ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hugo Victor (*26.02.1802 - †22.05.1885)

­­­­

Chrám Matky Boží v Paříži (5)

KNIHA PRVNÍ

V. - Quasimodo

V mžiku se všechno připravilo, aby mohla být provedena myšlenka Coppenolova. Měšťané, studenti i písaři se pustili do práce. Jako jeviště úšklebků byla vybrána malá kaplička přímo proti mramorové desce. Rozbitá tabulka v půvabné růžici nad vchodem do kapličky poskytovala v kamenném zdivu volný kruhovitý otvor, jímž podle dohody měli soutěžící prostrkovat hlavy. Aby k němu dosáhli, stačilo vylézt na dva sudy, které sebrali bůhvíkde a postavili je tak na sebe. Bylo ustanoveno, že každý uchazeč, muž nebo žena (bylo totiž možné zvolit též papežku), zahalí si obličej a zůstane skryt v kapli až do chvíle, kdy se ukáže obecenstvu, aby dojem z úšklebku nebyl ničím porušen. Za minutku byla kaple plná uchazečů a dveře se za nimi zavřely.
Coppenole se svého místa všechno řídil, udílel všeliké rozkazy, všechno pořádal. Kardinál, neméně přivedený z míry než Gringoire, vzdálil se v hluku příprav s celou svou družinou pod záminkou, že má důležitou práci a nešpory, a celý ten dav, který se tak vzrušil jeho příchodem, nedal najevo při jeho odchodu nejmenší známky pohnutí. Jediný Vilém Rym si povšiml kardinálovy porážky. Pozornost lidu běžela svou drahou jako slunce: z jednoho konce sálu vyšla, na chvíli se zastavila uprostřed a nyní byla na druhém konci. Mramorová deska, brokátová estráda měly svou chvíli; teď byla na řadě kaple Ludvíka XI. Od této chvíle mělo jakékoliv bláznovství volné pole. Zbyli tu jen Vlámové a luza.
Úšklebky začaly. První tvář, která se objevila ve vikýři, s očními víčky obrácenými rudým spodkem navrch, s ústy jako tlama rozevřenými a s čelem do vrásek zkrabaceným zrovna jako naše husarské boty z doby císařství, vyvolala tak neutuchající smích, že Homér by byl jistě prohlásil všechny ty křupany za bohy. Avšak velká síň se podobala všemu jinému spíše než Olympu a nebohý Jupiter Gringoirův to věděl lépe než kdokoliv jiný. Následovala druhá grimasa, třetí, pak další a další; smích a radostný výskot se po každé zdvojnásobily. Bylo v té podívané cosi závratného, jakási opojná a uhrančivá síla, kterou je těžko vylíčit čtenáři našich dnů a našich salonů. Představme si jen řadu obličejů, jež postupně předvádějí všechny možné geometrické tvary, od trojúhelníku až po lichoběžník, od kužele až k mnohostěnu; všechny výrazy, jakých je lidská tvář schopna, od zlosti až k chlípnosti; všechny lidské věky, od vrásek novorozeňátka až po vrásky stařeny nad hrobem; všechny výmysly náboženské fantasie, od Fauna až k Belzebubovi; všechny profily z říše zvířat, od tlamy až k zobáku, od kančí hlavy až k čumáku. Představme si, že by všechny sochy zašklebenců s Nového mostu, které ruka Germaina Pilona proměnila v kámen, najednou oživly, nabraly dechu a přišly se vám po řadě podívat přímo do tváře s planoucíma očima; že by všechny maškary z benátského karnevalu defilovaly ve vašem kukátku; jedním slovem, lidský kaleidoskop.
Orgie měla čím dál vlámštější ráz. Teniers by ji byl vymaloval jen velmi nedokonale. Je třeba si představit takovou bitvu Salvátora Rosy jako bakchickou slavnost. Nebyli tu už ani studenti, ani vyslanci a měšťané, ani muži a ženy; nebyl tu už ani Kulhavý Špindíra, ani Kašpar Rohatý, ani Mařenka Čtyřknihová, ani Robin Vejražka. Všechno splynulo ve všeobecné nevázanosti. A velká síň byla už jen jedinou ohromnou pecí nestoudného veselí, v níž každá ústa byla výkřikem, každé oko bleskem, každá lidská figura karikaturou: všechno křičelo a hulákalo. Podivné tváře, jež postupně přicházely zaskřípat zuby do růžice, podobaly se hořícím víchům vrženým do ohniště. A z celého toho kypícího davu stoupal vzhůru zrovna jako pára z pece ostrý a skřípavý hluk, pronikavý a pisklavý jako komáří křídla. "Holá, holá! Kat aby to spral!"
