ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Vančura Vladislav (*23.06.1891 - †01.06.1942)

­­­­

Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2)

***

Pohanský stařec zaslechnuv pohrůžky a křik, probral se trochu ze své mrákoty a upadl rovnou do strašného hněvu. Rozuměl tomu, co se povídá, jen na polovic, ale strach, že bude opět bit, probudil jeho divokost a s ní touhu po pomstě. I vzepjal se jako kůň, který je v posledním tažení, a proklel žida úděsným prokletím.
"Zdechni," sípal, "jestli na mě sáhneš! Kývej se na pekelné osice a všichni zlí bohové ať jdou proti tobě! Vidím už, jak ti utahují smyčku kolem krku, vidím, jak tě chňapli za hnát, vidím, jak se houpají na tvém trupu!"
Žid nevěřil na proroctví a měl pevně za to, že ho ochraňuje bůh Starého Zákona; nicméně - jaksi pro jistotu - zaklepal pohanskému starci na rameno a pravil: "Milý, hodný, laskavý, něžný, vzácný příteli, vezmi zpátky to, co jsi řekl. Nemám rád neshody a s každým dobře vycházím. Víš co? Nalíčíme tady oka a jestli se chytí nějaká koroptev, bude tvá!"
Ale stařec již nevěděl o světě a natáhl se jak byl dlouhý na zem.
"Nešťastný žide," řekl mnich, "proč ses ho dotýkal, proč jsi mu klepal na rameno? Teď bude kletba platit!"
"Ne, ne, ne! To nejde!" vykřikl žid a vrhnuv se na umírajícího jal se jím třásti a prosil, aby ještě jednou otevřel ústa.
"Nedostaneš z něho ani pšouk," pravil mnich. "A kdyby se ti podařilo chuďasa probudit, co získáš? Proklel tě jako pohan, ale já jej teď musím pokřtít. Až věc vykonám a až se z něho stane křesťan, nebude moci odvolat pohanskou kletbu."
"Snad," namítl postrašený žid, "není se křtem tak naspěch."
"Ne, ne! Má nejvyšší čas!" děl opět klášterník.
Potom se ještě chvilku hádali, ale maličký mužíček trval na svém a bránil se řka, že si nemůže vzít na svědomí, aby chlap zašel jako nějaké hovado. S těmi slovy nabral z malého praménku něco vody a ve jménu božím ji vylil na starcovo čelo.
Žid za té práce uskočil, aby jej snad nezasáhla nějaká kapička, a vida, že je věc u konce, kráčel k domovu. Byl trochu stísněn, ale záhy se utišil u víře, že co jeho bůh činí, dobře činí, a že proti němu nikdo nic nezmůže.
Sotva žid zmizel, snesla se na starce jakási úleva. Obrácen k vysokým hvězdám ležel v pokoji i míru a zdálo se, že od něho odstoupila bolest, a že nic necítí ze svého trápení.
Když nadešla úplná tma, dorazil na to židovo pole stařec třetí a nedlouho potom stařec poslední. Nebylo jim zatěžko nalézti své druhy, neboť dovedli uvážiti, že se nepohrnou na výšiny zvonic. Dyšnému zbrojenci působil totiž každý výstup nesmírné obtíže. Miloval roviny, miloval spánek pod širým nebem, kde vane pěkný větřík a kde to nepáchne po netopýrech a po myších. Sledujíce podobnou zálibu, šli tedy oba starci do polí a tam (jak již bylo řečeno) se shledali s družinou, která byla tak těžce obdarována.
"Vidím," řekl uprchlý otrok, skláněje se nad pohanem, "že vám jich naložili dost a dost."
Nemocný chlapík pokýval hlavou a ukázal jen loktem na mnicha.
"To jest," řekl zbrojenec, jemuž scházela ruka, "ničema, který nás připravil dnes večer o jídlo!"
"Já," odpověděl malý mnich, "bych vás dovedl také nasytit. Věřte, přátelé, že něco zmohu, neboť se mi již podařilo uchránit toho ubohého starce, který žil jako mezek, od pekla. Podařilo se mi, že jsem setřel s jeho duše vinu dědičného hříchu, a jestli ten chlap vykonal někdy něco dobrého, a jestli skane na jeho hlavu boží milost, může se, chudinka stará, za chvíli radovat v ráji a dojde nesmírné blaženosti. Pranic jej tam nebude trápit hlad. Může pít, co hrdlo ráčí, a budou mu sloužit andělové, neboť je pravidlo, že ten, kdo byl na tomto světě bídný a povržený, dojde slávy na nebesích."
"To se týká toho, kdo zemře," řekl zbrojenec s uťatou rukou, "ale co s námi, kteříž chceme být naživu?"
"Vám," řekl mnich, "chamtivým žroutům, dám radu." Potom usednuv vedle bývalého otroka a po bok zbrojence, který lapal po dechu, jal se rozpřádat pěkný a jen dost málo podvodný záměr.
"Kosmas," řekl, "je mezi kněžími pravý velmož. Má důchody, o nichž se vám, hňupům a hřbetům, ani nezdá! To je jistá pravda a nevím, jak bych vám to řekl určitěji. - Nyní, když to víte, vraťme se k tomu, co jsem již nadhodil."
"K čemu?" otázal se uprchlý otrok.
