Menu
Jirásek Alois (*23.08.1851 - †12.03.1930)
O Bruncvíkovi (Staré pověsti české)
Po smrti knížete Žibřida se ujal vlády jeho syn Bruncvík. Byl spravedlivý a šlechetný, ale ve své říši dlouho nezůstal. Ve třetím roce svého panování se rozhodl, že se vypraví do světa. Chtěl totiž dobýt lva, jako jeho otec kdysi dobyl znak orla. Jeho žena ho prosila a plakala, aby nikam neodjížděl a nenechával ji samotnou. Bruncvík ji utěšoval a řekl své ženě Noemii, aby se nebála, že pozval jejího otce, aby se po dobu jeho nepřítomnosti ujal vlády. Na důkaz své lásky si manželé vyměnily svoje prsteny a Bruncvík ženě řekl, aby nikomu nevěřila, ať slyší cokoliv a pokud prsten v sedmi letech už neuvidí, bude vědět, že není již naživu. Bruncvík osedlal třicet koní, rozloučil se se svou ženou i s jejím otcem a se svou družinou jel za dobrodružstvím - jako pravý rytíř.
Jeli přes různé země, až dorazili na břeh širého moře, kde si opatřili koráb a pustili se po moři neznámo kam. Čtvrt léta pluli klidně, ale jedné noci se zvedl vítr a nastalo veliké vlnobití. Měli veliký strach, který zesílil ještě víc, když uviděli žlutou zář a ucítili pronikavou vůni, jež vycházela z Jantarové hory. Tato hora má takovou moc, že všechno - ať už lidi, zvířata či věci, zkrátka vše co je v okruhu 50 mil kolem ní - k sobě svou mocí přitáhne a kdo se na ni dostane, nikdy se nevrátí zpět. Plavci se proto modlili, ale marně. Loď letěla přímo k Jantarové hoře. Moře se najednou utišilo a Bruncvík se svou družinou vystoupili na břeh. Viděli, že ostrov je prázdný, plný rozpadlých lodí a není na něm nic, čím by se mohli živit. Když si odpočinuli, pokusili se znovu vyplout na moře. Loď jela rychle a všichni se radovali, že moc Jantarové hory přemohli. Najednou se opět ocitli u břehu Jantarové hory. Bruncvík byl zarmoucen a s ním celá jeho družina, věděli, že je jim souzeno na ostrově zůstat. Ujet z tohoto místa se pokoušeli ještě dvakrát, ale marně. Loď je vždy vrátila zpět na ostrov.
Když jim došly zásoby, zabíjeli svoje koně a živili se jejich masem. Hlad je hubil, nenalezli ani zrnko, nic, co by je mohlo zasytit. Čekali na smilování boží, které však nepřicházelo. Smrt si brala jednoho po druhém. Na ostrově už zůstal jen Bruncvík a starý rytíř Balád. Ten řekl knížeti, že se jeho ženě jistě stýská a že by se mohl Bruncvík z ostrova dostat, ale kam, to on sám neví. Bruncvík se ho tedy zeptal, co mu radí a co bude s ním. Balád mu pověděl, že on je starý a bude rád, když kníže ocení jeho věrné služby.
Pak mu připomněl, že na ostrov přilétá jednou za rok pták noh, jenž jistě brzy přiletí zas, a ten by mohl knížete v koňské kůži i se svým mečem z ostrova odnést. Bruncvík si tedy lehl do koňské kůže i se svým mečem a Balád odnesl Bruncvíka v té kůži na vrchol Jantarové hory. Zanedlouho začal vát prudký vítr jako před bouří, ale byl to pták noh, který se vznášel nad horou, pak se spustil dolů a vzal u kůži s Bruncvíkem do drápů a odletěl s ním pryč.
