ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Fučík Julius (*23.02.1903 - †08.09.1943)

­­­­

Reportáž psaná na oprátce

Reportáž psaná na oprátce. Jistě si zaslouží být uctívána za svou jedinečnost, literární i svědeckou, v obou směrech jistě vystavována kritice, ale zároveň přijímána s vážností, která jí náleží už neobyčejností vzniku. Místo toho byla proměněna v ideologický nástroj. Stala se sice doma i v zahraničí nejvyhledávanější českou poválečnou knihou, ale zasloužil se o to hlavně onen vnější účel. Byla to modla, ukázka toho, jakou sílu má víra v komunismus. Jejím úkolem bylo ukázat komunisty jako hlavní a vlastně jediné představitele protinacistického odboje. Z tohoto důvodu prošla cenzurou, které propadly hlavně závěrečné části knihy, kde Fučík doznává, že vypovídal.
Reportáž psaná na oprátce. Díky již zmíněné komunistické propagandě, se k ní dnes lidé stavějí chladně, ačkoli pokud se přeneseme přes pravdivost výpovědi, která je diskutabilní, a přes určité komunistické pasáže, zůstane nám v rukou dílo, které se od ostatních vězeňských deníků bezesporu výrazně liší. Od vězeňské literatury lze očekávat chronologicky uspořádanou, zápiskovou podobu. Reportáž psanou na oprátce plynutí času nikterak zvlášť neovlivňuje, je členěna do osmi jednotně rozvržených kapitol. Každá kapitola jako by se skládala z několika dnů, několika listů vytržených z deníku, několika chvil, které spolu tematicky souvisí, ale nezávisí na jejich chronologickém pořadí a jsou součástí souvislého textu.
Literární vědec Vladimír Macura ve své studii o motácích jako literárním díle uvažoval, proč je tato kniha tak stylisticky a kompozičně propracovaná. Svou studii postavil na srovnání Reportáže a Legendy o svaté Kateřině. Domnívá se, že Fučík díky svému snu a vůli, svým jasným záměrem dal výpovědi tvar, který už sám o sobě obsahuje podobnosti s životem světců. Že sám sebe předurčil jako hrdinu k uctívání a Reportáží si připravoval své "zmrtvýchvstání". "Při jakkoli kritickém čtení textu nelze neocenit, s jakou přesností Fučík vyšel vstříc poválečné situaci, jak odhadl její hodnotový systém i konkrétní poetiku, jež z něj vyplívala."
S tím ovšem nesouhlasím. Domnívám se, že Fučík nejprve opovrhoval těmi, kdo promluvili, ale protože metody gestapa, jak ze svých vězňů získat informace, byly nepředstavitelně kruté, podlehl. Nikdo, kdo neprožil mučení mu to nemůže mít za zlé. Podlehl, ale jak sám píše a jak dokazují materiály, které máme k dispozici, svými výpověďmi patrně odboji neuškodil. Také mu nemůžeme mít za zlé, že si svou "vinu", jak to pravděpodobně cítil, snažil ospravedlnit. Jen málokdo k sobě dokáže být kritický a přiznat si "chybu". Snad právě proto se přikláním k názoru Emila Lukeše: "Hagiografický výklad opírající se o srovnání s Legendou o sv. Kateřině je podnětný, naznačuje další možnosti interpretace, ale přece jen mi připadá, že svou vyhraněností překračuje rámec textu a autorovu intenci. Fučík píše víckrát o svém znovuzrození po protrpěných výsleších, ale to, že užívá náboženské symboliky a že chce svým dílem oslovit budoucnost, dostatečně neopravňuje závěr, že navrhuje také touto knihou sebe sama jako hrdinu k uctívání‘ a připravuje své 'zmrtvýchvstání'. V souvislosti s nepochybnou literárností Reportáže – tedy s koncipováním zápisků jako částí zamýšleného celku, jenž byl jen částečně narušen průběhem událostí, které autora donutily dílo rychle ukončit – Macura správně zdůraznil, že psaní mělo pro Fučíka existenciální smysl – jím se jeho tvořivá bytost bránila nechat se proměnit v 'pasivní předmět trýznění a manipulace'. Macurovo hodnocení poválečného Fučíkova kultu je přesné a je přesvědčivě dokládáno. Ale lze z tohoto svatořečení vinit samotného autora?"
