ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hugo Victor (*26.02.1802 - †22.05.1885)

­­­­

Chrám Matky Boží v Paříži (4)

KNIHA PRVNÍ

IV. - Mistr Jakub Coppenole

Zatím co si první ministr města Gentu a Jeho Eminence vyměňovali přehlubokou poklonu a několik ještě tišších slov, objevil se muž vysoké postavy, širokých tváří a mohutných ramen a chtěl vejít zároveň s Vilémem Rýmem: řekl bys doga vedle lišky. Jeho plstěná čapka a kožený kabátec tvořily podivně odlišnou skvrnu uprostřed všeho toho sametu a hedvábí kolem. Dveřník, domnívaje se, že sem zabloudil nějaký pacholek, zarazil mu cestu.
"Hej, příteli, sem se nesmí!"
Muž v koženém kabátci ho odstrčil ramenem.
"Co mi to tu povídá ten chlap?" řekl tak hlasitě, že celý sál upjal rázem pozornost k tomuto podivnému rozhovoru. "Cožpak nevidíš, že patřím k nim?"
"Vaše jméno?" zeptal se dveřník.
"Jakub Coppenole."
"Váš titul?"
"Punčochář od Tří řetízků v Gentu."
Dveřník couvl. Ohlašovat konšely a purkmistry, to ještě jde; ale ohlašovat punčocháře, to je přespříliš. Kardinál byl jako na trní. Celé shromáždění naslouchalo a přihlíželo. Už po dva dny se Jeho Eminence snažil ze všech sil ulízat ty vlámské medvědy, aby je mohl jakž takž představit obecenstvu, a teď taková hrubá svévole! Tu však Vilém Rym přistoupil s jemným úsměškem k dveřníkovi a tlumeně mu řekl: "Ohlaste mistra Jakuba Coppenola, konšelského písaře města Gentu."
"Dveřníku," opakoval hlasitě kardinál, "ohlaste mistra Jakuba Coppenola, konšelského písaře slavného města Gentu!"
To byla chyba. Vilém Rym by byl sám urovnal trapnou příhodu, ale Coppenole zaslechl kardinála.
"Ne, přisámbůh!" vzkřikl svým hromovým hlasem. "Jakub Coppenole, punčochář. Slyšíš, dveřníku? Nic víc, nic míň. Přisámbůh, punčochář je krásné dost! Pan arcivévoda hledal nejedenkrát svou rukavici v mých nohavicích."
Propukl smích a potlesk. Vtipu se v Paříži ihned porozumí, proto má vždycky úspěch.
Dodejme ještě, že Coppenole byl muž z lidu, právě tak jako bylo lidové obecenstvo shromážděné kolem něho. Proto bylo dorozumění mezi nimi tak rychlé, elektrické, ba možno říci bezprostřední. Pyšný útok vlámského punčocháře, jímž tak pokořil dvořany, probudil ve všech těch prostých dušičkách zvláštní pocit důstojnosti, v patnáctém století ještě velmi neurčitý a nejasný. Ten punčochář, který se právě postavil kardinálovi, byl člověk jako oni, byl jim rovný. Jak sladké to pomyšlení těm nebohým chudákům, kteří byli zvyklí prokazovat úctu a poslušnost lokajům biřiců správce pana opata od svaté Jenovefy, nosiče vlečky kardinálovy.
Coppenole pozdravil hrdě Jeho Eminenci, a ten všemocnému měšťanu, kterého se bál sám Ludvík XI., pozdrav opětoval. Pak zasedli na svá místa, sledováni oba posměšným a povýšeným úsměvem Viléma Rýma, "člověka moudrého a chytrého", jak praví Filip de Comines, kardinál všecek vyveden z míry a pln starostí, Coppenole klidný a pyšný, přemýšleje patrně o tom, že konec konců jeho titul punčocháře je stejně dobrý jako každý jiný a že Marie Burgundská, matka této Markéty, které dnes Coppenole sjednával sňatek, bála by se ho méně jako kardinála než jako punčocháře; vždyť takový kardinál by jistě nebyl dokázal pobouřit gentské občany proti oblíbencům dcery Karla Smělého; kardinál by byl jistě nedovedl jediným slovem obrnit dav proti jejím slzám a prosbám, když slečna Flanderská přišla za ně prosit lid až k samé šibenici; kdežto punčochář zvedl pouze loket v koženém rukávě a způsobil, že padly vaše hlavy, urození pánové, víte ďHymbercourte a kancléři Viléme Hugonete!
Avšak pro nebohého kardinála ještě všechno neskončilo. Měl vypít až do dna kalich této špatné společnosti.