Pták noh letěl s Bruncvíkem tři dny a tři noci, uletěl sta mil od Jantarové hory, až se snesl do pustých hor, kde uvrhl koňskou kůži do hnízda mezi svá mláďata a odletěl dál pro další kořist. Mláďata se vrhla na to veliké sousto, ale Bruncvík rychle svým mečem zabil všechna mláďata a prchal odtud, co mu jen síly stačily, až se dostal k hlubokému údolí, kde uslyšel divný řev, ale zpět jít už nemohl. Šel tedy dál a uviděl podivnou věc. U skály zuřivě bojoval lev na život a na smrt s devítihlavou saní. Nevěděl, komu má pomoci, ale pak si řekl, že pro znak lva šel, pro znak lva tolik zkusil, tak i lvu pomůže. Začal té sani hlavy usekávat. Bil se hrdě a sám, lev mezitím odpočíval, ovšem saň byla nezdolná a Bruncvíkovy už síly docházely. Vtom se odpočinutý lev zakousl do saně a roztrhl ji napůl. Kníže se začal bát lva, ale ten si oddaně lehl k jeho nohám a potom s Bruncvíkem pokračoval v další cestě. Knížeti to milé nebylo, lva se bál a nevěřil mu. Dva a dny a noci čekal, až lev odejde, ale ten čekal pod stromem jako věrný pes. Třetí den zarmoucený lev zařval tak silně, až Bruncvík ze stromu spadl. Byl tak hladový a slabý, že nemohl ani vstát. Lev odběhl a donesl knížeti ulovenou srnu. Od té chvíle Bruncvík lvu věřil a ten mu zůstal věrný po celou dobu, co v horách bloudil.
Tři roky spolu bloudili, až se ocitli na vrcholu vysoké hory, odkud Bruncvík zahlédl široké moře a v tom moři nějaký hrad. Zaradoval se, že zase vidí lidské obydlí a prosil Pána Boha, aby mu pomohl tam dojít. Uplynulo 15 dní, než se dostal na mořský břeh, který byl písčitý a kamenitý. Bruncvík mečem sekal stromy a z nich postavil vor. Bruncvík na něj nasedl a vydal se na moře, bez lva, který šel na lov. Kníže lva sebou nechtěl, a tak se mu snažil odplout. Když ho lev zahlédl, kořist upustil a skočil do vody za svým pánem, kterému byl zcela oddán. Bruncvík mu tedy pomohl na vor a plavili se na tom chatrném člunu spolu. Devět dní a nocí se plavali a nevěděli kam. Kolem nich byly pouze černé obrysy skal. Až když podplouvali Karbunkulovou horu, rozjasnilo se a před sebou uviděli hrad v plném slunečním světle. Kníže a lev konečně přistáli u břehu.
Vešli do hradu, kde panoval divný a neobyčejný král Olibrius. Měl dvoje oči, jedny v obličeji, druhé vzadu na hlavě. Jeho dvořané měli jedno oko nebo jednu nohu, někteří měli rohy, jiní zase dvě hlavy nebo hlavu psí, byli třeba i červení jako liška. Bruncvík se tu necítil dobře a chtěl rychle odejít, ale král ho zadržel a ptal se ho, zda přišel z vůle, nebo z nouze. Na to mu kníže odpověděl, že z vlasti odjel z vůle a k němu do hradu z nouze. Prosil krále Olibriuse o pomoc, jak se má dostat zpět do své vlasti. Král mu řekl, že se z hradu dostane jen železnými vraty, ale až vysvobodí jeho dceru, kterou vězní mocný drak. A tak se kníže vydal i se svým lvem k ostrovu draka Baziliška.
Když dopluli k hradu, nemohli se do něj dostat, protože byl zamčený třemi bránami a u každé hlídaly zuřivé obludy. Kníže s nimi bojoval až do omdlení a lev mu v tom pomáhal. Když se dostali dovnitř paláce, spatřili dceru Olibriovu, krásnou, ale od paty až k pasu obtočenou hady. Dívka žasla, když rytíře uviděla, ovšem varovala ho před samotným Baziliškou, že ten je jistě zahubí. Avšak kníže zůstal a do sálu začala přicházet za velkého hluku Baziliškova družina, pištící, syčící hadi, ještěři a podivné obludy, které zaplnily celý sál.
