ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Winter Zikmund (*27.12.1846 - †12.06.1912)

   
­­­­

Z rodiny a domácnosti staročeské

  • podtitul: Ze života XVI. století
  • vydalo nakladatelství Jana Otty v Praze roku 1912

Ve světnici
(1. část)

(Sborník učitelský VIII.; 1888 a 1895; Světozor 1887 Časop. Musea 1893. V měšťanské světnici starodávné. Wiesner.)

Připsáno G. Hešovi

Před čtyřmi a třemi věky ze "svrchní síně" čili z paláce vstupovalo se do komnat a komor i sklepů. V komorách spávalo se, a v komorách klenutých čili sklepech svoje bohatstvo měšťan míval v truhlách zavřené. Jedna světnice v každém domě byla nade všecky největší, nejobšírnější. Říkali jí vůbec, světnice, světnice, veliká světnice. Byla to místnost, kde přijímali se hosté, a proto byla co možná ozdobena. Všimneme si všech jejích kusů. Ode dveří začneme.
Na miniaturách nejstarších pozoruješ dvéře do světnice prosté a o křídle jednom. V rukopise Štítného (konec 14. věku) jsou dvéře malovány barvou tmavožlutou. Určitější zprávy o dveřích trousí se tu a tam v knihách městských teprve od doby krále Vladislava. Tenkráte stavěno mnoho, stavěno vkusně, malebně a zvenčí vkus kameníkův působil i v soukromí, v byt všecek. V té době jsou zmínky, že dvéře byly vyřezávanou prací řemeslně ozdobovány, futra ozdobována že byla sloupky zvenčí i vně. R. 1561 i krejčí Jan Vlk v Praze měl v domě svém "veřeje u světnice štukverkem obkládané". Touže dobou pořizoval truhlář Michal Kreycar v Praze "dvýře pěkně řezané" za dvě kopy grošů. On též dvéře "vysazoval" dřevy barev rozličných a pokládal je "kunsty řezanými divně".
Za futro kamenné ke dveřím pěkně tesané dány roku 1594 Vlachovi Kometoví ve Hradci Jindřichově dvě kopy míšeňské. "Dvéře s ksimsy" smluveny byly s Vlachem rovně tak draho.
Zámky při dveřích shledali jsme v zprávách archivních též řemeslnými; nejednou dí se, že byly i "malovány" a někdy pozlaceny. Ale po našem nynějším smyslu všecko na dveřích elegantně způsobeno nebylo. Někde bývala pod zámkem pěkně rejsovaným anebo dílem bitým ozdobeným sprostá ohromná závora, které bychom dnes na slušných dveřích v pokojích nestrpěli. Jinde za oněch dob nebylo jináče. Na Hollarových obrazech v Albertině (ve Vídni) nejednou postřehl jsem při dveřích podobné ohromné závory i v síních královských. Dvéře v komorách bývaly řetězem i "závorou překládány".
Ohledavše dvéře Vstupujeme do světnice staročeského měšťana. Přirovnáš-li ji k selským jizbám, které Rvačovský (v Masopustě) zove "učazenými", poněvadž druhdy se v nich topilo na ohništi, toť byla světnice měšťanská vždycky čistější; proti nízké a temné jizbě sedlské vždy byla vysoka a světla.
Podle našich dnešních pravidel ovšem není dosti světlá, ani dosti vysoká. Světlá už proto ne, že v úzkých domech starobylých nemívali nikdy dostatek světla, ani slunce, i protož v knihách pražského šestipanského úřadu starodávného na každém skoro listě čteš žalobu, že, druh druhu světlo stavením odejímá, že mu okna zastiňuje. A byl-li dům skoupením a spojením dvou, tří sousedních domů rozšířen, aneb byl-li zárodkem již obšírný, tu zase bránili se měšťané světla sami tím, že okna mívali malá a nad leckterýms přilepili sobě přístřešky na krakorce; hořejšího pak podnebí oknům zase clonou byla střecha do ulic, ovšem dosti ouzkých, číhající.
Tak zle všudy nebývalo. Bylytě v domech pražských i venkovských pokoje milé, útulné, přívětivé.
