, pokud chci zjistit jací opravdu jsou. Radil mi, abych se nebála používat slovíčko "děkuji" vždy, když to budu chtít udělat, nemusím prý k tomu mít důvod. Radil mi, ať se naučím odpouštět. A já se tak chovala. Celý život jsem se tak chovala. Avšak teď v té čajovně jsem si uvědomila, že už taková nejsem. Že jsem na Radka nějak zapomněla. Kam se poděl? A kde je vlastně teď? Už by tu měl dávno být...

To nemůže být pravda! Ne, prosím, jen to ne. On nemohl odejít. Vždycky mi pomohl. Nemohl mě opustit. Ne! Radku, kde jsi?
Už zase sedím v koutě svého pokoje. Je tu nečekané ticho, prázdno. Nechápu nic z toho, co se teď děje. Nemám sílu dál přemýšlet, dál se dívat do tmy, ani dál dýchat. Připadám si jako mrtvá. Mé oči už nemají sílu ronit slzy, rty už nevidí důvod proč naříkat, srdce je mrtvé, bez citu.
V ruce držím útržek z novin, již pět dní starý. Je ušmudlaný, jak ho neustále svírám v dlaních. Nechci znova číst ty řádky, na nichž je napsána ona nepopíratelná pravda. Kéž by neexistovaly. Všechno se stalo kvůli mně. Za všechno můžu já...
Tragická nehoda se včera stala na silnici E55 nedaleko Veselí nad Lužnicí.
Mladý řidič (29 let) na kluzké vozovce nezvládl řízení a naboural do stromů podél silnice. Jeho automobil po chvíli explodoval. Řidič nehodu nepřežil...
Ne! Byla jsem přesvědčená, že se to netýká mého Radka. Avšak pravda na mě najednou dopadla celou svou vahou. Byl to on. Ten, kdo mi měl pomoci, kdo jel za mnou. Ten, kdo zemřel kvůli mně. Můžu za to. Je to moje vina. Neměla jsem ho žádat, aby přijel. Neměla jsem ho prosit. Zemřel kvůli mně...
Tohle bolelo. Bylo to tak strašně kruté. Mrzí mě to, Radku. Promiň mi. Odpusť mi.
Kéž by ses mohl vrátit. Potřebovala jsem tě. Stojím nad tvým hrobem a v ruce držím čistě bílou růži. Stýská se mi. Chtěla bych tě ještě jednou naposledy obejmout. Proč si člověk uvědomí, co měl, až když to ztratí? Od té doby si vážím přátel, neboť vím, že mohou kdykoli odejít. Pokládám růži na hrob. Začíná sněžit. Avšak má růže září ještě víc než ty sněhové vločky. Rozumím...

O pár týdnů později jsem na Něj zase narazila. Tedy spíš On čekal na mě. Nevím, kam jsme to vlastně sklouzli. Pokaždé, když mě viděl, musel mi působit bolest. Já si z Něj na oplátku utahovala, ponižovala Ho. Teď všeho lituji. Nechápu, proč se to muselo stát. Prostě se to stalo. Alespoň budu vědět, že je opravdu velice podivné a alarmující, když si nekuřák zapálí. Avšak pokud se přiblíží víc jak na tři metry, je třeba začít křičet a utíkat. Nevěřil bys, jak strašně moc ten malinkatý žhavý konec cigarety pálí.
Proč jsem musela zažít tohle? Proč jsem musela projít zkouškou ohněm, abych si pak stejně nakonec uvědomila, že stále myslím na Tebe? Žádná terapie, kterou On zkoušel, žádná nemohla vystrnadit či snad zabít ten kousek mého srdce, jež patřil Tobě. Zázrak? Prokletí?
Teď si uvědomuji, že tohle všechno na mě vlastně nezanechalo nijak výrazné následky. Pravda, mé tělo je poseto jizvami a takovými malými bílými tečkami, přesně odpovídajícími průměru cigarety. Už dlouho však nic z toho nebolí. Nevyčítám Mu to. Jediné, co je jiné, je strach ze tmy a z lidí, cizích lidí, abych byla přesná. S tím už asi nic nenadělám...