Bruncvík se s nimi hned pustil do boje, měl síly za dvacet mužů díky čarovnému prstenu, který mu krásná dívka dala a lev mu pomáhal statečně bojovat. Když už měli vyhráno, objevil se drak Bazilišek, nestvůra kovové barvy s osmnácti ohony a ohnivou tlamou. Vrhl se na své protivníky. Byl to těžký boj, Bruncvík zápasil, co mu jen síly stačily, sekal do draka, zranil ho, sám už také krvácel, na zemi už ležel, ale lev ho vždy zastoupil, než Bruncvík nebral další sílu. Až druhý den v poledne Bazilišek zdechl. Lev zařval, ovšem Bruncvík ležel na zemi posetý ranami. Dcera krále Olibria knížete pečlivě ošetřovala tak, že devátý den zase vstal. Vzal vysvobozenou dívku, lva a lodí se vrátili ke králi. Bruncvík odevzdal králi jeho dceru a chtěl odejít, ale král mu to nedovolil. Řekl mu, že se jeho dceři Africe líbí a musí si ji vzít. Bruncvík se rozhněval na krále i jeho dceru, vyčítal jí nevděk. Avšak nevěděl co si počít, tak k sňatku svolil, ale myšlenkami byl u své ženy Neomenie, po které toužil. Sedával u moře a snil o lodi, jež ho odsud odveze nebo se toulal po hradě sem a tam. Až jednou narazil na sklepení, o němž do té chvíle vůbec nevěděl. Tam na kamenném stole spatřil starý meč bez jilce (část meče, která slouží k jeho uchopení a ovládání). Meč byl z vybrané oceli a ostrý. Svůj meč vyměnil za ten na stole a odešel. Potkal se s Afrikou, ale neřekl jí, co udělal, jen se jí zeptal, co je to za meč v tom sklepení. Ta se polekala a zamkla sklep na devět zámků. Kníže na Afriku stále naléhal, aby mu prozradila tajemství té zbraně, až mu podlehla a prozradila mu, že pokud meč vytasí a řekne zaklínadlo "Hlava jedna, dvacet, třicet, stotisíc hlav dolů!", hned hlavy začnou padat dolů. Smál se, ale vše si dobře zapamatoval.
Když k němu do komnaty vstoupilo šeredné dvořanstvo, zaklínadlo vyzkoušel a hlavy začaly opravdu padat dolů. Po krátké době zaklínadlo použil na krále i jeho dceru a těm hlavy taky dolů spadaly. Bruncvík si nabral potravu, zlato i drahé kamení, vše naložil na koráb, vzal milého lva a vyplul na moře směrem ke své vlasti.
Byl šťastný a klidnější. Najednou uslyšel rozkošné zvuky, líbezný ženský a mužský zpěv a zatoužil uvidět ty lidi. Přistál tedy u ostrova, všichni tu byli veselí, milí, bohatě oděni. Když Bruncvík dovnitř vstoupil, hrnuli se všichni k němu a ptali se, kde se tu vzal. Pak mu poručili tančit a zůstat s nimi na ostrově. Ale uvědomil si, že je to zase nějaká záhuba, tak vytasil svůj meč a vyslovil opět tu kouzelnou větu a všem popadaly hlavy dolů.
Jel zase opět několik týdnů, až uviděl překrásné zářící město, ovšem to město jako by vymřelo. Domy byly přesto otevřeny a v nich bohatě stoly prostřeny. Náhle Bruncvík uslyšel bubnovat bubeníky. Vojsko táhlo do města. Byli to Astriolové a s nimi král Astriolus. Bruncvík chtěl odejít, ale vtom ho vojáci spatřili a ptali se, odkud přišel.
Nic jim neřekl a jejich hrozeb se nebál. Vojáci ho chytili a dovedli před krále Astriola, ten mu poručil v zemi zůstat nebo že ho posadí na ohnivého koně.
Bruncvík mu řekl, že se nebojí, že mu Bůh pomůže. A když ho na ohnivého koně posadit chtěli, vytasil svůj meč a řekl: "Nuž těm čtyřem hlavy dolů!"
A hned hlavy zase skákaly dolů. Král se polekal a nechal Bruncvíka nechal obklíčit, ten opět poručil svému meči a hlavy se koulely ve velkém množství dolů. Když to Astriola viděl, dostal strach a řekl Bruncvíkovi, ať přestane, že ho dovede do jeho vlasti.
A stalo se, jak král slíbil. Byl čtvrtek, když Bruncvíka vysadil na hranicích své říše i s jeho věrným lvem. Tak se kníže dostal bez nesnází do své říše.
Když byl před Prahou, oblékl si poustevnické roucho a šel se lvem na svůj hrad.
Tam bylo veselo, právě se vdávala jeho milovaná manželka Neomenia, uplynulo totiž sedm let, co Bruncvík odešel z Prahy do světa. Kníže byl velmi zarmoucen, když zjistil, co se na hradě děje. Nikomu nic neřekl, jen číšníkovi, jenž nesl pití jeho ženě, hodil do poháru svůj prsten a odešel. Na bránu napsal: "Ten, který před sedmi lety vyšel, je tu."
