ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hugo Victor (*26.02.1802 - †22.05.1885)

   
­­­­

Chrám Matky Boží v Paříži (6)

KNIHA ŠESTÁ

IV. - Slza za kapku vody

Slova kajícnice byla takříkajíc uzlem dvou výjevů, jež se až dosud odehrávaly souběžně, avšak na různých místech: Scéna, kterou jsme právě vylíčili, udala se v Myší díře, scéna, o níž budeme nyní vyprávět, na pranýři. Svědky prvního výjevu byly jen ony tři ženy, s nimiž se čtenář právě seznámil. Druhý výjev měl četné diváky: všechen ten lid, jak se postupně shromáždil na náměstí Grève kolem pranýře a šibenice.
Čtyři biřici, stojící už od devíti hodin ráno po čtyřech stranách pranýře, vzbudili v tomto davu naději, že se tu bude konat nějaká exekuce, ne sice věšení, ale aspoň bičování nebo uřezávání uší, zkrátka, že něco bude; a tak dav rostl každým okamžikem, takže čtyři biřici, tísnění se všech stran, musili jej několikrát "stisknout", jak se tehdy říkalo, pořádnými ranami důtek a zadky svých koní.
Obecenstvo, vycvičené už v kázni při očekávání veřejných exekucí, nedávalo příliš najevo netrpělivost. Bavilo se pozorováním pranýře, stavby velmi prosté, jež se skládala ze zděné, asi deset stop vysoké krychle, uvnitř duté. Velmi strmé schody z hrubého kamene, nazývané výstižně "žebříkem", vedly na horní plochou desku, na níž bylo upevněno vodorovně ležící kolo z dubového dřeva. Na toto kolo přivázali klečícího odsouzence s rukama na zádech. Dřevěný kůl, uváděný do pohybu vratidlem skrytým uvnitř zděné krychle, otáčel kolem, jež zůstávalo stále ve vodorovné poloze a ukazovalo tak postupně tvář odsouzencovu na všechny strany náměstí. Tomu se říkalo "otáčet" zločincem.
Jak je vidět, pranýř na náměstí Grève zdaleka neposkytoval tolik vyražení jako pranýř Na tržišti. Architektura žádná, monumentalita žádná. Žádná stříška s železným křížem, ani osmihranná, do všech stran otevřená věžička, ani štíhlé sloupky, vybíhající pod okrajem střechy v akantové a květinové hlavice, ani obludné a nestvůrné chrliče, ani vyřezávané trámoví, ani jemné, do kamene vytesané sochařské ozdoby.
Divák se musil spokojit s těmi čtyřmi kamennými zdmi, se dvěma stěnami pískovcovými a s ubohou kamennou šibenicí, vyzáblou a holou, jež stála vedle.
Jak chudičké hody pro milovníky gotické architektury! Je ovšem pravda, že bodří středověcí čumilové se o historické památky příliš nezajímali a na kráse pilíře jim záleželo pramálo.
Konečně se objevil odsouzenec, přivázaný vzadu ke káře. A když byl vytažen na plošinu pranýře a když ho mohli se všech stran náměstí spatřit přivázaného provazy a řemeny ke kolu, propukl na náměstí ohromný řev, smích a jásot. Dav poznal Quasimoda.
Byl to vskutku on. Jak podivný návrat! Na témž náměstí, kde byl včera pozdravován, oslavován a v průvodu vévody cikánského, krále thunského a císaře galilejského svorně prohlášen za papeže a knížete bláznů, byl nyní vystaven na pranýři. S jistotou však můžeme tvrdit, že v celém tom davu nebyl jediný člověk, nevyjímajíc ani včera oslavovaného odsouzence, kdo by si jasně uvědomil tento rozdíl. Gringoire a jeho filosofie dnešnímu divadlu chyběly.
Brzy poté Michal Noiret, přísežný trubač Jeho královské Milosti, nařídil davu ticho a vyhlásil rozsudek podle nařízení a rozkazu pana hejtmana. Pak si stoupl za káru i se svými lidmi v biřických stejnokrojích.
Quasimodo byl netečný, ani brvou nehnul. Jakýkoliv odpor byl mu znemožněn "pevností a tvrdostí pout", jak se tehdy říkalo v úřední mluvě trestního řízení, což znamená, že provazy a řetězy se mu asi zařezávaly do masa. Tato vězeňská a trestanecká tradice ostatně nevymizela a zachovává se u nás pečlivě i dnes, v národě civilisovaném, jemném a humánním, v podobě želízek na rukou (nemluvíc ani o galejích a gilotině).
