Vydal: Melantrich, Praha 1988
DĚJ:
Hlavním hrdinou tohoto psychlogického románu je 40-letý starý mládenec Jiří Mánek, měšťák a egoista, který žil velmi povrchním způsobem a kladl všude svoji osobu na první místo. Žil v jedné domácnosti se svojí matkou, která už byla hodně stará a sama by potřebovala, aby se o ní někdo staral, ale Jiří to neviděl nebo spíš vidět nechtěl. Vyhovovalo mu, s jakou péčí se o něj maminka stará, že mu vaří jeho oblíbená jídla, podstrojuje a dokonce denně čistí boty, aby ve svém úřadě vypadal dobře. Pracoval za přepážkou nuselské spořitelny. Celý příběh se odehrává v Praze.
Když k Mánkům přišlo smutné psaní, že zemřela teta Viktorka, matčina sestra, vydali se spolu na pohřeb, kde se sešli s širokým příbuzenstvem z celé republiky. V té době Jiří chodil už 4 roky s temperamentní a o mnoho let mladší Adélou Haimerovou, která pocházela z bohaté rodiny, byla velmi náročná a také přímá, někdy až příliš. Na pohřbu ale s Jiřím nebyla. Byl na jednu stranu rád, protože se po několika letech setkal se svojí sestřenicí Mildou a tolik se toho o jejím životě chtěl dozvědět! Byla stejně stará jako on a taky žila jako stará panna, ale pro Jiřího byla zosobněným andělem, někým, pro koho ctnost, obětavost a dobrota nebyla jen slova. Milda se po smrti svých rodičů ujala dvou svých mladších sester a jejich výchově obětovala mládí i to, že se nikdy nevdala.
Proto se Jiřího velmi dotklo, když se Adéla jeho sestřenici i celé rodině vysmívala a říkala o nich, že jsou ubozí a nudní. Neměla ráda odříkání a neuznávala ani sebeobětování se pro štěstí jiných. Měla ráda mládí, veselý a bezstarostný život, ze kterého se uměla náležitě radovat. Od pohřbu Jiřího tety se mezí ním a Adélou hodně změnilo, začal se na ní najednou dívat docela jinýma očima. Začínal z ní mít strach, protože z jejích řečí se dalo vyčíst jen to, že by se o Jiřího nechtěla starat, až by byl třeba nemocný nebo starý, a tak začal pochybovat, jestli by takovou dívku chtěl vůbec za ženu. Milda byla ve srovnání s Adélou docela jiná, znamenala pro Jiřího jistotu a bezpečí. Jí by si jako svojí ženu dokázal představit mnohem líp.
Vztah s Adélou se den ode dne zhoršoval a pohlednice, kterou mu napsala z jednoho nočního flámu se svými kamarády, byla pro Jiřího poslední kapkou. To psaní bylo plné výsměchu a ironie. Adéla toho později litovala, že se nechala vyburcovat, aby to také podepsala, ale bylo pozdě. Dlouho se s Jiřím nebavili. Jí začaly v té době chodit dopisy od tajného ctitele, za kterým ale brzy odhalila Jiřího synovce Jirku. Vadilo jí, že všechna ta slova psal spolu se svými ohavnými kamarády, jak je nazývala, a tak mu dala co proto. Když ho příště potkala, vynadala mu a v podstatě si na něm vybila vztek, který měla na svého Jiřího. Mladý Jirka to ale neunesl a chtěl se zabít. Na poslední chvíli ho zachránil právě Jiří.
Adéla po nějakém čase odjela s kamarádkou Laurou do Tater, prý aby si s Jiřím od sebe odpočinuli a aby se jejich vztah odloučením urovnal. Za ty dva týdny, kdy byla pryč, jí Jiří nenapsal ani řádku a rozhodnul se, že si nevezme za ženu ji (zatím si nedali ani žádný slib), ale že o ruku požádá Mildu. Dlouho se nechala přemlouvat, protože nechtěla stát mezi ním a Adou, ale pak přikývla.
Byli tedy pár dní zasnoubení, když se Adéla vrátila z Tater. Setkala se s Jiřím a když pochopila, že je mezi nimi skutečně konec, chtěla to rozloučení po čtyřletém vztahu udělat v romantickém stylu - i když romantika pro ní neznamenala vůbec nic. Jiří tedy objednal pokoj v hotelu, květiny a hudbu - přesně, jak si přála - a večer se tam spolu sešli. Hodně pili a povídali, dokonce si spolu i zatančili a potom mu dala Adéla na rozloučenou svoje panenství. V Jiřím se ale probudil obrovský chtíč a pochopil její dar tak, že je to slib do budoucnosti a rozhodl se, že si Mildu vzít nechce, protože touží a miluje jen Adélu.
Mildě jel vysvětlit, jak se věci mají a potom se vypravil k Adéliným rodičům, aby je požádal o ruku jejich dcery. Haimerovi byli dost překvapení, protože od Adély věděli, že se ti dva rozešli. Nechali je pak o samotě a Adéla Jiřímu řekla, že vůbec nic nepochopil. Že to byl jen dárek na rozloučenou, aby na ni nikdy nezapomněl, ale že s ním už nikdy nic mít nebude. Dokonce se jí i hnusil. Jiří odcházel jako spráskaný pes. Neměl teď Adélu a nemohl už jít ani za Mildou, které zlomil srdce. V bytě, odkud se matka nedávno dostěhovala k mladšímu synovi, mu bylo hrozně úzko. Cítil na sobě mravní bahno a věděl, že teď už si ho nikdo nebude vážit pro to, co udělal. Jediné, v čem viděl záchranu, byla sebevražda. Představil si sebe v rakvi a věděl, že jenom tak nabyde ztracené vážnosti a úcty. A tak přišla po Adéle a Mildě ta třetí ... smrt.
VLASTNÍ NÁZOR:
Líbilo se mi, jak dokonale zvládnul Havlíček prokreslit charaktery hlavních postav svého románu, hlavně pak Adélu. Příběh měl zajímavou zápletku a také rychlý spád. Cokoliv některá z postav udělala, vysvětlil autor později tím, že ukázal její určité povahové rysy, které byly na vině. Jiří na konci příběhu teprve procitnul a celý jeho dosavadní život se mu hnusil, viděl všechno jen jako povrchní pozlátko, pod kterým nebylo vůbec nic. Mánek byl také hrozný slaboch, a proto i podlehl svojí sebelítosti a nakonec se zastřelil. Přitom to nebylo tak dávno, kdy před stejným činem zachránil svého synovce a povídal mu o tom, že jedině tím, že zůstane naživu, něco dokáže změnit nebo vyřešit.