Když Neomenia uviděla na dně poháru prsten, hned věděla, čí je a věřila, že se Bruncvík vrátil. Její ženich se polekal a hned dal osedlat koně, aby svého soka dohonil a zničil. S třiceti jezdci za ním hnal, až Bruncvíka dohonil. Ten věděl, že mu jde o život, vytasil svůj meč a poručil, aby ženichovi a jeho služebníkům hlavy popadaly. A tak se i stalo.
Bruncvík došel na jeden z knížecích hradů a svolal tam pány a zemany, kteří ho srdečně vítali a hned s ním jeli do Prahy. Na cestě už potkali Neomenii, jež radostí plakala a taky jejího otce a pak všechen lid, který Bruncvíka vítal. Všichni se vrátili do Prahy a tam oslavovali Bruncvíkův návrat. Těšili se, že jim kníže lva přinesl a začali lva na branách malovat. Lva bílého v červeném poli.
Od té doby žili Bruncvík i se svou ženou šťastně a spokojeně dobrých čtyřicet let.
Věrný lev byl pořád se svým pánem a když Bruncvík ve vysokém věku zemřel, zanechal po sobě jediného syna Ladislava. Lev se bez svého pána utrápil a u Bruncvíkova hrobu zemřel.
A Bruncvíkův zázračný meč?
Ten je hluboko zazděn na Karlově mostě do pilíře, kde stojí socha Bruncvíka se lvem u nohou. Tam dal Bruncvík meč tajně zazdít před svou smrtí, čarovná zbraň tam odpočívá již staletí a objeví se, až bude českému království nejhůře. Pak přijedou od Blaníka svatováclavští rytíři na pomoc a sám dědic české země je povede. Až pojede po Karlově mostě, jeho bělouš zakopne a vyrýpne kopytem Bruncvíkův meč. Svatý Václav se ho chopí a zvolá: "Všem nepřátelům země české hlavy dolů!"
Tak se stane a bude svatý pokoj v naší vlasti.
Jeli přes různé země, až dorazili na břeh širého moře, kde si opatřili koráb a pustili se po moři neznámo kam. Čtvrt léta pluli klidně, ale jedné noci se zvedl vítr a nastalo veliké vlnobití. Měli veliký strach, který zesílil ještě víc, když uviděli žlutou zář a ucítili pronikavou vůni, jež vycházela z Jantarové hory. Tato hora má takovou moc, že všechno - ať už lidi, zvířata či věci, zkrátka vše co je v okruhu 50 mil kolem ní - k sobě svou mocí přitáhne a kdo se na ni dostane, nikdy se nevrátí zpět. Plavci se proto modlili, ale marně. Loď letěla přímo k Jantarové hoře. Moře se najednou utišilo a Bruncvík se svou družinou vystoupili na břeh. Viděli, že ostrov je prázdný, plný rozpadlých lodí a není na něm nic, čím by se mohli živit. Když si odpočinuli, pokusili se znovu vyplout na moře. Loď jela rychle a všichni se radovali, že moc Jantarové hory přemohli. Najednou se opět ocitli u břehu Jantarové hory. Bruncvík byl zarmoucen a s ním celá jeho družina, věděli, že je jim souzeno na ostrově zůstat. Ujet z tohoto místa se pokoušeli ještě dvakrát, ale marně. Loď je vždy vrátila zpět na ostrov.
Když jim došly zásoby, zabíjeli svoje koně a živili se jejich masem. Hlad je hubil, nenalezli ani zrnko, nic, co by je mohlo zasytit. Čekali na smilování boží, které však nepřicházelo. Smrt si brala jednoho po druhém. Na ostrově už zůstal jen Bruncvík a starý rytíř Balád. Ten řekl knížeti, že se jeho ženě jistě stýská a že by se mohl Bruncvík z ostrova dostat, ale kam, to on sám neví. Bruncvík se ho tedy zeptal, co mu radí a co bude s ním. Balád mu pověděl, že on je starý a bude rád, když kníže ocení jeho věrné služby.
Pak mu připomněl, že na ostrov přilétá jednou za rok pták noh, jenž jistě brzy přiletí zas, a ten by mohl knížete v koňské kůži i se svým mečem z ostrova odnést. Bruncvík si tedy lehl do koňské kůže i se svým mečem a Balád odnesl Bruncvíka v té kůži na vrchol Jantarové hory. Zanedlouho začal vát prudký vítr jako před bouří, ale byl to pták noh, který se vznášel nad horou, pak se spustil dolů a vzal u kůži s Bruncvíkem do drápů a odletěl s ním pryč.