Noci i dny po této zkušenosti jsem probrečela. Když jsem se pak konečně objevila ve škole, všichni po mě neklidně pokukovali. Sylva mi na záchodě vyhrnula rukávy od trika a zděsila se. Doslova mě dotáhla za jedním naším oblíbeným učitelem. Měla jsem jistotu, že pokud mu něco řeknu a nebudu chtít, aby to rozhlašoval dál, že mi poradí a nechá si to pro sebe. A tak se celou historku dozvěděl jeden profesor. I ten se zděsil, když spatřil mé ruce. Ale věděl, co dělat. Bylo třeba promluvit si s Jeho otcem. Ten určitě nevěděl, co se děje. Já na to sílu ani odvahu neměla, tak se toho sám okamžitě chopil. Jeho otec žasl. Nevěřil. Nazval mě lhářkou. Doufám, že se pak šel přesvědčit ke svému synovi. Doufám, že se dozvěděl pravdu.
Pak jsem přišla do třídy a kluci se zděsili mých očí. Krtek prohlásil:
"Ty jo, Petro. Ty buď strašně bulíš, nebo paříš, nebo hulíš. Ale prosím tě, nech toho. Vždyť máš úplně červený oči. To ti docela nesluší." Na tuhle větu nezapomenu.
Nikdy jsem vám to neřekla a asi ani nikdy neřeknu, ale mám vás ráda, kamarádi. Sami ani netušíte, jak moc jste mi pomohli. Ani Ty to netušíš. Ty jsi mi pomohl nejvíc. Díky tomu, že jsem stále doufala, že může být také něco čistého, skvělého, silného a pravdivého. Doufala jsem v to, že se třeba ještě uvidíme, že mi bude fajn. Jen to doufání a naděje stačilo. Proč jsem tak blbá? Muselo mi být jasné, že se nic takového nestane. Ale já jsem prostě stále doufala.

Jeho otec mi zavolal zpátky. Omluvil se. Ptal se, jak to chci řešit. Nevěděla jsem. Odpověď, že nijak, mu asi nestačila. Povídal, že On je na tom dost bídně. Proč prý mu neodpovídám na zprávy a nezvedám telefony?
"Už s Ním nechci mít nic společného." To ho značně rozčarovalo. Rozohnil se a očisťoval Jeho chování. Chápala jsem ho. Nemohl si připustit, že by jeho syn udělal chybu. Pak prohlásil, že On si neustále ubližuje. Jednou se předávkoval prášky a musela pro Něj přijet záchranka. Bylo mi z toho nanic. Bylo mi Ho líto. Věděla jsem, že to dělá kvůli mně. Ale nehodlala jsem Mu pomoci. Ať si to vyřeší sám. Přesto však jsem se bála, že si udělá něco vážného. Klepala jsem se strachy pokaždé, když mobil začal zvonil. Pak to na mě všechno dopadlo.
Tma, On, bolest, On.

A pak jsem se s Ním několik dnů neviděla, neodpovídala na zprávy, nezvedala telefony. Po celou dobu jsem trpěla. Seděla jsem sama ve svém pokoji, na zemi v koutě, rukama jsem objímala svá kolena. Dva metry ode mě neustále vibroval mobil. Přicházela jedna SMS za druhou. Přečetla jsem jen prvních pár, pak už jsem na to ani neměla sílu.
"Stojim na mostě. Zvedni to. Já tě varuju, zvedni to. Nebo skočim!!!" hlásala temná písmenka.
"Prosím, tak to alespoň zvedni. Nebo napiš, ať vim, že jsi v pořádku," říkala další zpráva.
Byla to záplava myšlenek, které potřebovaly ven. Děsily mne. I když občas zněly mírně a přívětivě. A tak plynuly hodiny a hodiny. Stále jsem seděla v koutě, skrčená a vystrašená. Začala se ke mně dobývat tma. Zaplavila už celý můj pokoj a celou moji mysl. Jen ten mobil na zemi nepřestával zeleně svítit. Ticho, zelené světlo kolem a tma ve mě. Zavřela jsem oči...
Po břehu řeky kráčel muž. Byl hodně mladý, tak kolem sedmnácti. Zastavil se u stromu a unaveně se opřel o jeho kmen. Chvíli tam jen tak stál. Pak prudce zvedl hlavu. Udeřil do toho stromu pěstí. Znovu a znovu. Potřeboval si někde vybít zlost. Cítila jsem bolest. Já byla ten strom. Bylo to mé tělo, na něž dopadaly jeho rány. Byly jako déšť, až na to, že pálily… Všechno jednou končí. I tohle skončilo. Mladík se svalil na zem a brečel. Byl to srdcervoucí pláč, nebo spíš řev. Pak už nebylo slyšet nic. Tmavá silueta zůstala nehybně ležet na zemi. Jen nepatrně se cukala, v jakési křeči. Pak se zvedla. Postavila se na nohy tak rychle, jak by to nikdo nečekal, vzhledem k situaci. Rozeběhla se podél břehu. Ten mladík rozepjal ruce a začal se smát. Běžel a smál se. Jeho ruce roztínaly houstnoucí tmu jako bílí pavouci, kteří strašně rychle uháněli po dvou rovnoběžných kolejnicích. Každý z nich si však razil svou vlastní cestu. Skrze křoví, větve stromů v parku, stébla rákosí.. Až se zastavili. Zůstali stát nad proudící řekou. Ano, ten mladík doběhl až k jakémusi starému mostu. Stál tam a upíral zrak na řeku. Jak se vlnila, burácela, převalovala se. Udělal krok. Padal prázdnotou...
