ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dyk Viktor (*31.12.1877 - †14.05.1931)

   
­­­­

Smrt panenky

  • 1902
  • resumé: kraťoučký text líčí osud malé Otilky, která je nešťastná, neboť v životě trpí - nechce se jí do školy, protože spolužáci jsou zlí a nedokážou se bavit ničím jiným než pácháním zla; jenže ani doma to nemá Otilka lehké - její rodiče prochází krizí, hádají se a na svou dceru nemají vůbec čas ani pomyšlení; Otilce tak zbývá jediná přítelkyně, panenka Edda, s níž dívka promlouvá, sedá s ní u okna a svěřuje jí svá tajemství; jednoho dne se mezi rodiči odehraje velká hádka a matka v zápalu boje začne vyhazovat z okna všechny věci, jež jí manžela připomínají; letí tedy i panenka, dárek od otce; když to Otilka vidí, rozeběhne se za svojí jedinou přítelkyní a skočí z okna...
  • hlavní myšlenka: v povídce je kladen důraz na lidi, jejich hodnoty a morální povinnosti; matka Otilky se nezajímá o dětské potřeby ani pocity své dcery, nenaslouchá jí a svým egoismem ji dožene k tomu, aby se uzavřela do vlastního světa; Otilka neskočí z okna za hračkou, vyskočí z něj za jedinou bytostí, jež ji činila šťastnou; autor zde vystupňoval tragiku příběhu tím, že člověka a věc postavil na stejnou úroveň, čehož dosáhl nejen tématem, ale také kompozicí