"K radě," odpověděl mnich a pokračoval: "Má-li jeden muž příliš mnoho statků, a druhý jen prázdnou hubu, musí si ten člověk hladový počínat tak, aby (neurážeje Boha a bez nějakého těžšího hříchu) přišel k soustu. Jak to chcete zařídit? Kosmas vám prý dal najísti, když jste mu vypravovali staré básně. Přisámbohu, mám dost rozumu, abych si dovedl představit, jaké nesmysly jste mu předkládali! Vidím totiž a nabývám přesvědčení, že navzdory stáří, jež vás zkrušilo, jste lidé prostní a velice přihlouplí. Neuštědřil bych vám ani hrst pšenice za žvást, kterým jste toho urozeného pána častovali. To je moje mínění. A pokud jsem mohl viděti, shoduje se s míněním kanovníkovým, neboť Kosmas vás nechce již poslouchat. Vyhnal jednoho po druhém, dal vám naložit na hřbet výprask a měl pravdu!
Jářku, pozor! Teď jsme u toho, co chci říci: znám, přátelé, tři anebo pětkrát dvacet krásných příběhů, které vám budu vypravovat. Udělám to nezištně. Nechci od vás nic, než abyste si je zapamatovali a abyste je pěkně opakovali před panem kanovníkem. Slyšíte? Jářku, za každý mi budete dlužni kuře nebo penízek, za který bych si to kuře opatřil."
"Ani zdání," odpověděli mnichovi soudruzi, "ani zdání, co tě nemá, nešťastná hlavo! Kosmas neplatí tak, jak si myslíš! Dáme ti čtvrtou část toho, co dostaneme." A na tom zůstalo.
"Až mi příběhy dojdou," řekl k závěru mnich, "obrátím se na jakéhosi žida, který dovede vypravovat o prorocké kněžně Sibyle a o východních panovnících a o tisíci věcech, které jsou v našich končinách zcela neznámé."
Když skončili rozhovor, obrátili se starci i mnich k muži, který ležel v posledním tažení. Jeho dlouhá a zvířecí hlava spočívala na mnichově pláštíku. Ležel bez hnutí, ale oční víčko se mu zachvívalo dotykem nějakého neviditelného prstu.
"To jest," řekl mnich, ukazuje na starcovu tvář, "zachvívání, které způsobuje světlo u nebeského trůnu. Běda duši, která hřešila! Běda té začernalé holubici! Vidím, že má peroutku urousánu, vidím, že má zobáček pošpiněný nějakým hanebným kalem, vidím, že má jediné bílé místo a to jest to místo, kam skanula voda svatého křtu. Ach, kéž by se ta duše pokřtěná postavila tak, aby, až slétne na rajský strom, padalo světlo na bílou skvrnku! Kéž by nebeský jas způsobil, aby Kristus mohl přehlédnouti peří černější!"
Když mnich dospěl v řeči až k těmto slovům, zdálo se, že stařec chce něco říci. I nastražil mnich ucho a přiklonil se až k jeho ústům. Snažil se zachytit aspoň slovíčko. Ale stařec mluvil hlasem umírajícího a zvuk jeho řeči zanikal v chrapotu a pomlkách.
O čem však chtěl mluvit?
To je nesprávná otázka. Nechtěl již pranic, ale duch, který se svářil s tělem a který si hledal cestu, kudy by vyrazil a kudy by se vznesl, dal ve svém tažení poslední popud jazyku a pohnul jím, aby se poznovu prohřešil pohanskou řečí. I mluvil stařec nevolky a jen po staré paměti opakoval to, co mu utkvělo v mysli. Mluvil o háječku s modlami. Mluvil o líbezném místě, kde je cítiti dým a kde se zelenají vysoké kužele modřínů. Mluvil o hoře, jež sluje Třeštibok a jež se zvedá nad ramenem Vltavy pouhý den cesty proti proudu a jen několik málo kroků od soutoku té řeky s řekou Sázavou.
Tam někde v končině Ostrova a v končině Hradiska byl starcův domov.
I zdálo se mu, že stoupá opět k hoře Třeštiboku. Zdálo se mu, že slyší zpívání a táhlý hlas pohanského kněze, zdálo se mu, že zahledá poskoky kozičky, která má býti udávena, a mluvil o tom božišti. Sláva Ježíšova zůstávala mu zastřena ještě v hodince smrti.
"Ach," vzdychl mnich, "vedle jeho úst leží udička. Stačilo by, aby ji uchopil a aby silně stiskl a aby silně uvěřil. Co však ten starý hlupák činí? Pohrdá vnadidlem a jeho hříšná huba chňape po ohni. Vidím, jak se za to bude křivit v mukách, vidím, jak kapička vody, kterou jsem vylil na jeho čelo, po věky (aniž by se ovšem vypařila) bude syčeti. Jen ona svlaží pekelný žár, který jej bude páliti po celou věčnost."
Řka to, napínal mnich uši, aby mu neuniklo, o které krajině pokřtěný pohan mluví. Věděl totiž, že na starých božištích bývá ukryto bezpočet předmětů, které jsou někdy z vzácného kovu. Byl tedy dychtiv zvěděti, kde leží řečený Ostrov a kde je skála pojmenovaná Třeštibok. To se mu vposled podařilo. Pochopil, že jde o ostroh, který je sevřen proudem Vltavy a řekou, která se nazývá Sázava.
Vzato úhrnem, byla slova o starém božišti poslední, jež pohan pronesl. Potom se přestal jeho obličej chvěti a ruka mu spočinula klidně na hrudi. Když se schylovalo k půlnoci, chuďas zemřel. Natáhl se a jeho tvář přijala výraz mudrců.
V té chvíli oba zbrojenci a otrok, jemuž se kdysi podařilo uprchnouti, spali.
"Vstávejte," řekl mnich a dotkl se ramene prvého soudruha, "vstávejte, povím vám truchlivou novinku." Místo bezrukého procitl však voják se špatným dechem, neboť měl lehké spaní a tloukl v sedě špačky. "Co je," řekl, "budeme snídat?"
"Nic takového," odvětil mnich a přitom si vzpomněl na své tři penízky, "nic takového, ale ten, který byl mezi námi nejstarší, pokud jde o věk, a který byl učiněné nemluvně, přihlížíme-li k věcem křesťanským, zemřel."
Zbrojenec se pokřižoval a řekl: "Od té chvíle nebude na židově poli bezpečno."
"Dost možná," prohodil mnich, "ale teď se mi nechce o tom uvažovat. Jářku, nevzbudíme ty ostatní?"
Zbrojenec přikývl a jal se jimi otřásat a neustal, dokud spáči neotevřeli oči a dokud nebyli přivedeni k životu. Táhlo na sedmou hodinu od západu slunce, bylo vlhko, rosa stála na stvolech trávy a obláčky něžné mlhy ležely v pruzích při zemi jako kouř. Uprchlý otrok si urousal ruku a otřepávaje se jako psík, který spadl znenadání do studně, pravil: "Pročpak nenecháte člověka spát?"
Když byli konečně všichni na nohou a když pochopili, co se přihodilo, ujal se slova opět malý mnich a řekl: "Lidé dobří, co si teď počneme? Kdyby byl stařec zemřel jako pohan, mohli bychom jej zanechati tam, kde leží. Měl by pěkně za podušku židovo pole a bylo by mu to zajisté vhod, neboť židé a pohané nejsou od sebe příliš daleko. Na neštěstí pro nás a k věčné výhodě pro něho, byl však stařec pokřtěn!"
"Nic naplat," řekl vposled bývalý otrok, "pohřbíme ho. Vykopáme hrob a uložíme bracha do země."
Ta myšlenka se všem líbila. I ulomili větev a jali se hrabati mělký důlek. Zbrojenec, který nemohl pracovat, zachvíval se přitom zimou a mnich se modlil.
Když byli s prací hotovi, a když se slunce vyhouplo na obzor, napadlo žida, aby se šel podívat, co se přihodilo s pohanem, který jej proklel. Sotva žid překročil mez, spatřil na místo dvou čtyři stojící chlapíky, a jak si lze snadno domyslit, náramně se polekal. Byl jist, že to jsou knížecí stráže, a unikl mu výkřik.
"Ticho, ty vražedníku, ticho, Herodesi!" odpověděl mnich a mávaje větví běžel mu vstříc. A pane na nebi, žid vida jeho odhodlaný rozmach a znamenaje, že za mnichem běží ještě dvě postavy a že jsou sledovány rozvážnou chůzí člověka čtvrtého, polekal se ještě víc a chtěl utéci. Když ho bezruký voják dohnal, padl na kolena a řekl: "Pane můj nejmilostivější, to pole koupil křesťan podle práva a podle dovolení, které mu bylo dáno. Odvádí z něho daň a berni a desátek. Cena byla poctivá a tak mu pole patří a jest jeho, pokud církevní velmožové anebo kníže anebo někdo jiný nevznese proti tomu námitek. Já sám nemám s věcí nic společného a opravdu nevím, že bych učinil nějaký nedovolený skutek."
"Ho, ho, nosíš kaftan! To není nic?" řekl bývalý otrok.
"A co bys říkal," otázal se jednoruký zbrojenec, "kdybychom ti ukázali, že na tvém poli není všechno v pořádku, he? Co bys říkal, kdybychom ti ukázali mrtvého člověka?"
Na ta slova poznamenal se mnich křížem, a jakkoliv byl dobrý křesťan, uvěřil, že podobnou myšlenku vnukl zbrojenci ďas, a že pohanova kletba začíná působit.
Zatím se dal žid do nářku a vrhl se na zem a líbal trávu mezi svýma rukama a zaklínal se, až vstávaly vlasy, že je-li na strništi někdo zahrabán, musí o tom vědět pan mnich. Nic naplat! Otrok poodhrnul hlínu nad nohou mrtvého starce a přitáhl žida, aby se dobře podíval. Ach! Tu vyrazil výkřik podobný křiku havranímu a pádil jako zběsilec.
"Ne tak zprudka," volal za ním mnich a dal se do běhu a neustal dříve, dokud ho nedohonil.
"Nikdo neunikne tomu, co ho čeká, a ty, chlape, budeš viset," řekl přidržuje žida za plášť, "čiň se, aby ses spasil dobrými skutky. My hladovíme a ty máš doma plno jídla. Pojďme tedy na snídani!"
Co měl žid dělat? Poslechl. Bral se vedle svých hostí a pokukoval po nich, snaže se uhádnouti, jsou-li to uprchlí otroci anebo zpustlá čeleď nějakého mocného pána.