Quasimodo se nechal vést, strkat, nést, posadit, svázat a připoutat. Na jeho tváři se nezračilo nic, leda údiv divocha nebo hlupáka. Vědělo se, že je hluchý, teď se zdálo, že je i slepý.
Srazili ho na kolena na kulatou desku: nechal si to klidně líbit. Svlékli mu košili a kabátec až po pás; strpěl i to. Omotali ho novou soustavou popruhů a želízek: nechal se spoutat a sešněrovat. Jen občas hlučně zafuněl jako tele, jehož hlava visí a kýve se přes okraj řeznické káry.
"Trouba!" řekl Jan Frollo ze Mlýna svému příteli Robinu Vejražkoví (neboť oba studentíci šli samozřejmě v houfu za odsouzencem). "Chápe asi tolik, jako chroust zavřený v krabici."
Bláznivý smích se ozval v davu, když se objevil Quasimodův nahý hrb, jeho velbloudí prsa, jeho mozolovitá a chlupatá ramena. Za všeobecného veselí vystoupil na plošinu muž v městském stejnokroji, nevysoký, ale statný a stoupl si vedle odsouzence. Jeho jméno kolovalo brzy v davu. Byl to mistr Pierrat Torterue, přísežný mučitel Cháteletu.
Nejdříve postavil do jednoho rohu pranýře černé přesýpací hodiny, jejichž hoření nádobka byla naplněna červeným pískem, plynoucím do spodní nádržky. Pak si svlékl svrchní kabátec a diváci spatřili v jeho pravé ruce tenký bičík, spletený z dlouhých bílých lesklých a uzlovitých řemínků, opatřených na konci kovovými drápky. Levou rukou si nedbale vyhrnul košili na pravé paži až k rameni.
A tu vykřikl Jan Frollo, vystrkuje svou plavou kučeravou hlavu nad ostatní obecenstvo (vylezl si kvůli tomu Robinu Vejražkoví na ramena): "Račte se podívat, dámy a pánové! Jednou provždy budou bičovat mistra Quasimoda, zvoníka mého bratra, pana arcijáhna z Josas, ten nepovedený vzorek orientální architektury, který má záda jako kopuli a nohy jako zkroucené sloupy!"
Dav se rozesmál, zvláště děti a děvčata.
Konečně mučitel dupl nohou. Kolo se počalo otáčet. Spoutaný Quasimodo se zakymácel. Ohromení, jež se najednou objevilo v jeho obličeji, jen zdvojnásobilo výbuchy smíchu kolem dokola.
Náhle, v okamžiku, kdy kolo při svém oběhu nastavilo mistru Pierratovi hrbatá záda Quasimodova, zdvihl mistr Pierrat paži, jemné řemínky zasvištěly ostře vzduchem jako klubko zmijí a vztekle dopadly na ubožákova záda.
Quasimodo sebou škubl, jako by se náhle probudil. Začínal chápat. Zkroutil se v poutech, překvapením a prudkou bolestí zkřivily se mu příšerně svaly v obličeji; nevydal však jediný sten. Jen hlavou otáčel sem a tam, dozadu, napravo, nalevo, klátivě jako býk, kterého píchl do boku ovád.
Po první ráně následovala druhá, pak třetí, pak další a další a stále dál. Kolo se bez přestání točilo a rány pršely. Brzy vytryskla krev a řinula se po černých ramenech hrbáčových v tisíci praméncích. Tenké řemínky, jež po každé svištivě rozřízly vzduch, rozstřikovaly ji v kapkách do davu.
Quasimodo se stal opět netečný - alespoň se zdálo. Zprvu se pokusil potají a bez velké vnější námahy zpřetrhat pouta. Bylo vidět, jak mu vzplanulo oko, jak mu nabíhají svaly a stahují se údy a jak se řemínky a řetízky napínají. Vyvinul ohromné, zázračné, zoufalé úsilí; leč stará želízka pařížského hejtmanství odolala. Zapraskala - a to bylo vše. Quasimodo vyčerpán klesl. Hrůza v jeho tváři ustoupila výrazu hořké a hluboké bezmocnosti. Zavřel své jediné oko, svěsil hlavu na prsa a dělal mrtvého.