Panenka byla velice krásná, útlá a bílá v růžových šatečkách. Jmenovala se Edda a uměla pohybovat hlavou i očima. Bylo ji v okně vidět z ulice a vzbuzovala často závist dětí: tak veliká a krásná byla. Právě proto sedala s ní Otilka u okna; těšilo ji, že přeci někdo může jí něco závidět.
Nebýt té panenky, bylo by Otilce často smutno. Pokoj byl šerý a zamračený; nelíbilo se jí zde. Slunce sem nesvítilo: naproti byl vysoký dům. A ulice byla rovná a nepřívětivá. Věru, zbývala jí pouze Edda.
Bylo ovšem nutno sejít dvakráte po ponurých schodech tam dolů a jít do školy. A to vždy Otilku mučilo. Bála se lidí a školy také. Nebylo tam nikoho, kdo by si s ní pohrál, kdo by ji pohladil; ty děti si sice hrály, ale to se jí nelíbilo. Byly to škaredé a hrubé hry, a pak ty děti byly tak škaredé a zlomyslné. Činilo jim potěšení, mohly-li jí učinit bolest; Otilka často plakala. To všechno bylo asi pro nepřízeň zlého čarodějníka, který ji zaklel mezi zlé lidi.
Ale také s matkou nic nebylo, poslední dobu zvlášť. Jindy si s ní občas hrála, říkala pohádky a chvílemi se smála; ale nyní jako by jí nezbylo pro Otilku ani času ani úsměvu. A přece byli tu jen tři.
Otec přicházel také málo domů. Mluvil málo a byl zamračený. Nebral si už Otilku na klín a nehoupal ji. Ovšem byla už veliká, bylo jí už sedm let. A přece bylo jí někdy až úzko, jak zamračeně se otec díval.
Někdy také se s matkou hádali, a to Otilku bolelo, ačkoliv tomu dobře nerozuměla. Běželo o nějakou ženu, kterou Otilka neznala a která byla asi velmi špatná, soudě podle matčiných řečí. Pro ni otec byl tak málo doma a tak zamračený a pro ni matka plakala a naříkala. Někdy se také rozzlobili oba a říkali si ošklivé věci, a Otilka se třásla strachem za svou záclonou; i panenka byla vyděšená. Nakonec otec bouchl dveřmi a odešel z domu; pak bylo ještě mnohem smutněji.
Skutečně tedy zbývala ze všeho jenom ta bílá a krásná panenka, které se říkalo Edda. S tou seděla Otilka u okna a tiše s ní hovořila; bála se už promluvit nahlas, tak bylo všechno zachmuřené.
Edda se nechala i líbat, třeba ne často; pohybovala hlavou i očima s dovedností, která uchvacovala. A Otilka slyšela ji i mluvit, ovšemže docela tiše; ptala se panenky, má-li ji ráda, a ona řekla velmi srozumitelně ano. Toto blahé ano bylo Otilčino tajemství, a bylo dobře, že aspoň někdo ji má rád.
Neboť matka i otec si jí už vůbec nevšímali. Otilka nevěděla proč, ale cítila to. Matka i otec asi měli na mysli něco zcela jiného. Otilka by se byla ráda toho dopátrala; ale výraz jejich tváře ji odstrašoval; nezbylo než sedět za záclonou, aby nikomu nebyla v cestě. Mimo to bývali rodiče často mimo dům; a byli-li doma, jako by doma nebyli; měli pro Otilku jen mrzutá a roztržitá slova.
Onoho dne, kdy umřela panenka, byl den, který nedal tušit tak smutnou věc. Byl to jeden z prvních jarních dnů; okna byla otevřena a jimi vnikal do pokoje vlažný a svěží vzduch. Dole se jen hemžilo lidmi; a všichni byli dnes jakoby mnohem čilejší a světlejší než jindy. Jediné, co Otilku rmoutilo, bylo, že si dnes nikdo nepovšiml její panenky; patrně lidi zaměstnávalo něco, čemu Otilka opět nerozuměla. Nerozuměla vlastně ničemu, kromě toho, že Edda ji má ráda. To bylo také dost.
Právě toho dne pohádali se zase matka s otcem, a mnohem více nežli jindy. Otilka se krčila zděšená za záclonou, polekána jejich vášnivým křikem a prudkostí jejich gest.
"Potkala jsem tě, když jsi šel s tou děvkou."
"Líbila se ti, doufám?"
"Ničemo!"
"Komediantko! Co vlastně chceš?! Brala sis muže mladšího o dvanáct let - - To jsi přece mohla vědět - -"
Pak se ozval ostrý, ošklivý smích; otec odešel, když se matce ještě posměšně poklonil.
Matka zuřila.
Běhala prudce po pokoji s tak zlostným výrazem v tváři, že ho Otilka nikdy neviděla; její pěsti byly křečovitě zaťaté, chvěla se jenom zlostí a vyrážela nesrozumitelná slova.
"Ať si jde... Ať jde všechno... Tak není možné... Ničema... Jde za běhnou. Všechno ať jde k čertu - -"
Otevřela skříň a vyňala z ní dopisy a šperk.
"Ať to letí... a ten prsten, ven s tím, je to od něho...! Ta panenka je taky od něho, viď? Dej ji sem -!"
Brutálně vytáhla panenku z náručí chvějící se Otilky a v záchvatu šíleného vzteku ji hodila na dlažbu. Pak klesla vysílena na pohovku.
Otilka s ustrnutím hleděla, jak Edda letí vzduchem... či se obrátila ještě za ní - ? - a padá roztříštěná na tvrdé a špinavé kameny dláždění. Ubožák, bylo skutečně po ní; veta po její skvělosti a nádheře; zhynula v blátě ulice, a naposled ještě upřela oči na Otilku, dvě ubohé oči hynoucí: "Mám tě přece ráda!"
Ten pohled Otilku neodolatelně pudil. Vystoupila z židle na otevřené okno, a po okamžiku zaváhání a úleku, šla pak za panenkou.
Lidé, kteří se namanuli k této tragédii jarního dne, tvrdili, že rozepjala ruce, jako by chtěla někoho obejmout...