Reportáž psaná na oprátce. Název vystihující pocity, které Fučíka pronásledovaly při psaní jeho poslední knihy. Název, o kterém se domnívám, že mu dala vzniknout vyhlídka na téměř jistou smrt a vědomí, že dopsání knihy záleží na čase, který mu vyměřil někdo jiný. On sám k zjištění, že čas hraje proti němu, mohl pouze konstatovat: "Musím být stručnější."
Reportáž psaná na oprátce. Mým cílem je srovnat ji a její roli v době vzniku a slávy a ji, jak se na ni díváme v dnešní době. Lidé ji dnes odsuzují pro spornost výpovědí, ale hlavně proto, že dnes je jiná doba a komunismus se nenosí. Ten jim hodně ublížil a oni ho zavrhli se vším, s čím ho lze spojovat. Já tady ovšem nechci omlouvat ani odsuzovat komunismus, já chci ukázat, jak Julia Fučíka vidím já.
V letech 1934-1936 působil Julius Fučík v SSSR jako dopisovatel Rudého práva, od května 1939 žil v Chotiměři u Domažlic. Tam napsal studii Božena Němcová bojující, která vyšla bez překážek v roce 1940, tedy v době Beranovy vlády. Od poloviny června 1940 byl hledán českými četníky neúspěšně v pražském bytě. 30.6.1941 (tedy 8 dnů po přepadení SSSR Německem) byl vedoucím II. ilegálního výboru Zikou vybrán k řízení stranického tisku a jím byl až do svého zatčení 24.4.1942. Byl zatčen náhodně v bytě Jelínkových, již po dvou hodinách byl identifikován. Za zrádce označuje v Reportáži svého nejbližšího spolupracovníka Mirka Klecana, jenž byl zatčen současně vedle dalších dvou manželských párů. Jedenáct měsíců po zatčení, na počátku dubna 1943, začal psát Reportáž. Dokončil ji 9.června. Vyšetřování Julia Fučíka bylo skončeno 10. června 1943, tedy po 13 měsících, pak byl odvezen do Berlína. Tam byl 25.8.1943 souzen a 8.9.1943 popraven. Stanné právo po atentátu na Heydricha (27.5.-3.7.1942), při němž bylo zadrženo na 13 tisíc osob a na 5 tisíc usmrceno, prožil Julius Fučík ve vyšetřovací vazbě.
I přes veškeré snahy je stále osoba Julia Fučíka zahalena tajemstvím. Víme jen málo, o většině se zatím můžeme leda dohadovat. První úplné a kritické vydání Reportáže, psané na oprátce, které připravili historici František Janáček a Alena Hájková, vneslo do těchto dohadů alespoň trochu světla. Stále však zůstává mnoho nezodpovězených otazníků. "Fučík skutečně pracoval v odboji, opravdu byl zatčen, při výslechu mučen, mnoho týdnů odolával, aby se pak pokusil hrát svou 'vysokou hru'. Vypovídal, 'mluvil' ve prospěch svůj, ale i dalších, kteří zůstali na svobodě a které chtěl chránit. (Právě o tom hovoří v později vynechaných pasážích.) Byl opravdu odsouzen k smrti a popraven. Hrdina? Možná. Spíše však – pěšák odboje. Jeho osobnost je svým způsobem výjimečná - už proto, že po sobě zanechal literárně zpracované svědectví - ale nikoliv 'svatá'."
Část kritiků úplné otištění knihy včetně dosud utajovaných motáků a historických vysvětlivek přijala jako definitivní verzi o Fučíkovi a jeho činech v hnutí odporu, část kritiků tuto knihu akceptuje, nicméně čeká na další důkazy a nově odhalené skutečnosti, které by mohly náhled na knihu opět změnit. Zbytek recenzentů jsou buď nepoučitelní stoupenci kultu Julia Fučíka (ti jsou však ve výrazné menšině), nebo zapřísáhlí odpůrci, kteří na tom jsou vlastně stejně, jenže s opačným znamínkem (těch je – ne nepochopitelně - víc, než je zdrávo). Mnozí z nich se snaží vše znegovat a obrátit naruby. Kolektiv autorů v čele s profesorem Františkem Janáčkem připravil více jak stopadesátistránkový text obsahující ediční poznámku, vysvětlivky, komentáře, dokumenty, studie, jmenný rejstřík a ilustrace. A hlavně - vyvaroval se ideologických soudů o textu, jehož kvalit bylo v politickém boji zneužito.
Nejsem zcela přesvědčená, že byl Fučík komunistou v pravém slova smyslu. Já se domnívám, že Fučík byl v hloubi duše dobrodruh a malé dítě krmené pohádkou o princi Bajajovi. Tuto mou domněnku také potvrzují jeho časté naivní převleky a změny vzhledu, ve kterých pravděpodobně hledal uspokojení, ale kterými uvrhoval sebe i ostatní členy komunistického odboje v nebezpečí. Odboj mu tento dětský sen mohl splnit. Komunistické přesvědčení mu ve vyšetřovací vazbě určitě hodně pomohlo – dávalo vězňům pocit pospolitosti, tehdy tak potřebný. Ovšem neznamenalo to, že se ztotožňoval se všemi ideály komunismu.