Pták noh letěl s Bruncvíkem tři dny a tři noci, uletěl sta mil od Jantarové hory, až se snesl do pustých hor, kde uvrhl koňskou kůži do hnízda mezi svá mláďata a odletěl dál pro další kořist. Mláďata se vrhla na to veliké sousto, ale Bruncvík rychle svým mečem zabil všechna mláďata a prchal odtud, co mu jen síly stačily, až se dostal k hlubokému údolí, kde uslyšel divný řev, ale zpět jít už nemohl. Šel tedy dál a uviděl podivnou věc. U skály zuřivě bojoval lev na život a na smrt s devítihlavou saní. Nevěděl, komu má pomoci, ale pak si řekl, že pro znak lva šel, pro znak lva tolik zkusil, tak i lvu pomůže. Začal té sani hlavy usekávat. Bil se hrdě a sám, lev mezitím odpočíval, ovšem saň byla nezdolná a Bruncvíkovy už síly docházely. Vtom se odpočinutý lev zakousl do saně a roztrhl ji napůl. Kníže se začal bát lva, ale ten si oddaně lehl k jeho nohám a potom s Bruncvíkem pokračoval v další cestě. Knížeti to milé nebylo, lva se bál a nevěřil mu. Dva a dny a noci čekal, až lev odejde, ale ten čekal pod stromem jako věrný pes. Třetí den zarmoucený lev zařval tak silně, až Bruncvík ze stromu spadl. Byl tak hladový a slabý, že nemohl ani vstát. Lev odběhl a donesl knížeti ulovenou srnu. Od té chvíle Bruncvík lvu věřil a ten mu zůstal věrný po celou dobu, co v horách bloudil.
Tři roky spolu bloudili, až se ocitli na vrcholu vysoké hory, odkud Bruncvík zahlédl široké moře a v tom moři nějaký hrad. Zaradoval se, že zase vidí lidské obydlí a prosil Pána Boha, aby mu pomohl tam dojít. Uplynulo 15 dní, než se dostal na mořský břeh, který byl písčitý a kamenitý. Bruncvík mečem sekal stromy a z nich postavil vor. Bruncvík na něj nasedl a vydal se na moře, bez lva, který šel na lov. Kníže lva sebou nechtěl, a tak se mu snažil odplout. Když ho lev zahlédl, kořist upustil a skočil do vody za svým pánem, kterému byl zcela oddán. Bruncvík mu tedy pomohl na vor a plavili se na tom chatrném člunu spolu. Devět dní a nocí se plavali a nevěděli kam. Kolem nich byly pouze černé obrysy skal. Až když podplouvali Karbunkulovou horu, rozjasnilo se a před sebou uviděli hrad v plném slunečním světle. Kníže a lev konečně přistáli u břehu.
Vešli do hradu, kde panoval divný a neobyčejný král Olibrius. Měl dvoje oči, jedny v obličeji, druhé vzadu na hlavě. Jeho dvořané měli jedno oko nebo jednu nohu, někteří měli rohy, jiní zase dvě hlavy nebo hlavu psí, byli třeba i červení jako liška. Bruncvík se tu necítil dobře a chtěl rychle odejít, ale král ho zadržel a ptal se ho, zda přišel z vůle, nebo z nouze. Na to mu kníže odpověděl, že z vlasti odjel z vůle a k němu do hradu z nouze. Prosil krále Olibriuse o pomoc, jak se má dostat zpět do své vlasti. Král mu řekl, že se z hradu dostane jen železnými vraty, ale až vysvobodí jeho dceru, kterou vězní mocný drak. A tak se kníže vydal i se svým lvem k ostrovu draka Baziliška.
Když dopluli k hradu, nemohli se do něj dostat, protože byl zamčený třemi bránami a u každé hlídaly zuřivé obludy. Kníže s nimi bojoval až do omdlení a lev mu v tom pomáhal. Když se dostali dovnitř paláce, spatřili dceru Olibriovu, krásnou, ale od paty až k pasu obtočenou hady. Dívka žasla, když rytíře uviděla, ovšem varovala ho před samotným Baziliškou, že ten je jistě zahubí. Avšak kníže zůstal a do sálu začala přicházet za velkého hluku Baziliškova družina, pištící, syčící hadi, ještěři a podivné obludy, které zaplnily celý sál.