Čtenář snad nezapomněl na drzého žebráka, který se hned na začátku prologu zavěsil na třásně kardinálské estrády. Příchod urozených hostů ho naprosto nepřiměl k tomu, aby opustil své místo, a zatím co se preláti a vyslanci mačkali jako praví vlámští slanečci v lavici na tribuně, on si udělal pohodlí a furiantsky zkřížil nohy přes hlavní trám. Byla to úžasná nehoráznost, ale v první chvíli si toho nikdo nevšiml, neboť pozornost byla obrácena jinam. On sám se vůbec nestaral o to, co se děje v sále: pokyvoval bezstarostně hlavou jako Neapolitán, jen občas opakoval do toho všeobecného povyku jako natočený stroj: "Almužnu, prosím." A zcela jistě byl v celém shromáždění jediný, komu se neuráčilo otočit hlavu, když se Coppenole hádal s dveřníkem. Ale náhoda tomu chtěla, že mistr punčochář z Gentu, s nímž lid již tak živě sympatisoval a k němuž se upíraly všechny zraky, přišel si sednout zrovna do první řady na estrádě, přímo nad žebráka; a údiv obecenstva byl nemalý, když vlámský vyslanec, spatřiv pod sebou podivného chlapíka, poklepal mu přátelsky na rameno v hadrech. 2ebrák se obrátil; překvapení, vděčnost, upřímná radost zračily se ve tvářích obou. Pak, nestarajíce se vůbec o diváky, pustili se punčochář a mrzák do tichého hovoru, držíce se za ruce, při čemž hadry Kulhavého Špindíry, rozložené na zlatém suknu estrády, vypadaly jako housenka na pomeranči.
Nezvyklost této podivné scény vyvolala v sále takovou bouři bláznivého veselí, že si toho kardinál brzy všiml; naklonil se poněkud vpřed, a jelikož se svého místa mohl zahlédnout jen velmi nezřetelně ostudnou halenu Špindírovu, domníval se zcela samozřejmě, že žebrák prosí o almužnu, a pobouřen takovou drzostí, zvolal: "Pane správce paláce, hoďte toho darebu do řeky."
"Přisámbůh, pane kardinále," řekl Coppenole, nepouštěje ruku Špindírovu, "je to můj přítel."
"Výborně! Výborně!" volal dav. A od této chvíle těšil se mistr Coppenole v Paříži právě tak veliké vážnosti u lidu jako v Gentu; "neboť lidé jeho ražení ji získávají rázem," jak říká Filip de Comines, "jsou-li tak nezřízení."
Kardinál se kousl do rtů. Naklonil se k svému sousedu, opatu od svaté Jenovefy, a řekl mu polohlasně: "Pěkné vyslance nám posílá pan arcivévoda, aby ohlásili princeznu Markétu."
"Vaše Eminence," odpověděl opat, "nadarmo plýtvá zdvořilostmi na ty vlámské křupany. Margaritas ante porcos."
"Řekněte raději," odpověděl s úsměvem kardinál, "porcos ante Margaritam."
Celá ta malá družina kněží byla touto slovní hříčkou nadšena. Kardinálovi se poněkud ulevilo; byl teď s Coppenolem vyrovnán, jeho vtip měl také úspěch.
A nyní nechť nám dovolí otázku ti z našich čtenářů, kteří mají schopnost vnímat obraz neb myšlenku jako celek, řečeno dnešním stylem, zda si dovedou jasně vybavit před očima podívanou, kterou skýtal jejich pozornosti v této chvíli rozsáhlý obdélník velké síně Soudního paláce. Uprostřed síně, u západní zdi, byla široká a velkolepá estráda, pokrytá zlatým brokátem, na kterou vstupují ve slavnostním průvodu malou brankou s lomeným obloukem vznešené osobnosti, jež postupně ohlašuje křiklavý hlas dveřníkův. V prvních lavicích je už vidět mnoho úctyhodných tváří, Ziahalených v hermelínu, sametu a šarlatu. Kolem estrády, kde vládne důstojnost a klid, dole, naproti, všude veliký dav a veliký hluk. Tisíce pohledů z obecenstva sleduje každou tvář na estrádě, tisíceré šuškání provází každé jméno. Není divu, podívaná je zajímavá a zasluhuje si plně pozornosti diváků. Ale co znamená to lešení tam dole, na samém konci síně, a ti čtyři strakatí panáci nahoře a jiní čtyři dole? A kdo je ten muž vedle lešení, v černém haveloku, s bledou tváří? Běda, drahý čtenáři, toť Petr Gringoire a jeho prolog.