"Ááááááá..."
Sen. Byl to jen sen... Byl to jen sen?
Poplašeně otevřu oči. Kolem je tma, nic nevidím. Nahmatám lampičku na stěně a nasvítím. Jsem ve svém pokoji, doma. Všechno je v pořádku. Cítím, jak mi po čele stékají kapičky ledového potu.
Ale všude je klid. Klid. Vtom mi to dojde. Mobil, přestal vyzvánět. Ležel potichu na zemi. Chvíli jsem váhala, než jsem po něm vztáhla ruku.
Zmeškaných 32 hovorů.
Přijato 14 nových zpráv.
Mám je přečíst? Co když se mu fakt něco stalo? Co když si opravdu něco udělal?
"Zvedni ten telefon!!!"
"Já už sem fakt v háji. Prosim tě, zvedni to."
"Mám v ruce nůž.. zvedni to.. jestli to za deset minut nezvedneš..."
Kdy to psal? 02:13.. je 02:22.. a sakra.. co mám dělat?
On opravdu volá. Nechci, aby si něco udělal. Vždyť Ho mám ráda, nechci, aby se Mu něco stalo. Ale taky s Ním nechci dál být.
"Halo?" řeknu tiše do sluchátka.
"No konečně si to zvedla, ty mrcho. Si byla s nim, nebo co? Žes mi to nemohla celej den vzít!!" ječí mi do ucha.
"Nechtěla jsem s tebou mlu.." začnu.
"Jo, tak tys nechtěla! Ale jeho v seznamu mít můžeš, jo? S ním si psát taky můžeš a chceš, viď?!" útočí. Jeho hlas zní strašně sklíčeně, jako by byl opravdu na pokraji sil, kdy je člověk schopen udělat téměř všechno.
"Uklidni se, prosím," zkouším to.
"Já se mám uklidnit, jo? Ty se jako zklidni, jestli mě chceš ještě někdy vidět. Tak abys věděla, už čtyři hodiny mám v ruce nůž a za každej telefonát, kterej si mi nezvedla, jsem se řízl. Víš, jak to teď vypadá? Už to ani nebolí.. Haha, fakt.. Už nic necítim. Jen to, jak moc tě teď nenávidím!" poslední slova opravdu zařval.
Bez váhání mačkám tlačítko "ukončit hovor", pro jistotu několikrát. Zahodím mobil. Klouže po koberci až doprostřed pokoje, kde se zastaví. Přitisknu se ke zdi, abych od něj byla co nejdál. Jako by v sobě skrýval něco nakažlivého. "Di do háje!" zařvu na něj. Dělá, že mě neslyší, neboť přichází nová zpráva.
Slzy. Opravdu jsou to mé slzy? Kutálejí se mi po tvářích, dopadají do mých rozevřených dlaní. Ale nepomáhá to. Odkdy brečet nepomáhá? Ležím na zemi a řvu stejně jako ten mladík v mém snu. Svazuje mě nesnesitelná úzkost. Zhasínám světlo na stěně. Už zase je kolem tma. Ani můj křik a pláč ji nezažene. Proniká do mě. Sahám po žiletce. Bolest. Zahání tmu. Přesto nic netrvá věčně. Rozebíhám se podél břehu. Mé bledé ruce svítí ve tmě jako pavouci. Protínají si cestu skrze tmu, křoví, větve stromů v parku. Prsty hladím stébla rákosí. Doběhnu až na ten most. Zůstanu tam chvíli stát. Upřeně se dívám na řeku. Jak je klidná. Mrká na mě, láká mě, abych se ponořila do jejích hlubin. Říká, že jedině tam budu šťastná. Lže, že jo? To přeci nemohu být já, ta osoba, co tady bezradně stojí na mostě a chce skočit. To nejsem já. Vždyť mé oči jsou jiné, a přesto vlastně stejné. Dobře, tak byly jiné. Smály se. Uměly se smát. Jak je to ironické, že zrovna v tuhle chvíli myslím na smích. Jenže smích pro mne znamenal štěstí. Kam se podělo? Kam odešlo? Odešlo s Tebou, viď?
