ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hálek Vítězslav (*05.04.1835 - †08.10.1874)

   
­­­­

Děvče z Tater (3)

X.

Co potom dálo se, lze říci krátce:
host na den, na dva konal výlety,
kam krása hor volala v ústrety,
pak zas se vracel k břečťanové chatce.
A když tak mnohé prohlednul si trati,
rozloučil se a pohnut děkoval,
a vesel v mysli dále cestoval,
a slíbil, že se ještě brzy vrátí.
A co se zatím dálo, moh' by říci
nám Tomeš, kdyby ještě řeči dbal;
však jeho ňádra dravec vydlabal
v bezsenných nocech sobě za ložnici,
a že bys hostem, v zámlklost se halil:
neb kdyby ten se k hlasům přiměsil,
on byl by duši z těla vyděsil
a soulad hor na pouští úžas zvalil.

A Tomeš chodil do besídky skalné,
kde v šípků loubí vod hra líbezná:
ó, byla tě to brána vítězná,
však vítěz kleslý ve podobě žalné.
A tak tu sedal jedin, u sedátka,
jak socha bez dechu a bez hnutí;
co za ním, bylo s výše klesnutí,
co před ním, hrozná k přemítání látka.
A divně mu se v mysl kladly věci:
smrt, život, věčnost, člověk, vražda, hrob,
pak z všeho nic a život z běd a mdlob,
a člověk zavřen v tom, jak orel v kleci.
Pak na mysl mu přišlo mocným tvarem,
co v loubí tom již sobě zbudoval,
a jaké naděje a jak v nich hodoval,
a to mu prsa rozžhavilo žárem.
A když pak srovnal, čím je tady nyní:
žhavá mu slza v ňádra zaklesla,
však vnitřní výhně málo vynesla -
tať zbyla všecka v ňader choré skříni.

XI.

Pak stalo se, co lehko předvídati:
když nějaký den na to pominul,
on s Katuškou se opět dostihnul,
že bylo oběma se k sobě znáti.

A Tomeš ve tváři lhal poklid jasný,
jak lovec, když chce obejíti laň,
však celý byl jak namířená zbraň,
kdy tajně krytá v roucha záhyb řasný.
A počal lahodným omlouvat slovem,
že už tak drahný čas jí neviděl,
že samotil a jakby osiřel,
an neměl domova pod vlastním krovem.
Že ani k dárkům neměl mysl hledět;
však že jí nyní v dar cos uchystá,
co překoná ji nad vše dojista -
co při tom myslil, těžko na vlas vědět.
A Katuška jak druhdy, plná víry,
dětinným okem k němu pohledla,
v zrak srdce, duši, mysl pozvedla,
jako když láska její nemá míry.
I litovala, že tak dlouho scházel;
že mohl seznat svět a světa div,
a slyšet, co neslyšel jaktěživ,
vše vidět, jakoby ho doprovázel -
však že se host k nim ještě brzy vrátí.

Ta přímost Tomšem skoro viklala,
jak láva vrchem, než se vydrala,
že ze svých myšlenek již chtěl se káti.
A však jen na chvíli se v sobě klátil.
Nebť hned se mu zas v duši zabřesklo,
jakby se dravčí oko zalesklo,
a břítký úmysl vše v pěstě schvátil.
Tenkrát v něm dravec zved' se z polovice
a s těží jen se zase uložil.
Pak jako v odpověď jí doložil:
"Div! O, já viděl divů mnohem více!
Já nes' jak v pouzdře všecku krásu světa
a k vůli ní sem pozbyl rozumu,
pak zmoudřel sem, vrh' pouzdro do rumů
a srdce s ním a bylo po všem veta.
Ta noc jak upír krev mi ssála z těla."
Pak zvolal s bolestí a s jásotem:
"Jak krásná naše plavba životem!"
Pak rozešli se jako v přízni zcela.

XII.

Leč co se dále v jeho duši dálo,
to bylo již jak bouře dospělá,
když den převrhne na noc docela,
a co má zkázu vzít, v ní douzrálo.

A bouř, ta jeho podobenství, znáhla
s roztáhlým křídlem v Tatry přilítla,
kam hledla, rudým bleskem zakmitla,
a její řeč se z hor co hrom rozpřáhla.
A kapky s sebe třásla v šumném hodu,
jak marnotratník jmění nadbyté,
že byly hory vodou napité
jak ovčí stádo, když se plaví z brodu:
že každý pramen naběh' v mocném steku,
že každá stružka byla vodopád,
až sebraly se v jedno napořád,
jak zemská hotovost, a vplouly v řeku.