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 26.06.2019

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Konec Hackenschmidův
-Krysař, Krysař (2), Krysař (3), Krysař (4), Krysař (5), Krysař (6), Krysař (7), Krysař (8), Krysař (9), Krysař (10), Krysař (11), Krysař (12), Krysař (13), Krysař (14), Krysař (15), Krysař (16), Krysař (17), Krysař (18), Krysař (19), Krysař (20), Krysař (21), Krysař (22), Krysař (23), Krysař (24), Krysař (25), Krysař (26), Krysař (27), Krysař (28), Krysař (29), Krysař (30), Krysař (31), Krysař (32), Krysař (33), Krysař (34)
-Krysař (analýza textu)
-Krysař (několika slovy)
-Krysař (rozbor), Krysař (rozbor) (2), Krysař (rozbor) (3), Krysař (rozbor) (4), Krysař (rozbor) (5)
-Milá sedmi loupežníků, Milá sedmi loupežníků (2)
-Můj přítel Čehona
-Pohádky z naší vesnice
-Prosinec
-Revoluční trilogie
-Zápas Jiřího Macků
-Zmoudření Dona Quijota, Zmoudření Dona Quijota (2), Zmoudření Dona Quijota (3), Zmoudření Dona Quijota (4), Zmoudření Dona Quijota (5)
Čítanka-A nezapírám (Okno)
-Babí léto (Okno)
-Bázlivá
-Bez názvu (Devátá vlna)
-Buřiči (celá kniha / e-book)
-Deštivý den
-Dluh chce se platit (Devátá vlna)
-Elegie (Devátá vlna)
-Epigram (Okno)
-Epigram (Satiry a sarkasmy)
-Kandidatura (Satiry a sarkasmy)
-Krkavec čeká v důvěře (Satiry a sarkasmy)
-Krysař, Krysař (2), Krysař (3), Krysař (4), Krysař (5), Krysař (6), Krysař (7), Krysař (8)
-Krysař (celá kniha / e-book)
-Ledová panna (Noci chiméry)
-Listopadovým krajem (Devátá vlna)
-Marnosti, Marnosti (2), Marnosti (3), Marnosti (4)
-Mezi četbou... (Okno)
-Milá sedmi loupežníků, Milá sedmi loupežníků (2), Milá sedmi loupežníků (3), Milá sedmi loupežníků (4), Milá sedmi loupežníků (5)
-Milá sedmi loupežníků (celá kniha / e-book)
-Mlha na horách (Okno)
-Na melodii neznámé písně (A porta inferi)
-Navarovská elegie (Buřiči)
-Neobratné ruce (Devátá vlna)
-Nervosní píseň roku 1913 (Anebo)
-Píseň (Lehké a těžké kroky)
-Píseň beze slov (Devátá vlna)
-Píseň červencového dne (Devátá vlna)
-Píseň matky (Lehké a těžké kroky)
-Pohádka z roku 1912 (Anebo)
-Pohádka z roku 1915 (Anebo)
-Pohádky z naší vesnice, Pohádky z naší vesnice (2)
-Potmě (Devátá vlna)
-Povzdech (Satiry a sarkasmy)
-Prolog (Devátá vlna)
-Ranní vítr (Okno)
-Rožďalovice (Devátá vlna)
-Rudý prapor (Satiry a sarkasmy)
-Sestřička starost (Devátá vlna)
-Slepý (Buřiči), Slepý (Buřiči) (2), Slepý (Buřiči) (3)
-Smrt panenky
-Smutná píseň vesnického šprýmaře (Pohádky z naší vesnice)
-Soumrak u moře (Devátá vlna)
-Svět příliš malý je (Devátá vlna)
-Ta vášeň dohřměla (A porta inferi)
-To není náhlá katastrofa (Devátá vlna)
-Tři (Buřiči), Tři (Buřiči) (2), Tři (Buřiči) (3)
-Zapomenutá stráž (A porta inferi)
-Země mluví (Okno)
-Zlá a dobrá paní (Okno)
­­­­

Diskuse k úryvku
Viktor Dyk - Smrt panenky







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)