Stále stojím a váhám. Vím, že už neskočím. Jsem prostě srab. Ale bolest nepřestává. Připadám si jako lapená v nějaké síti, která se kolem mě stahuje a ničí mne. Její nitky se mi doslova zařezávají do těla a bolí. Tak nesnesitelně bolí. Chci pryč, ale ať se snažím sebevíc, nejde to. Všechno je čím dál tím horší. Nesnáším bolest. Nesnáším sama sebe; tu bytost, která se ze mě stala. A znova žasnu. Opravdu jsem to já? Proč se to stalo? Kam se ztratilo vše, v co jsem věřila? Prostě je to pryč. Všechno je pryč. I smích v mých očí, i slzy v mých rozevřených dlaní. Už to nejsou ty kuličky smutku, které do nich před chvílí padaly. Ne. Je to krev. A nejsou to jenom kapičky.
Mé srdce. Moje srdce krvácí z mých zápěstí.
Není cesta zpátky. Už můžu jít jen dál. Chci znovu spatřit to světlo, o němž se mi už mnohokrát zdálo. Znovu chci sedět v zapadajícím slunci na molu, nohy si máchat v moři a být šťastná. Prosím… Prosím... Padám prázdnotou. Všude je klid, tma. Zase ta tma. Cožpak musí být opravdu všude? Ale není ve mně. Odplouvá s proudy mé krve pryč. Není ve mně. Je pryč. Kéž bych se tak mohla vrátit. Zpátky. Do světa bez tmy. Do světa se světlem. Do světa s Tebou.
"Prosím, pomoz mi," zašeptám. Má poslední slova. Pak už je všude naprostý klid, ticho a jakési prázdno.
Jen na mobilu dosud svítí zpráva: "Sbohem."
Jenže ten, kdo tu zprávu poslal, teď sedí na posteli. Je to velká postel - letiště. Znám ji. Ten někdo je On. Nehýbe se. Jen tupě zírá před sebe. Alespoň jeden z těch dvou byl opravdu srab. Zabít se, to chce odvahu. A nic není v životě cennějšího, než život sám. Alespoň někdo přežil, aby mohl vzpomínat. Neboť ti, kteří nás opustili, přeci žijí s námi v našich myšlenkách. I On seděl a vzpomínal. Ale necítil nenávist. Vzpomínal na dívku, kterou měl rád, a cítil lásku. Jak hodně se zmýlil. Oba se zmýlili. Proč? To je otázka, kterou už si spolu nikdy nezodpoví.
Litoval toho, co jí řekl. Litoval toho, co jí neřekl.
Nemělo smysl naříkat. Nebo zkoušet se s ní spojit. Nic z toho, co Jej napadlo, nemělo smysl. Cítil to. Věděl, že odešla a už se nikdy nevrátí. Nesmál se, netruchlil. Byl prostě prázdný. Neboť z jeho srdce právě odešla osoba, kterou měl rád, možná i miloval. Zůstala po ní právě ta prázdnota, jež nešla zaplnit. I ona ho milovala...

Ptáš se tedy, kdo Ti tento dopis píše? Zajímalo by Tě, kdo jsem? Vypadám stejně jako ona, ale jsem jiná. V čem? To už snad víš, ne? Snad jsi pochopil...
Vrátila jsem se. Mnohým věcem už nevěřím, mnohých věcích se bojím. Proto jsem jiná. Cítím, že se ve mně něco zlomilo - všechny ty ideály, v něž jsem doufala. Láska. Jak zvláštní, zrádná a podmanivá věc. Má velkou moc. Až strašidelně velkou. I té se bojím. Nenávidím ji. Zničila mě a potupila. Donutila mě k hrozným myšlenkám a následně i činům. Bojím se jí a nevěřím jí.