"Podívej se jenům na tu tvář!" "Nestojí za nic!" "Ať přijde jiná!"
"Vilemíno Zlolajná, i podívej se na tu býčí hlavu, chybí jí jen rohy! To není tvůj manžel." "Chceme jiného!"
"U pupku papežova, co je tohle za grimasu?" "Hej, hej, slyšíte? To je podvod. Smí se ukazovat jenom obličej!"
"Ta sakramentská Petronila Dratvičková! Ta je toho schopna!"
"Bravo! Bravo!"
"Puknu smíchem!"
"Vida, tenhle nemůže prostrčit otvorem uši, jak je má veliké!"
Atd. Atd.
Je třeba vzdáti spravedlivé uznání příteli Janovi. Uprostřed tohoto ďábelského reje odrážel se zřetelně na vrcholu svého pilíře jako plavčík na stožáru. Házel sebou s neuvěřitelnou zuřivostí. Pusu měl dokořán a vyrážel z ní křik, který nebylo slyšet ne proto, že by byl přehlušen všeobecným povykem, třebas byl sebehlasitější, ale bezpochyby proto, že dosahoval hranice slyšitelnosti u ostrých tónů, to jest dvanácti tisíc kmitů podle Sauveura nebo osmi tisíc podle Biota.
Gringoire se zatím vzpamatoval z prvního návalu zoufalství. Vzepřel se proti nepřízni osudu. "Pokračujte," kázal po třetí svým hercům, mluvícím strojům; pak, když přecházel dlouhými kroky kolem mramorové desky, napadla ho rozmarná myšlenka, aby se sám šel ukázat do otvoru kapličky, třeba jen pro tu rozkoš, že by se mohl ušklíbnout na ten nevděčný lid. "Ale ne, to by nás bylo nedůstojno; jen žádnou pomstu! Je třeba bojovat až do konce," opakoval si. "Poesie má nad lidmi velkou moc; přivedu je zpět. Uvidíme, kdo vyhraje, zda úšklebky, nebo krásné písemnictví." Však běda, zůstal jediným divákem své hry. Bylo to ještě mnohem horší než před chvílí. Viděl už jenom záda.
Omyl. Tlustý trpělivý muž, kterého se ptal na radu v kritickém okamžiku, zůstal obrácen k jevišti. Zato Gisquetta a Liénarda utekly už dávno.
Věrnost tohoto jediného diváka dojala Gringoira do hloubi srdce. Přistoupil k němu a oslovil ho, poklepávaje mu lehce na rameno. Ten dobrý muž se totiž opřel o zábradlí a mírně dřímal.
"Pane," promluvil naň Gringoire, "děkuji vám!"
"Zač, pane," odpověděl tlustý muž a zívl.
"Vidím," pokračoval básník, "jak vás nudí všechen ten hluk kolem, protože vám brání poslouchat podle chuti. Ale buďte klidný. Vaše jméno vejde do dějin. Jak se jmenujete, prosím?"
"Renauld Cháteau, strážce pečeti pařížského Cháteletu." "Pane, jste tu jediným zástupcem Mus," řekl mu Gringoire. "Jste příliš zdvořilý, pane," odvětil strážce pečeti pařížské věznice.
"Vy jediný jste jaksepatří poslouchal hru,te pokračoval
Gringoire. "Jak se vám líbí?"
"Chi, chi," usmál se tlustý úředník, jen zpola probuzený, "je opravdu dosti šprýmovná."
Gringoire se musil spokojit touto pochvalou, neboť hromový potlesk, provázený nevídaným pokřikem, přetrhl rázem jejich rozhovor. Papež bláznů byl zvolen.
"Hurá! Hurá! Hurá!" křičel lid se všech stran. Vskutku podivná grimasa zazářila v tu chvíli z otvoru růžice. Po všech těch pětiúhelných, šestiúhelných a nepravidelných tvářích, které se vystřídaly ve vikýři, aniž se jim podařilo vyjádřit onen ideál směšné ošklivosti, jak se vytvořil v představách diváků, rozplameněných nevázanou zábavou, bylo třeba k dosažení všeobecného souhlasu právě tohoto nádherně pitvorného úšklebku, aby dokonale oslnil obecenstvo. Sám mistr Coppenole tleskal; a Kulhavý Špindíra, který se rovněž účastnil, Bůh sám ví, jak hluboké ošklivosti byl schopen jeho obličej, přiznal svou porážku. Učiňme totéž. Nepokusíme se ani dopodrobna vylíčit čtenáři ten čtverhranný nos, ta podkovovitá ústa, to maličké levé oko, zakryté huňatým rezavým obočím, zatím co pravé oko se téměř ztrácelo pod ohromnou bradavicí; ty nespořádané zuby, tu a tam vylámané jako cimbuří pevnosti; ten odulý ret, přes nějž přečníval jeden zub jako sloní kel; tu bradu s dolíkem uprostřed a především celý ten výraz, který ze všeho vyzařoval; tu směsici zlomyslnosti, údivu a smutku. Nechť si to vše dohromady představí čtenář sám, dokáže-li to.