S tímto mým názorem koresponduje i Václav Slavík, který napsal: "Považuji též za pozoruhodné, že v textu celé Reportáže odbojáře z komunistických řad není ani jednou jméno Lenin či Stalin. Před lety zemřelý komunista Josef Knapp, pracovník ilegálních odborů, se mi kdysi svěřil, že byl pověřen na samém počátku války, aby Fučíkovi oznámil vyloučení ze strany, protože vyslovil pochybnosti a váhavost ve věci sovětsko-německého paktu z roku 1939. Chystaná schůzka byla však zmařena."
Dále se chci zmínit o naší "národní vdově", manželce Julia Fučíka. "Zdá se, že alespoň v 60. letech upřímně usilovala o úplné vydání Reportáže (viz dopis Štollovi z února 1964, odpověď v Mladém světě 1968) – to bylo, jak napsal Václav Černý, nejen v zájmu pravdy, ale i komunistické strany samé - ale přesto nikdy veřejně nepřiznala existenci klíčové vynechávky v Reportáži (František Janáček na s.324). Ta železná disciplína, potlačující osobní vědomí!" Gusta Fučíková ještě v roce 1945, poté, co se jí podařilo shromáždit všechny manželovy motáky, text na stroji přepsala. Na tomto přepisu se dělaly všechny úpravy a především škrty, zelenou a černou tužkou. "Z devíti zásahů zelenou tužkou (patrně editorskou) se udělalo sedm, šestkrát zasáhla i černá tužka. Černá tužka také zaškrtala nejzásadnější a nejdelší vynechávku: závěrečný Fučíkův text napsaný na motácích číslo 164-167, v nichž přiznává, že při výsleších na gestapu 'mluvil'. Fučík tu zdůvodňuje, proč se rozhodl 'mluvit', naznačuje i, jakým směrem vypovídal. Hovoří o 'vysoké hře', kterou s gestapem hrál, díky které se mu údajně podařilo odvést pozornost gestapa nesprávným směrem. Tyto škrty černou tužkou měly za cíl v podstatě jedno: prezentovat autora Reportáže jako dokonalého hrdinu, který nezradil a zároveň jako mučedníka, jenž bude ideálním vzorem v boji za lepší (rozuměj socialistickou) budoucnost."
Dodnes je pro nás záhadou, kdo držel v ruce tužku když tyto škrty vznikaly. Vystávají jména jako Köhler, Kopecký, Gottwald nebo Slánský. O věci bylo nepochybně informováno politické vedení KSČ, dokonce "ze svědectví Vlasty Beerové, vdovy po Kurtu Konradovi, která v roce 1945 sdílela v nakladatelství Svoboda pracovnu s Gustou Fučíkovou, vyplývá, že o změnách rozhodli (!) funkcionáři KSČ ('Slánský mi tehdy řekl, že pro její vydání museli změnit konec rukopisu')."9
Jestliže tedy Gusta Fučíková opravdu chtěla vydat úplnou verzi Reportáže, cítila se asi svázaná stalinisty, kteří by jí jen tak neodpustili zpochybnění národního komunistického hrdiny, a později se jí nejspíš začal zamlouvat kult mrtvého manžela. Usoudila, že uvést knihu na pravou míru by znamenalo uvrhnout se do problémů, zklamat víru mnoha zaslepených a pochopila, že tento krok by někteří, a zvlášť komunisté, mohli brát jako tah proti komunistické straně samé.
Nenávist vůči komunismu znamenala odpor k Reportáži a ten zášť vůči Gustě Fučíkové. Můj otec, když se dozvěděl o mém zájmu o Julia Fučíka a Reportáž, jen sarkasticky utrousil něco o Gustě Fučíkové a hyeně, co dokázala žít 40 let z jedné mrtvoly. Moje matka ji také nenazvala lichotivě, ale já bych jí neodsuzovala tak radikálně. Mě připadá jako obyčejný, pravda trochu sobecký, člověk s narcistickými sklony, chycený do sítí mimořádně mazaného rybáře. Možná se až moc bráním přiznat si vyhraněné, patrně zaujaté názory mého okolí, které si ji i železnou oponu pamatuje, a výroky komunistických recenzentů, které mám k dispozici. Snažím se najít kompromis, nejlépe odpovídající skutečnosti, ale ten je téměř nemožné vytvořit pouze z kladných nebo záporných mínění, pravděpodobně neobjektivních. Už jen tím poznávám ohromný kus práce, který zůstal za zesnulým Františkem Janáčkem a jeho kolegy.

