ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hálek Vítězslav (*05.04.1835 - †08.10.1874)

­­­­

Děvče z Tater (2)

IV.

A našel ji syn protějšího dvora;
sic nenašel, znal ji co robátko,
jak rostla, jak dospěla za krátko,
až zpěvem jejím živila se hora.
Když pak si kdys kolem jejich domu zašel,
a ona břečťan rukou shrnula:
tu celá bytost jeho strnula,
a bylo mu, přec jakoby ji našel.

Od času toho v duši měl jen jedno,
však byla duše tím přeplněná:
v snu jeho zavládla oslněná,
dnem táhla jej, jak voda kámen ve dno.
Hned z rána vyhledával její stopu,
vymýšlel radost jí a potěchu,
dar snášel, kvítky sbíral po mechu
a byl by hvězdy smetal s jejich stropu.
A nikdy syt, vždy lačněji toužil znova;
co cítil, v hled a slovo upřádal,
jí v ústa nové písně ukládal,
a byla písní všecka jeho slova.

O, což tu předmětův, jež uměl vznésti
na písně souměr v srdci prohřátý!
Lesk oka, z modrojasna upjatý,
tvář bílá, jakby chtěla v žilkách kvésti,
vlas měkký jako na hedvábí příze,
rtů lahoda, úst krásné říznutí,
prst růžový a rámě labutí,
a ona celá ve své prosté říze!
A hlas a slovo, citem zduševnělé:
až k nebi vše to vzletem povznášel,
pak nebe zpět zas k zemi přinášel -
nebť vše to může srdce láskou vřelé.

V.

A Katuška?
S radostí poslouchala,
co Tomeš ze srdce jí předkládal,
nebť bylo krásné tak a nenadál,
že pojednou jak v zemském ráji stála.
Na každé jeho těšila se příští
a slova jeho ssála dychtivá;
neb co tak mile srdce dobývá,
to bývá vítězem i na bojišti.
Pak těšila se, jaká slova dále
a jaké dary znova vymyslí;
on život činil na ní závislý,
a to ji blažilo tak neskonale.
Pak ničím nebyla již překvapena:
nechť v oslavu jí ráje vyhlídal,
vše věřila, tak jak to povídal,
vždyť zbožňoval ji muž, a byla žena.

VI.

Též zvláštní místo pro sebe si našli:
milounké hnízdečko to v lůně hor.
Dvě skály proti sobě stály v spor,
a ty, jak dívčí vlas se zdobí mašlí,
svůj mech si bílým vyleštily pásem,
jenž po nich zurčil tenkým pramenem.
A dole, mezi skal těch kamenem,
se leskly trávy sametovým klasem.
Ty byly jako schválně tu, dle plánu,
jak koberec k sedátku prostřený;
sedátkem kámen byl tu omšený,
kobercem to, kam noha šlápla v stranu.
To dole. Nahoře však, prostřed doubí,
vstříc rostly sobě šípky vysoké,
ty spletly tak se v tísni divoké,
že tvořily jak jednoslité loubí,
jímž s těží dral se den i krůpěj deště.
Bylať to klenba divě líbezná,
jak velká živá brána vítězná,
kde vše se šatí v přirozeném leště.
To byl jak koutek schválně uschovaný.
Však znali jej též ptáci peřestí,
jej laňky znaly v ranním úcestí,
a Katušce byl nad vše milovaný.

Sem přicházeli v nejkrásnější zdobě,
by cítili se novým domovem,
tu zakládali víru obnovem,
již novou srdce vždy vynajde sobě,
a jež jest věčná jak základy země.
Tu byli sobě kněžmi pospolu
a žáky v nejvděčnějším úkolu,
tu shodli se i bez slova a němě.

Jen jedno nesrovnala dobře v mysli:
když mluvil o pánech a o hradech,
tu jakás nenávist jej jala v spěch,
že bledna chvěl se jak list dubu svislý.
A tu se zdálo jí, že Tomeš roste,
že ani nemluví, jak byl by z hor:
řád, světy, člověka uváděl v spor,
tu jiným byl a ne jak mysli prosté.
Tu zběžně jen a v urvaném vždy slovu
protrhnul předků svých jakýsi děj:
tam, v zemi dál, bezcitný dobrodziej
je pošlapal a spoutal do okovů,
až jenom útěk do těch hor je spasil.
Tu ujali se; leč i nenávist,
již nezmírnil ni čas, ni změna míst,
jež rostla v dětech, jak ji otec zasil.

To lehký jen byl uzel mladých táček;
nebť láska, jež plá v plném zápalu,
jak slunce ozáří vše v návalu
a leskem vroubí i na nebi mráček.

VII.

Tu na trh jeli kdys blízkého města,
a Tomeš koňmo je tam provodil;
však bůh ví, ký se zmatek přihodil -
Katušce v tísni ztratila se cesta.
A bloudíc v tkanivu neznámých tváří,
jak muška v pavučině zmatená,
nadarmo v lidech volá na jmena,
jež blízka jí dle rodu i dle stáří.
I rodičův i Tomše ptaní všade
ve směsi hlasů mizí zhlcená:
vše marno; stopa byla zvrácená,
an lidu proud již přes ni vlny klade.

V tom zmatku, než by noc své strhla hráze,
radš sama jme se spěchat k domovu;
snad cestou že se najdou poznovu,
snad jinak nesnázím se vymkne snáze.
Tak spěchajíc, zas byla dobré mysli.
Časem se nazpět k městu ohledla,
časem si v odpočinku usedla,
a pak zas jako ptáček neodvislý.