Bruncvík se s nimi hned pustil do boje, měl síly za dvacet mužů díky čarovnému prstenu, který mu krásná dívka dala a lev mu pomáhal statečně bojovat. Když už měli vyhráno, objevil se drak Bazilišek, nestvůra kovové barvy s osmnácti ohony a ohnivou tlamou. Vrhl se na své protivníky. Byl to těžký boj, Bruncvík zápasil, co mu jen síly stačily, sekal do draka, zranil ho, sám už také krvácel, na zemi už ležel, ale lev ho vždy zastoupil, než Bruncvík nebral další sílu. Až druhý den v poledne Bazilišek zdechl. Lev zařval, ovšem Bruncvík ležel na zemi posetý ranami. Dcera krále Olibria knížete pečlivě ošetřovala tak, že devátý den zase vstal. Vzal vysvobozenou dívku, lva a lodí se vrátili ke králi. Bruncvík odevzdal králi jeho dceru a chtěl odejít, ale král mu to nedovolil. Řekl mu, že se jeho dceři Africe líbí a musí si ji vzít. Bruncvík se rozhněval na krále i jeho dceru, vyčítal jí nevděk. Avšak nevěděl co si počít, tak k sňatku svolil, ale myšlenkami byl u své ženy Neomenie, po které toužil. Sedával u moře a snil o lodi, jež ho odsud odveze nebo se toulal po hradě sem a tam. Až jednou narazil na sklepení, o němž do té chvíle vůbec nevěděl. Tam na kamenném stole spatřil starý meč bez jilce (část meče, která slouží k jeho uchopení a ovládání). Meč byl z vybrané oceli a ostrý. Svůj meč vyměnil za ten na stole a odešel. Potkal se s Afrikou, ale neřekl jí, co udělal, jen se jí zeptal, co je to za meč v tom sklepení. Ta se polekala a zamkla sklep na devět zámků. Kníže na Afriku stále naléhal, aby mu prozradila tajemství té zbraně, až mu podlehla a prozradila mu, že pokud meč vytasí a řekne zaklínadlo "Hlava jedna, dvacet, třicet, stotisíc hlav dolů!", hned hlavy začnou padat dolů. Smál se, ale vše si dobře zapamatoval.
Když k němu do komnaty vstoupilo šeredné dvořanstvo, zaklínadlo vyzkoušel a hlavy začaly opravdu padat dolů. Po krátké době zaklínadlo použil na krále i jeho dceru a těm hlavy taky dolů spadaly. Bruncvík si nabral potravu, zlato i drahé kamení, vše naložil na koráb, vzal milého lva a vyplul na moře směrem ke své vlasti.
Byl šťastný a klidnější. Najednou uslyšel rozkošné zvuky, líbezný ženský a mužský zpěv a zatoužil uvidět ty lidi. Přistál tedy u ostrova, všichni tu byli veselí, milí, bohatě oděni. Když Bruncvík dovnitř vstoupil, hrnuli se všichni k němu a ptali se, kde se tu vzal. Pak mu poručili tančit a zůstat s nimi na ostrově. Ale uvědomil si, že je to zase nějaká záhuba, tak vytasil svůj meč a vyslovil opět tu kouzelnou větu a všem popadaly hlavy dolů.
Jel zase opět několik týdnů, až uviděl překrásné zářící město, ovšem to město jako by vymřelo. Domy byly přesto otevřeny a v nich bohatě stoly prostřeny. Náhle Bruncvík uslyšel bubnovat bubeníky. Vojsko táhlo do města. Byli to Astriolové a s nimi král Astriolus. Bruncvík chtěl odejít, ale vtom ho vojáci spatřili a ptali se, odkud přišel.
Nic jim neřekl a jejich hrozeb se nebál. Vojáci ho chytili a dovedli před krále Astriola, ten mu poručil v zemi zůstat nebo že ho posadí na ohnivého koně.
Bruncvík mu řekl, že se nebojí, že mu Bůh pomůže. A když ho na ohnivého koně posadit chtěli, vytasil svůj meč a řekl: "Nuž těm čtyřem hlavy dolů!"