Zapomněli jsme na něj všichni dokonale.
A toho on se právě bál.
Od chvíle, kdy vstoupil kardinál, chvěl se Gringoire v neustálých obavách o zdar svého prologu. Nejdřív nakázal nerozhodným hercům, aby pokračovali a zvýšili hlas; pak, když viděl, že nikdo neposlouchá, je zarazil; a nyní již téměř po čtvrt hodiny, co trvalo přerušení, podupával neustále nohou, vrtěl sebou, oslovoval Gisquettu a Liénardu, povzbuzoval sousedy, aby sledovali prolog; vše nadarmo. Nikdo nespustil oči s kardinála, poselstva a estrády, jediného to ohniska onoho obrovského kruhu napjatých pohledů. Vnucuje se též domněnka, a říkáme to s lítostí, že prolog právě ve chvíli, kdy Jeho Eminence odvrátila od něho pozornost tak zdrcujícím způsobem, začal již posluchačstvo poněkud nudit. Konec konců na estrádě i na mramorové desce se odehrávala vlastně tatáž podívaná: spor Rolníka s Klérem, Šlechty s Obchodnicí. A mnoho lidí se na ně dívalo raději přímo, jak žijí, dýchají, jednají, strkají se lokty jako skuteční lidé z masa a kostí, ať už patřili k poselstvu vlámskému nebo k družině biskupově, ať měli na sobě roucho kardinálské nebo kožený kabátec Coppenolův, než na nalíčené, nastrojené, mluvící ve verších a připomínající spíše slaměné hastroše v těch bílých a žlutých tunikách, do nichž je narafičil Gringoire.
Nicméně když se našemu básníkovi zdálo, že ovzduší se opět trochu uklidnilo, vymyslil si lest, která měla všechno zachránit.
"Pane," obrátil se k jednomu ze svých sousedů, dobromyslnému, silnému muži s trpělivou tváří: "Což aby se opět začalo?"
"Co?" otázal se soused.
"Ale mystérie," řekl na to Gringoire.
"Jak je vám libo," odpověděl soused.
Tento poloviční souhlas Gringoirovi postačil. Rozhodl ^se, že si svou věc obstará sám, a začal křičet, při čemž se snažil, aby jeho hlas co možná nejvíc splynul s hlasem davu: "Začněte znovu mystérie! Hrajte dál!"
"U čerta!" zvolal Johanes de Molendino, "co to krákorají tam dole?" (Neboť Gringoire dělal hluk za čtyři.) "Řekněte, kamarádi, cožpak mystérie ještě neskončily? Chtějí je znovu začít. To přece nejde!"
"Ne, ne," křičeli sborem všichni studenti. "Pryč s mystériemi, pryč s nimi!"
Leč Gringoire znásoboval své úsilí a křičel tím víc: "Začněte znovu! Začněte znovu!"
Jeho výkřiky upoutaly pozornost kardinálovu.
"Pane správce paláce," oslovil velikého černého muže, který stál několik kroků od něho, "jsou snad ti chlapi posedlí, že tropí takový pekelný rámus?"
Správce paláce byl úředník z rodu obojživelných, jakýsi netopýr v čeledi soudcovského stavu; měl v sobě zároveň něco z myši i z ptáka, byl současně soudcem i vojákem.
Přistoupil k Jeho Eminenci, a ačkoliv se poněkud obával, že vzbudí jeho nelibost, vysvětlil mu koktavě, proč se lid chová tak nezpůsobně: že poledne přišlo dříve než Jeho Eminence a že herci byli nuceni začít, aniž čekali na Jeho Eminenci.
Kardinál se dal do smíchu.
"Na mou věru, pan rektor university by byl měl jednat zrovna tak! Co tomu říkáte, mistře Viléme Rýme?"
"Milosti," odpověděl Vilém Rym, "buďme rádi, že jsme unikli polovině představení. Je to pro nás v každém případě výhoda."
"Mohou ti taškáři hrát dál svou frašku?" otázal se správce.
"Jen hrajte dál, jen hrajte dál," řekl kardinál, "mně je to jedno. Já si budu zatím číst v breviáři."
Správce přistoupil k zábradlí estrády, a zjednav si pohybem ruky ticho, zvolal: "Měšťané, místní i přespolní, aby se vyhovělo těm, kteří si přejí, aby se znovu začalo, i těm, kdo chtějí, aby se hra skončila, nařizuje Jeho Eminence, aby se pokračovalo."
Obě strany byly nuceny se podrobit. Avšak autor i obecenstvo se kvůli tomu dlouho na kardinála hněvali.
