Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Paní Dallowayová řekla, že květiny koupí sama. Vždyť Lucy čekalo ještě plno práce. Dveře se vysadí z pantů, přijdou ti chlapíci od Rumpelmayera. A pak, pomyslila si Clarissa Dallowayová, je tak krásné ráno - svěží a čerstvé, jako by je zrovna vyklopily děti z formičky na pláži.Nádhera! Šipka do vody! Zrovna tak jí to vždycky připadalo v Bourtonu, když prudce otevřela francouzské okno - panty přitom zlehka zaskřípěly, ten zvuk jí zní v uších ještě teď - a rovnou vyběhla ven. Jak svěží, jak klidné a samozřejmě tišší nežli tady bývalo časné jitro tam, jako plesknutí vlny, polibek vlny, studený, prudký a navíc (vždyť jí tenkrát bylo osmnáct) slavnostní. Jak tam tak stála u otevřeného okna, cítívala, že se určitě stane něco hrozného, dívala se na květiny, na stromy, na mlžný opar kolem, na vrány, jak vzlétají a usedají, vzlétají a zase usedají. Stála tam, dívala se, a vtom jí Peter Walsh povídá: "Skládáta básně mezi zeleninou?" - tak nějak to řekl? - "Já mám radši lidi než karfiél," - řekl to takhle? Určitě tak nějak jí to řekl jednou zrána při snídani, když si vyšla na terasu - Peter Walsh. Teď někdy se vrátí z Indie, v červnu nebo v červenci, už zapomněla kdy, protože jeho dopisy byly až hrůza nudné, zato na jeho slova se dobře pamatovala - na jeho oči, na jeho kapesní nůž, jeho úsměv, jeho bručavost a - je to divné, vždyť jí tolik věcí nadobro vymizelo z paměti!

***

Clarissa už ze zkušenosti věděla, že náboženský fanatismus vede lidi k bezcitnosti (zápal pro ideály zrovna tak), otupuje, vždyť sama slečna Kilmanová by pro trpící lidstvo udělala všecko možné, ale když s ní zůstanete chvilku sami, zrovna s chutí vás mučí, tak necitlivá je, a chodí pořád v zeleném pršiplášti, věčně nosí ten pršiplášť, a potí se, a není v pokoji ani pět minut, a už vám dává znát, jak jste vedle ní takhle maličká, jak chudá je ona, jak bohatá jste vy, a že žije kdesi v bídném kutlochu a nemá tam ani postel, ani pokrývky, ani polštáře, zkrátka vůbec nic, a jen duše jí celá zrezivěla hořkostí, která se v ní nahromadila, když jí za války dali výpověď jako učitelce – chuděra nešťastná, zatrpklá a pelyňkovitá! A tak jste zanevřeli ne na ni, ale na tu její víru, která v ní narůstala a narůstala, takže tu nakonec nestála slečna Kilmanová, ale jeden z těch přízraků, s nimiž se v noci potýkáme, upír, tyranský, krutý, která se nad námi rozkročí a div nám všecku krev z těla nevysaje. Kdyby slepá náhoda obrátila svět vzhůru nohama, kdyby černé bylo bílé a bílé se změnilo v černé, snad by měla Clarissa slečnu Kilmanovou ráda. Ale takhle ne! Ani zdání!