Rozumí se, že nebude lze jedinou kresbou vylíčiti obyt řemeslníkův, knězův, kupcův. Není pomoci jinačí, nežli aby laskavý čtenář sobě nelenoval, až ho později pobídneme, s námi vstupovati do několika bytů. Tu zatím mluvíme jen o všeobecném dojmu. Též nelze nedotknouti slovem, že mívali staří naši zcela jinačí mínění o symmetrii. I protož okna, nářadí a nic v pokoji nebývalo s úzkostlivou pravidelností postavováno. Byl to malebný nelad, při němž šlo jen o pohodlí obyvatelovo. Účel rozhodl, kam co postaviti, a bylo-li co zbytečno, hup s tím do komory: všaktě inventáře uvozují nejednou drahocenná nádobí, složená v sklepech. Na konec zmíniti se jest, že náleží k obecnému dojmu, aby staročeská světnice měla při zdi lavice. To padne ti do oka, kdykoli uzříš nějakou miniaturu starých dob. Takž je na obrázcích z r. 1516 v rukopise o životech svatých na poušti, chovaném v univers. knihovně, několikráte patrno, a kommisse vyslaná r. 1540 na zámek Chudobu, popisuje "světnice klenutá že je spuštěná, ani lavic, ani skel v ní není". Ba ještě v kouřimském graduale (r. 1608) jest v pokoji Panny Marie při zdi po celé délce lavice vyřezávaná. Z toho snad patrno, že lavice byly podstatnou druhdy částí světnic měšťanských i panských. A teď k drobnostem!
Nuže ohledejme nejprve stěny měšťanských pokojů. Nejprostější zeď byla obílena. Na obrázcích z r. 1516 vidíš zdi holé do šediva zbarvené. Dolejšek stěny k zemi býval přikryt prkny (plot, táflování), anebo natřen barvou nějakou. V 17. věku oblibovali sobě jasnou barvu modrou. Prkna na stěnách v 16. století bývala někdy pokládána dosti vysoko, takže holé zdi jen malý kus byl vidín. Konec prkenné stěny byl římsou olemován. Někdy všecka zeď položena byla dřevem, a v knihách šestipanských (arch. pražsk.) nejednou čteš o světnici "dřevěné".
Panstvo české znalo umělé "táflování světnic" již z doby Karla Čtvrtého. Adam z Hradce smluvil r. 1582 s truhlářem, že mu vytáfluje pokoj za 24 tolary, jídlo a pití mistrovi i tovaryšům.
U nás uměli také dosti záhy obvěšovati zdi "čalúny, koltrynami a koberci". Klassická země čalounů byla ovšem země flanderská, kdež je tkávali již v 14. století. Barevnými nitěmi vetkávali do nich mistrné obrázky z písma, z mythologie antické i z dějin nových, a z Flander je prodávali do vší vzdělané Evropy, nejprv ovšem králům a pánům a po nich kupovali bohatí měšťané.
V měšťanském bytě pražském "čalún" nejstarší nalezl jsem r. 1453 zapsaný v knize novoměstské. Marta, dcera Buškonis, plavce z Podskalí, zdědila po otci peřiny, duchny, polštáře a mimo jiné domovité svršky i - "tapetum alias czalum". Když tedy měl až do r. 1453 i počestný podskalák pražský Bušek "čalún" v pokoji, tož věc bezpochybná, že u bohatých pražských měšťanů byl tím spíše.
Roku 1513 zanechává po sobě starý farář mělnický, Jan z Vratu, koberců a čalounů více; "nejlepší" z nich poroučí kaplanu svému Vácslavovi.
Od nejstarších dob v pramenech historických podle jména čalounů vyskytují se koltry a koberce jakožto jména souznačná. Někdy je ovšem nad pochybu koberec dotčený určen k tomu, by pokryl stůl aneb lavici, a koltryna zase slouží lidem za přikrývku v posteli. Ale přečasto je čaloun, koltra a koberec jednostejná věc, kterou věšeli na stěny. V snáři Vácslava Hájka z Libočan stojí psáno, koberec že jest kortena na zdi a koberec; neb čaluny že bývají po stěnách roztaženy.
V starých letopisech čteme, že r. 1516 na den Božího těla poslové císařští pozváni byli od Pražanů k obědu na rathouz staroměstský, kdež radní světnice "ozdobena byla koltrynami tkanými po všech stranách".