"V tom druhém případě," řekl si, "musím držet jazyk za zuby. A potom," pokračoval, "bůh, který řídí vše podle své libosti a k prospěchu židů, vnukl jim zajisté, aby mluvili tuhle nepravdu jen proto, že mi z ní kyne prospěch. Jednoho dne se to všechno obrátí."
Při podobných myšlenkách vycenil pan Hebrej zuby a kývaje hlavou jako ovce a usmívaje se na žebráky, vedl je všechny vespolek do svého domu. Tam jim naložil jídla až hanba povídat.
Když uplynul nějaký čas, stalo se, že pražská kapitula došla újmy od jednoho z moravských údělných knížat, který tehdy právě pobýval ve východních Čechách. Velmož proti dobrému právu si přivlastnil jakési tržní poplatky. Patřily kanovníkům, ale kníže se o to nestaral. Chňapl po nich, držel je v hrsti a smál se v naději, že si za ně opatří péra k čapce. Z toho bezpráví vznikla velká nevole mezi kněžími. I poslal tedy probošt kapituly ke knížeti Kosmu a poručil mu, aby jej svou výmluvností přiměl k uznání kněžského stanoviska. Zdálo se mu totiž, že Kosmas dovede ze všech kanovníků nejlépe mluvit a že je nejvíc od rány a že se krátce jen tak nezalekne. Kosmas souhlasil, vydal se na cestu, promluvil s knížetem, promluvil s vladařem a vykonal své poslání tak dobře, že zatoužil, aby úspěch vešel v širší známost. Chtěl si krátce s někým popovídati o tom, jak sázel pana knížete za stůl a zmocňovala se ho náramně družná touha. Seděl na koni, klátil se se strany na stranu a smál se, přemýšleje o slovních obratech a hříčkách, kterých užil v hádce. Při tom myšlení znělo mu ale v hlavě ještě něco jiného.
Co?
Stesk po Sebíři! Přání stisknouti toho břicháče v náručí! Chtivost slyšeti jeho křiklavý hlas!
Doma, ještě dříve než vyrazil na cestu, si pro všechny případy vyhledal sázavský rukopis. Vzal jej s sebou. Chrastil mu v sedlovém vaku a podle pravdy je nutno říci, že bylo vlastně dávno rozhodnuto o tom, komu jej odevzdá.
Když tedy přijel na rozcestí, stiskl Kosmas kolenem svou klisnu a vnukl jí úderem uzdy, aby se obrátila k Mělníku. Tam totiž, požívaje všech radostí života, bydlil Sebíř. Byl před časem ustanoven za probošta kostela mělnického a od těch dob, nestaraje se o svět, žil zavalen rukopisy a krásou života pozemského.
Přemýšleje o svém příteli hnal Kosmas koně víc a víc a na sklonku dne dorazil místo do Prahy k soutoku Labe s Vltavou. Před západem blížil se již k výšině, která se zvedá nad vidlicí řek. Tehdy bylo jaro. Louky se zelenaly a stromy byly bílé a růžové. Rozumí se, že slunce, které stává v tu dobu navečerní právě nad obzorem, zaujímalo své příslovečné místo a že se, jakbysmet, třpytilo zlatíc svými doteky luh i háj i postavu jezdce.
To všechno zřel dopodrobna Šebíř. Prodléval totiž v zahradě a měl odtud pěkný výhled na cestu.
Když se tak díval a když rozeznal jezdce, který si opírá klouby pravice o koňský krk, a když zřel jeho pokyvování a vposled jeho obrysy a tvář, vydral se mu z úst výkřik radosti. Ani si nevzpomněl, že Kosmas o něm svého času roztrušoval hanebné povídačky. Ne, nedbal na to, pustil dávno všechno z hlavy a na žvástech, které se spojovaly s jeho ztraceným proboštstvím, mu záleželo méně než na loňském sněhu. Cítil jen radost a ta byla tak divoká, že se trošinku bál, aby svého Kosmu neumačkal.
I objali se tedy a učinili to způsobem velmi bouřlivým. Jednou se strany pravé, po druhé se strany levé a bezpočtukrát zpříma. Přitom nebylo slyšeti nic než smích a praskání kloubů a výkřiky, jejichž obsah lze vyjádřit těmito dvěma slovíčky: Bratře!
Příteli!
Když se starci přivítali a když se najedli a když byl čas, aby okusili vína, přinesl Šebířův služebník lavici a postavil ji k otevřenému ohni. Potom zavěsil na skobu měch s vínem a chtěl odejít.
"Při prstech svatého Sebestiana," pravil Kosmas, "copak je to za stvoření? Kdo ti nasadil do posvěceného domu raracha? Vidím, že je všecek černý, vidím, že se mu vlasy spojují s obočím a že má rozplesklý nos."
"To," odpověděl Sebíř, "si utržil při čestném utkání s Vršovci v knížecí službě."
"Kdy? Jak? Kterak?" zeptal se Kosmas a přitáhnuv sluhu za cíp rukávce měl jej k tomu, aby vypravoval.
"Napřed," děl Šebíř, "je nutno, aby ses přesvědčil, že ta ďábelská tvář je pláštíkem duše počestné. Soudím to z toho, že mu nikdy neukápne kapička, když přelévá víno z měchu do dřevěné nádobky."
Sluha, šklebě se opravdu jako nějaké zlé zjevení, porozuměl vybídnutí a zmocnil se měchu a nakláněl jej s velikou obratností.
