Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

HOLAN, Vladimír. Terezka Planetová. 2. vyd. Praha: Fr. Borový, 1944, s. 39.

FORMA:

Památce MUDra Antonína Starého; Terezka Planetová; závěrečná poznámka: Podnět k této básni dala mi skvělá črta Leoše Janáčka - Děvče z Tater

OBSAH:

Je podzim a lyrický subjekt se toulá chudým, kamenitým krajem. Otec se synem porážejí ve starém sadu uschlé stromy. Pak je slyšet výkřik, a když pozorovatel doběhne k sadu zpět, potká starého lékaře. Na dvacetiletého Štěpána spadl strom a podle mínění odborníka se nedožije rána.

Muž doprovodí lékaře domů a ten jej pozve dál. Pohostí ho vínem z rodného kraje a pak vzpomíná. Otec mu zemřel - utopil se, grunt vyhořel. Jeho sestru kvůli tomu neštěstí opustil nápadník a ona skočila do řeky. Jemu samému se vedlo zle, než mu život změnila krásná Terezka Planetová.

Poprvé ji spatřil v měsíčné noci o žních. Při té vzpomínce se zarděl. Mladí zpívali a on uviděl Terezku. Byla krásná, panenská, radostná a měla lehounký krok. Miloval ji, ale nikdy se v ní nevyznal, a proto se dočkal v lásce trpkého zklamání. Zhrzený utekl a mnoho let se toulal po světě. Nechtěl se vracet.

Začne svítat a doktor děkuje svému hostu za to, jak vzácně mu naslouchal. Vyjdou z domu a prochází lesem. U dřevorubců je rakvář, který má jistou objednávku.

Ještě toho dne položil muž starci otázku, co se stalo s Terezkou. Lékař však neví. Když ho kroky po třiceti letech zavedly nazpět, nikdo si ji nepamatoval.

CITÁT Z KNIHY:

Je blízko od chalupy kupce
k doutnivé chýši dřevorubce,
před kterou (celý poprášen
bledostí přeludově ranní,
jako by stál i noc i den
u mlýnské díry nevyspání)
hovořil rakvář, mhouře zrak,
když světlo vnikalo až k očkám...
"Nevadí!" končil, "já vám počkám!"
a odkulhal, pták-bezperák.

A uvnitř chýše... nic než ticho.
A pouze matka sudolicho
bila se v koutě do prsou - - -
Vždy dopuštění slěpě padne,
slepecky táhnem slepou hrou,
než řeknem: přivoň! - květ nám zvadne,
a osud-slepec zvůlí svou
i srdci určí slepé metrum...
A tak tu jsme hozeni větrům:
loučenec v slzách s loučenkou.
(str. 36-37)

ZNAKY:

Autorovo druhé lyrickoepické dílo (První testament vyšel roku 1940, Terezka Planetová v roce 1943); dějově sevřená básnická skladba; autor se snaží zachytit vzácný okamžik, kdy člověku zasáhne do života něco výjimečného a prchavého (poezie/Terezka); lidé jsou pronásledování neštěstím; tragická ironie (shořel grunt a hoch lituje pavoučka); nezvyklá spojení a obrazy; sloky mají vždy deset veršů (pravidelná rýmová struktura: AABCBCDEED)

ZAJÍMAVÉ OBRATY A SITUACE:

...a žvýkající čelisti
stříhají strojkem hlavu hladu...
Nedaleko je listopadu.
Zříš mezi listím nelistí.
(str. 8)

A nářek, asi nářek matky,
k nám doleh': Vždyť ti, Štěpo sladký,
kazajku zrovna doplítám!
Ne nesmíš - - -"
(str. 11)

Grunt vyhořel... Zřím dosud tupě
jak chytá pavlač tmavoučká,
jak pavouk síť má mezi sloupky,
jak plamen břichatě šleh'z hloubky...
Líto mi bylo pavoučka.
(str. 17)

Nevím, kdo bohům prádlo pere,
však špínu z něho pijem my...
(str. 18)

Na světě není ticha tolik,
co něžných slov jsem zamlčel.
(str. 31)

...já bláznivě se zastavil
na každé poště, níž se kloně...
Jako bych jedl oči koně,
z koleje žebrácky jsem pil
(str. 32)