Koltry a koltryny vyskytují se už v nejstarších knihách kšaftovních nás dochovaných, jenže z přídavku "malovaná", "hedbávná", "vyšitá" neuhodneš, nač koltra byla. A tak čteš od husitské doby za celé století 15. i do půlky šestnáctého. Martin, kotlář z Flašnýřské ulice, jenž pamatoval husitskou vojnu, ten míval v svršku svém domovitém "dvě koltře, jednu zelenu dobru, druhú zlú". Kupec Kunc († 1479) měl v pokoji čtvero koberců. Bohatý pekař; Mathias z Poříče, jehož byly tři mlýny, umíraje r. 1478 zanechal v světnici také "koltřičku pruhatou ve dvě půle", což zpráva opět málo světlá.
Ale tolik přec jisto, že až do půlky věku šestnáctého všech těch věcí v domech pražských vyskytuje se číslem nevalným - po dvou, po třech kusech.
Ani panna Johanna Berčinka z Dubé - tedy urozená paní - nezanechala r. 1521 v pražském domě po sobě mezi mnohými věcmi více nežli dva koberce. Ale přibývá jich časem. R. 1540 Magdalena Bezdružická dcerám svým odkazuje čtyři veliké koberce, čtyři menší, koltry a truhlice, v nichž jsou "šavle turecké a čalúny".
Purkmistr Medař, jenž přečkal polovici dotčeného věku, měl "nahoře pod krovem čalúny dva a dva koberce chlupaté". Tyto ozdoby zajisté snesly ženské do světnice, kdykoli bylo hosti ctíti. Čalúny dány na zeď, koberce na lavici, aby sobě páni sedíce pohověli.
Od r. 1560, z něhož máme první obšírnou knihu inventární v archivě pražském, pozorujeme čím jdeme blíž do věku Rudolfova, že všech ozdob na stěnu měšťanského pokoje přibývá, a knihy už také nejsou tak skoupy na slovo. Čteš už dosti jasně o "kobercích na zeď, o koltrách na plátně tlačených a přibitých na stěně" (r. 1570).
Kožešník Macperger měl v pokoji koltry karmazinem vyšívané. Jiřík Kulíšek, primas novoměstský († 1577), míval "dva koberce okolo stěny v světnici veliké". Sladovník Goliáš, bytem U pávů v Železné ulici, měl do své smrti (1578) ve světnici "koltryny dvě, na jedné obraz namalovaný Adama a Evy, na druhé Zuzany, obraz Patiencie, obraz Magdaleny".
Mikuláš Lobkovic, hejtman starého Města Pražského, míval až do r. 1588 byt v domě u Váčků na rynku. Tu našlo se "z mázhauzu do světnice jdouc čalounů devět a v síni dolejší čalounů 12". Ale neměl tenkráte jen urozený pán, v měšťanském domě obývající, množství čalounů k stěnám sám: touž dobou shledalť jsem u Hanuše Falka, kupce, malovaných koltryn dvacatero a mimo ně ještě "draka malovaného na dlouhém plátně". V domě "u Slunců" v Celetné ulici měli osm koltryn - v rámě. Ta zpráva zase rozpaky plodí. Člověk neví, nejsou-li tyhle koltryny obrazy po našem smyslu.
V jiném inventáři archivu pražského, jenž zavírá v sobě poslední léta 16. století a přebíhá do věku následujícího, čteš přečasto o "kobercích při stěně". Někdy naskytne se ti i koberec turecký se žlutými květy, jiný se zlatými květy, jindy zas "koberec tlačený vůkol světnice" a čalouny s figurami. Šmukýř Eliáš Behm prodával do r. 1595 "koberce se zlatem a koberce s ptákem po kopě".
U pana Sixta Theodosiusa z Ottersdorfu v domě u Jaroslavů proti Jesuvitům nalezli jsme "z mázhauzu po schodích nahoru v pokoji figur neb koltryn na plátně sedm" - což budou asi obrazy - ale o pokoji samém vypravuje kniha (č. 1174 fol. 62), že byl malovaný. Toť tedy r. 1599 první zpráva o "malovaném pokoji". V jiném pokoji u téhož Sixta shledal jsem "koberce turecké a čalouny na stěnu".