Od té chvíle se už nepohnul. Nic ho nepřimělo k pohybu. Ani krev, jež se mu bez přestání řinula, ani rány, které byly stále zuřivější, ani vztek mučitele, který se sám mučením rozohňoval a opájel, ani syčení strašlivých řemínků, ostřejších a svištivějších než křídla moskytů.
Konečně zřízenec z Cháteletu, který od počátku exekuce stál vedle žebříku, v černém obleku a na černém koni, ukázal ebenovou hůlkou k přesýpacím hodinám. Mučitel se zastavil. Kolo se zastavilo. Quasimodo pomalu opět otevřel oko.
Mrskání bylo skončeno. Dva pacholci přísežného mučitele omyli krvácející ramena odsouzencova, natřeli je jakousi mastí, jež okamžitě zacelila všechny rány, a hodili mu na ramena jakýsi žlutý hadr, střižený jako ornát. Pierrat Torterue zatím oklepával rudé a krví nasáklé řemínky o dlažbu.
Pro Quasimoda však ještě všechno neskončilo. Zbývalo mu ještě podstoupit onu hodinu na pranýři, kterou mistr Florián Barbedienne tak moudře přidal k rozsudku pana Roberta ďEstouteville - vše pro větší slávu staré fysiologické a psychologické slovní hříčky Jana Cuměnského: "Surdus absurdus."
Převrátili tedy přesýpací hodiny a nechali hrbáče přivázaného ke kůlu, aby tak spravedlnost byla vykonána do písmene.
Prostý lid, obzvláště ve středověku, je ve společnosti tím, čím je dítě v rodině. Pokud setrvává ve stavu prvotní naivní nevědomosti, mravní a duševní nevyspělosti, můžeme o něm říci stejně jako říkáme o dětech: Ten věk nezná slitování.
Ukázali jsme už, že Quasimodo byl všeobecně nenáviděn, pravda, z mnoha pochopitelných důvodů. V celém tom davu nebyl snad jediný divák, který by neměl nebo se alespoň nedomníval, že má důvod stěžovat si na zlého hrbáče od Matky Boží. Jeho vystavení na pranýři bylo přivítáno všeobecnou veselostí a krutý trest, který právě podstoupil, i bědný stav, v němž byl po trestu, nijak dav neobměkčily, naopak, přiostřily ještě jeho nenávist, neboť do ní přimísily osten výsměchu.
A tak když bylo učiněno zadost "uražené spravedlnosti", jak ještě dnes drmolí čtverhranné doktorské birety, následovaly tisíceré pomstychtivé projevy lidí z davu. I tu, jako ve velkém sále, vynikaly zvláště ženy. Všechny proti němu měly nějakou zášť, jedny pro jeho zlomyslnost, druhé pro jeho ošklivost. Ty byly nejzuřivější.
"Ach, ty škraboško Antikristova!" volala jedna.
"Ty husare na koštěti!" křičela druhá.
"Ta smutně rozšklebená tvář," řvala třetí, "vynesla by mu dnes papežství bláznů stejně jako včera."
"Výborně," ozvala se jedna babka. "Takhle se šklebí na pranýři, kdy se už zašklebí na šibenici?"
"A kdypak ti narazí na hlavu ten tvůj velký zvon, až se propadneš tisíc stop pod zem, prokletý zvoníku?"
"A tenhle ďábel zvoní Anděla Páně!"
"Je hluchoun, je jednooký, hrbáč, obluda!"
"Tvoje tvář by pomohla těhotné ženě k potratu spíš než všechny mediciny a lektvary!"
A oba studenti, Jan ze Mlýna s Robinem Vejražkou, zpívali až do ochraptění starý lidový popěvek: Oprátku pro darebu, hranici pro opici!
Všeliké nadávky jen pršely, doprovázeny hulákáním, kletbami, smíchem a tu a tam i kameny.
Quasimodo byl hluchý, ale viděl jasně, vždyť všeobecná zuřivost se zračila stejně ostře ve tvářích jako ve slovech. Ostatně rány kamením vysvětlovaly výbuchy smíchu.
Z počátku se držel dobře. Ale ponenáhlu se jeho trpělivost, vybičovaná důtkami mučitele, počala lámat a pod všemi těmi žahadly hmyzu povolovala. Asturský býk, kterého mnohdy jen málo podráždí útoky pikadora, rozzuří se dotíráním psů a drážděním banderillů.
Nejprve se podíval po shromážděném davu hrozivým pohledem. Ale poněvadž byl pevně svázán, nemohl pohledem zahnat ty mouchy, jež ho bodaly do ran. I začal sebou házet v okovech, až pod jeho zuřivými nárazy skřípělo staré pranýřové kolo ve stěžejích. Smích a hulákání tím jen vzrostly.
