ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Vančura Vladislav (*23.06.1891 - †01.06.1942)

­­­­

Útěk do Budína (3)

Nejmladší dcera

Janě bylo dvacet let. V tom věku jsou podobny k světu i čertice s nosem plným pih, co tedy říci o dívce, která je útlá bez hubenosti a jejíž údy připomínají krásu plameňáka? Má skvoucí kůži, vlasy jako záři, oči andělské, řasy až z dětství, lýtko Dianino, ústa z horečky.
Jana je nejkrásnější děvče z těch, jež sami znáte! Byl jí dán půvab a skytnut hlas, jenž okouzluje. Mluví, a vám se zdá, že zpívá.
Kdekdo Janu miloval a nejvíce ji milovala její matka, paní Myslbeková. Žel, ze všech způsobů lásky je nejméně srozumitelná přísnost.
Nic naplat, příliš často jste se na ni obořila, sníc, že bude nad každé pomyšlení šťastna a že je moudřejší než ostatní dívky. Svět vzdychá zároveň s vámi, patře na tuto studentku. Její kůže je nádherná, její duch je nádherný a jenom omylem a jenom neprávem se vyskytuje dostatečná na jejím maturitním vysvědčení.
Proč ji tedy trápíte? Vy ukrutnice, opakovala jste až do omrzení: "Uč se! Nestroj se jako fiflena!"
Ach, užívala jste trpkých výrazů a div že jste nespílala pro drobet prázdně a pro korálky. Kdopak má rozumět vaší zamilovanosti?
Jana vystudovala gymnasium bez příhod, ledaže byste chtěli mluviti o špatných známkách jako o událostech.
Slečinka měla dvojky?
Netvařte se jako svatouškové, vy dříči z Polabí, však jste jich nahrabali nepočítaných, a to jste ještě nezvedli nos ze cvičebnice a vpisovali překlad mezi řádky!
Co na tom, jaké omluvy? Jana to jen tak tloukla ze třídy do třídy. Někdy se stávalo, že byla prostořeká a že nadmíru dopalovala své učitele.
Je s užitkem slyšeti odpovědi, jež se pak hrnuly na její hlavu. Byly rozmanité! Učitel českého jazyka si vedl dobrácky, avšak řečtinář se hněvával.
"Vy jste husa," děl vzpřimuje svou páteř, "která by měla býti vyobcována ze třídy, nikoliv usnesením sboru, ale hlasováním třídy." Praviv to vyslechl bouři smíchu.
Ach, to byli dobráci! A přece, druhý z nich skončil v ministerstvu. Strádá někde v oddělení učebných osnov a pod stolem čte jistě Aischyla.
Cožpak lze mluviti o trestech ze školy, když Jana už dávno odložila dětské střevíce? Vždyť je to nevěsta! Vždyť odjíždí s milencem!
Kniha, kterou napsal učenec a k tomu ješita Plautus, pojednává o tom, jak často přisuzujeme své milence a svým dítkám mladost déle, než je zdrávo rozumu. Dávno zeškareděly nebo zvousatěly, staly se matrónami či soudními vykonavateli, a my o nich stále mluvíme, jako kdyby včera vylezly z peřinky. Je neuvěřitelné, že by byl jmenovaný autor tak výtečným znatelem lidských duší, ale jeho výtka se hodí na vypravování o Janě jako pánev na ohniště.
Nuže, Jana doposud dětinská se sotva omžila na fakultě a již uzavřela přátelství. Domluvila se záhy se svou sousedkou, jež měla hrubý hlas. Protože pak byla vznětlivého srdce a jako vítr, velmi si ji zamilovala. Toto přátelství bylo plané. Obě dívky chodívaly touž cestou a sdílely se o tytéž příhody. Byly však příliš rozdílné, aby se nehašteřily. Jana neváhala přijímati i smyšlenky a věřila na nepravděpodobné věci; tak se přiházelo, že přiměšovala k událostem, které vás mohou potkati cestou domů, tolik ze své představivosti, že se původní příhody změnily k nepoznání.
"Přestaň," pravila Janě její přítelkyně, "přestaň! Všechno, co jsi řekla, je nepravda. Obrátila jsem se dvakrát, ulice je téměř prázdná."
"Mýlíš se," odpověděla, "je za námi Barány."
"Kdo je to?"
"Barány," opakovala Jana. Řkouc to vkročila přímo do hry lásky.
Před několika dny seznámila se s tímto mladým mužem v předpokoji děkanově. Vyměnili sotva několik slov, několik slovíček, jež nemají smyslu a jimž přece, poslušni svodů vlastního nitra, propůjčujeme takovou sílu, že se vynořují znovu a znovu. Přeletují od myšlenky k myšlence a chvilku se podobají motýlu; potom jejich vazba zřidne a je sotva znatelná. Zdá se vám, že jste na ně již zapomněli, a hle, každé vaše pomyšlení padá do jejich středu, neboť se změnily připomínajíce síť.