V osadě sv. Ondřeje u Freylichů obýval Jeroným Reyger, císařský advokát, až do konce století, a ten dobrý pán měl u sebe tolik peněz v pytlících a "jistot i základů", že nelze neklásti jeho byt za velikou zastavárnu. A v té zastavárně našli páni z radnice po smrti advokátově "čalouny, zrcadla v zástavě" a jeden "čaloun pěkným krumplováním vykládaný, jiný s figurou Josue". U jiného advokáta a "řečníka" Potůčka shledali jsme r. 1599 "dva kusy špilíru na stěnu". Tu se tedy naskytuje nové jméno k starým věcem. Kateřina Milerbergerová měla "pět koberců plátěných malovaných okolo stěny přibitých a v komoře na stěnu koberec cum virtutibus", což byly asi allegorické figury ctností (r. 1606).
Těmito doklady - jiných ještě zanecháno v mošně - snad s dostatek dokázáno, že v 15. a 16. věku čím dále to více obvěšovali sobě měšťané pokoje látkami malovanými, tlačenými, prošívanými a vůbec barevnými. Toť bylo ovšem tehdáž zvykem obzvláště tak zobecnělým u velikých pánů, že na příklad za císařem Rudolfem, jel-li kam, vozívali za ním jeho "císařské čalouny", aby vystrojili jimi pokoje, v nichž byl hospodou. Tak čteme v Plzeňských pamětech Šimona Plachého: "Také jeden legát z knížectví moskevského k Jeho Milosti císařské sem do Plzně přijel; do hospody k Anně Jeronisové slavně jest přiveden, kdež mu pokoje čalouny císařskými a jinak všelijak ozdobeny byly."
Co do látky není pochybnosti, že mnohý čaloun v přítomné práci dotčený byl nejen tkanivo než i kůže. Kožené tapety zlatem tlačené v Evropě nejprve robili Maurové španělští, od nichž dostaly se na východ o závod jsouce kupovány s koberci "tureckými" a čalouny flanderskými.
Podobou svou lišívaly se tyto nástěnné ozdoby asi nejvíce tím, že na čalounech, z ruky křesťanské pocházejících, bývaly figory z písma, z historie a renaissance přispěla látkami mythologickými; na odpor tomu bývaly na prácech mahomedanských zobrazeny jen arabesky, ornamenty květinové a přímočárný nebo jiný všelijaký kus z geometrie fantastické.
Také postřehne, kdo studuje na inventářích městských, velmi snadno, že nejprve vyskytují se čalouny a jiní jich bratří v truhlách, v komorách - a teprve za věku Rudolfova vyčítají se vždy při světnici. To jest: zprvu je věšívali na zeď jen o slavnosti domácí a po ní svinovali a ukládali je zase v truhly, kdežto v pozdější době, kdy vkus i nádhernost zobecněly, nechával měšťan ozdob těch na stěně za celý rok.
Že také suknem obvěšovali Čechové stěny obytů svých, to nalezli jsme v bytě Pavla Žipanského z Dražice, císař. rychtáře v domě Sylvestrovském, kde pán zesnul r. 1573. Tu mluví se v popise zcela jasně o "zeleném sukně na stěně".
V letech předbělohorských bývalo v měšťanských bytech už tolik nádhery, že všecky dotčené zdoby pospolu na stěnách bývaly. Rada v apelacích, pan doktor Jan z Lobru, do r. 1612 měl v světnici táflování i "tapeceraje kožené v pěti kusech", a soukenice Borková, kteráž skonala život r. 1613, měla "okolo světnice čalouny kožené malované a nad čalouny černé sukno a na firhaňku francle hedbávné černé".
Papírové tapety na místě starodávných kožených a místo gobelínů tkaných a vyšívaných vznikly prý ve Francii teprve r. 1760.
Zeď v pokoji omalovanou nalezli jsme v Praze, jakož svrchu psáno, nejprve r. 1599 při smrti pana Sixta Ottersdorfského. Zajisté byla světnice jeho malována kdo ví kolik let před smrtí páně. Od té doby není sic v knihách zmínky o světnicích malovaných, ale ne, že by jich snad nebývalo, než proto, že komise popisující všímala sobě věcí, a ne stěn. Není pochyby, že zdi malovány bývaly čím dále do 17. věku, tím více: měltě Matěj Poličanský, farář, r. 1613 i na venkovské faře světnici malovanou, jakož čteme v knize jeho "Pokuty" zvané. I na domě měl nějakých dvanácte planet.:
Urození páni kteraké mívali pokoje malované, o tom na příklad vizme v zámku Kratochvíli v oboře Netolické. Panu Petrovi Rožmberskému namaloval tu malíř "poetische und andere antiquitetische Historien" r. 1589, a to allegorie Spravedlnosti, Pravdy, Tarquinia, Scaevolu, Curtia, Romula a Rema s vlčicí a mnoho jiného. Sál všecek tak malovaný stál 800 tolarů, a Břežan vypravuje, že to byly pěkní obrazové "až se lesklo".