Když nemohl rozrazit obojek, který ho svíral jako lapenou šelmu upadl opět do svého klidu; jen chvílemi se jeho mohutná hruď nadmula zuřivým povzdechem. Na jeho obličeji nebylo ani hanby, ani studu. Byl příliš vzdálen vědomí, že patří do lidské společnosti, a příliš blízko stavu přírodnímu, než aby věděl, co je to hanba. Cožpak v takovém stupni ošklivosti lze ještě pociťovat hanbu? Avšak zlost, nenávist a zoufalství ponenáhlu rozprostíraly po té šeredné tváři mrak stále temnější, čím dál víc nabitý výbušninou, jež sršela nesčetnými blesky z oka kyklopova.
Ale tento mrak se na okamžik rozjasnil, když projížděl davem kněz na mezku. Sotva ubožák spatřil z dálky mezka s knězem, jeho obličej změkl. Zuřivost, jež obličej křečovitě stahovala, vystřídal podivný úsměv plný něhy, mírnosti a nevýslovné oddanosti. Jak se kněz blížil, byl tento úsměv stále zřetelnější, určitější, zářivější. Jako by jím nešťastník víral příchod svého zachránce. Leč v okamžiku, kdy mezek dospěl tak blízko k" pranýři, že jezdec mohl odsouzence poznat, sklopil kněz oči, prudce se obrátil a pobodl mezka ke klusu, jako by se honem chtěl zbavit ponižujících proseb a jako by si nepřál, aby byl poznán a pozdraven ubožákem v takovém postavení.
Ten kněz byl arcijáhen páter Klaudius Frollo.
Mrak na čele Quasimodově opět potemněl. Chvíli v něm ještě probleskoval úsměv, ale úsměv hořký, malomyslný, plný hlubokého smutku.
Čas plynul. Byl už na pranýři nejméně půl druhé hodiny, rván, mučen, bez přestání vysmíván a téměř kamenován.
Najednou sebou zaškubal znovu v zoufalství tak prudkém, že se až celé trámoví pranýře zatřáslo, přerušil mlčení, jež až dosud tvrdošíjně zachovával, a přehlušil hulákání davu chraptivým a zuřivým hlasem, podobným spíše zvířecímu zavytí než lidskému zvuku: "Pít!"
Tento úzkostný výkřik nejenže nevzbudil soucit, naopak, ještě zvýšil veselost bodrého pařížského publika, jež obklopovalo žebřík a jež, připusťme, vcelku jako dav nebylo o nic méně kruté a surové než ona strašná banda tuláků, kam jsme už čtenáře zavedli a která byla prostě nejspodnější vrstvou národa. Ani jediný hlas se neozval na pomoc ubohému odsouzenci, leda aby se posmíval jeho žízni. Je pravda, že v té chvíli byl spíše pitvorný a odpuzující než hodný politování; jeho tvář byla rudá a zpocená, oko vyjevené, ústa zpěněná hněvem a utrpením, jazyk napolo vyplazený. Je však třeba ještě říci, že kolem potupných schodů pranýře vládly tak mocné předsudky o hanbě a bezectnosti, že i kdyby se byla našla v davu nějaká soucitná duše, nějaký měšťan nebo měšťanka, která by se pokusila přinést tomuto ubohému, trpícímu stvoření sklenici vody, dokázaly by tyto předsudky odradit i milosrdného Samaritána.
Po několika minutách rozhlédl se Quasimodo po davu zoufalým zrakem a vykřikl znovu, hlasem ještě drásavějším: "Pít!"
Všichni vyprskli v smích.
"Napij se tohohle," vykřikl Robin Vejražka a hodil mu do obličeje houbu namočenou ve strouze. "Na, tu máš, hluchý šeredo, jsem tvým dlužníkem."
Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: "To tě odnaučí probouzet nás v noci svým zatraceným zvoněním!"
"Tak co, chlapečku," řval jeden mrzák a snažil se ho zasáhnout svou berlou, "ještě nám budeš čarovat s věží Matky Boží?"
"Tu máš misku a napij se!" ozval se jakýsi muž a vmetl mu na prsa rozbitý džbán. "Jen jsi přešel přes cestu mé ženě, a už porodila dítě s dvěma hlavami!"