"Tu dovednost," řekl, "jsem podědil po svém otci, který byl synem vinaře. Ten měl někdy v pátém koleni od potopy děda, o němž se vypravuje, že ve válkách žen nesl za pokutu tři dny a tři noci měch na holi a k tomu naplněnou číšku a že číška byla od počátku cesty až do jejího konce stejně plná. Kdyby to byl býval nedokázal a kdyby byl něco málo vyšplíchl, byl by ztratil krk."
"Třesky plesky!" houkl Kosmas, "to slyším již po druhé o dívčí válce!"
Řka to připojil vypravování, které mu vyjevil pohanský stařec, a skončil podobnou úvahou: "Z kterého kouta vytáhli ti ničemové svou lež? Odkud se nabralo tolik povídaček? Nikdo mi přece nenamluví, že to není příběh o Penthesilei, královně Amazonek, o níž vypravují řečtí básníci! Shledávám," pokračoval, "v jejich spisech velikou přesnost a nesmírnou krásu a jsem nešťasten, když je slyším zkomoleny. Jak se dostaly do úst tvého sluhy? Věru, zdá se mi, že přepisovači a lidé hrubých duší semelou páté přes deváté a že to vykládají někde po krčmách."
"Bratře," odpověděl Šebíř, "jsou dva zdroje našich vědomostí. A prvý, lepší a zajímavější, vyvěrá z lidské paměti. Pravím to jako člověk, který div neoslepl při čtení všelijakých svitků a který si prodřel na zadnici devět plášťů."
"Ho, ho," namítl kanovník pražského kostela, "chceš říci, že se něco vyrovná krásné mluvě Juvenalově? Chceš říci, že se lze obejít bez krásného členění slov, chceš říci, že dostačí, když někdo vyklopí popletený příběh tak jako neslané těsto? Bůh chraň a uchovej! Vždycky se při podobných příležitostech táži: Kdopak to tak čertovsky vyje? Kdopak to uráží svým hrubým jazykem všechny něžné výhonky a zákruty příběhu, kdopak to směšuje oheň jazyka latinského a řečtiny s tou břečkou jazyků surových, kdopak to hněte svůj kobylinec?"
"Dost! Dost!" křičel Šebíř a tluka se pěstí do prsou a směje se z plna hrdla dodal: "U verše Juvenalova, o němž jsi se zmínil, jak to mluvíš? Ne, tohle není přece latina! Slyšel jsi někdy, že v podobných zvucích byl napsán jediný verš z Aeneidy? To bych řekl, že ne! Je to řeč pastuchů a sedláků a všelijaké chasy a dále těch pyšných knížátek a těch špatných mnichů, kteří mají ducha z hrachoviny a kteří se do smrti nenaučí odříkati obstojně Credo! Je to jazyk země, po níž chodíme, a lidí, kteří mají doposud napilno. Vidím je, jak otvírají ohrady plné krav a volků, vidím je, jak tisknou klečky, vidím, jak pletichán, jak se ženou na trh a z trhu, vidím, jak se mají přátelsky ke svým ženuškám, jak hřeší, jak se kají, a jak s hubou dokořán a zpívajíce si podupávají. - Vidím je všechny pohromadě a mohu říci, že se mi ten pohled líbí!
A teď, když jsem ti je ukázal, tak pěkně zpocené a růjné a lesknoucí se, teď je čas, abychom je srovnali s těmi druhými, to jest s cháskou dávno mrtvou, která žere hlínu a jejíž lebkou prolézá had."
"Otče," pravil Šebířův sluha, "přikázal jsi mi, abych zvedl prst, kdykoli tě unese, jak říkáš, proud výmluvnosti a kdykoli se zmíníš o věci, která není dost vhodná pro ucho knězovo."
"Pah," odsekl Šebíř, "spletl jsi mé skládání a zapomněl jsem, co jsme povídali. Ale to nevadí, až se mi vrátí myšlenky, napíši o tom Kosmovi dopis o sedmi stránkách. A nemohu nic ubrat a nic přidat."
"Není to příliš?" otázal se Kosmas.
"Ještě ne! Ještě ne! Musím ti vyjevit, že ty sám jsi člověk uhnětený z všelijakých zálib a že to, co jsi jednou řekl, dlouho neplatí. Jakže, chceš mě přelstívat? Domníváš se, že jsem nedoslechl o tvých podivných zálibách? Ha, kdo jsou ti starci, kteří k tobě chodívají a kterým platíváš po penízku?"
"Nemluvme o tom," řekl Kosmas a dal se do smíchu a plácal se dlaní do kolene.
Potom si přitáhli stolek, aby se mohli opřít loktem, a jali se v nejlepší shodě vypravovat jak o spisech latinských, tak o řeči, která jde od úst k ústům.
"Kdyby tak svatý Lukáš a ostatní svatí evangelisté popřáli někomu jen drobet svého umění," řekl vposled Kosmas, "mohl by ty věci vytroušené ze spisů přivésti jednou zpět do hnízda. Mohl by je snadninko pochytat, jako se chytají křepelky."
"Někdy cítím, že je to na dosah ruky," řekl Šebíř a odmlčel se tona v rozpacích.
