ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Nabokov Vladimir (*22.04.1899 - †02.07.1977)

   
­­­­

Lolita

  • úryvek

Předmluva

"Lolita, aneb Zpověď ovdovělého bělocha" - tak zní dva tituly, pod nimiž se pisateli této poznámky dostaly do rukou podivné stránky, jež tato slova uvozují. Sám jejich autor, Humbert Humbert, zemřel 16. listopadu 1952 ve vazbě na koronární trombózu, několik dní před začátkem svého procesu. Jeho právní zástupce, jinak můj příbuzný a dobrý přítel, ctěný pan Clarence Choate Clark, jenž je nyní zaměstnán u advokacie v hlavním městě, mě požádal, abych tento rukopis připravil k vydání, a svoji prosbu doložil dovětkem z poslední vůle svého klienta, zplnomocňujícím mého vysoce postaveného bratrance, aby jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ve všech záležitostech týkajících se přípravy "Lolity" k otištění. Není vyloučeno, že rozhodnutí pana Clarka ovlivnila skutečnost, že editor, jehož si vybral, právě obdržel Polingovu cenu za skromné dílko ("Mají smysly smysl?"), v němž se zabýval analýzou některých patologických stavů a úchylek.

Ukázalo se, že můj úkol je snazší, než jsme tušili. Až na opravu očividných omylů a citlivé potlačení několika neodbytných detailů, jež i přes úsilí samotného "H.H." stále přetrvávaly v jeho textu jako milníky a pomníky (připomínající místa a osoby, jež by vkus zamlčel a soucit ušetřil), jsou tyto pozoruhodné paměti vydávány bez úprav. Bizarní přízvisko jejich autora je jeho vlastní nápad; je pochopitelné, že tato maska - skrze niž jako by prosvítaly dvě hypnotické oči - musela zůstat nedotčena v souladu s přáním jejího nositele. Zatímco příjmení "Haze" Se pouze rýmuje se skutečným příjmením hrdinky, její křestní jméno je příliš pevně protkáno s nejniternější stavbou knihy, než aby je bylo možno pozměnit, a neexistuje pro to (jak laskavému čtenáři jistě neujde) ani žádný pádný důvod. Projeví-li někdo hlubší zájem o zločin "H.H.", najde několik zmínek v denících ze září a října roku 1952; jeho příčina a smysl by však nadále zůstaly zastřeny rouškou tajemství, nebýt toho, že se paměti ocitly s laskavým svolením pod světlem mé stolní lampy.

Staromódním čtenářům, toužícím sledovat osudy "skutečných" osob za horizontem "pravdivého příběhu", mohu poskytnout pár podrobností, jak jsem je získal od pana "Windmullera" z "Ramsdale", který si nepřeje být jmenován, aby se snad "dlouhý stín té politováníhodné a mrzké záležitosti" neotřel o městečko, k němuž se s takovou pýchou hlásí. Jeho dcera "Louise" nyní chodí na vysokou školu. "Mona Dahlová" studuje v Paříži. "Rita" se nedávno provdala za jednoho hoteliéra na Floridě. Manželka "Richarda Schillera" zemřela při porodu v Gray Star, osadě v nejodlehlejší části Severozápadu, na Boží hod vánoční roku 1952; holčička, kterou přivedla na svět, byla mrtvá. "Vivian Darkbloomová" napsala biografii "Mé alias", jež zanedlouho spatří světlo světa; podle kritiků, kteří již rukopis četli, se jedná o její nejlepší dílo. Správci nejrůznějších hřbitovů, o nichž je v knize zmínka, hlásí, že hroby se neotvírají.