Bouřlivý souhlas byl jednomyslný; všichni se hrnuli ke kapli a vítězoslavně z ní vyvedli šťastného papeže bláznů. Teprve teď však vyvrcholilo překvapení a úžas: úšklebek byl jeho skutečným obličejem.
Nebo spíše celá jeho osoba byla jediným šklebem. Ohromná hlava, na níž se ježily rezavé vlasy, mezi oběma rameny obrovský hrb, jehož protějšek se rýsoval vpředu; stehna i nohy tak podivně zkroucené, že se mohly dotýkat jen koleny a zpředu se podobaly dvěma srpům, jejichž držadla se dotýkají; chodidla široká, ruce obludné; a při vší té nestvůrnosti byla v jeho vzhledu zvláštní síla, čilost a odvaha, jež budily hrůzu; opravdu zvláštní výjimka z věčně platného pravidla, podle něhož síla právě tak jako krása mají vyplývat z harmonie. Takový byl papež, kterého si blázni právě zvolili.
Řekl bys rozbitý a špatně slepený obr.
Když se tento zvláštní kyklop objevil na prahu kaple, nehybný, zavalitý a téměř stejně široký jako vysoký, hranatý jak krychle, jak říká jeden slavný muž, poznali ho diváci okamžitě podle napůl červeného a napůl fialového kabátu s vyšitými stříbrnými rolničkami, především však podle jeho dokonale šeredné tváře a začali jednohlasně křičet:
"To je Quasimodo, zvoník! To je Quasimodo, hrbáč od Matky Boží! Quasimodo jednooký! Quasimodo křivonohý! Hurá! Hurá!"
Jak vidíme, měl ten ubožák přezdívek na vybranou.
"Ženy s útěžkem, pozor!" křičeli studenti.
"Zrovna jako ty, které by ho chtěly mít," dodal Jan.
Ženy si vskutku zakrývaly tváře.
"Ach, ta hnusná opice!" zvolala jedna.
"Stejně zlá jako ošklivá," přidala se druhá.
"Je to ďábel," ozvala se třetí.
"Mám tu smůlu, že bydlím hned vedle chrámu Matky Boží. V noci ho slyším, jak obchází po okapových rourách."
"S kočkami."
"Je pořád na našich střechách."
"Čaruje nám komínem."
"Předevčírem večer vstrčil svou rozšklebenou tvář do mého podkrovního okénka. Myslila jsem, že je to nějaký chlap. Hrozně jsem se lekla!"
"Jistě chodí na čarodějnické slavnosti! Jednou zapomněl koště na našem okapu."
"Ach, ta odpuzující tvář hrbáče!"
"Ach, ta hnusná duše!"
"Fuj!"
Muži naopak byli nadšeni a tleskali.
Quasimodo, příčina všeho rozruchu, stál dosud na prahu kaple, vzpřímený, zachmuřený a vážný, a nechával se obdivovat.
Jeden student, myslím, že to byl Robin Vejražka, přistoupil k němu a zasmál se mu přímo do tváře. Quasimodo ho jednoduše uchopil za opasek a odhodil na deset kroků od sebe, zrovna doprostřed davu. To vše bez jediného slova.
Užaslý Mistr Coppenole k němu přistoupil.
"Přisámbůh a Svatý Petr! Ty jsi nejnádhernější ošklivec, jakého jsem kdy viděl! Zasloužil by sis papežství nejen v Paříži, ale i v Římě!"
Při těch slovech poklepal mu rozmarně na rameno. Quasimodo se ani nepohnul. Coppenole pokračoval:
"Jsi chlapík, s kterým bych měl sto chutí vyhodit si z kopýtka, i kdyby mě to mělo stát tucet nových tourských stříbrňáků! No, co tomu říkáš?"
Quasimodo neodpověděl.
"Přisámbůh," zvolal punčochář, "cožpak jsi hluchý?"
Byl vskutku hluchý.
Leč způsoby Coppenolovy začínaly se mu nelíbit; z ničeho nic se k němu obrátil a zaskřípal zuby tak strašlivě, že vlámský obr ucouvl jako buldok před kočkou.