V podobných hovorech a v podobné družnosti setrval Kosmas se svým přítelem tři dny. Odevzdal mu ve vhodný čas listy sázavského mnicha, vyslechl rozpravy škaredého sluhy, zapamatoval si dobře jeho vypravování (zvláště to, jež se vztahovalo k vyvraždění rodu Vršovců) a řekl mu místo díků: "Teď, když jsem zevrubně zvěděl, že jsi přišel k ráně nikoliv v nějaké krčmě, ale v službách katovských, ošklivíš se mi více než předtím. Hu, klopýtnout o katovský špalek!"
"Nech na hlavě, nech na hlavě, ujče!" vykřikl Šebíř, neboť věci, které se udály za předešlého knížete, přátele rozváděly a jitřily jim staré rány.
"Ne, ne," řekl Kosmas, "tahačky, hádanice, půtky a věci toho druhu mi čistí krev, nemohu vystát člověka, který se vzteky tahá za vousy a neřekne slovíčko do živého."
"Tu to máme," odpověděl Sebíř, "snad jsi se nepřišel poškorpit?"
"Tak trochu," přisvědčil Kosmas a s tím se rozloučili.
Ale to není všechno, neboť věc nejdůležitější byla zamlčena.
Kým? Sebířem? Nebo Kosmou?
Oběma! Nezmínili se o ní přímo, protože je to skryté a něžné tajemství, jež špatně snáší denní světlo a o němž se nemluvívá. Slova jsou vhodná pro příběhy, ale to, co táhlo myslí těch dvou přátel, bylo jakési dychtění, jakýsi proud citu a proud vůle, který zvedá věc jednu a klade ji na místo věci jiné a činí ji velikou a druhou věc umenšuje tak, aby přišel ke cti souvislý záměr a zároveň tak, aby ten záměr zněl dobře v řadě slov. Podobalo se to trochu hře, trochu moudrosti, trochu bláznivinám a dále žertům i trápení. Ani Kosmas ani Šebíř nemohli krátce vypověděti nic jedinou větou, ale zdálo se jim, že kdesi uvnitř jejich bytostí leží vřeténko slov či nekonečné řeči, jež může obsáhnouti vše, co je hodno lásky a co rudne vášněmi a co se rdí citem a co zní skutky. Zdálo se jim, že svět vypravuje a že oni jsou ústy toho světa. Zdálo se jim, že časy staré se přelévají do doby novější, zdálo se jim, že skutky knížat lze navlékat na tkanici vypravování, zdálo se jim, že slovo způsobuje, aby strom rozkvétal a stál ve své nádheře.
To vše a mnohem více táhlo jim tedy myslí.
I pohlíželi na sebe ve chviličkách zámlky a odpovídali si stiskem rukou a vzápětí výbuchem veselosti. Bylo jim sedmdesát let. Podobali se milencům a touha a ustavičná bdělost činila je mladými.
Když Šebířův sluha držel třmen Kosmovy kobyly, a když kanovník svatovítské kapituly se mu již opíral o rameno, aby se mohl snadněji vyšvihnout do sedla, přitočil se k němu Šebíř a řekl: "Je pro mě snadnější vsunouti nohu do ucha jehly, je mi snadnější přeskočiti dvakrát koně sem a tam než napsat jedinou stránku!"
"Ach, příteli," odpověděl Kosmas, "nedovedu věc prvou ani druhou. Poslední mi rovněž uniká, ale musím ji zkoušet vždy znovu a znovu."
Řka to odstrčil šklebícího se sluhu a objal naposledy probošta mělnického kostela.
Potom odjel se stísněným srdcem, neboť jeho duch a jeho mysl se proměňovaly podle vanutí větru.
Šebíř se pak vrátil k svým spisům a obraceje stránky myslil na Kosmu. Zdálo se mu o starých místech. Myslil na lutyšskou školu magistra Franka a na dva žáky, kteří těkajíce rozkvetlými loukami rozmlouvali o kronice, kterou buď jak buď jednou napíší.
V létě, které podle přirozeného běhu nastalo po deštivých jarních časech roku 1116, udeřila náramná sucha. Stromy zšedly, traviny byly žluté, kdejaká studánka vyschla a řeky v bílých korytech se jen tak ploužily mezi kaménky a mezi bahnisky, které popraskaly.
Tehdy s vedrem a žáry přišla na žebravé starce veliká tíseň. Neměli nic k jídlu, dolehl na ně hlad a Kosmas jim v té prašpatné době uzavřel dveře svého příbytku, neboť paní Božetěcha postonávala.
Již nezněl její smích, již se nechechtala, již nepopouzela manžela, ale byla tichá a mírná.
"Nadrobila jsem," říkávala, "dost nepříjemností a zavdala jsem ti často příčinu k hněvu. Bůh, který mě bude záhy soudit, ví, že jsem to nečinila ze zlého úmyslu, ale proto, že mám neposedný jazyk a že se mi líbívalo, aby se kola točila a aby naše řehtačky zněly naplno."
"Ale může někdo mimo Stvořitele zřít, že jsem nikdy necítila hněv?"
"Nešťastnice," odpovídal Kosmas, "máš stále stejně nabroušený jazyk a chceš se přít! Ho, ho, ho! S takovou si na mě nepřijdeš, vím totiž, že jsi dobrotisko, ale hubaté a svárlivé a píchající jako hnízdo ježků! Přisámbohu, bylo to s tebou krásné živobytí, a dá-li Pánbůh, urazíme pohromadě ještě řádný kus cesty, neboť vidím, že tvoje nemoc je jen podle jména a že tvá přirozenost se nijak neproměnila. Pokud osel pije a pokud moulá hubou, není se co bát, že by zcepeněl. A to platí i o ženských!"