Čtenář, který pohlíží na "Lolitu" jednoduše jako na román, v ní nachází situace a emoce, jež by působily nepříjemně mlhavě, kdyby jejich vyjadřování ředily triviální opisy. Je pravda, že v celém díle se nevyskytuje jediný obscénní výraz; a nejen to, obrněného šosáka, jehož novodobé konvence zvalchovaly tak, že bez záchvatu nevolnosti přijímá marnotratné šiky oplzlostí v banálních románech, bude nepochybně velmi šokovat, že zde je nenajde. Pokud by se však editor ve snaze uspokojit podobné paradoxní požadavky morálky pokoušel rozmělnit nebo vynechat scény, jež by nějaká moudrá hlava mohla označit za "afrodizické" (v tomto ohledu viz památné rozhodnutí, jež 6. prosince 1933 učinil ctihodný soudce John M. Woolsey v případě jiné, daleko otevřenější knihy), museli bychom od zveřejnění "Lolity" upustit vůbec, jelikož právě ty scény, které by někdo mohl nejapně obvinit ze samoúčelné smyslnosti, jsou navýsost funkční v rozvíjení tragického příběhu, směřujícího bez oklik k ničemu menšímu, než je morální apoteóza. Cynik může namítnout, že komerční pornografie se snaží o totéž; vzdělanec může oponovat tvrzením, že vášnivá zpověď "H.H." je bouří ve sklenici vody, že nejméně dvanáct procent dospělých Američanů, což je "střízlivý" odhad doktorky Blanche Schwarzmannové (sama mi jej sdělila), si každoročně tak či onak vychutnává tuto výjimečnou zkušenost, kterou "H.H." líčí s takovým zoufalstvím, a že kdyby náš šílený pisatel deníků vyhledal onoho osudového léta 1947 zkušeného psychopatologa, k nijakému neštěstí nemuselo dojít. To je pravda, ovšem potom by nebylo ani této knihy.

Promiňte komentátorovi, že opakuje to, co zdůrazňoval ve svých vlastních knihách a přednáškách, zejména že "urážlivé" bývá často jen synonymem pro "neobvyklé". Velké umělecké dílo je samozřejmě vždy originální, a tudíž by už z podstaty víceméně šokovat mělo. Nemám v úmyslu glorifikovat "H.H." Je bezpochyby strašný, opovrženíhodný, je klasickým příkladem morálního malomocenství, směsicí krutosti a vtipu, která snad prozrazuje nejzazší zoufalství, avšak nepřidává na přitažlivosti některým jeho výlevům. Je nemotorně náladový. Mnohé z jeho případných názorů na lidi a Ameriku jsou směšné. Zoufalá důstojnost pulsující touto zpovědí jej nezprošťuje hříchů ďábelské prohnanosti. Není normální. Není to džentlmen. Avšak s jakým kouzlem umí jeho lkavé housle vyloudit něhu, soucit s Lolitou, nutící nás hltat stránky této knihy, byť jejím autorem opovrhujeme!

Jakožto popis klinického případu se "Lolita" bezpochyby zařadí mezi klasická díla psychiatrické literatury. Jako dílo umělecké daleko přesahuje hranice kajícníkovy zpovědi. A přece o mnoho závažnější než její význam pro vědu či její literární hodnota je účinek etický, který by kniha měla vyvolat u seriózního čtenáře, neboť touto významnou osobní studií prosvítá obecné ponaučení; bezprizorné dítě, sobecká matka, dýchavičný maniak - to nejsou pouze živé postavy jedinečného příběhu: varují nás také před nebezpečný mi sklony, ukazují na potenciální zlo. "Lolita" by nás všechny - rodiče, sociální pracovníky, pedagogy měla přimět, abychom se s ještě větší bdělostí a předvídavostí věnovali úkolu vychovávat lepší pokolení v pokojnějším světě.