"A moje kočka měla kotě o šesti nohách!" ječela jedna stařena a hodila po něm cihlou.
"Pít," opakoval po třetí Quasimodo, těžce oddychuje.
V tom okamžiku spatřil, že obecenstvo se rozestupuje. Z davu vystoupila podivně oděná dívka. Doprovázela ji malá bílá kozička s pozlacenými růžky. Dívka nesla v ruce tamburínu.
Oko Quasimodovo zajiskřilo. Byla to cikánka, kterou se včera v noci pokusil unést, šeredný kousek, za nějž, jak nejasně cítil, byl nyní právě trestán... Ostatně to byl ten nejposlednější důvod, neboť byl trestán jen za to, že byl hluchý a ze byl souzen také hluchým. Nepochyboval, že dívka se mu přišla také pomstít a zasadit mu ránu jako všichni ostatní.
Viděl, jak rychle vystupuje po žebříku. Dusil se hněvem a zlostí. Byl by si přál, aby mohl pranýř skácet, a kdyby blesk z jeho oka mohl usmrcovat, cikánka by byla bývala rozdrcena, dřív než vystoupila na plošinu.
Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým rtům.
A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kterou nešťastník kdy uronil.
Zapomínal však pít. Cikánka netrpělivě sešpulila rty a přitiskla s úsměvem hrdlo láhve k ústům Quasimodovým. Pil dlouhými doušky. Měl palčivou žízeň.
Když dopil, vztáhl své černé rty, bezpochyby aby políbil tu krásnou ruku, jež mu přišla na pomoc. Avšak dívka, jež mu patrně nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšeně ruku jako dítě, které má strach, že je kousne zvíře.
A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku.
Byla by to bývala všude dojemná podívaná, jak tato krásná, svěží, nevinná a půvabná dívka, sama tak slabá, přispěchala nezištně na pomoc takovému zoufalství, takové ohyzdnosti a zlobě. Na pranýři to byla podívaná vznešená.
Dokonce i lid tím byl dojat, začal tleskat a volal: "Výborně! Výborně!"
Právě v té chvíli spatřila kajícnice otvorem své díry cikánku na pranýři a vmetla jí do tváře svou strašlivou kletbu: "Buď prokleta, dívko cikánská! Prokleta! Prokleta!"

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 08.02.2005

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Bídníci, Bídníci (2), Bídníci (3), Bídníci (4), Bídníci (5), Bídníci (6), Bídníci (7), Bídníci (8), Bídníci (9)
-Bídníci - 1. díl
-Chrám Matky Boží v Paříži, Chrám Matky Boží v Paříži (2), Chrám Matky Boží v Paříži (3), Chrám Matky Boží v Paříži (4), Chrám Matky Boží v Paříži (5), Chrám Matky Boží v Paříži (6), Chrám Matky Boží v Paříži (7), Chrám Matky Boží v Paříži (8), Chrám Matky Boží v Paříži (9), Chrám Matky Boží v Paříži (10), Chrám Matky Boží v Paříži (11), Chrám Matky Boží v Paříži (12), Chrám Matky Boží v Paříži (13), Chrám Matky Boží v Paříži (14), Chrám Matky Boží v Paříži (15), Chrám Matky Boží v Paříži (16), Chrám Matky Boží v Paříži (17), Chrám Matky Boží v Paříži (18), Chrám Matky Boží v Paříži (19), Chrám Matky Boží v Paříži (20), Chrám Matky Boží v Paříži (21)
-Chrám Matky Boží v Paříži (rozbor)
-Dělníci moře, Dělníci moře (2)
-Hernani aneb Kastilská čest, Hernani aneb Kastilská čest (2)
-Muž, který se směje
-Veliký Jargal
-Zvoník u Matky Boží, Zvoník u Matky Boží (2), Zvoník u Matky Boží (3)
Čítanka-Chrám Matky Boží v Paříži, Chrám Matky Boží v Paříži (2), Chrám Matky Boží v Paříži (3), Chrám Matky Boží v Paříži (4), Chrám Matky Boží v Paříži (5), Chrám Matky Boží v Paříži (6)
-Dělníci moře
-Eliška
-Obrazy z východu (Básně)
-Ó ty jsi plakala?
-Píseň dědečka
-Před bojem (Čtyři větry ducha)
-Své plachty, lodníci...
-Z ód a různých básní (Básně), Z ód a různých básní (Básně) (2), Z ód a různých básní (Básně) (3), Z ód a různých básní (Básně) (4)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­