XIII.

A když bouř přelítla a mír se vrátil,
zašel si Tomeš k řece po břehu,
jež rostouc, vlny hnala do běhu,
an proud jim šumnou hudbou cestu krátil.
Tam usednul, kde malá loďka stála,
po níž v protější břeh se převážel;
vln hukot o břehy se rozrážel
a vůně jasmínů přes řeku vála.

Sotva že used', lehký krok tu šustnul -
Katuščin krok, jejž vedl hravý spěch.
"Přeplavme se!" zašeptal její dech,
jenž v tváře výrazu co prosba zhustnul.

Ta slova zalahodila mu v duchu,
leč také uslyšel je s úžasem,
nebť jemu byla čehos ohlasem,
co déle již se chtělo vydrat k sluchu.

"Se převézt? Voda roste vůčihledem,
jak jezdec vlna pne se do skoku,
jenž smrt a zkázu nese v tlumoku -
ty bys jim svěřila se dětským zvědem?"
A hleděl přec, jak sám by přál to sobě,
ba jakby dávno již byl uchystán;
a ona dětsky obemkla mu skrán:
"Ne vlnám, vždyť bych svěřila se tobě;
jáť za větších vln s tebou v loďce dlela."
To znělo, jako pouhá lahoda;
on vstal a rychle vesla dobuda,
byl připraven. Jen řek': "Tys tomu chtěla."

XIV.

A sedli. Loď kmen byla vyhlobený,
jak v Tatrách obyčej. A do běhu
rozehnal Tomeš loďku od břehu
se silou, při níž odpor nemá ceny.
Loď řízla vlny jak radlice hlínu,
že zaječely plachým povykem,
pak vrhly se jak lvice v loďky lem,
podrážděné až na krev v rodném klínu.
A lemem škubaly jak v loupež spiklé,
jak chtivé, loďce rázem zvrhnout cíl,
že veslo, jež zas Tomeš zarazil,
jak stéblo třáslo se na větru vzniklé.
Však vytrh' ji z vln hněvu mocným chvatem,
by vrh' ji v prudší jek vln sousedních:
ty hned, jak pyrati, z sil nezhledných
ji ztékaly a hrozily jí zvratem.
Když pak i z těch ji vyhnal rázem druhým,
zastříkly pěnou jako na posměch,
nebť za nimi hned jiných dme se dech:
těm jistě neunikne během tuhým!

A unik' jim, unik' i druhých plenu,
v němž hrozily ho zervat útokem,
tu v hor tu v dol se měníc úskokem,
tu jako jícen, tu tvoříce stěnu.
Uniknul všem a loď již ploula hladce;
a když se na Katušku podíval,
ret její chvěl se, zrak se usmíval,
ba plná něhy zachvěla se sladce.
Však v tom tvář zbledla jí jak z mlhy tkaná,
nebť Tomeš pojednou byl bez vesla:
loď ploula, kam ji voda zanesla,
a ta ji nesla zpět, jak bičem hnaná.

"Vždyť tamto břeh!"

"My k jinému as plavem!"
on řekl klidně, s děsnou rozvahou,
a již šla loď zas cestou neblahou,
jež byla divých vln poseta davem.

Ó, tenkrát vlny jináče si vedly,
by neušla jim kořist toužená:
lest, násilí, mstou dravost broušená -
vše spojilo se v útok nepřehledlý:
jak smečka vlků hned se na ni vrhly,
ji mžikem zalily po samý lem
a zvrhly, vzhůru dno, ve proudů jem,
a již jak třtinu všecko s sebou strhly.

XV.

Vše bylo ztraceno. On jedva chytil
se loďky zvrhlé jedním ramenem,
a v druhém dívku zvedal vztaženém,
a bezděčně jí v vlnách cestu mýtil.
Ty brzy nad ním vítězně se dmuly,
hned zase pod ním jako zmožené,
a dívka - pírko na bouř vržené -
jak sama vlnou, na vln byla zvůli.
Tu vnořen vlas, tu šíj nad pěnu bílá,
tu roucho prosáklé se neslo z nich,
tu noha, lesklá jako padlý sníh -
jen ruku tiskla Tomši, co jí síla.
Ten přitáh' ji, až obemknul ji pevně,
až víc než sebe nes' ji nad vodou,
jež tanec vedla divou lahodou,
tu ve vír, tu se ve skok točíc zpěvně.