John Ray, Jr., PhD.
Widworth, Massachusetts
5. srpna 1955

Část druhá

1

Tehdy se započalo naše veliké putování po Státech. Před všemi ostatními typy turistického ubytování jsem brzy začal dávat přednost pravým motelům - čistým, útulným, bezpečným ústraním s ideálními podmínkami pro spánek, škorpení, udobřování, neuhasitelnou nezákonnou lásku. V hrůze, že bych mohl vzbudit podezření, jsem zpočátku horlivě platil za obě místnosti jedné dvoupokojové ubytovací jednotky, z nichž v každé stálo dvojlůžko. Byl jsem žádostivý, pro jakou čtyřhru bylo tohle aranžmá zamýšleno, jelikož neúplná přepážka dělící pokoj nebo chatu na dvě propojená hnízdečka lásky mohla poskytnout pouze pokryteckou parodii na soukromí. Když se to tak vezme kolem a kolem, byly to právě možnosti nabízené touto počestnou promiskuitou (dva mladé páry rozverně přepřahající své partnery, anebo dítě předstírající spánek, aby na vlastní uši uslyšelo libozvuky staré jako svět), které mi dodaly kuráž, a tak jsem si občas brával jednolůžkový pokoj s přistýlkou nebo pokoj dvoulůžkový, rajskou vězeňskou celu se žlutými roletami, které byly zataženy, aby vytvořily jitřní iluzi Benátek a slunečního svitu, když jsme ve skutečnosti byli v Pensylvánii a lilo.

Poznali jsme - nous connůmes, řečeno flaubertovsky -kamenná stavení pod rozložitými chateaubriandovskými stromy, domky z pálených cihel, domky z vepřovic, štukované motely na místech, která turistický průvodce automotoklubu líčí jako "stinná", "prostorná" nebo "s parkovou úpravou". Srubovité stavby obložené sukovitou borovicí připomínaly Lole svou zlatohnědou glazurou kůstky pečeného kuřete. Přezírali jsme tuctové chaty z obílených prken, prolezlé typicky plíživým puchem kanálu nebo nějakým jiným ponuře rozpačitým zápachem a nenabízející nic, čím by se mohly pochlubit - kromě "pohodlných postelí" a jedné nasupené správcové, vždy připravené, že její dary ("... no, mohla bych vám dát...") budou odmítnuty.

Nous connůmes (to je královská psina!) rádoby svody jejich omílaných jmen - všechny ty hotely a motely U západu slunce, Na rozcestí, Na vyhlídce, Sosnové dvory, Na stráni, Nebeské dvory, U zeleného stromu, Zátiší, Mácovy dvory. Někdy stála na vývěsních štítech zvláštní poznámka, jako "Děti vítáme, domácí miláčky zbožňujeme" (Tebe vítají, tebe zbožňují!). Pod pojmem koupelna se většinou skrýval vykachlíkovaný sprchový kout s nekonečnou všehochutí chrlících mechanismů, ale zato s jednou společnou, jistě nelaodicenskou vlastností: při použití na vás zničehonic začaly chrlit vodu horkou jako louh nebo studenou jako led, podle toho, jestli si soused pustil horkou nebo studenou, čímž vás připravil o nezbytný doplněk ve sprše, který jste si tak pečlivě namíchali. V některých motelech byly nad záchodem (s ručníky nehygienicky naházenými na nádržce) přilepeny pokyny, jimiž se hosté žádali, aby do mísy neházeli odpadky, plechovky od piva, krabice, mrtvá novorozeňata; jinde zase měli v zaskleném rámečku zvláštní upozornění, jako třeba MÍSTNÍ ATRAKCE (Projížďka v sedle: Na hlavní ulici je možno často vidět jezdce na koních vracející se z romantické projížďky za měsíčního svitu. "Často ve tři ráno," ušklíbla se neromantická Lo).

Nous connůmes různé typy moteliérů - napraveného kriminálníka, vysloužilého kantora i zkrachovalého obchodníka mezi muži a mateřské, polourozené a vykřičené varianty mezi ženami. A sem tam v obludně horké a vlahé noci srdcervoucím a zlověstným hukotem řičely vlaky a v jednom zoufalém výkřiku mísily sílu s hysterií.