Přesto Ti píšu. Jak pošetilé. Myslím, že bych se měla vrátit k úvodu a pokusit se objasnit Ti ono podivné oslovení. Víš, vypadá to jako pohádka. Jedna obyčejná naivní holka se šíleně zamiluje do krásného (úplně vidím, jak se při tomhle slově tváříš) mladého prince. Tajně ho obdivuje, pozoruje, sní o něm. Nikdy však nenajde odvahu, aby mu řekla, že ho má ráda. A tak se nechává ukolébat představou, že jednoho dne možná (pardon SNAD)... Jednoho dne ho snad někde potká, sebere všechnu svoji odvahu a řekne mu to. Ale sama moc dobře ví, že se to nikdy nestane. Pravděpodobně se pak objeví jiný princ, který si k té nicotné holce najde cestu. Avšak v jejích očích bude vždy něco jako pouhý stín toho, který byl před ním. Vždycky bude srovnávat, kritizovat. A pak se možná na scénu přiřítí drak. Uvězní dívčinu. Je jisté, že ji čeká nemilý osud. Princové budou bojovat, aby ji zachránili. Samozřejmě se to podaří tomu prvnímu. Ano, tomu, na něhož nikdy nepřestala myslet. Bude mu vděčná, bude šťastná. A pak si uvědomí, že to, co nazývala láskou, je vlastně vděk a obdiv. Nic víc. V tu chvíli, kdy si tohle uvědomí, ji to změní. I její chování k tomu jejímu vysněnému princi se změní. Potřebuje mu všechno sdělit. Potřebuje, aby ji ten princ pochopil. Ale neví, jak mu to říct...
Právě proto teď tvořím tuhle větu, celý tento dopis. Chci, abys mě pochopil. Bojím se, že opět nastane ta chvíle, kdy se mi o Tobě bude zdát, kdy budu ještě víc zamilovaná než teď. Proto to všechno. Nemusíš porazit draka, abys získal můj obdiv. Nemusíš stát po mém boku, ani o mě nemusíš nic vědět. Přesto Ti něco dlužím. Nikdy se mi nepodaří ti to splatit. Nikdy, i kdybych se tisíckrát pokoušela. Stále jsem naivní, když věřím, že se něco změní, až si tohle všechno přečteš. Ale ano, změní – buď se už nikdy neshledáme, nebo se budeme muset sejít a promluvit si. Potřebuji se myšlenek na Tebe buď úplně zbavit, což by bylo nejrozumnější, nebo je naplnit. Právě v tuto chvíli si přeji, abych Tě už nikdy neviděla, nikdy na Tebe nemusela znovu stále dokola myslet. Proč? Divíš se? S Tvou osobou je totiž pevně spojeno mé srdce (to jediné po té změně zůstalo stejné, jen tak trochu čistší). Až nebezpečně to všechno připomíná lásku. Jak už jsem řekla, mám z ní strach. Nechci ji znovu potkat, natož u Tebe. Vážím si Tě. Proto se toho bojím. Víš, co je docela zábava? Moje reflexy. Jakmile totiž někde na ulici vidím kluka s delšími vlasy, třikrát se po něm pro jistotu otočím, abych se ujistila, že to opravdu nejsi Ty. Vtipné, že?
Nechci, aby se vše opakovalo. Pokaždé, když ke mně přistoupí někdo jiný, chce mě políbit, nebo jen vzít za ruku, bojím se. Zavírám se sama do sebe a mlčím. Čekám. Stále jen čekám. Ty chvíle, kdy se ke mně vrací strach, nesnáším. A nevím, co s tím mám dělat. Nikdo mě samozřejmě nepochopí, jelikož to nikomu nepřiznám... Chci to však změnit. Doufám, že se mi to podařilo tímto dopisem. No, následky jistě zpozoruji zanedlouho.
Hodně lidí mé myšlenky odsoudí, zhrozí se jich. Mnozí mne nařknou, že nic z toho není pravda. Ano, mluvím o Něm. Doufám, že bude překvapen pravdou, kterou jsem se Mu snažila sdělit. Mám pro Něj vzkaz: Nikdy nezapomenu (ani na to dobré, ani na to zlé).
Myšlenkou na Tebe můj dopis začíná, měl by jí i končit. Doufám tedy, že jsi pochopil, o co mi šlo. Doufám, že Tvoje odezva bude taková, jakou si přeji. Ach ne, já se asi zbláznila!
Přeji si, aby ses ozval a byl se mnou. Nemohu si pomoct, přiznávám se - miluji lásku, potřebuji ji. Přeber si to, jak uznáš za vhodné.
Můj milý princi... na bílém koni... podívej - sněží!

Oba se bojíme,
proto ten příběh nemůže být náš.
"Má začít?" stále se ptáš.
A tak my oba čekáme.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: meisek, 24.12.2005

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Dopis

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­