Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ukázka I. (část 1., rozhovor I.I.Oblomova se Zacharem):
"Víš vůbec," pravil Ilja Iljič, "že se z prachu nasadí moli? Někdy vidím na stěně dokonce štěnici!"
"Já mám i blechy!" lhostejně odpověděl Zachar.
"Což je to něco pěkného? Vždyť je to odporné!" poznamenal Oblomov.
"Můžu já za to, že jsou na světě štěnice?" zeptal se s naivním úsměvem. "Což já je vymyslel?"
"Nežvaň, to je z nečistoty," přerušil ho Oblomov.
"Ani nečistotu jsem nevymyslel já."
"Běhají tam u tebe v noci myši, slyším to."
"Ani myši jsem nevymyslel já. Takové havěti jako jsou myši a kočky a štěnice, té je všude habaděj."

Jako jisté oživení působí Oblomovovi návštěvníci, škála petrohradských úředníků: Volkov, Suďbinskij, Penkin, Alexejev a Taranťjev. Nikomu z nich se však žádným způsobem nepodaří vylákat Ilju Iljiče z postele, ve které usilovně přemýšlí o problémech na svém rodném statku Oblomovce. V druhém díle je Oblomov vytržen z letargie příjezdem podnikavého a energického přítele Andreje Ivanoviče Štolce a na jeho naléhání svolí k cestě do Paříže. Ještě před odjezdem ale potká mladou a - na tehdejší dobu - velmi vzdělanou Olgou Iljinskou. Toto setkání v něm na krátký čas probudí touhu po změně, po plnějším životě, nových zážitcích a vztahu. Bohužel ne na dlouho; brzy se ho znovu začnou zmocňovat pochyby (třetí díl). Strach z případného sňatku s Olgou ho natolik vyplaší, že se opět stahuje do sebe a Olgu nechává odejít. V závěrečné části je znovu pasivní a nečinný. Ožení se se svou domácí - vdovou Agafjou Matvejevnou Pšenicynovou, žije u ní a částečně se podílí na výchově syna Andreje (pojmenovaného podle Štolce). Navzdory manželčině péči však Oblomov po několika letech umírá. A důvod?

Ukázka II. (4. část, rozhovor A.I.Štolce s přítelem spisovatelem, výňatek z ukázky III.):
"Proč tedy? Jaká byla příčina?"
"Příčina ... jaká příčina! Oblomovština!" odpověděl Štolc.

Olga se po rozchodu s Oblomovem vydává na cesty a po nějaké době se v cizině vdá za Štolce.
Toto dílo je velice originálně řešené, je to jakoby vyprávění Andreje Ivanoviče Štolce. Na konci knihy potká Štolc na vycházce s přítelem starého známého - sluhu svého dávného kamaráda Oblomova - Zachra, který žebrá na ulici. Promluví s ním několik vět a dozví se, jakým způsobem se Zachar dostal až sem. Žebrák se při svém vyprávění samozřejmě zmíní o Iljovi Iljiči a to zaujme muže, jenž se Štolcem byl. V kočáře cestou domů se neznámý přítel na Oblomova zeptá a tím jakoby spustí vyprávění celé knihy.

Ukázka III. (4. část, rozhovor A.I.Štolce s přítelem spisovatelem):
"Kdo to byl ten Ilja Iljič, o kterém mluvil?" zeptal se spisovatel.
"Oblomov, mnohokrát jsem ti o něm vypravoval."
"Ano, na to jméno se pamatuji, tvůj spolužák a přítel. Co se s ním stalo?"
"Umřel, zahynul pro nic a za nic."
Štolc vzdychl a zamyslil se.
"A nebyl hloupější než jiní, duši měl čistou a jasnou jako sklo; ušlechtilý, jemný - a zahynul!"
"Proč tedy? Jaká byla příčina?"
"Oblomovština!" užasle opakoval literát. "Co to je?"
"Hned ti to povím, jen mě nech rozpomenout se a osvěžit si paměť. Ale zapiš si to, možná, že to bude někdo potřebovat."

Gončarovo dílo se zajisté řadí do psychologické prózy. Pro podrobný pohled do lidských duší svých hrdinů využívá vnitřní monolog a množství jakoby bezvýznamných detailů a myšlenek. K úplnému dotvoření celkového obrazu použil, dle mého názoru geniálně, kontrast - Oblomov versus Štolc. Porovnáním života líného statkáře a činorodého mladíka dosáhl perfektního vyobrazení úpadku a společenského rozkladu ruské šlechty. Ta se podle něj měla stát elitou a nadějí ruského národa, protože měla nejen možnost kvalitního vzdělání, ale také finanční prostředky k uskutečnění potřebných změn. Na místo snahy o reformy však "utápěla" svůj život v zahálce a radovánkách a pouze jakoby parazitovala na práci svých poddaných. Chudý život hlavního hrdiny ukázal na existenci "zbytečných lidí" nejen v carském Rusku, ale i v mnoha jiných evropských zemích 19. století. Zároveň dal vzniknout novému pojmu tzv. "oblomovštině", kterou se zabýval Gončarovův nadšený kritik N.A.Dobroljubov ve své stati "Co je to oblomovština?". Ukázal tím na galerii Oblomových literárních předchůdců, na typ hrdiny, který nemá žádnou chuť žít, pracovat nebo milovat.