A v duchu Janáčkovy práce bych chtěla skončit: "Mnohé bylo jinak, ale nikoli všechno naopak."

POUŽITÉ ZDROJE:

Vladimír Macura, Reportáž, psaná na oprátce – první úplné, kritické a komentované vydání. Praha, Torst 1995

Emil Lukeš: Kritické zmrtvýchvstání Fučíkovy modly (Lidové noviny – Národní 9 – 12. 8. 1995)

Pavel Vašák: Reportáž konečně bez oprátky (Hospodářské noviny 18. 8. 1995)

čerpáno z článku 'Julius Fučík a ti druzí' - http://www.cibulka.net/nnoviny/nn2001/nn05_2001/obsah/10.htm a článku 'Jak Julkovi škrtali v Reportáži' – Mladý svět, 1995, č.26

Agáta Pilátová: O senzaci bez senzace kolem Fučíkovy Reportáže (Práce 15.7.1995)

Václav Slavík: Nad poslední Fučíkovou reportáží (Práce 19. 7. 1995)

Případ Julius Fučík – Literární noviny (bohužel z mé špatné kopie není jasné, kdo je autorem článku a o které číslo Literárních novin se jedná)

9 Andrej Halada: Jak Julkovi škrtali v Reportáži (Mladý svět 1995, č. 26)

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Kateřina Kučerová, 09.04.2004

   
­­­­

Diskuse k výpisku
Julius Fučík - Reportáž psaná na oprátce

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­