Osoby na scéně se ujaly znovu svých úloh a Gringoire doufal, že alespoň konec jeho díla bude vyslechnut. Leč i tato naděje se ukázala vbrzku šalebnou jako ostatní jeho iluse; posluchačstvo se sice jakž takž opět uklidnilo, ale Gringoire si nepovšiml, že v okamžiku, kdy kardinál dal rozkaz, aby se pokračovalo, estráda ještě zdaleka nebyla naplněna a že po vyslancích vlámských objevily se nové osobnosti, které patřily k průvodu a jejichž jména a tituly, ohlašované co chvíli výkřikem dveřníkovým uprostřed dialogu, působily v něm hroznou zkázu. Jen si představme, že hra je v plném proudu přerušována štěkáním dveřníka, který vykřikuje mezi dvěma rýmy a často i mezi dvěma půlverši takovéhle vsuvky: "Mistr Jakub Charmolue, královský prokurátor u církevního dvora."
"Jan de Harley, podkoní, náčelník noční jízdní hlídky města Paříže."
"Pan Galiot de Genoilhac, rytíř, pán z Brussacu, velitel královského dělostřelectva."
"Mistr Dreux-Raguier, vrchní správce vod a lesů Jeho královské Milosti v kraji francouzském, v Champagni a v Brie!"
"Pan Ludvík de Graville, rytíř, královský rádce a komoří, admirál francouzský, správce lesa Vincenneského."
"Mistr Denis Le Mercier, správce slepeckého útulku v Paříži!"
Atd., atd., atd.
Bylo to již nesnesitelné.
Ten podivný doprovod, který způsobil, že hru nebylo možno dobře sledovat, rozhořčoval Gringoira tím více, že se nemohl ubránit dojmu, že zájem obecenstva roste a že jeho dílu nechybí nic, než aby bylo pozorně posloucháno. Bylo vskutku těžko představit si důmyslnější a dramatičtější zápletku. Čtyři osoby prologu si zoufaly právě ve smrtelných rozpacích, když se objevila sama Venuše (vera incessu patuit dea), oděna v nádherné roucho s erbovní lodí města Paříže. Přišla se osobně ucházet o delfína, přislíbeného nejkrásnější ženě. Jupiter, jehož hromování bylo slyšet ze šatny, ji podporoval a bohyně by ho již byla málem uchvátila, to jest, řečeno bez příkras, byla by se za pana delfína provdala, když tu náhle se objevilo děvčátko v bílých damaškových šatečkách, se sedmikráskou v ruce (průhledná to personifikace princezny Flanderské), aby svedlo s Venuší boj. To byl nečekaný obrat. Došlo ke sporu, načež se Venuše, Markétka i zákulisí dohodly, že se podrobí spravedlivému rozsudku Panny Marie. Byla tu ještě jedna krásná role, role dona Pedra, krále mesopotamského; avšak při tolika přerušeních bylo nesnadné rozpoznat, k čemu tu byla. A ti všichni vystoupili po žebříku.
Hře bylo odzvoněno, žádná z jejích krás nebyla ani prožita, ani pochopena. Od chvíle, kdy vstoupil kardinál, jako by nějaká neviditelná a kouzelná šňůra naráz odpoutala všechny pohledy od mramorové desky k estrádě, od jižního konce sálu k západnímu. Očarované obecenstvo nebylo možno ničím probudit; všechny zraky zůstaly upřeny k onomu místu a noví příchozí se svými prokletými jmény, obličeji a oděvy rozvraceli neustále pozornost. Bylo to k zoufání. Kromě Gisquetty a Liénardy, jež se občas obracely, když je Gringoire zatahal za rukáv, a kromě tlustého trpělivého souseda nikdo neposlouchal, nikdo se ani nepodíval na zapomenutou chuděrku - mravoučnou hru. Gringoire viděl jen profily obličejů.
S jakou hořkostí pozoroval, jak se kus po kuse hroutí celá ta jeho budova slávy a poesie! A pomyslíme-li, že tento lid by se byl málem vzbouřil proti panu správci, tak dychtivě toužil vyslechnout jeho dílo! Nyní, když je měl, nestaral se o ně. A bylo to přece totéž představení, na začátku odměněné jednomyslným potleskem! Věčný příliv a odliv přízně lidu! Vždyť by byli málem oběsili biřice pana správce! Co by byl za to dal, aby se ta sladká chvíle vrátila!
Drsný monolog dveřníkův přece jen ustal. Všichni byli již na místě a GrLngoire si oddychl; herci srdnatě pokračovali. Ale nezvedne se najednou mistr Coppenole, punčochář, a neuslyší nebohý Gringoire, jak uprostřed všeobecné pozornosti pronáší tuto hnusnou řeč?
