Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou zachycuje bezohlednou a cynickou hru nacistické moci s lidskou nadějí a touhou po životě. Židovská dívka volí zoufalou cestu k zachování vlastní důstojnosti a čelí pokoření tváří v tvář smrti.

Kateřině Horovitzové se v novele nedostává sice největšího prostoru, její postava má ale výraznou symbolickou funkci, zastupuje "ženský princip" a spojuje ho s příslušnými mýty, zejména biblickými. Nejvýraznější mužskou opozici tvoří Bedřich Brenske, vlídně se tvářící nacistický důstojník, demagog a manipulátor, a Herman Cohen, mluvčí skupinky zajatých bohatých Židů. Důležitá pro rozvíjení děje je dvojice židovských postav z osvětimského tábora, krejčí a rabín Dajem. Objevují se ve zlomových okamžicích a pomáhají čtenáři předvídat události a přisuzovat jim správný význam.

Próza má tři číslované části a je zasazena do roku 1943. Nacisté zajmou v Itálii židovské obchodníky s americkými pasy a těm nejbohatším namluví, že za předpokladu úhrady potřebných výdajů mohou být vyměněni za německé prominenty zajaté spojeneckou armádou. V uzavřeném vlaku vozí dvě desítky zoufalých Židů po celém Německu sem a tam, živí v nich naději na záchranu života a pod různými záminkami z nich mámí podpisy potvrzující převod jejich jmění na konto německé říše. Jakmile jsou švýcarská konta vyčerpána, putují zajatci do plynové komory. Kromě vlaku plní důležitou úlohu i prostor osvětimského koncentračního tábora, kde si mluvčí židovské skupinky vyžádá, aby spolu s nimi dostala šanci na záchranu krásná polská židovka Kateřina Horovitzová. Ta představuje pro velitele akce Brenskeho další možnost vydírání. Jakmile podvedení Židé prohlédnou lest, do které spadli, a pochopí, že je čeká smrt, vzchopí se Kateřina k zoufalému činu, jímž si však zachová poslední zbytek lidské důstojnosti. U vstupu do "sprch" se zmocní zbraně německého důstojníka a zastřelí jej. Celá skupinka Židů skončí pod palbou z německých kulometů.

Děj má podobu spirály, počíná a končí v Osvětimi. Do ní se vlak se zajatci třikrát vrací a každá taková návštěva podlamuje více a více jejich důvěru ve sliby Brenskeho. Ke gradaci přispívá i stále silnější vnímání hrůzností lágru.

Jazyk vypravěče je věcný a dramaticky nepřepjatý, jen ve vyhrocených situacích se uchyluje k emotivně laděným výrazům. Barvitě je líčeno prostředí a jeho dopad na psychiku postav. Charakteristika protagonistů směřuje k psychologické analýze, jak je u Lustiga obvyklé. Autor výstižně diferencuje povahové rozdíly postav pomocí jejich promluv. Například Brenske mluví jazykem uhlazeným, zdvořilým, diplomatickým, jaký nejlépe slouží demagogickým cílům. Často si libuje v dvojsmyslech.