Ona rozprávka se vryla Janě v paměť. Pamatovala si místo, kde stály skupiny studentů a hlouček rozmlouvajících dívek. Měla dosud na mysli světlo, vnikající do světnice vysokým oknem, jehož mřížoví vrhalo stín. Byla okouzlena tou chvílí a kouzlo trvalo jako polospánek, jako znění nástroje, jehož strun se dotkl vítr. Chtělo se jí mluviti sladkou řečí zamilovaných ještě dříve, než šel po jejím boku milenec. Její duch si vedl v té věci zřejmě velitelsky a sama si naměřila svůj úděl předcházejíc události a volajíc je.
Podstatě šlo o všední příhodu. Jeden ze studentů, jménem Tomáš Barány, jenž se byl o něco opozdil na fakultě, projevil celkem bez vynalézavosti zájem o sličnou dívku. Vida studentky zahýbati do uličky, která směřuje z náměstí Svatého Salvátora k nábřeží, a poznávaje, že je sdostatek znám i s Janinou přítelkyní, aby je mohl osloviti, přidal do kroku.
Šel oddán úvaze, jak stráví večer, a jeho myšlenky nebyly ani rozveseleny ani je netísnila blízkost osudné chvíle. Spěchal, ale Jana jej neviděla na vlastní oči! Nemohla jej ani zahlédnouti a vše, co své přítelkyni řekla, nebylo než živé přání.
Jistota a spěch, s nimiž se obracela v tu stranu, odkud přicházel, podobala se znamením, po kterých pasou kejklíři a spisovatelé oddávající se na úkor rozumu podivné víře. Nechť si však je toto setkání nahodilé, obsahuje jádro příhod a pro lásku, jež později byla oběma vnuknuta, lze říci, že je plno záměrnosti.
Mladičký muž a dívka sotva poodrostlá dětským střevíčkům se setkali a naplňujíce staré pravidlo mluvili dobře známé nesmysly, jež očarovalo snění. Nestojí za nic, ale vy sami je ceníte výše než moudrost stáří a zmařili jste nejednu noc přemýšlejíce o nich.
Jana se otázala, odkud Barány přichází, a sotva to řekla, pocítila nesmyslnost této otázky. Odkud by šel? V tu dobu právě končívají universitní přednášky. Profesoři práva římského a práva trestního přednášejí od 10 do 11. Jak na to mohla zapomenouti? Jana se na chvíli odmlčela. Zatím co její ruměnec temněl, dal se Tomáš Barány do řeči, ani zdaleka neznamenaje, že bylo řečeno něco nevhodného.
"Máme stejnou cestu," děl student obraceje se k dívkám.
"Ano," odpověděly téměř současně, "jdeme podél řeky až na Vyšehrad, ale vy snad odbočíte?"
Ach, podobná slova nemají barvy, pokud leží v proudu řeči, jako jí nemají krůpěje plynoucí v proudu říčním. Snad zářila, snad se znovu zatřpytí, když si vzpomenete na vlastní schůzku nebo na chvíli, kdy jste stáli po kolena v řece a dotýkajíce se povrchu vody stříkali za veselého smíchu na své přítelkyně.
Byla asi polovina října. Doposud svítilo slunce a jeho jas prostupoval holé koruny akátů. Jízdní drahou se smýkaly motorové vozy a v okénku jedné z oněch limusin se zatřepal šátek, kynoucí snad na pozdrav procházející se trojici. Táhlo ke dvanácté, a jak se přibližovalo poledne, vzrůstal na ulicích ruch. Právě přejížděl vůz s nákladem betonového železa, ale třeskutý hlomoz se sotva dotkl Janina ucha. Zdálo se, že u všech volantů sedí rychle plynoucí čas a že zvětšuje rychlost vozů, aby se jenom mihly mimo milence.
Jana se dívala oslněným zrakem na řeku, v níž se hloubí Petřín s příslovečnou věží, a jak obracela hlavu, bylo viděti proti zářícímu nebi obrys jejího nosíku, úst a hrdla.
Když se Jana vrátila domů, byla příliš roztržitá, aby mohla odpovídati na otázky paní Myslbekové. Vešla v kabátku a neodložila rukavic.
"Přišlo psaní od doktora Leona," pravila její matka, "píše, že rybnikářství na jihu je ve psí a že se nikdy nevzpamatuje. Kde jsou ty časy, když my jsme bývali na Samotářce."
Jana vzhlédla, jako by slyšela jméno Leonovo po prvé. Odpověděla jakousi otázkou a sklonila se nad svůj talíř. Bylo jí vedro a setřela si krůpěj potu.
Potom ani trošičku nedbajíc, že věc zdaleka nesouvisí s tím, nač její matka myslí, spustila o svých plánech, řkouc, že chce býti hotova se studiem co nejdříve.
"Je mi protivné," pravila, "činiti věčně totéž. Chodím do školy již desátý rok."
"Což oněch pět let na Samotářce?"
Jana neodpovídala, zůstavujíc bez povšimnutí svou práci. Seděla se sklopeným čelem, dočista nepřítomna myšlenkami.