"Páni měšťané a zemane pařížští, přisámbůh, že nevím, co tu děláme! Vidím sice tamhle v koutě na tom lešení jakési lidi, kteří vypadají, jako by se chtěli bít. Nevím, jestli tomuhle vy říkáte mystérie, ale zábavné to není; perou se tu jen jazykem, nic víc. Už čtvrt hodiny čekám první ránu a kde nic tu nic: jsou to zbabělci! Škrábou se jen urážkami! Měli jste povolat zápasníky z Londýna nebo z Rotterdamu a na mou duši to byste viděli rány pěstí, že by je bylo slyšet až na náměstí; ale tihle budí jen útrpnost. Měli by nám předvést alespoň nějaký maurský tanec nebo nějakou jinou taškařici. O tomhle mi nic neřekli. Slíbili mi slavnost bláznů s volbou papeže. My v Gentu máme také svého papeže bláznů; a přisámbůh, nejsme v tom nijak pozadu. Ale my to děláme takhle: shromáždí se dav jako tady; pak každý, jak na něj dojde řada, prostrčí hlavu otvorem a zašklebí se na ostatní; ten, kdo se ušklíbne nejošklivěji a všichni mu zatleskají, je zvolen papežem; v tom je celý vtip. Je to velmi zábavné. Chcete, abychom zvolili vašeho papeže po způsobu našeho kraje? Bude to určitě méně nudné než poslouchat tyhle žvanily. Jestli chtějí, ať se přijdou zašklebit do vikýře a budou hrát s námi. Co tomu říkáte, páni měšťané? Máme tu dost groteskních vzorků obého pohlaví, abychom se zasmáli po vlámsku, a je mezi námi dosti škaredých obličejů, takže můžeme doufat v podařenou grimasu."
Gringoire by byl rád odpověděl: úžas, vztek a rozhořčení mu však vzaly řeč. Ostatně návrh oblíbeného punčocháře přijali všichni měšťané, polichocení oslovením zemane, s takovým nadšením, že jakýkoli odpor byl marný. Nezbývalo než se dát strhnout proudem. Gringoire si zakryl tvář rukama, když mu osud nedopřál pláště, aby si zahalil hlavu jako Agamemnon Timanthův.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 27.11.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Bídníci, Bídníci (2), Bídníci (3), Bídníci (4), Bídníci (5), Bídníci (6), Bídníci (7), Bídníci (8), Bídníci (9)
-Bídníci (rozbor)
-Bídníci - 1. díl
-Chrám Matky Boží v Paříži, Chrám Matky Boží v Paříži (2), Chrám Matky Boží v Paříži (3), Chrám Matky Boží v Paříži (4), Chrám Matky Boží v Paříži (5), Chrám Matky Boží v Paříži (6), Chrám Matky Boží v Paříži (7), Chrám Matky Boží v Paříži (8), Chrám Matky Boží v Paříži (9), Chrám Matky Boží v Paříži (10), Chrám Matky Boží v Paříži (11), Chrám Matky Boží v Paříži (12), Chrám Matky Boží v Paříži (13), Chrám Matky Boží v Paříži (14), Chrám Matky Boží v Paříži (15), Chrám Matky Boží v Paříži (16), Chrám Matky Boží v Paříži (17), Chrám Matky Boží v Paříži (18), Chrám Matky Boží v Paříži (19), Chrám Matky Boží v Paříži (20), Chrám Matky Boží v Paříži (21)
-Chrám Matky Boží v Paříži (rozbor)
-Dělníci moře, Dělníci moře (2)
-Hernani aneb Kastilská čest, Hernani aneb Kastilská čest (2)
-Muž, který se směje
-Veliký Jargal
-Zvoník u Matky Boží, Zvoník u Matky Boží (2), Zvoník u Matky Boží (3)
Čítanka-Chrám Matky Boží v Paříži, Chrám Matky Boží v Paříži (2), Chrám Matky Boží v Paříži (3), Chrám Matky Boží v Paříži (4), Chrám Matky Boží v Paříži (5), Chrám Matky Boží v Paříži (6)
-Dělníci moře
-Eliška
-Obrazy z východu (Básně)
-Ó ty jsi plakala?
-Píseň dědečka
-Píseň mořských dobrodruhů
-Před bojem (Čtyři větry ducha)
-Své plachty, lodníci...
-Z ód a různých básní (Básně), Z ód a různých básní (Básně) (2), Z ód a různých básní (Básně) (3), Z ód a různých básní (Básně) (4)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­