"Příteli," pravila paní, "nenuť se do veselosti. Mluvme jednou vážně. Já vím, že ti narostl zobák k samému žertu, ale vzpomeň si, s kolika lidmi jsem tě znesvářila! Vzpomeň si na magistra Bruna, který je člověk mírný a hodný lásky! - Dále si uveď na mysl, jak jsem si vedla zle a ukrutně k tvým starcům. Jen si spočítej, kolikrát jsem jim ukázala dveře! A proč? Jen proto, že jsem husa! Zdálo se mi, že ty jejich žvásty k ničemu nejsou. Čpěli, kašlali, zrývali mi svými škrpály podlahu a pochytala jsem od nich po každé nejméně dvanáct blech. Ach, bylo to veliké trápení a to trápení mi zastíralo každou božštější stránku jejich povahy.
Teď se tedy přiznávám, že jsem na ně měla spadeno neprávem, a prosím tě za prominutí."
"A proč?" otázal se Kosmas a v úžasu spráskl ruce. "Vzal jsem na ně včera hůl a vyhnal jsem je svinským krokem. - Jakže - povídám - paní Božetěcha není ve své kůži a vy mi tady budete tropit neplechu!" Po těch slovech nastala pomlka a knězova žena se ztěžka obracela ke stěně.
"Takhle se nedorozumíme," pravila po chviličce ticha. "Kápnu tedy božskou a řeknu ti, jak se věci mají: Asi před dvěma dny jsem vzala jednu z tvých čmáranic a odnesla jsem ji (neříkám, že to bylo pro mne snadné) k magistru Brunovi. - Magistře, - povídám, - otče milosrdný, neudělala jsem ti nikdy nic dobrého, ale chceš mě odmítnout, když k tobě přicházím s prosbou?
Toť se ví, že změnil dvakrát barvu a že byl samá ochota. Když jsem tedy viděla tu dobrou vůli, požádala jsem ho, aby přečetl tvé písmo. A byla to stránka, která pojednává o příchodu Čechů do této země a dále o Krokovi a Libuši. Zapamatovala jsem si z toho jen pár slov, ale magister říkal, že je to věc krásná a velice ušlechtilá a políbil dvakrát místo, kde vypravuješ, jak Libuše věští slávu pražského hradu."
"Přisámbohu," vykřikl Kosmas, "chytím dvakrát magistra za ucho a vyrazím dveře s těmi starými hlupáky!"
"Nečiň to," řekla knězova žena usmívajíc se, "sám Bůh ti je prý postavil do cesty a sám Bůh prý ti kyne, abys řečí nejlepší a s nejvzácnějším uměním zaznamenával paměť, kterou přejali od svých otců."
Ale Kosmas byl příliš popuzen, aby mohl odpovídati. Měl zlost, luskal prsty, styděl se za své práce a v tom okamžiku se mu zdálo, že jsou bídné a velice k smíchu. Znal jejich chyby, chtěl je opravit a byl pokořen před Brunem, jemuž bylo dovoleno, aby do nich nahlédl. Popadl jej tedy nesmírný vztek a byl by se zlobil až do večera, kdyby jeho pohled nepadl na rozpačitou a zhubenělou tvář jeho ženy. Sotva ji však zahlédl, obrátila se mu mysl (jako korouhvička na špičce věže, když zavane znenadání vítr s druhé strany). Spatřil totiž, že se jeho žena trápí, poznal, že neví, jak je na tom, uhádl, že lituje skutku, který byl dobře míněn.
I přiklekl k jejímu lůžku a popleskávaje ji zlehka po loktech opakoval asi desetkrát, že je sice hlupačka, ale že on sám by byl hlupák ještě větší, kdyby mimo to na ní neviděl mnoho krásných ctností.
Pokud však jde o starce, zůstával Kosmas neoblomný. Vyháněl je opět a opět. I nezbývalo tedy chuďasům, než aby se tloukli podle jiných dveří. Postávali před klášterem benediktinek, okouněli u kostela svatého Jiří a pásli po poutnících, kteří se šli do toho kostela poklonit ostatkům svaté Ludmily, a když se jim nepodařilo uchvátit nějaké sousto, vlekli se dál k svatému Vítu, kde se podle zdi hemžilo bezpočet řemeslníků. Tu a tam napíchl některý dobrosrdečný chlapík kus pečeně na hák a podal jim žvaneček nahýbaje se s lešení. Odpovídali mu naučenou odpovědí a odvolávali se na památku svatého Víta, k jehož chvále se zvedala kostelní věž. Ale stávalo se, že přicházeli častěji, než snesla dobrotivost zedníků, a tu je ti dobří lidé hnali pryč a házeli po nich úlomky kamenů a spílali jim. Co měli potom dělat lepšího, než vzíti nohy na ramena? Když se vzdálili z dostřelu a když měli před sebou vlastní hrad, to jest palác panovníkův, zvolnili ze slušnosti běh a poklonili se před vchodem, jako by sám vladař stál na prahu. Při takových příležitostech řekl buď bezruký zbrojenec, buď mnich, kterému již dávno to jméno neslušelo, že knížecí palác je krásný a že je vysoký a že je vystavěn z dobrého kamene. To si nedali ujít a byli hrdi na hrad jako jezdec na svého hřebce. Sídlo biskupovo, nízké, rozlehlé a široké, nevzbuzovalo v nich citu tak příjemného. Malému mnichu nahánělo dokonce strach, neboť nedovedl zapomenouti na pána s vysokou čepicí, který tam přebýval a jehož předchůdce po čertech zprudka zatočil s jeho klášterem.