Vyhýbali jsme se turistickým noclehárnám, venkovským bratrancům smutečních salónů; byly staromódní, snobské a neměly sprchu, v depresivně růžovobílých pokojíčcích stály vyřezávané toaletní stolky a na zdech visely fotografie dětí správcové ve všech stadiích vývoje. Občas jsem se ale Loině zálibě v "opravdických" hotelech poddal. Zatímco jsem ji laskal v zaparkovaném autě v tichu tajuplné, temně soumračné vedlejší cesty, vybírala si v bedekru nějaké vřele doporučované doupě u jezera, které sice nabízelo spoustu divů, zveličených světlem baterky, jímž přejížděla po stránce, jako třeba příjemnou společnost, jídlo v kteroukoli dobu, noční pikniky, ale které ve mně vyvolávalo jenom odporné představy smradlavých gymnazistů v tričkách a nějaké ohněm rozpálené tváře tisknoucí se k její, zatímco chudákovi dr. Humbertovi, objímajícímu pouze svá vlastní kostnatá kolena, stydnou na mokrém trávníku hemoroidy. Velice ji také obluzovaly takzvané "koloniální" hotely, které kromě "elegantní atmosféry" a malovaných oken nabízely "neomezené množství nejopojnějších pamlsků". Láskyplně opatrované vzpomínky na noblesní hotel mého otce mě často nutkaly, abych se v podivné zemi, kterou jsme cestovali, pídil po jeho blíženci. Skutečnost mé touhy brzy zchladila; ovšem Lo dál neúnavně sledovala stopu reklam na bohaté tabule, zatímco já zrovna radostí nevyskakoval nad finančním pozadím takových poutačů jako HOTEL LESNÍ SEN, děti do 14 let zdarma! Na druhé straně se klepu hrůzou při vzpomínce na ten soidisant "prvotřídní" lázeňský podnik v jednom středozápadním státě, který propagoval půlnoční neomezenou konzumaci a kde zaraženi mým přízvukem se mě vyptávali na dívčí jména mé mrtvé manželky a matky. Dvoudenní pobyt mě tam přišel na sto dvacet čtyři dolarů! A vzpomínáš na Mirandu, to druhé "superelegantní" lupičské doupě se zaúčtovanou ranní kávou a tekoucí ledovou vodou, kam nesměly žádné děti (tedy, přirozeně, žádné Lolity)?

Sotva jsme přijeli do některého z prostších motelů, které se staly naším obvyklým útočištěm, okamžitě zapínala elektrický fén nebo na mně vyškemrala čtvrťák do rádia, případně se začetla do prospektů a kňourala, proč si nemůže vyjet na koni po nějaké doporučované trase nebo si jít zaplavat do místního bazénu s teplou minerální vodou. Nejčastěji, tím svým schlíplým, znuděným stylem, který si pěstovala, padala vysílená a odporně žádoucí do červeného pérového křesla, nebo na zelený šezlong, na nízké sedátko potažené pruhovaným plátnem s opěrátkem pro nohy a baldachýnem, anebo na jakoukoli plátěnou židli pod slunečníkem na terase, a bylo třeba dlouhých hodin plných lichotek, výhrůžek i slibů, aby mi v ústraní pěti dolarového pokoje na chvilku půjčila své opálené tělo, než podnikneme něco, co by se jí mohlo zamlouvat víc než moje ubohá rozkoš.