Pak uslyšela zahrčeti kola -
nebyl to její vůz; však postála.
S vozu se mladá hlava usmála
a přikývla a pozdravila zpola.
Katuška v mladé důvěrnosti zdobě
se ptala: "K nám-li do hor jedete?"
"K vám do hor; libo-li vám, sedněte."
A mladík zastavil a zved' ji k sobě.

VIII.

A jeli. Ona vylíčila krátce
svou velkou v matné tísni nehodu,
a mladík žehnal jí co původu,
že může navrátit ji rodné chatce.
A byl to mladík zaosmahlé pleti,
jak bříza rostlý, něžný v hlednutí,
svěží jak kytka, bystrý ve hnutí,
že bylo radost, naň se zahleděti.
I dvorný byl, i srdcem doved' hnouti,
ve slovech hlazenost a teplý cit,
hlas jeho zvonil, řeč jak vábný třpyt,
že byla radost, jeho poslechnouti.
Vyprávěl, odkud, kam a za čím jede:
z velkého města dal se na pouti,
by mohl kraje, lidi shlédnouti,
a nyní do Tater ho touha vede.
A tu, co dosud viděl, tak ho jímá -
ten skvoucí kraj i lid drahocenný:
že jest si jako znovu zrozený,
jak zřel by kolébku, v níž lidstvo dřímá.
To Katuškou tak hnulo vůčihledě,
že tvář i oko jí se zalesklo,
že srdce vejsklo si i zastesklo,
jak slavík, lká-li na větvici sedě.
Vždyť to ten kraj, jenž od dětství jí drahý,
a ten i jeho nad vše zanítil!
Až slzy třpyt jí na tvář zasvítil.
A jako mistr několika tahy
dovršit umí obraz ve výrazu,
tak dokreslila jeho nástiny
a vylíčila stráně, pastviny,
lid, život, vrchy - vše ve vlastním rázu.
Tak byla schvácená svých citů vzrostem,
že ruku jeho ve své držela
a řekla: "Jsmeť jen prosti docela,
však buďte v našem domě milým hostem."
Tak byla obrazů těch jata sledem,
že konský dusot minul doslechu,
když u ní Tomeš stál jak bez dechu
a přelít' vůz, jako blesk mraky, hledem.

IX.

A však ten blesk as také v Tomši šlehnul:
stát zůstal jako v pasti zachycen,
a mžikem života byl nasycen -
kůň zařehtal a jezdec hlavu sehnul.
Jak socha stál a vzdech se jemu loudil
tak táhlý, jak by celou duši bral,
a Tomeš ve vzdechu tom zavzdychal:
"Já hledal ztracenou a sám sem bloudil!"

Svislý jak uzda, již popustil s koněm,
ponechal koni cesty chvat i směr;
kůň vlek' se za dne, bloudil přes večer,
pak Tomeš slez' a dál to dělal po něm.
A bloudil dlouho.

Sestár' den a klesl
a jako stařec barvy potratil,
měsíc vrcholky spánkem ošatil
a Tomeš jako duch se lesem nesl.
Mech voněl, řeka šplounala a stromem
cos šumělo jak uspomínek dech,
a když se Tomeš uspomenul v spěch,
stál u břečťanu před Katušky domem -
tož u okna, kde poprvé ji našel.
Skrz okno prolila se lampy zář,
a v záři viděl svítit její tvář,
a cizinec jí lesk i barvu snášel.

Jej slyšel líčit kraj i země cizí,
mrav lidí dalekých, jich štěstí, trud,
měst nádheru a společnosti lud,
v níž člověk jako v moři kapka mizí.
A divadla a paláce a chrámy,
že Katuška jak v chrámě slouchala
a jedva v řeč si šeptnout troufala:
"Ach, kéž to mohu všecko vidět s vámi!"

Dál Tomeš neslyšel; leč ve své hlavě
sám předivné si věci předl dál,
až upřed' nit, které se nenadál,
a na zeď kles' a zalkal usedavě.
A bylo pojednou tak pusto kolem,
že z místa cestu dále nevěděl,
byl jako slepý: v prázdno zahleděl
a chápal vše, a nic zas neznal bolem.
Jak stál tu sám, tak stálo náhle všecko;
vše krásné ze světa se tratilo,
nebe se zralé v peklo zvrátilo -
padali andělé jak přes práh děcko.
Ty světa formy nádherné - jak feny
posuňkem sprostým naň se šklebily,
květ, mladost, víra vůně pozbyly -
nezbylo v duši, co by mělo ceny.
A nevěrnost zřel jen v podobě její:
nevěrna bohu, sobě, přírodě,
nevěrna horám, jemu, v neshodě
se vším, co svaté v citů pestrém reji,
nevěrna srdce zásadám a rodu,
lhostejná láme nejútlejší květ,
jej na smích vrhá v panských hejsků svět - -
co sbásníš, hlavo ubohá, v svou škodu!

Dál Tomeš neviděl; leč ve své duši
zotvíral přízraků všech směsici,
a když již zhasli svíci v světnici,
on viděl víc, než viděti kdy tuší:
viděl je šeptat, domluvit co nelze;
viděl, v čem den jim bránil, na rtu ret;
viděl je z očí srdce napájet
a srdce v ústech cvičiti se ve lze.
Viděl je vedlé, pod tou samou střechou,
jíž žehnal z celé duše tolikrát:
ó, když tu může city v slova brát,
kdy nedomyslit, jedinou jest těchou!
Viděl je sycením roznícet žízeň
a v prosbě domlčet a selhat hlas,
viděl je anděly a ďábly zas - -
co sbásníš, duše ubohá, v svou trýzeň!

Když probral se, noc spěla do únavu,
kukačka tloukla siroby své žal,
měl srdce pusté, když naň zabuchal,
měl prázdnou duši, opilou měl hlavu.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 30.06.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­