Tak mezi břehy letěli jak střely;
a břehy stály pyšně v plnu vnad,
nedostupné, jak v slávě starý hrad,
tak příkré, bez srdce, tak zatvrzely.
I byly krásny tak v své příkré zdobě,
že byl by musel býti srdce prost,
kdo nepostál by tu jen málo dost
a zžaslým okem nezaplesal sobě:
tu v skalách sestárlé a plny vrásky,
tu dětské s kyprou křovin kadeří,
tu zadumané v sosen zášeří,
tu květem veselé jak popěv lásky.
Což by tu každý popřál sobě času!
Jen vlny v chvatu zlém ho neměly,
ty tupě s časem kolem letěly,
a kdo byl s nimi, ztracen byl v jich kvasu.

Tu křik by marný byl. Nebť voda letná
zalila v ústech každý hlasu vznik,
a v jeky vln se ztrácel lidský křik
jak zrnko písku v zrnka nespočetná.
A byl by marný, neboť duše živé
nekmitlo na stráních jim v záruku:
jen orel v pyšném křídel oblúku
přepínal břehů srázy domýšlivé
jak lávka, již vdech' malíř nad propastí -
a pod ním více lačných zlodravců
za nimi lítlo s pudem krkavců,
by na jich srdci již se mohli pásti.

XVI.

Tak spěli bez cíle a beze stopy;
převrhlá loďka celý jejich svět,
a svět ten jako křehká stromu snět,
s níž urvanou si větry žerty tropí.
Ba smrt si s nimi hrála již jak s lupem,
jejž pohltí, kdy jí se zalíbí:
prodléváním si chuť jen vytříbí,
pak labužnicky k hodům sedne s trupem.
Ba již i do nich zatínala spáry:
tu šat jim škubouc hrotem skrytých skal,
tu v světlo očí házíc pěny kal,
tu v ňadra bušíc zvlněnými sváry.

Tak spěli dál, čím dál, tím blíže konci,
jenž ukrutně s svou ranou prodléval,
by dovršil, co v kapkách naléval,
an vše již spiklo se, být na ně honci,
an všecko zamklo se, co sluje svitem,
an slovo vedla pouze beznaděj,
an v posledním byl šeptu žití děj,
an srdce tlouklo zlomeným již citem.
Tak spěli dál: v tom vln zcuchaném letu
dvě bubliny - dva lidské životy,
v nichž všecky duše lidské tepoty,
schopné v tom pouzdře nejvyššího znětu,
hněv, láska, naděj, touhy strast i síla -
vše slilo se do matné krůpěje
jak ve kahánci zbytky oleje:
dech stačil na zmar nádherného díla.
Tu snad již vlny naposled se spjaly,
by rozhodly to v příštím úskalí:
již loďku z všech sil pěstí porvaly
a mrštily jí v úraz vychytralý.

XVII.

Prask - všecko otřáslo se tupou ranou,
jak když se žebra potrou v zimnici;
loď sténala v vln kypré zpěnici,
a smrt již měla oběť na vybranou.

V tom loďka stála.

Zachytla se krajem
o hranol skály, skrytý pod vodou:
zaň držela se divnou doshodou,
jak když se ruka ruky chytne vzájem.

Aj div! Loď stála v místě skoro tichém:
jak ostrůvek to z klidné vody stlán
a vlnami jak plotem obehnán,
jež plazily se kol hrozebným šplichem.
Ba Tomeš, jak mu voda svezla nohu,
moh' nohou opříti se o skálu:
opřel, a držel v síly návalu
loď, dívku, skálu - vše v jediném stohu.
A ještě víc. Proud byl tu v lehkém hnutí,
že loď spíš podpíral, jak ramenem,
že Tomeš dívku v chvatu zmnoženém
moh' složit na ni jako k spočinutí.

A složil ji. Však nebeské vy moci -
teď teprvé též na ni pohleděl -
tať byla kleslá jak lilie běl,
a víc než dnem již obestřená nocí.
Zrak přimknutý a ústa prosta vlády,
a hlava na rameno skloněná,
a ruka jako peruť zlomená,
bez dechu prsa, a jen plná vnady.
A šat, jenž zbyl jí, prosáknutý splýval,
a s tělem slepen, v měkké lahodě,
však šatem víc byl jen po náhodě,
nebť více očím jevil, než-li skrýval.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 08.07.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­