***

5

V ulici jménem Thayerova, v zelenavém, plavém a zlatavém prostředí obytné čtvrti příjemného akademického městečka, byl člověk nucen opatřit si pár přátel, kteří vás zdraví přívalem příznivých meteorologických pozdravů. Pyšnil jsem se přesnou temperaturou svých vztahů k nim: nebyly nikdy sychravé, ale vždycky chladné. Můj soused na západ ode mne, který mohl být zrovna tak obchodníkem jako vysokoškolským profesorem, nebo obojím, se dával občas se mnou do řeči, když holil nějaké pozdní květy na zahrádce nebo zaléval auto nebo - později - odmrazoval příjezdovou cestu k domu (je mi jedno, jestli jsem ta slovesa netrefil), ale moje krátká zamumlání, artikulovaná tak akorát, aby zněla jako obvyklá přitakání nebo tázavé výplně pomlk, vždycky překazila jakýkoli vývoj k familiárnostem. Ze dvou domů svírajících onen kousek houštím zarostlého rumiště naproti byl jeden zabedněný a v druhém žily dvě profesorky angličtiny, otvídovaná slečna Lesterová s krátkým sestřihem a slečna Fabiánova s vyprchávající ženskostí, jejichž jediným námětem krátkých rozhovorů na chodníku bylo (Bůh žehnej jejich taktu!) mladistvé kouzlo mé dcery a "naivní šarm" Gastona Godina. Sousedka východně ode mne byla nepochybně nejnebezpečnější - tvrdá nátura s ostře řezaným nosem, jejíž nebožtík bratr pracoval na univerzitě jako správce budov a pozemků. Vzpomínám, jak si jednou Dolly vyčíhala, když jsem stál u okna v obývacím pokoji a dychtivě očekával návrat svého drahouška ze školy. Ta odporná stará panna se pokoušela zastřít svoji morbidní slídivost maskou přeslazené dobrosrdečnosti, stála a opírala se o svůj tenký deštník (právě přestal padat déšť se sněhem a vykouklo studené mokré slunce) a Dolly v hnědém kabátě, který měla vzdor sychravému počasí rozepnutý, si tiskla k břichu narovnaný štůsek knih, nad humpoláckými gumovkami jí vykukovala zrůžovělá kolena a na tváři jí hned vykvétal a hned zase mizel hloupoučký, vyplašený náznak úsměvu, na té tváři s tupým nosem, která - snad díky bledému zimnímu světlu - vypadala takřka nehezky, na způsob německé venkovské mágdlein; a tak tam postávala a potýkala se s otázkami slečny Východní - "A kdepak máš maminku, milánku? A kdepak pracuje tvůj nebohý tatínek? A odkudpak jste se přistěhovali?" Jindy zas ta čarodějnice oslovila s přívětivým zakňučením mě - ale podařilo se mi rozhovoru vyhnout; a za pár dní přišel od ní v modře lemované obálce vzkaz, v němž jemně namíchaným jedem a medem zvala Dolly na návštěvu, že prý si u ní v křesle prohlédne "kupu nádherných knížek, které jsem dostala od své drahé matky, když jsem byla malá, místo abych si každou noc až do rána pouštěla nahlas rádio".

Musel jsem se mít také na pozoru před paní Holiganovou, posluhovačkou a nevalnou kuchařkou, kterou jsem i s vysavačem zdědil po předešlých nájemnících. Dolly obědvala ve škole, takže s tím problémy nebyly, a já jsem se naučil připravovat jí sám vydatnou snídani a ohřívat večeři, kterou paní Holiganová uvařila před svým odchodem. Té laskavé a neškodné ženě se bohudíky trochu kalil zrak, a proto jí detaily unikaly; ze mě se stal velký odborník na stlaní postelí, avšak přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že někde zůstala nějaká osudná skvrna nebo, což se stávalo zřídka, když se přítomnost Holiganky čirou náhodou kryla s Loinou, že prostoduchá Lo podlehne baculatému soucitu a něco v útulné kuchyni vyslepičí. Často jsem míval dojem, že bydlíme v osvětleném skleněném domě a že každým okamžikem nahlédne bezstarostně nezakrytým oknem nějaký pergamenový ksicht s úzkými rty, aby zdarma spatřil věci, za jejichž zhlédnutí by i ten nejpřesycenější voyeur zaplatil slušné jmění.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 30.09.2009

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­