Paní Myslbeková navršila talíř na talíř, odnesla mísy, džbánek s vodou a složila ubrus. Od let, kdy provdala své starší dcery, neměla paní pomocnice, která by pracovala v kuchyni zároveň s ní. Byla jí protivná děvčata s červenýma rukama a se záplavou vlasů. Znaky, o nichž se ostatní domnívají, že znamenají krásu, ji rozjitřovaly, jestliže se s nimi shledala na tváři služčiček.
Možná, že v této nesnášenlivosti byla stejnou měrou zúčastněna šetrnost, neboť paní neměla peněz nazbyt. Zbývalo jí jen málo z vdovského platu a výdaje se zvětšovaly rok od roku. Bývala často v úzkých, ale jakási selská hrdost jí bránila, aby cokoliv přijala od svých dcer.
Brehm byl velmi bohat a Dora jí zhusta nabízela částky určené k úhradě Janiných šatů nebo vydání spojeného se studiem, neboť i jí bylo jasno, že matce nemůže podstrčiti peníz, který jí přebývá. Paní Myslbeková nepřijala, hrozíc se vděčnosti chudých.
Tento vzdor a paličatost byly dědictvím selské krve. Paní Myslbeková byla pyšná a před ostatními ctnostmi se jí nedostávalo pokory. Stávala se přísnější a přísnější, bývalo jí velmi zatěžko rozmlouvati s lidmi jinak než úsečně a o lhostejných věcech.
"Nebudu stavět na odiv, že jim přeji štěstí a že je mi milé, když vyváznou z nemoci. Vaše zdvořilost je na obtíž všem, kdo nejsou taškáři. Podržte si své zvyky, já bych se zalkla studem, kdybych si je osvojila," říkala na omluvu své nepřístupnosti.
Polibky, objetí a podobné výlevy lásky ji přiváděly do rozpaků, ale mlčení nebo nevšímavost byly této samotářce zhusta srozumitelné.
Jana se neměla k tomu, aby poklidila stůl, a paní Myslbeková se ujala její práce s úzkostí, jež těžko rozeznává hoře od lásky. Děsila se těch prudkých hnutí mysli snad proto, že jí nebyly neznámy závrati a oheň vášní.
Vidouc, že není Janě do řeči, zachovala mlčení.
Tu bylo slyšeti bzukot mouchy, jež poletovala před oknem a bila do skla v tísnivé malomoci. Na nároží ulice rachotil vůz a z vnitra domů se ozývalo táhlé volání prodavače dřevěných lžic. Jana naslouchala vzdalujícímu se hlasu, a zatím co slábl víc a více, obrátila se k němu všechna její pozornost.
Z vesmíru myšlenek jediná a nejprostší sestupovala do této naslouchající hlavy. Stála nad ponornou řekou zvuků překvapena, že nic neslyší, a tu se ozvalo první pomyšlení na Baránya.
Miluji jej, opakovala Jana a vzápětí jí stoupal do tváří ruměnec. Bylo jí hanba, že užila těchto slov a že se přiznala.
Nešťastnice, domnívá se, že dostačí zatajiti to slovíčko a že již vášeň obrátí své koně a prchne. Mlčení se příliš prodlužovalo a tu se paní Myslbeková otázala, nač myslí.
"Na nic," odpověděla s příkrostí hlupaček, které si nedovedou vymyslit důvod aspoň trochu pravděpodobný.
Potom odešla Jana do své světnice, a jako zhusta děláváme v blízkosti nových věcí, jala se poklízeti knihy a hospodařila v nich špatně, kladouc páté přes deváté.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 15.10.2015

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Jezero Ukereve
-Konec starých časů
-Kosmas, Kosmas (2), Kosmas (3), Kosmas (4), Kosmas (5)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (4), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (5)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3), Markéta Lazarová (4), Markéta Lazarová (5), Markéta Lazarová (6), Markéta Lazarová (7), Markéta Lazarová (8), Markéta Lazarová (9)
-Obrazy z dějin národa českého
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3), Pekař Jan Marhoul (4), Pekař Jan Marhoul (5)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4), Rozmarné léto (5), Rozmarné léto (6), Rozmarné léto (7)
Čítanka-Konec starých časů, Konec starých časů (2), Konec starých časů (3)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Luk královny Dorotky, Luk královny Dorotky (2)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3)
-Obrazy z dějin národa českého, Obrazy z dějin národa českého (2)
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2), Pole orná a válečná (3), Pole orná a válečná (4)
-Poslední soud, Poslední soud (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4)
-Útěk do Budína, Útěk do Budína (2), Útěk do Budína (3)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­