Kolem podivné postavy Quasimodovy utvořil se tak jakýsi kruh uctivé hrůzy, jehož poloměr měl nejméně patnáct dvoukroků. Jedna stařena vysvětlila mistru Coppenolovi, že Quasimodo je hluchý.
"Hluchý," zvolal punčochář a široce po vlámsku se zasmál. "Na mou věru! To je dokonalý papež."
"Hej, už ho poznávám," vykřikl Jan, který konečně slezl s hlavice sloupu, aby viděl Quasimoda zblízka. "To je zvoník mého bratra arci jáhna. Dobrý den, Quasimodo!"
"Ďábelský chlap," řekl Robin Vejražka, pádem ještě celý potlučený. "Když se objeví, spatříte hrbáče. Když kráčí, má nohy jak turecká šavle. Když se na vás podívá, hledíte na jednookého. Když na něj promluvíte, je hluchý. A copak dělá se svým jazykem, ten Polyfém?"
"Mluví, když chce," řekla stařena. "Ohluchl od zvonění. Není němý."
"To mu ještě chybí," poznamenal Jan.
"A má jedno oko navíc," přidal se Robin Vejražka.
"Nikoliv," usoudil bystře Jan. "Jednooký je mnohem nedokonalejší než slepý. Ví, co mu chybí."
Zatím se shlukli všichni žebráci, sluhové a kapsáři a společně se studenty šli v slavnostním průvodu vyhledat ve skříni cechu písařského papírovou tiaru a posměšný talár papeže bláznů. Quasimodo přitom nehnul ani brvou a nechal se strojit s jakousi hrdou poslušností. Pak ho posadili na pestrobarevná nosítka. Dvanáct hodnostářů bratrstva bláznů jej pozvedlo na ramena; na chmurné tváři kyklopově rozhostila se jakási trpká a pohrdavá radost, když viděl pod svýma nestvůrnýma nohama všechny ty hlavy krásných, rovných a dobře rostlých mužů. Pak se dal ten hulákající průvod otrhanců na pochod, aby podle vžitého zvyku vykonal nejdřív okružní cestu po vnitřních chodbách paláce, než se pustí do ulic a náměstí.
S upřímným potěšením můžeme sdělit čtenářům, že za celé této scény se Gringoire a jeho hra drželi statečně. Pod jeho pobídkami herci nepřestávali odříkávat jeho komedii a on jim nepřestal naslouchat. Smířil se již s vřavou a rozhodl se, že bude důsledný, pranic si nezoufaje, že část obecenstva obrátila svou pozornost jinam. Záblesk naděje v něm znovu oživl, když viděl, jak Quasimodo, Coppenole a celý ten ohlušující průvod papeže bláznů odchází s velikým rámusem ze sálu. Dav se hrnul dychtivě za nimi. "Dobrá," řekl si, "alespoň odejdou všichni výtržníci." Leč běda, všichni výtržníci, to bylo celé obecenstvo. V mžiku byla velká síň prázdná.
Po pravdě řečeno, několik diváků ještě zůstalo, jednak roztroušených, jednak ve skupinkách kolem pilířů, ženy, starci i děti, jimž se hluk a vřava již omrzely. Několik studentíků zůstalo sedět obkročmo v oknech a dívalo se na náměstí.
"Nevadí," řekl si v duchu Gringoire, "je jich ještě právě dost, aby vyslechli mystérie až do konce. Je to nečetné, zato však vybrané obecenstvo, je to obecenstvo vzdělané."
Po malé chvilce, když měla zaznít hudební vložka, aby zvýšila účinek příchodu Panny Marie, neozvalo se nic. Gringoire zjistil, že mu jeho hudbu vzalo s sebou procesí papeže bláznů. - "Pokračujte dál," řekl stoicky.
Přistoupil ke skupině měšťanů, kteří vypadali, jako by se bavili o jeho hře. Zachytil tento útržek jejich rozhovoru:
"Znáte, mistře Chenetau, palác Navarrský, který patřil panu de Nemours?"
"Ano, je naproti kapli Braquově."
"Tak abyste věděl, státní pokladna ho právě pronajala panu Vilému Alixandrovi, malíři ornamentů, za šest liber osm pařížských soldů ročně."
"Jak to nájemné stoupá!"
"Nevadí!" řekl si Gringoire s povzdechem, "poslouchají ostatní."
"Přátelé," zakřičel z ničeho nic jeden z těch mladých zbojníků na oknech: "Esmeralda! Esmeralda je na náměstí!"
To slovo mělo čarovný účinek. Všichni, kdo ještě zůstali v síni, hrnuli se k oknům, vylézali na zdi, aby viděli, a opakovali: "Esmeralda! Esmeralda!"