Zdi v měšťanských pokojích nebývaly asi hrubě příznivy obšírným malbám, ani koltrynám a čalounům příliš velikým. Jednak tudy, že; sám pokoj nebýval příliš obšírný, a pak hlavně proto, že světnice bývaly samý výklenek; kde jaký kout, stála tu ohromná jarmara, kde "prampouch", tu v něm útulná skrýš, a kde k tomu příhodnost, tu nalepili arkýř čili menší pokojíček neb výstupek do ulice, jímž protržen také hodný kus stěny. Arkýře, způsob prý z východu přenesený, zajisté u nás brzy se i při měšťanských domech stavívaly. Domy s věží, v níž byl zajisté arkýř připomínají se už za Václava IV. R. 1383 měl při domě věž puškař novoměstský. V soudních knihách hned s počátku 16. věku tu a tam mihne se zprávička, že otevřen nebo zavřen byl ve světnici "halkýř". Arkýř sám v sobě byl samé okno, a to proto, aby zvědavé paní na všecky strany pohodlně viděly, co v ulicích se děje. Do dvou ulic pohlížeti "bez halkýře" nebylo možná, leč by v rohové světnici otevřela se okna, a oken staří naši jakživi rádi neotvírali přes to, že jim to kde který "Regiment zdraví" kázával.
Okna měšťanských bytů bývala vůbec malá. Veliká okna mívali jen v radnicích, zámcích, v chrámech. Co do podoby bývala u měšťanů okna na jedno zavřití, na dvoje; a někdy nad oběma půlema visela ještě třetí, obdloužná část, kterou pro vzduch vyzdvihovali a pak spouštěli. I protož čteme na příklad v nymburské soudní knize z r. 1562, že kdosi, "když dvě hodině na noc bylo, okno spustil a šel spat."
Sklo v okně u nás připomíná se nejprve r. 1262 - fenestrae vitreae - a to ve chrámě Svatovítském. Naproti tomu v měšťanských oknech bývala ještě počátkem století patnáctého skla vedle mázder a blan; před tím skel nebývalo. V radnici novoměstské pořizuje okna skelná Nicolaus, sklenář, počátkem 15. věku. Janek ?Mostský prodává roku 1426 dům Jakubu Stříbrskému s tím "vším, což jest hřebíkem přibito, s lavicemi, okenicemi, s stklami, s mázdrami".
Takž dlouho ještě zůstávala skla v měšťanských oknech drahým přepychem a věcí tak cennou, že ji lidé v kšaftech odkazují aneb kšaftem na sklo činí odkazy. Tak čteme v pražských knihách městských na př. ještě při roce 1524, že kněz Prokop poroučí k Božímu tělu "na skla" 10 kop míšeňských grošů a při tom dí, že má u kohosi tři truhly, "v jedné cínové nádobí, v druhé knihy, peníze a v třetí skla", o nichž praví, aby se prodala "na milosrdné skutky". Ba až do konce století přihází se, když ouřad přijímá do školy rektora nebo na faru faráře, že mu v inventáři odevzdaných věcí vždycky zvláště vytýká skla. Tak zapsali sobě osadní sv. Mikuláše v Praze ještě při roku 1590, že od nich bakalář přijal skla, a rok před tím naříkali těžce Rakovničané svého nezbedného bakaláře Píčku, že jim ve škole rozbil skla.
Kladena tedy skla v oknech až do konce století 16. za věc cennou. Tím tedy spíše jde na rozum cena okenného skla, když r. 1556 žalují Staroměstští u komorního soudu na jakéhos Adama Tyma, že z domu prodaného a ještě neodvedeného odnésti dal "což se mu vidělo - i skla".
Neschybíme se tedy s pravdou, díme-li, že až do bělohorských časů a snad ještě později v městských ulicích odlehlých leckterýs domek byl, jehož okence mázdrou, blanou nebo papírem mastným byla zalepena.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 28.05.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­