"Ach," říkával ukazuje palcem přes rameno do uzounkých okének, jež byly spojeny obloučky a rozdělena sloupkem, "ach, ach, ach! Biskupové jsou zástupci apoštolskými, a mnichové a kněží a prostý lid je musí poslouchat. Činím to rád, ale proč přitom již nemohu sedět za zdí našeho kláštera? Podle pravdy nedostalo se mi žádného svěcení a i mezi bratřími, kteří skládají jen polovinu slibů, platil jsem za lajdáka. Byl jsem klášteru tak trochu na obtíž a opat mě nerad viděl. Honili mě sem i tam a k ničemu mě nepustili. Ale jednou, když k nám přišel řezbář z Cařihradu, bylo mi dovoleno brousit dláta a podávat mu malé dřevěné kladívko či paličku. Činil jsem to dobře. Mhouřil jsem oko právě tak jako on a nakláněje hlavu odstupoval jsem zároveň s ním na tři kroky od obrazu ukřižovaného Pána Ježíše. Potom, když byl konec práce, a když zahlaholil zvon, a když jsme odzpívali své hodinky, šlo se k jídlu. - Ale o tom vám nebudu povídat, neboť večeře byly hojné a vydatné a tučné a dobře připravené a podle nejlepší chuti okořeněné. Jste příliš hloupí a příliš hladoví, abyste to mohli bez závisti slyšeti, a já, pokračuje v řeči nakousnuté, zavedl bych vás do hříchu."
Zbrojenec, jemuž nesloužil dech, nemohl kráčeti tak rychle jako ostatní a stávalo se, že mu většina podobných hovorů unikala. Když je dohonil v den, který sledujeme, zastihl mnicha již mlčícího. Spustil tedy bez souvislosti s tím, co bylo právě řečeno: "Tak, a teď mi povězte, co bude dále? Co chcete jíst? Co si počneme se svým hladem?"
"To nevím," odpovídal mnich a krčil úzkými rameny. "Což, abychom vyhledali žida?"
"Ne, ne! Jeho křesťanský služebník mě zbil," namítl zbrojenec se špatným dechem.
"V tom případě," odvětil mnich, "nechme židovskou ohradu ohradou a postavme se k rotundě Svatého Kříže Menšího. Od podhradí za řeku není příliš daleko ani pro tvoje chromé nohy."
"Je pravda," odpovídal zbrojenec, "že mám lepší zuby než běháky, ale šel bych třeba až na Vyšehrad, kdyby mě tam čekala nějaká mísa."
Po poradě zamířili tam či onam a potázali se se stejnou, neboť dlaň milosrdných lidí se všude sevřela v pěst.
Jednou za podobné bídy rozpomenul se bývalý mnich na řeč člověka, jehož narychlo pokřtil. Přemýšlel o každém slově, které se mu podařilo tehdy zachytiti; a při tom přemýšlení vyvstávala mu v srdci nějaká neurčitá naděje. Opakoval si, že pohané zakopávají na starých božištích nárameníky a prsteny. Věřil, že mu padne do ruky poklad, a zdálo se mu, že Bůh ve svém milosrdenství zkřížil jeho cestu s cestou bědného pohana a že otevřel jeho ústa a že mu nyní kyne, aby si vzal odměnu.
"Kdož ví," myslil si, "zda mě náš milostivý Pán nezkoušel? Kdož ví, nenalezl-li zalíbení v mém rozhodném činu, kdož ví, zda nespojuje s mou odplatou nějaký ještě vznešenější záměr? Je dost možná, že k potupě živého Boha se válí pod ohavným oltářem kus zlata. Možná, že si náš přemocný otec přeje, abych rozdělil zlatou hroudu na deset dílů a z dílce jednoho dal vytepati pěknou růži na jeho oltář."

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 24.09.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Jezero Ukereve
-Konec starých časů
-Kosmas, Kosmas (2), Kosmas (3), Kosmas (4), Kosmas (5)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (4), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (5)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3), Markéta Lazarová (4), Markéta Lazarová (5), Markéta Lazarová (6), Markéta Lazarová (7), Markéta Lazarová (8), Markéta Lazarová (9)
-Obrazy z dějin národa českého
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3), Pekař Jan Marhoul (4), Pekař Jan Marhoul (5)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4), Rozmarné léto (5), Rozmarné léto (6), Rozmarné léto (7)
Čítanka-Konec starých časů, Konec starých časů (2), Konec starých časů (3)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Luk královny Dorotky, Luk královny Dorotky (2)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3)
-Obrazy z dějin národa českého, Obrazy z dějin národa českého (2)
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2), Pole orná a válečná (3), Pole orná a válečná (4)
-Poslední soud, Poslední soud (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4)
-Útěk do Budína, Útěk do Budína (2), Útěk do Budína (3)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­