A hned hlavy zase skákaly dolů. Král se polekal a nechal Bruncvíka nechal obklíčit, ten opět poručil svému meči a hlavy se koulely ve velkém množství dolů. Když to Astriola viděl, dostal strach a řekl Bruncvíkovi, ať přestane, že ho dovede do jeho vlasti.
A stalo se, jak král slíbil. Byl čtvrtek, když Bruncvíka vysadil na hranicích své říše i s jeho věrným lvem. Tak se kníže dostal bez nesnází do své říše.
Když byl před Prahou, oblékl si poustevnické roucho a šel se lvem na svůj hrad.
Tam bylo veselo, právě se vdávala jeho milovaná manželka Neomenia, uplynulo totiž sedm let, co Bruncvík odešel z Prahy do světa. Kníže byl velmi zarmoucen, když zjistil, co se na hradě děje. Nikomu nic neřekl, jen číšníkovi, jenž nesl pití jeho ženě, hodil do poháru svůj prsten a odešel. Na bránu napsal: "Ten, který před sedmi lety vyšel, je tu."
Když Neomenia uviděla na dně poháru prsten, hned věděla, čí je a věřila, že se Bruncvík vrátil. Její ženich se polekal a hned dal osedlat koně, aby svého soka dohonil a zničil. S třiceti jezdci za ním hnal, až Bruncvíka dohonil. Ten věděl, že mu jde o život, vytasil svůj meč a poručil, aby ženichovi a jeho služebníkům hlavy popadaly. A tak se i stalo.
Bruncvík došel na jeden z knížecích hradů a svolal tam pány a zemany, kteří ho srdečně vítali a hned s ním jeli do Prahy. Na cestě už potkali Neomenii, jež radostí plakala a taky jejího otce a pak všechen lid, který Bruncvíka vítal. Všichni se vrátili do Prahy a tam oslavovali Bruncvíkův návrat. Těšili se, že jim kníže lva přinesl a začali lva na branách malovat. Lva bílého v červeném poli.
Od té doby žili Bruncvík i se svou ženou šťastně a spokojeně dobrých čtyřicet let.
Věrný lev byl pořád se svým pánem a když Bruncvík ve vysokém věku zemřel, zanechal po sobě jediného syna Ladislava. Lev se bez svého pána utrápil a u Bruncvíkova hrobu zemřel.
A Bruncvíkův zázračný meč?
Ten je hluboko zazděn na Karlově mostě do pilíře, kde stojí socha Bruncvíka se lvem u nohou. Tam dal Bruncvík meč tajně zazdít před svou smrtí, čarovná zbraň tam odpočívá již staletí a objeví se, až bude českému království nejhůře. Pak přijedou od Blaníka svatováclavští rytíři na pomoc a sám dědic české země je povede. Až pojede po Karlově mostě, jeho bělouš zakopne a vyrýpne kopytem Bruncvíkův meč. Svatý Václav se ho chopí a zvolá: "Všem nepřátelům země české hlavy dolů!"
Tak se stane a bude svatý pokoj v naší vlasti.
Zdroj: Niky, 06.01.2009
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k výpisku
Diskuse k výpisku
Alois Jirásek - O Bruncvíkovi (Staré pověsti české)
Aktuálně
Životopisy
31. 05. 2023 Sinclair Lewis
Práce dne
Slohový útvar: Zamyšlení
Sednu si dnes večer k televizi?
zamyšlení nad současnou televizní tvorbou Za nedlouhou dobu své existence se podařilo televizi najít si svůj koutek v naprosté většině domácností. Ty české netvoří přirozeně žádnou výjimku. Pojďme se nyní společně zamyslet, co nám může tato kouzelná bednička nabídnout, i nad opačnou stranou mince. Projděme se po...
Statistiky
Čtenářský deník:
7978 dělČítanka:
4704 textůŽivotopisy:
853 zivotopisůSlohové práce:
5792 pracíSlovníček pojmů:
104 heselSpisovatelé:
1832 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Laura Poláčková (2,5)
- Andy (1,5)
- avrilka (1,5)
Štítky
Oční kapky pět malých prasátek Jarry Bledule rozloučení dva roky fellini Norské dřevo václav erben čína konec deváté třídy Obelix ron weasley Lidice tiger hlavní věta škola pro ženy Příšerné příběhy praxe v oboru 007 Frederick krajina snů Holka na suchu Bronteová Nové Organon rozcestí škorpion dvě sestry medailonek Figarova svatba
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 681 101 240
Odezva: 0.05 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí