Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Čekání na Godota je absurdní divadelní hra o bezútěšných rovinách lidského údělu a nemožnosti jeho naplnění.

Ústřední dvojici tvoří tuláci Estragon a Vladimír, s nimiž se dvakrát setkají pán Pozzo s otrokem jménem Lucky. Veškeré postavy záměrně postrádají zevrubnější charakteristiku, nemají jasnou minulost a chybí i motivace jejich jednání. Představují modelové typy lidských charakterů. Jména náležící různým jazykovým oblastem (Estragon franc., Vladimír slovan., Pozzo it., Lucky angl.) naznačují všeobecnou platnost zobrazovaného lidského údělu. Godot, na něhož tuláci čekají, v sobě skrývá anglické slovo Bůh.

Hra má dvě jednání a zcela v duchu absurdní dramatiky popírá princip dějovosti, ignoruje tradiční dramatickou stavbu. Původní dekorace se omezovaly na jediný strom, pod nímž vedla venkovská cesta. Na tomto opuštěném místě se sejdou dva tuláci Estragon a Vladimír, kteří spolu vedou chaoticky působící dialog bez hlavy a paty. Z něho je jasné pouze to, že čekají na jakéhosi Godota, který má prý rozhodnout o jejich budoucím životě. Není přitom zřejmé, kdo je onen Godot, kde na něj mají čekat ani jak jim může pomoci. Během rozhovoru přichází pán, vedoucí na šňůře otroka ověšeného rozličnými předměty. Zosobňují modelový vztah dominantního až brutálního majetnického typu a naprosto ponížené bytosti, plnící přání majitele. Ve druhém jednání druhý den na totéž místo přichází dvojice znovu jen s tím rozdílem, že pán je slepý a na svém otrokovi závislý. Na konci obou jednání se na scénu dostavuje malý chlapec a zvěstuje tulákům, že pan Godot toho dne nepřijde, ale že se dostaví zítra. Bezvýchodné a pasivní čekání je v této hře chápáno jako rezignace na jakýkoli pokus jednat a řídit svůj vlastní život. I diskutovanou možnost sebevraždy zadržuje pouze strach z jejího neúspěšného provedení. Svět je představen jako síť sobě podobných a stejně nezajímavých míst, čas jako sled stejných a nudných okamžiků. Godot znamená marnou naději na vykoupení z bludného kruhu.

Dialog Estragona s Vladimírem je atypický neustálým opakováním otázek a absurdností odpovědí, práce se synonymy zdůrazňuje pocit nejistoty, monotónnosti a rozmělňování významů. Neomalené vyjadřování zdůrazňují vulgarismy. Účelem slov není sdělovat, jediná funkce ponechaná řeči je zabít čas, ukrátit si dlouhou chvíli. Hra se slovy nahrazuje smysluplnou existenci. Nejčastěji funguje na principu opakování a zrcadlení slov či gest.