Současně zazněl venku burácející potlesk.
"Co to znamená, ta Esmeralda?" zvolal Gringoire, zoufale spínaje ruce. "Pane Bože, tečí se asi zas všichni poženou k oknům."
Otočil se k mramorové desce a viděl, že představení je přerušeno. Bylo to právě v okamžiku, kdy měl na scénu vystoupit Jupiter s bleskem. Leč Jupiter stál nehnutě dole pod lešením.
"Michale Giborne," křikl na něj rozzlobený básník, "co tu děláš? Tohle je tvá úloha? Vystup přece!"
"Nemohu," zabědoval Jupiter, "nějaký student odnesl žebřík."
Gringoire se rozhlédl. Byla to krutá pravda. Mezi zápletkou a rozuzlením hry bylo jakékoli spojení přerušeno.
"Uličník," zabručel, "a proč vzal ten žebřík?"
"Aby se mohl podívat na Esmeraldu," odpověděl naříkavě Jupiter. "Říkal: Vida, tady je žebřík, který nikdo nepotřebuje; a vzal si ho."
To byla pro Gringoira poslední rána. Odevzdaně ji přijal.
"Ať vás všechny čert vezme!" zvolal na herce. "A jestli já dostanu zaplaceno, dostanete vy také!"
Pak se dal na ústup, s hlavou sklopenou, ale poslední - jako generál, který se statečně bil.
Když sestupoval po točitých schodech paláce, bručel si mezi zuby: "Tihle Pařížané, to je pěkná sebranka oslů a ťulpasů; přijdou na mystérie, a vůbec neposlouchají. Starají se o kdekoho na světě, o Kulhavého Špindíru, o kardinála, o Coppenola, o Quasimoda i o čerty v pekle - ale o Panenku Marii se nezajímají vůbec! Kdybych to byl věděl, vy čumilové, byl bych vám ukázal Panenky Marie! Přišel jsem, abych viděl obličeje, a viděl jsem jen samá záda. Být básníkem, a mít úspěch jako nějaký mastičkář! Je ovšem pravda, že Homér žebral po řeckých osadách a Ovidius zemřel ve vyhnanství u Moskvanů. Ale ať se do pekla propadnu, jestli vím, kdo je ta jejich Esmeralda! Předně, jaké je to slovo? Myslím, že cikánské!"

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 22.05.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Bídníci, Bídníci (2), Bídníci (3), Bídníci (4), Bídníci (5), Bídníci (6), Bídníci (7), Bídníci (8), Bídníci (9)
-Bídníci (rozbor)
-Bídníci - 1. díl
-Chrám Matky Boží v Paříži, Chrám Matky Boží v Paříži (2), Chrám Matky Boží v Paříži (3), Chrám Matky Boží v Paříži (4), Chrám Matky Boží v Paříži (5), Chrám Matky Boží v Paříži (6), Chrám Matky Boží v Paříži (7), Chrám Matky Boží v Paříži (8), Chrám Matky Boží v Paříži (9), Chrám Matky Boží v Paříži (10), Chrám Matky Boží v Paříži (11), Chrám Matky Boží v Paříži (12), Chrám Matky Boží v Paříži (13), Chrám Matky Boží v Paříži (14), Chrám Matky Boží v Paříži (15), Chrám Matky Boží v Paříži (16), Chrám Matky Boží v Paříži (17), Chrám Matky Boží v Paříži (18), Chrám Matky Boží v Paříži (19), Chrám Matky Boží v Paříži (20), Chrám Matky Boží v Paříži (21)
-Chrám Matky Boží v Paříži (rozbor)
-Dělníci moře, Dělníci moře (2)
-Hernani aneb Kastilská čest, Hernani aneb Kastilská čest (2)
-Muž, který se směje
-Veliký Jargal
-Zvoník u Matky Boží, Zvoník u Matky Boží (2), Zvoník u Matky Boží (3)
Čítanka-Chrám Matky Boží v Paříži, Chrám Matky Boží v Paříži (2), Chrám Matky Boží v Paříži (3), Chrám Matky Boží v Paříži (4), Chrám Matky Boží v Paříži (5), Chrám Matky Boží v Paříži (6)
-Dělníci moře
-Eliška
-Obrazy z východu (Básně)
-Ó ty jsi plakala?
-Píseň dědečka
-Před bojem (Čtyři větry ducha)
-Své plachty, lodníci...
-Z ód a různých básní (Básně), Z ód a různých básní (Básně) (2), Z ód a různých básní (Básně) (3), Z ód a různých básní (Básně) (4)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­